Bílý prach tvých křídel 5. kapitola

5. kapitola – Prach jsi a v prach se obrátíš?

Ztratíš tvář svou dnes,

i s odvahou a silou

Ty se nesmíš vzdát !

Jsi stále jen voják!

Ten večer usnul Sherlock na pohovce v obýváku. Vyčerpaný po dvoudenním maratonu. Ale asi za tři hodiny ho probudilo volání z jeho ložnice. Ze začátku si myslel, že je to jen další noční můra, která se mu sem tam vrací. Po dvou minutách jeho mozek dokázal naběhnout. Ale když vstával jel pořád ještě na spací režim.

Nechtěl si to přiznat, ale byl vyřízený. Byl zvyklý nespat a nejíst, když řešil nějaký případ. Tak nechápal proč je tak… mimo!

Se svěšenými rameny došel k ložnici a ještě rozespale otevřel dveře.

„Johne?“ zašeptal tiše. „Děje se něco?“ zívnul. V tom okamžiku vypadal tak lidsky. Normálně

„Potřebuji do koupelny!“

„Hm?“

„Potřebuji. Do. Koupelny.“ Zatahal za pouta. Díval se na svého spolubydlícího se známkou netrpělivosti. „Sherlocku… prosím!“

„Dobře…“ Vytáhl z kapsy županu svazek maličkých klíčků a jedním z nich odemkl pouta. Ale když se začal John zvedat, jako by se najednou jeho mozek restartoval. Ruku měl položenou na jeho hrudníku. Držel ji tam pevně. Prsty zatínal ho látky trička. Díval se do jeho očí. „Budu tě hlídat. Nic nezkoušej.“

„Jako bych měl na výběr, že?“ zaprskal vztekle John a znovu se pokoušel vstát. Ale ruka byla pořád na hrudníku a tlačila ho dolů.

„Já to myslím vážně, Johne. Nepokoušej se utéct!“

„A jak bych to asi udělal, nevíš? Tím miniaturním okénkem v koupelně? Začínáš být směšný!“

„Vím, jaké to je… Touha po další dávce. Člověk je pro ni schopen udělat cokoliv.“

„I zabít, Holmesi?“ Byla v tom výzva? Konstatování? Nebo holý fakt?

Sherlock se mu znovu podíval do očí. Doslova se mu chtěl provrtat skrz hlavu, jak intenzivně se na něj díval. „Vyhrožuješ mi, Johne?“ tichý šepot. V srdci ho něco bodlo. Malého a možná nepodstatného. Ale bylo to tam.

Doktor uhnul pohledem. Nebyla to planá slova a Sherlock to věděl. A někde tam vzadu v jeho hlavě křičel alarm. To červené světlo na něj doslova řvalo. Odsunul ho na druhou kolej. Povolil ruku a nechal přítele vstát.

Když se John postavil na nohy, mírně zavrávoral. Sherlock k němu přistoupil a chtěl ho podepřít. Ale John mu to nedovolil.

„Nech mě být!“ podíval se na něj zlostně.

„Nejsem tvůj nepřítel, Johne.“  Bolelo to. Snažil se oprostit od pocitu ublíženosti.

„Ale ani přítel.“

Tak kdo jsem, Johne?

Sherlock od něj odstoupil. Odvrátil hlavu. Nechtěl, aby viděl ten nepatrný záchvěv bolesti. A když šli do koupelny, detektiv byl zticha. Nedíval se na svého spolubydlícího. V uších mu podivně hučelo. Tak takové to je? Ztratit přítele? Další věc, kterou pečlivě zapečetil do schránky – Necítím.

John otevřel dveře do koupelny a Sherlock ho následoval. Doktor se zastavil a vztekle se na něj otočil.

„Tohle nemyslíš vážně, že ne?“

„Co?“ zamrkal zmateně Sherlock.

„Chci se osprchovat. Mohl bys laskavě vypadnout?“ Ukázal na dveře koupelny. „A když už tam budeš, mohl bys mi taky donést něco čistého na sebe? Odmítám spát v košili a nepohodlných kalhotách!“ Dodal ještě k zavřeným dveřím.

Sherlock se o ně na chvíli opřel. Slyšel, jak se zapíná sprcha. V hlavě měl pořád prázdno. Ticho. Mlhu. Opar věčnosti. Pak se vydal po schodech do jeho ložnice. Vybral pár věcí a vrátil se před koupelnu.

Celou dobu, co tam stál, poslouchal kapky dopadající na dno sprchového koutu. Jak v teplém oparu dopadají na Johnovo zbídačené tělo. Znovu a znovu se snažil nemyslet na to, co se kolem něj děje. Vše bezpečně zabalit a pokud možno vymazat. Jenže to nešlo…

Ze začátku doufal, že se vše vrátí tak, jako tomu bylo před dvěma lety. Jenže… když zmizíte na tak dlouhou dobu, nic nemůže zůstat stejné. Lidé se mění. Svět se mění každým dalším okamžikem.

Než „umřel“, měl přátele. A jednoho nejlepšího. Jenže, co měl teď? Jen zlomeného člověka na krku a mnoho problému do budoucna. Už ani Lestrade ho nebere tak jako kdysi. Zradil je všechny, a to je chtěl jen chránit.

Proto nikdy nikoho ve svém životě nechtěl! Proto se vyhýbal pocitům. Lásce a porozumění! Všemu fyzickému i psychickému. Měl svůj geniální mozek. Řešil zločiny a mohl být šťastný!

Ale John… vše změnil. Udělal z něj člověka. Možná lepšího a sám za to zaplatil. Musí to být vždy tak? Že každý, kdo vstoupí do jeho života, z něj vystoupí jako troska?

Donnovanová má pravdu. Je zrůda.

Svěsil ramena. Držel balíček věcí v ruce. Tiskl je k hrudi. Poprvé v životě se cítil… ztracený. Nikdy nikomu nevěřil tak jak Johnovi. A přesto ho zradil. Nechal ho napospas zrůdám světa a sám lovil ty další… jenže za jakou cenu? Co vše ztratil?

Je z něj vrah. Nepřítel. Zrůda.

Dveře se otevřely. John tam stál. Kapky vody mírně stékaly z jeho vlasů. Ručník okolo pasu. Sherlock se mu podíval do očí. Studoval jeho výraz. Byl tak… prázdný. Nejhorší je… že oba byli.

Podal mu oblečení a pak odešel do obýváku. Nechat mu kousek soukromí. Možná by ho měl nechat úplně. Vzdát to. Tenhle případ nevyhraje. Nemůže. Možná nechce.

Byla tu tma. V celém pokoji. A podivné ticho. Sherlock se zamračil. Vstal a vydal se do koupelny. Ale nikdo tam nebyl.

„Johne?“ Vešel do své ložnice. Srdce mu najednou začalo zběsile bít. Dokonce si myslel, že má tendenci vyskočit z hrudního koše.

„Johne!“

∞

Byly tři hodiny ráno. Kluby v tuhle dobu měly jen dvě hodiny do zavíračky. Greg Lestrade se svým týmem stál za rohem nevelkého domu. Kousek od vchodu do klubu Afroditte. Nebyl ničím výrazný. Jen obyčejný klub pro mladé. Ale bylo na něm něco špatně. Proto tu už několik hodin stojí a čekají na vhodnou příležitost.

Sally Donnovanová spolu s dvěma dalšími agentkami jsou uvnitř a snaží se adaptovat v prostředí. A najít hlavní žílu tohohle dealerského gangu.

„Měli bychom tam vlítnout teď, šéfe,“ řekl mu jeden z jeho agentů. Podíval se na něj a típl cigaretu.

„Nejspíš, ano. Kdybych si byl jistý, že je to ten hlavní…“

„Není a to vy víte. Ale i malé ryby jsou důležité.“

„To nejspíš ano,“ zašeptal tiše a snažil se nemyslet na Johna Watsona na 221B.  Taky to tu zná? Byl tu někdy? Zná dobře své dealery? Lestrade se snažil zahnat myšlenku na využití doktora. Mohl by to z něj dostat. Ale měl by nejspíš počkat, než se z toho dostane. Což může trvat věky… a na to rozhodně není čas. Musí jednat!

„Jdeme!“

∞

Sally byla u baru, když dovnitř vtrhli její kolegové. Neváhala a přidala se k nim. Snažili se dostat ke dveřím za barem. Byla tam první a jedním přímým kopem je rozrazila. Barman šel z cesty ihned. Věděl, že by neměl protestovat.

Prošla chodbou. Otevřela další dveře. Stála tam. V ruce zbraň. A mířila do obličeje známého člověka. Seděl na pohovce. V ruce ještě jehlu, která tiše spadla z jeho chvějících se prstů. Díval se na ni, ale přesto ji neviděl.

Vzala do ruky vysílačku. Pořád se dívala do jeho očí. Nevěděla, jestli má být znechucená. Zklamaná nebo jen… spíš jen pochopila, co se děje. Proč se to stalo a kdo za to skutečně může. O to víc… to bylo horší. Věděla to. Tehdy. Upozornila ho… neposlechl ji a teď?

„Šéfe? Mám… tu problém…“

∞

Přijeď do klubu Afroditte. Hned. GL

Našel jsi ho? SH

Prostě si pro něj přijeď. Než ho budu muset odvést s ostatními do cely. GL

Sherlock na malý okamžik klesl do křesla. Mobil drtil v dlani. Nejraději by i tenhle mrštil přes pokoj, jak tomu bylo včera. Jenže nemohl. Potřeboval pomoc. Zase.