Bílý prach tvých křídel 6. kapitola
Další kapitolka je na světě. Děkuji Hanetce za betu!
Sal.
6. kapitola - Prachem jsem a prachem zůstanu
Sherlock rozrazil domovní dveře. Podpíral Johna a naštvaně ho vedl do jejich společného obýváku.
„Proč se o mě staráš? Stejně… ti na mně nezáleží!“ řekl vztekle doktor. Snažil se stát na vlastních nohou a dostat se od detektiva co nejdál. Ale moc se mu to nedařilo. V hlavě měl zmatek. Totální šílenství. Ale i tu mlhu, kterou mu může přivodit jen kokain.
„Jsi totální zmetek…“ vyplivl další slova. Syčel jako jedovatý had. „Nenávidím tě!“
Sherlock ho táhl do ložnice, kde na ně čekala postel a pouta.
„Zase mě tu spoutáš jako čokla u boudy? Stejně to nemá cenu! Já s tím přestat nechci…“
Sherlock celou tu dobu mlčel. Ale najednou se zastavil. John to nečekal, klopýtl a upadl na zem. Mladší muž se na něj díval svrchu. Na tu trosku, co byla kdysi jeho věrným přítelem.
Sherlock ho popadl za bundu a vytáhl ho na nohy jedním prudkým pohybem. „Copak ti na ničem nezáleží?!“ zařval mu do obličeje. Nezvyklé chování génia. Zvedla se v něm vlna vzteku. Takového, že by mohl doktorovi ublížit.
John se na něj díval s odporem. Jen pokrčil rameny. „Vše na čem záleželo… je pryč!“ řekl jen. Vztek v jeho obličeji byl víc než patrný.
Sherlock ho odhodil na postel. Strhával z něj oblečení. Přitiskl se na jeho rty a drtil ho v polibku. Tak zuřivém, že určitě zanechá stopy. Jazyky se propletly. Šílená touha, která ničila jako uragán.
Šedé tričko, které měl John na sobě, Sherlock prostě roztrhal. Byl jako neřízená střela. Všechen ten nashromážděný vztek a frustrace mu zatemňovaly mozek.
Prudce ho otočil a stáhl mu kalhoty. Na malou chvíli se zastavil, aby ze zásuvky vyndal kondom. Nehodlal ztratit úplně všechny smysly.
Ani nevěděl, jak to pokračovalo dál. Bral si doktora tvrdě. Narážel na jeho prostatu. Přiváděl ho k šílenství. S posledním přírazem jako by vše mělo skončit. Ale neskončilo. Sherlock se zbavil veškerých zábran a hodlal toho využít, co nejvíc to půjde.
Zaryl prsty do jeho těla. Nehty drápaly. Zuby kousaly. Zanechávaly stopy, které zničí veškerou nenávist. Ale bude tomu skutečně tak? Dokážou tyhle činy vůbec něco změnit?
SHJW
John ležel v posteli. Zesláblý. Unavený a celý bolavý. Jen tak tam ležel a díval se na bílý strop. Přesně takový, jako další dávka kokainu. Věděl, že jeho tělo chce další. Ale copak teď mohl jen tak vyjít ven a sehnat si svou denní dávku? Finanční zdroje vyschly… a neví, jestli by po tomhle dni dokázal platit tak, jak doposud. Svým tělem.
Jako by tam vzadu v hlavě vyklíčila myšlenka, že to s ním Sherlock myslí vážně. Snaží se mu jen pomoct, nebo v tom je i něco jiného?
Dveře ložnice byly zavřené. Sherlock byl pryč asi už hodně dlouho. Odešel hned potom, co se vyvztekal?
John se díval na bílý stop. Cítil se tak unavený. Zesláblý. Jako by najednou nic nedávalo smysl. V hlavě měl podivnou mlhu. A ne tu, co mu dával kokain. Byla jiná… všechny jeho myšlenky zamrzly. Tak moc toužil odejít… potřeboval dávku. Nutně. Zoufale!
Nevěřil Sherlockovi. Už ne. Copak to nedokáže pochopit? Že to, co bylo, už nikdy nebude… To přátelství, které tu bylo, je v nenávratnu. Smetl ho prach osamělých dní.
Zavřel na chvíli oči. Nechal se zlákat do říše snů. Jen na malý okamžik. Pak je prudce otevřel. Doléhal k němu zvuk z obýváku. Dva hlasy. Moc dobře věděl, kdo přišel na návštěvu.
Pomalu vstal. Pootevřel dveře. Vlastně ani nevěděl proč; nechtěl vědět, o čem se baví. Ale něco mu říkalo, že jde o něj.
„Sherlocku, to, cos udělal, je ta největší hloupost! Co sis myslel?“ slyšel rozčileného Mycrofta.
„Tobě se tak budu zpovídat! A ty pochop mě, bratříčku. Tohle je příležitost! Připoutal jsem si ho k sobě. Začne mi věřit. Jen takhle ho můžu dostat ze závislosti…“
John zůstal stát na prahu. Vstřebával slova. Věděl to! Věděl, že to není jen tak. Sherlock je vypočítavý zmetek! Plánoval to! A to co se stalo večer, pozbylo významu.
Zabouchl dveře. Možná trochu prudčeji. V hlavě jedinou myšlenku. Cítil se zrazený. Takže to vše byla jen krutá lež? Jen uchlácholení, aby mu John věřil, že to s ním myslí dobře? Tohle byl jeho plán, jak ho dostat od drog?
Znovu se postavil. Zamkl dveře. Slyšel kroky. A pak náraz do zamčených dveří.
„Johne?“ ozval se Sherlock.
Doktor ho nevnímal. Zrak měl upnutý na kufřík v rohu místnosti. Přešel k němu. Posadil se na zem. Pomalu ho otevřel. Prsty se lehce dotkl několika lahviček.
Už dál nemůžu.
Pár těch lahviček vytáhl a položil vedle sebe. Do ruky uchopil největší stříkačku. Namíchal si vražedný koktejl.
„Johne! Nechtěj, abych ty dveře vyrazil!“
Věděl, co dělá. Moc dobře si uvědomoval následky. Tak tohle je ten konec? Ach, ano. Trpký. Zlý. Beznadějný.
Takhle to dopadnout nemělo. Ale copak měl na výběr? Jeho život byl jen lacinou fraškou. Dá se tomu vůbec říkat život? Jediné, co si pamatuje, jsou noci prohýřené v drogovém rauši. Tak moc mu chyběla ta bezstarostnost těchhle okamžiků. V tu chvíli necítil nic. Byl ve svém dokonalém světě. V ráji barev, které vždy tančily okolo něj.
Jenže tomu všemu je konec. Od doby, kdy se on vrátil, jde všechno pěkně z kopce.
To on za to všechno může. To on ho opustil. To on ho nechránil… nebyl tu, když ho nejvíc potřeboval. A pak se jen tak vrátí? A myslí si, že vše je takové, jaké to tu nechal? Jak moc se spletl!
Vpíchl si celou dávku. Přímo do žíly. Přesně věděl, kde je má. Byl přece doktor. Anebo to bylo tím, že trávil skoro každou noc s jehlou v ruce?
Dveře se řinkotem otevřely.
Svět zamrzl na malý okamžik zničení. Modré oči. Vždy tak věrné. Najednou zešedly. Černočerná tma pohltila duši. Jednu. Druhou. Svírala je v pevném sevření.
„Johne, ne!“ šeptaná slova. Sherlock k němu přiskočil. A John padal. Padal hluboko do propasti. Větývka, na které stál, ztrouchnivěla. Zničila poslední naději.
Sherlock zachytil jeho tělo. Lehce si položil jeho hlavu do klína.
„Co tam tak stojíš! Volej sanitku!“
Mycroft se otočil. Telefon u ucha.
Detektiv shlédl dolů. „Proč, Johne?“
„Nenávidím tě… tak moc tě nenávidím!“
Každé to slovo bolelo. Byla jako dýka v jeho zádech. Nořila se hlouběji a hlouběji. Držel ho. Pevně. Jsem tu! Jsem tu a nikdy tě neopustím.
Ale copak jsi to už neudělal? Opustil jsi…
Siréna sanitky. Muži odění do červené vběhli do místnosti. Sherlock dál seděl na zemi. Svíral tělo svého přítele. Nepustím!
Otočili ho. John zachraptěl.
„Zástava! Rychle!“
Byly to možná vteřiny. Pro Sherlocka to byla věčnost. Chutnala trpce. Cítil ji na jazyku. Cítil ji všude!
Odvezli ho. A Sherlock dál seděl. Zapustil kořeny. Je pryč…
Dva měsíce John ležel v nemocnici. Další tři na odvykačce. Sherlock ho párkrát navštívil. Ale hned na začátku pochopil, že není vítaný.
Pak ho propustili. John se vrátil na Baker Street. Celé dny jen seděl v křesle. Nevnímal čas, který kolem něj plynul. Na svého spolubydlícího se ani jednou nepodíval. Jako by svět kolem něj neexistoval. A on tady byl navíc.
Jednoho dne se Sherlock vrátil z pochůzky. John stál o okna. Dva kufry u jeho nohou.
„Odcházím.“
Sherlock mlčel. Možná neměl co říct? Možná měl, ale věděl, že nemá právo mu bránit.
„Nehledej mě. Ani ty, ani tvůj bratr.“
„Dobře,“ šeptl jen.
A John odešel. A už nikdy se nevrátil. Sherlock ho celé měsíce neviděl. Ale nebyl den, kdy by si na něj nevzpomněl.
Vtíravá samota ničila střípky naděje.
Temnota se vkradla do bytu a nechtěla ho opustit.
Sherlock jen seděl v Johnově křesle. Zasmušile se díval k oknu. V tichosti přicházel o poslední zbytky zdravého rozumu.
Jednoho dne vstal.
Odešel někam, odkud není návratu. Nebo je?
Diskusní téma: Bilý prach tvých křídel 6. kapitola
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.