Come back to home

Tak je tu!

Sladká jednohubka pro mé úžasné a věrné čtenáře!

Snad se bude aspoň trochu líbit! :)

Moc děkuji miamam za betu! :) Jsi poklad!

Come back to home

Vrať se domů. SH

No tak, Johne. Pojď domů. SH

Já to tak nemyslel. SH

Už je to víc jak čtyři hodiny. SH

Johne? SH

Ticho. Sherlock seděl na pohovce a hypnotizoval zavřené dveře. Ale pověstné zaskřípání schodiště nepřicházelo. Celé hodiny.

Hádali se často. A v poslední době víc. Věděl, proč je John tak frustrovaný. Proč na něj pořád tlačí.

Ale copak můžou jít s pravdou ven? Zamračil se, ale nespouštěl zrak z těch proklatých dveří.

Začalo to vlastně už před rokem. Kdy se viděli první den. Kdy vyřešili první případ. Už tehdy v té restauraci si všiml náznaků, které k němu John vysílal. Řekl mu k tomu své. Ale byla to pravda jen z části. Sherlock zájem měl. Jen nechtěl. Láska by totiž zničila to, kým je. Nechtěl se dobrovolně zničit.

Je v tom příliš jeho prchavé osobnosti. Lásku k životu nikdy nepotřeboval. A tím ani sex. Ale bylo to před tím, než potkal Johna. On tak zvláštním způsobem zpestřil jeho svět, dával mu tolik potřebnou naději.

Tolikrát ho sledoval. Zkoumal. Díval se, jak se mu on, Sherlock, začíná dostávat pod kůži. Jak moc po něm touží. Jak ho miluje a mít ho nemůže. Často vídával tu bolest v jeho modrých očích. A ještě to podporoval. Přesto John nikdy neodešel.

Ničilo ho takhle ho vidět. Ale nepřipouštěl si to. Aspoň se snažil. Ale čím víc ho od sebe odstrkoval, tím víc ho potřeboval. John byl jako jeho droga.

A pak to začalo. Nedokázal se držet dál. Potřeboval víc než jeho společnost. Potřeboval jeho!

Nesmělé doteky. Jen lehce přejel po hřbetu ruky. Přitom se usmál. A vidět ty jiskry v Johnových očích… Pochopil, že to za to stojí. Nikdo nikdy po něm netoužil tak šíleným způsobem jako John. Sherlock z toho byl zmatený. Nevěděl, do jak hluboké propasti se řítí, ale nechal prostoupit lásku do svého srdce. Do svého osamělého a smutného života. A John ho miloval. Tak strašně moc, až ho to děsilo. Nakonec se tomu poddal. Užíval si každou společnou chvíli.

Spal v jeho náručí po velmi bouřlivém sexu. Probouzel se s polibkem na svých rtech. Nikdy v životě nebyl tak… šťastný?

Tohle vše se dělo za zavřenými dveřmi bytu 221B. Nikdy nic nevyšlo ven. Bylo to jejich malé romantické tajemství.

A John to ze začátku chápal. Toleroval Sherlockovy hranice. Stačilo mu jen vědět… že s ním může být. Jenže uběhl další rok. A John se změnil.

Možná proto, že ho miloval každým dalším dnem víc. Jenže Johna sžírala neskutečná touha povědět to celému světu. To Sherlock nechtěl dovolit. Poprvé dostal strach z lidí, z jejich reakcí. Ne kvůli sobě. Ale kvůli Johnovi. Tak moc mu nechtěl ublížit jen tím, že by ho lidé odsoudili. Tohle si John nezasloužil…  on je k životu potřeboval. Přátelé. A kdyby ho opustili? Co by mu zbylo?

Hádky byly nesnesitelné. Jenže pak následovalo velmi příjemné usmiřování. Tehdy dovolil Johnovi vybít si zlost na něm. V tu chvíli mohl být John ten dominantní. A pak se vše vrátilo do starých kolejí.

Jenže ty hádky přicházely častěji. A dnes večer…

Odešel už ráno. Nedopil ani svou první kávu. Snídaně zůstala netknutá na stole. A teď je skoro deset večer. Neozval se. Nenapsal. Nezavolal. Jako by zmizel. Sherlock se snažil být v klidu. Brát to jen jako další prostou hádku. John se uklidní. A pak se vrátí. Vždy se vrátil! Proč by to teď mělo být jiné?

Vrátíš se, že ano? SH

Ale něco mu říkalo, že to dnes bude jiné. Něco se stalo. Něco zatraceně špatného! Sherlock to věděl! A nemohl s tím nic dělat!

Nevěděl, kde hledat. Využil všechny své dostupné zdroje. Dokonce i Mycrofta požádal o pomoc. Slíbil, že se mu ozve, jakmile ho najdou.

To už bylo před dvěma hodinami. A pořád nic. Jen to zatracené ticho!

Vrať se. SH

Miluji tě. SH

Ticho bylo tak otravné! Všeříkající! Jsi tu sám! Nechal tě tu samotného! Co s tím uděláš?

Postavil se a chtěl telefonem mrštit o zeď, když mu začal vibrovat v ruce. Dychtivě se díval na jeho displej. Neznámé číslo. Ruka se mírně zachvěla. Není to John. Takže se vážně něco stalo!

Zmáčkl to zelené tlačítko a přiložil mobil k uchu.

„Pan Sherlock Holmes?“ ozvala se postarší žena na druhém konci.

„Ano. Máte Johna? Víte kde je? Dejte mi adresu! Hned tam budu!“

„Ale…“

„Tu zatracenou adresu!“ zařval přes celý byt.

Řekla mu to vzápětí. Neusmívala se. Slyšel to z jejího hlasu. Ale věděl kam má jet a za jak dlouho tam bude, jenže nevěděl, co se vlastně stalo! V žaludku měl uzel, když sbíhal schody.

Taxík už tam stál, nejspíš Mycroftova iniciativa. Za tohle mu byl vážně vděčný. A určitě mu to dá jeho bratr víc než najevo. Teď to neřešil. Potřeboval vidět Johna!

Na to pitomé místo jel skoro dvacet minut. Co dělal John tak daleko? V takové části Londýna! On přece není ten… co by… tu musel být!

Sherlock to tu poznával. Jednu dobu tady býval velmi často. Jeho drogová kariéra je u jeho blízkých víc než známá. Nikdy se sem nechtěl vracet.

Auto zastavilo a on z něj doslova vyběhl. Viděl policejní auta. Sanitku. A ne jednu. Co se to stalo? A co tu dělá John?

„Ach, to jsi ty. Věděla jsem, že se tu ukážeš.“ Její hlas plný odporu přeslechl. Jen okolo Donnovanové prošel a mířil rovnou k místu, kde viděl Mycrofta a Lestradea.

 Prudce je odstrčil.

„Johne?“ zašeptal naléhavě. Seděl tam. S tou odpornou oranžovou dekou na sobě. Na obličeji jen mírný škrábanec. Žije! Proboha on je na živu!

„Sherlocku?“ jeho hlas zněl unaveně. Tak křehce! Ale byla v něm i stopa po strachu. Sherlock se na setinu sekundy zarazil. Pohlédl do jeho vyděšených očí.

„Johne,“ v tom jednom jediném slově bylo tolik lásky. Porozumění. Touhy. Jsem tu! A navždy budu!

Objal ho. Držel ho pevně v náručí. Naléhavě mu šeptal do ucha, jak moc ho miluje.

„Johne… Můj, Johne!“

Políbil ho. Zajel prsty do jeho vlasů. Přitáhl si ho blíž. Zasténal mu do úst. „Miluji tě,“ šeptal mezi polibky. Pak ho znovu objal.

„Už… mě neopouštěj…“ řekl naléhavě.

John se na něj podíval. A usmál se. „Už nikdy, Sherlocku.“ Schoulil se v jeho teplé náruči. Nechal se hladit. Uklidňovat. Pro ně byl vnější svět nepodstatný. Byly tu jen okamžiky. Mezi tím, co je teď, a co bude za krátkou chvíli.

Protože jen na tomhle záleží.