Cullet of beauty 1. kapitola

13.06.2011 16:51

Zlatíčka, tak Vám tu přidávám první kapitolku. Hlavně kvůli tomu, že nevím, kdy přidám něco jiného. Mám jaksi... krizi a nedokážu u psaní sedět. Koukání do zdi je taky moc hezké...

Snad se Vám tenhle díleček bude líbit a zanecháte mi tu nějaká ta slova :)

S láskou Salazaret

yellow jako vždy patří díky za opravu!

 

 

1. kapitola – V nouzi poznáš (ne)přítele

 

Znáte ten pocit, když někoho ztratíte? Když se vám zhroutí celý svět a vy přestanete chtít být součástí tohohle života? Stává se to dnes a denně. Někdo umírá a někdo jiný se rodí. Tak je to už tisíce let a do budoucna… to bude vždy stejné.

Harry toho v životě nikdy moc neměl. Rodiče mu zabil Voldemort. Dětství mu vzalo jedno špatné rozhodnutí a kmotra mu vzal jeho bláznivý čin.

Dokáže se tak mladý člověk vyrovnat s něčím takovým? Výčitky. Bolest. Nenávist. To vše se usídlilo uvnitř jeho zkřehlé duše. A on nevěděl, co s tím má dělat. Kdo mu pomůže? Nikdo ho přesně nechápal. Komu mohl svěřit své bolístky? Poslouchal by ho někdo?

Smrt si přijde pro každého z nás. Teď, nebo až za pár let. Ale vždy tu bude. Ale jak se jí zbavit? Jak ji odehnat od svých milovaných?

Je to těžké…

…velice těžké…

Ale pořád tu plápolá malá naděje na zlepšení. Může přijít láska. Může zacelit díru po ztrátě milovaného člověka, kmotra… Siriuse…

A pak je tu život. Může přijít nečekaně. Nemusí ho stvořit láska, ale může donutit milovat. Nový život je vždy něco krásného. Nadpozemského a nádherného. Je to zázrak. Každé narozené dítě, každý žijící tvor…

 „Neměl byste pít sám, to vede k alkoholismu,“ Harry ani nevěděl, proč tohle řekl a zrovna tomuhle člověku. Ale věděl, že na tom musí být opravdu zle, když takhle posedává v baru a opíjí se do němoty.

Kdysi ho nenáviděl. Ano a hodně, ale naučil se ho respektovat. Tak, jak to bylo nejvíc možné. Stačilo si párkrát všimnout, že se i tenhle člověk dokáže chovat lidsky a nenávist odešla, jako když mávneme proutkem.

Posadil se na protější židli a kývl na číšníka. Ten mu během promlčené chvíle přinesl vlastní pití. Harry nenáviděl alkohol, ale teď ho potřeboval. Chtěl udělat přesně to samé, co muž před ním. Pít a pít… zapomenout na vše okolo. Na ty odporné myšlenky, které se mu pořád tlačily do popředí mysli. Stále viděl svého kmotra, jak umírá na odboru záhad. Pořád viděl jeho důvěřivé oči. Jak se loučí, jak se zavírají…

Loknul si ze své skleničky, ale nepřestával sledovat svého profesora. Byl s pitím značně napřed a Harry věděl, že ho už jen tak nedohoní. Najednou se jeho touha po pořádném opití vytratila. Jako by tu ani nebyla. Odložil skleničku.

„Co… tu vlastně děláte, pane Pottere,“ promluvil z ničeho nic lektvarista a svým černým pohledem provrtával chlapce, ale spíš jako by se díval za něj, než na něj.

„Ani nevím, pane…“ povzdechl si chlapec, znovu uchopil skleničku a na jeden lok ji vypil. Cítil, jak mu to pořádně propálilo hrdlo a mírně se zakuckal.

„Neměl byste pít, když nevíte, jak na to,“ napomenul ho profesor a vyprázdnil svou sklenici a následně si dolil z poloprázdné láhve. Dnes už třetí.

„Vy byste taky neměl pít. Pokud vím, ráno máme lektvary…“ nechal větu vyznít do ztracena. Snape jen kývnul hlavou a znovu se napil. Ignoroval chlapcův tón i věty, které říkal. Jako by ani nevěděl, že tu s někým sedí. Jen se utápěl ve svém… žalu? Nespokojenosti? Kdo ví, proč pil…

Harry se chtěl postavit a prostě odejít, ale jedna věc mu v tom zabránila. A to silná ruka, která ho uchopila za zápěstí. Zmateně se podíval po svém profesorovi a snažil se přijít na to, co se tu vlastně děje. Nestihl však vymyslet vůbec nic. Byl přitáhnut k tělu mistra lektvarů a následně políben. Nebyl to něžný polibek, ale plný touhy a chtíče. Harry se nebránil. Právě naopak, přivítal tuhle změnu s otevřenou náručí. Chytil muže za hábit a následně proplet ruce za jeho krkem. Polibek prohloubil.

Jak se dostali do pokoje nad hostincem, nevěděl a nehodlal to zjišťovat. Nechal se povalit na postel. Oblečení z něj Snape přímo strhal. Tohle nebylo o lásce, ani o nenávisti, ale o bolesti. O tom jak ji zadupat do země a zahnat na útěk. Oba dva se potřebovali navzájem. Ale byl to jen sex?

„Prosím!“ žadonil chlapec, sotva popadal dech. Byl vzrušený nad míru svých možností. Potřeboval víc! Obmotal nohy okolo pasu druhého muže a donutil ho do něj vstoupit najednou a bez větší přípravy.

Harry vykřikl bolestí, ale poté odezněla a místo ní se dostavil blažený pocit. Slast, touha, šílenství. Snape něco nesrozumitelného zavrčel, ale ihned přirazil. Tvrdě, ale přesto s jistou dávkou něžnosti. Mladé tělo se pod každým jeho pohybem… dotykem doslova rozpouštělo. Harry prosil, nadával, křičel, vzdychal… Dal mu sebe. Celého a nedíval se na následky, byly mu jedno. Nechtěl se dívat do budoucnosti… do bolestné minulosti. Bylo jen teď a tady. Teď a navždy.

Konec tohohle malého dobrodružství přišel až moc rychle, ale přesto bouřlivě. Není divu, že chvíli nato Snape usnul. Ale Harry ne. Ležel tam, v neznámé posteli se svým profesorem a nedokázal se s touhle chybou vyrovnat. Až teď věděl, že tohle byla chyba. Tohle se nikdy nemělo stát. Je mu pouhých patnáct a Snape je jeho profesor. A je to Snape! Při Merlinovi!

Otočil se na bok a prohlédl si lektvaristovu tvář. I ve spánku vypadal skoro děsivě, ale tak nějak lidsky. Harry se zvedl a začal se pomalu oblékat. Věděl moc dobře, že tohle si jeho profesor nebude pamatovat. Nebo v to spíš doufal, když opouštěl tenhle zaprášený pokoj?

Každopádně měl pravdu. Když se Severus Snape následující ráno probudil, nevěděl vůbec nic. Ani jak se sem dostal, a ani kdo byl jeho milencem a jen nepatrné záblesky potvrzovaly, že nějakého měl.

Jediné, co našel na stolku vedle své hůlky, byl vzkaz…

Obyčejné a prosté… Děkuji…