Cullet of beauty 10. kapitola

22.06.2013 13:10

Vím, že je to už víc než rok, co jsem přidala kapitolu k téhle povídce. Ale konečně jsem zase našla svou ztracenou múzu a můžu psát! Děkuji za trpělivost. Slibuji, že teď se budu snažit psát co nejvíc. A to jen díky Vám.

Síri je malý rozmazlený kluk, to moc dobře vím. O to, to bude pro Severuse těžší. Ale nakonec to zvládnou! Mám pro Vás vymyšlený tak krásný epilog! Chci tuhle povídku dokončit. Už jen pro Harryho a Severuse. A taky pro Vás!

S láskou Sal.

beta - yellow

 

10. kapitola - … k vítězství.

 

„Koupal jsi ho před spaním?“ obyčejná otázka, která Severuse zarazila. Nechápavě se podíval na Poppy, a pak na hrající si dítě.

„Jedl něco?“ Další zmatený pohled.

„Večer jsem mu chtěl dát kaši, ale nechtěl…“

„Dobře…“ řekla ošetřovatelka, a pak se na chvíli od Severuse otočila, aby se uklidnila. Tiše si povzdechla, a pak přešla k dítěti.

„Siri, pojď, půjdeme se vykoupat,“ usmála se na dítě Poppy a vzala chlapce do náruče. On si jen přitiskl hračku blíž k sobě. Přešla do koupelny a položila dítě na vykouzlenou židličku. Pomalu ho svlékla a mezi tím napustila vanu teplou vodou.

Celou dobu, co byla v koupelně, Severus stál v pokoji a netrpělivě čekal. Jak se jeho život během jednoho dne tak změnil? Jedna jediná noc vše otočila a neví, jestli k lepšímu. Dítě? Jak on může vychovávat něco tak malého a křehkého? Co si pro něj osud ještě připravil? A kdo je druhým otcem? Tolik otázek a žádná odpověď.

Asi po dvaceti minutách vyšla Poppy z koupelny, dítě zabalené do osušky. Podala ho Severusovi.

„Obleč ho a nakrm. To bys měl zvládnout. Přece jenom je to tvůj syn.“

„Ale…“

„Severusi! Nechci slyšet žádné výmluvy. Tvé dítě tě potřebuje,“ řekla jen a opustila sklepení. Má mnoho jiné práce.

Ale než stihla dojít na ošetřovnu, rozezněl se její alarm. Někdo se dostal do jejího domu! Nemeškala a okamžitě se vydala na cestu k řediteli. Co když Harryho hledají Smrtijedi? A co když ví, kde celé roky byl? Nemůže tam jít sama!

„Poppy, co se děje?“ zeptal se hned Brumbál, když zahlédl běžící léčitelku.

„Někdo je u mě doma!“

„Smrtijedi? Jsou po Harrym?“

„I to je možné, řediteli!“

Oba se okamžitě přesunuli k nejbližšímu krbu. Musí jednat rychle. Vhodili prášek do krbu a vyřkli adresu jejího domu.

Když vystoupili z krbu, byl tu klid. Nikde nikdo. Všude přítmí dnešního sychravého rána. Za okny bubnovaly těžké kapky podzimního počasí.

Tiše procházeli domem. Ředitel s napřaženou hůlkou. Ale tohle místo nejevilo známky násilného vniknutí. Bylo tu ticho.

Přešli do další místnosti a zůstali stát na prahu. Oba šokovaní výjevem před sebou. Na zemi ležel nějaký muž. Obličejem k zemi. Poppy se k němu okamžitě vydala. Pomalu se ho dotkla, ale nejevil známky vědomí. Už podle krve všude okolo pochopila, že je to vážné.

Otočila tělo k sobě. A podívala se do obličeje. Poznala ho okamžitě. Ty strhané rysy. Kruhy pod očima, ale nejdůležitější byla jizva ve tvaru blesku na čele.

„Harry,“ zašeptala léčitelka a odhrnula mladíkovi vlasy. Vypadal tak zuboženě. Museli ho najít. A kdo ví, co se mu ještě přihodilo. A co kdyby s ním byl jeho syn? Jak by to jen dopadlo? Den po tom, co ho odložil v Bradavicích, byl napaden.

„Řediteli nemůžu ho tu nechat. Musí na ošetřovnu!“ řekla Poppy.

***

Bolest. Temnota. Pomalu otevřel oči. Všude byla tma, jen pár svíček hořelo u protější zdi. Okamžitě poznal, kde je. Bradavice. Jeho domov…

Snažil se posadit, ale nešlo mu to tak, jak by chtěl. Cítil se slabý. Bylo mu zle od žaludku. Bolela ho hlava.

„Harry…“

Mladík se otočil za hlasem. Poznal ji. Snažil se usmát, ale i to ho bolelo.

„Co se stalo?“ šeptl a snažil se znovu posadit.

„To jsem si myslela, že řekneš ty nám. Našla jsem tě u sebe v domě.“

„Hm…“ zavíraly se mu oči. Ta únava byla děsivá. Takhle se necítil už roky. Co se vlastně stalo? V hlavě měl zmatek. V duši neklid. Sirius. Jeho syn! Kde je?!

Prudce otevřel oči. Posadil se a začal se rozhlížet kolem. Vzpomněl si na proutěný košík. Na dopis, který k dítěti přiložil. Je v Bradavicích! Nemůže tu zůstat! Musí pryč!

Snažil se dostat z postele. Ale ruka na rameni mu v tom zabránila.

„Harry, musíš odpočívat.“

„Nemůžu! Musím pryč. Jak dlouho tu jsem?“

„Spal jsi jen pár hodin. A neboj, nikdo o tobě neví. Jen já a ředitel. Jsi tu v bezpečí.“

„Ale, Poppy… Nemůžu tu zůstat,“ mluvilo se mu těžce. Chvěl se. A přesto bojoval o útěk.

„Bradavice jsou bezpečné. Odpočineš si, a pak můžeš jít. Nemáš se čeho bát.“

„A co Sírius? Nemůže mě tu vidět… co když…“

„Nedozví se to,“ řekla pevně léčitelka a znovu zatlačila na rameno, které pevně svírala. „Spi, Harry. Pomůže ti to.“

„Dobře, ale jen pro tentokrát,“ zašeptal mladý muž a těžce se složil do měkkých přikrývek. Usnul hned v zápětí. Vysílený…

***

 

„Ne!“ vřísklo dítě a lžička s kaší letěla do kouta. Miska, která ležela před ním, se převrhla přímo na sedícího Severuse. Ten vyskočil na nohy a začal kolem sebe metat blesky. Jedním kouzlem se očistil od kaše. V černých očích vztek. Ale jako by to dítě nevnímalo. Jen se začalo smát, což Severuse ještě víc naštvalo. Chtěl něco udělat. Cokoliv, co by tomu malému smazalo úsměv z tváře. Ale musel si zachovat chladnou hlavu. Nemůže se k tomu dítěti chovat jako ke svým studentům. Je příliš malý…

„Siri, musíš jíst!“

„Ne,“ usmálo se dítě a dožadovalo se pochování. Ale to mu Severus nehodlal dopřát. Nejedl večer a teď ráno taky nechce. Co je špatného na ovesné kaši?

„Dobby!“ Po zavolání se skřítek okamžitě objevil, na hlavě asi tucet čepiček, v zelených kalhotách a rudozlatém svetru. Vypadal… vážně neúnosně. Ale to Severus nechtěl řešit.

„Co si pán přeje?“

„Přines něco jiného než kaši,“ řekl stroze muž. Byl v koncích, a to ho tu má teprve pár hodin. Jak to má zvládnout déle?

„Malý pán nemá rád kaši, pane?“

„Nevím! Prostě něco přines!“

„Dobře, pane. Hned to bude,“ zapištěl skřítek a byl pryč.

Dítě pořád natahovalo malé ručky. Chtělo do náruče. A muž nad ním jen stál a díval se na něj. Naštvaný z této situace, do které se dostal jen jedním omylem. Jedna noc vše změnila…

Během chvíle se Dobby vrátil s velkým podnosem, na kterém bylo asi šest různých jídel. Jemné pečivo. Zavařeniny. Jogurty. Několik druhů sýra a hlavně ovoce a zelenina.

Severus se na to díval skepticky. Ale tác převzal a skřítka propustil.

„Tak co chceš?“ zeptal se dítěte a ukázal mu tác. On ale o jídlo nejevil zájem. Začal pofňukávat. Až se nakonec rozbrečel.

„Co sakra chceš!“ Křik tomu vůbec nepomohl. Dítě se rozbrečelo ještě víc. Malýma pěstičkami bušilo kolem sebe. Natahovalo ruce, ale ani teď jeho prosby nebyly vyslyšeny.

„Táta,“ brečel Siri. Slzičky mu skrápěly oblečení. Tvářička rudá. A přesto ho nikdo nepřijde utěšit. Táta vždy přišel. Pochoval ho. Políbil do černých vlásků. Povídal pohádku. A teď nic. Dočkal se jen křiku na svou malou osůbku.

„Nevím, co chceš!“

„Táta!“

„Já jsem tvůj otec, sakra!“

„Ne! Ne!“

Severus popadnul dítě do náruče. Přitiskl si ho k sobě a rychle opustil sklepení. Takhle to dál nejde! Vždyť mu vůbec nerozumí. Nedokáže se o něj postarat tak, jak by měl. A jak to bude po víkendu? To ho má s sebou brát na lektvary? To sotva! Ale nechat samotného ho taky nemůže. A proč se o něj dál starat? Kdo ví, jestli je vůbec pravda, že je jeho otec. Co když lhal a chce mu strčit cizí dítě? Tak proč by to měl dál snášet?

Vpadl na ošetřovnu. Bledý vzteky. Dítě dál brečelo. Bylo to k nevydržení! Tohle už není normální! Proč musí děti pořád vřískat. Severus se tak tak držel, aby na něj nepoužil Silencio.

„Poppy!“ zavolal na ošetřovatelku. Ta chvíli na to vyběhla ze své kanceláře.

„Co se děje? Zase ti někde spadl? Proč brečí?“

„Jak to mám vědět?! Je to jen malý rozmazlený fracek.“

Lékouzelnice si převzala dítě. Konejšivě ho začala houpat v náruči.

„To je dobré, Siri. Poppy je tady,“ šeptala mu. Stačila chvíle a malý se docela uklidnil.

„Popo? Táta?“

„Já vím, broučku. Chybí ti. Ale…“ Jak tohle vysvětlit dvouletému dítěti? Že jeho táta leží jen pár metrů od něj. S horečkou. Vyčerpaný. Tak moc ráda by mu syna přinesla. Ale nejde to. Ne, když je tu Severus. Je toho příliš mnoho v sázce.

„Bude to dobré. Uvidíš,“ šeptala naléhavě. Jako by jí měl malý rozumět. Ale stačil klidný a vyrovnaný hlas, aby se utišil. Tohle potřeboval. Trochu lásky a porozumění.

„Popo, hlad.“

„Ty jsi ho ještě nenakrmil?“ zeptala se Severuse. Ten jen rozhodil rukama. Naštvaný.

„Snažil jsem se, ale nic nechtěl. Pořád jen vříská. A kdo ví, jestli je vůbec můj. Jak to můžeš vědět? Co když jeho druhý otec je jen lhář a…“

„Severusi Snape! Tahle slova si vyprošuji! Je to tvůj syn, tak se z toho nesnaž vykroutit.“

„Ale, Poppy. Nerozumím mu! Nepatří do mého světa.“

„Ale patří. Je tvůj!“

„Dva roky jsem o něm nevěděl. Jak mám…“

„Severusi! Nech toho. Tímhle přístupem mu nepomůžeš.“

„A co mám dělat?“

„Dát mu lásku a náležitou péči.“

„Lásku? Já? Víš, s kým mluvíš, Poppy?“

„Uvědomuji si to, Severusi. Ale společně to nějak zvládneme. Stačí chtít.“

„Copak já nechci? Snažím se!“

„Nevypadá to tak. Ale teď to nebudeme řešit. Ne před malým. Teď ho nakrmíme, a pak bys ho mohl vzít na chvíli ven. Potřebujete se sblížit. Pochopit se. Půjde to, uvidíš.“

Lékouzelnice jedním mávnutím hůlky vykouzlila dětskou židličku. Posadila do ní malého. Zavolala si skřítka se snídaní. Posadila se k dítěti a pomalu ho začala krmit. Lžičku po lžičce. Jedl poslušně a dokonce se u toho usmíval. Ale Severus věděl, že jim to společně jen tak nepůjde. Ten malý potřebuje víc, než mu dokáže nabídnout. Ale je šance se téhle ratolesti zbavit? Nebo přenechat povinnost na někom jiném? To sotva. Věděl, že to bude jen a pouze na něm.

„Není to nic těžkého. Zkus to sám,“ řekla Poppy a ukázala na židli.

„Ale, on ode mě nic nechce,“ zavrčel muž, ruce založené na hrudníku. Odmítal se tohohle účastnit.

„Protože se ho bojíš.“

„Nemám strach z nějakého malého fakana!“

„Severusi! Je-to-tvůj-syn! Nechtěj mě naštvat.“

Severus se posadil na židli s dost kyselým úšklebkem. Vzal do ruky lžičku a nabral s ní ovocnou kaši. Tohle ráno už zažil a pochyboval o tom, že to dopadne jinak. Ale Siri poslušně otevřel pusu a kaši polknul. A tak to pokračovalo dalších deset minut. Bez velkých problémů.

„Už neci,“ řekl malý a odstrčil ruku se lžičkou od sebe. Severus se otočil na Poppy. S otázkou v očích.

„Nebylo to tak těžké, ne?“

„To si nejsem jistý. Je hodný jen proto, že jsi tu ty.“

„Není to tím. Jde o přístup k dítěti. Nemůžu tu být věčně.“

„Ale co vyučování? Nemůžu ho brát sebou. Mohlo by se mu tam něco stát! Víš, jací jsou studenti.“

„S tím ti vážně neporadím. Musíš to nějak vyřešit.“

„Poppy!“

„Tohle na mě neplatí, hochu, a ty to víš,“ řekla a přešla ke skříni v rohu místnosti. Vytáhla z ní velkou modrou brašnu.

„Tady jsem přinesla další jeho věci. Mělo by to prozatím stačit. Teď ho obleč a jdi se s ním projít.“

„Umí chodit?“

„Proč by neuměl? Jsou mu dva roky.“

Severus se zamračil. Vzal dítě do náruče a chtěl vyjít z ošetřovny, ale zarazil se hned na jejím prahu. Viděl studenty mířící do Velké síně na snídani. Zrovna teď s ním má jít ven? Před zraky celé školy? A navíc… otočil se zpět na lékouzelnici, ale při pohledu na ni byl pochod školou velmi dobrý nápad.

Snažil se nevšímat si zvídavých pohledů. Ale moc mu to nešlo. Tohle se po škole rozšíří během pár okamžiků. Zabránit tomu nijak nemůže. Ale jednou to přijít muselo. Dřív nebo později. Držel dítě v náruče. Sebevědomý výraz. Každého si měřil černým pohledem. Ještě před dvěma dny měl klid. Ale co teď? Jak zásadně mu dítě změní život? Co vše si pro něj osud ještě přichystal? Co přinese budoucnost? Kdo ví…