Cullet of beauty 11. kapitola

23.06.2013 12:51

Tak... je to neuvěřitelné, ale dnes přináším další kapitolu Cullet... a musím říct! Děkuji za komentáře k minulé kapitolce fakt moc potěšili! Díky tomu jsem napsala tuhle kapitolu. Je pro Vás! 

Vím, že děj pokračuje pomalu. Ale tak to musí být. Ale taky jsem vymyslela plno dalších věcí! Moan bude důležitou postavou příběhu... ale ne zas tak zásadní jako Severus a Harry. A můžu Vám říct, že se brzy setkají. Tváří v tvář. A už teď se na to moc těším!  Taky v příběhu budou perné okažiky. Válka. Milostné vzplanutí. Voldemort. A v neposlední řadě vztah Severuse a Síriuse. Snad se Vám do budoucna bude povídka líbit!

Ještě jednou děkuji všem za přízeň. 

S láskou Vaše Salazaret

Beta - Zatím žádná

 

11. kapitola – Společný den

 

 Kdo je Severus Snape, aby si nechal poroučet?

Celou cestu do sklepení kolem sebe metal blesky, strhával body, dával školní tresty s Filchem a bylo mu jedno, že v náručí drží dítě. Nedovolil svému já tomuto malému problému podlehnout. A pro něj to problém byl. Nikoho se o dítě neprosil. Sám Merlin ví, že se o něj nedokáže postarat. Tak proč mu ho nechávali? Nebylo by mu lépe u lékouzelnice? Nebo ať mu ředitel najde vhodný domov! Třeba nakonec je jeho otcem, ale to neznamená, že se ho nemůže vzdát.

Oblékni ho. Nakrm ho. Vezmi ho na procházku. Povely jako pro nějakého bezvýznamného poskoka. Když vešel do svého bytu, nezapomněl třísknout dveřmi tak, že se i dítě v jeho náruči přikrčilo.

„Hlavně zase nezačni vřeštět, už tak mě z tebe bolí hlava,“ štěkl muž a položil dítě na sedačku. Podal mu medvídka a myslel si, že bude mít chvíli klid. Ale jak moc se plet. Medvídek letěl do kouta. A za ním další hračky.

„Táta!“ Severus se na něj otočil s vražedným pohledem.

„Tohle na mě nezkoušej, mladý muži! Už těch tvých výlevů bylo pro dnešek dost!“

„Táta!“

„Já jsem tvůj táta!!!“ zařval Severus přes celou místnost. Ale efekt to mělo jen ten, že se dítě zase rozbrečelo. Ale už se mu nesnažilo dostat do náruče. Bálo se muže před sebou. Třáslo se. Plakalo.

Severus zůstal stát a chvíli se na něj jen díval. Takhle to vážně dál nejde! Ale co jiného dělat? Jak z téhle situace? Jde to vůbec? Přece jenom… jeho druhý otec ho tu nechal schválně. Neměl se o něj kdo postarat. Bradavice jsou bezpečné pro život dítěte. Chráněný od války. Od zla tam venku…

Muž se přiblížil k dítěti. Pomalu ho vzal do náruče.

„Siri, uklidni se,“ snažil se mluvit tiše, jako před chvílí Poppy. Snažil se s ním houpat ze strany na stranu. Bude to dobrý, že ano Merline?

„Půjdeme ven, ano?“ zkusil to ještě Severus. Vztek byl najednou pryč. Jako pára nad hrncem. Pochopil, že jinak to nepůjde. Má syna! On, Severus Snape, má dítě, které ho potřebuje. Musí se stát otcem, i když nechce.

Dítě dál brečelo. Nevěděl, jak ho utišit. Při Merlinovi, vždyť on neví, jak se vychovávají děti! Co vše potřebují!

„Siri! No ták…“ Severus si zoufal. Ale nehodlal jít znovu na ošetřovnu. Dost bylo toho všeho. Jednou má dítě a postará se o něj. Ať to bude stát cokoliv.

Houpal dítě. Šeptal na něj. Uklidňoval. Utěšoval. Tak dlouho, než nastalo ticho.

Poprvé pohladil Siriho po střapaté hlavě. Poprvé se zadíval do jeho očí. Tak stejných. Černočerných. Jako nejtemnější noc. Jsi můj. Vím to! Já to zatraceně vím!

Znovu položil dítě na sedačku. Chvíli se na něj jen tak díval, vnímal každý jeho pohyb, každé naléhavé volání o blízkost.

Přešel k brašně, co dostal od Poppy a otevřel ji. Bylo tam hlavně oblečení. Sice ho už dnes jednou oblékal… a stálo ho to hodně sil. Ale jednou si řekl, že to zvládne, a co Severus Snape řekne, to platí. A zvládne to sám! Bez pomoci!

Povytahoval věci z brašny a urovnal je na stůl. Pak z nich vybral něco, co by se mohlo hodit pro dnešní studený den. A pomalu Siriho oblékl. Ten se nebránil. Dokonce se párkrát zasmál.

„Tak jdeme?“ zeptal se Severus a napřáhl dlaň. Dítě se na něj podívalo, a pak bez váhání vstalo a chytilo se nabízené dlaně. Tak tohle šlo hladce…

Vyšli spolu ze sklepení. Severus přizpůsobil krok, těm malým nožkám. Celou cestu až ke vchodu nemluvili. Dítě se dívalo kolem sebe. Zastavovalo se u každého brnění. Smálo se dětem, které potkávali. Ukazovalo malým prstíkem na obrazy na stěně.

A Severus šel hrdě. Nevnímal lidi okolo. A nevšiml si jednoho zásadního pohledu. Pohledu plného jízlivosti a nenávisti k malému. Ten jediný byl skrytý ve stínech. Tam, kde zatím ublížit nemůže. Zatím bude pozorovat z dálky, a pak udeří svou ničivou silou.

Vystoupili ven. Slunce vyšlo a z dálky je sledovalo. Dva životy spojené mocnou silou osudu.

Sestoupili z malých schůdků a dítě se mu vytrhlo a pelášilo krajinou. Smálo se na celé kolo.

„Kohopak to tu máme,“ ozvalo se za Severusem. „Jdete ven?“

„Myslím, že to tak vypadá, Minervo,“ zavrčel Severus. Chladná maska ředitele Zmijozelu mu zůstala i přes to všechno, co se tu teď dělo.

„Jsem ráda, že to bereš zodpovědně,“ řekla profesorka a dívala se na běžící dítě. Najednou se Siri zastavil. Otočil se na patě a utíkal zpět k Severusovi. Schoval se mu za nohy. Držel se jeho černého hábitu.

„Bubák!“ řekl jen a dál se schovával. To k nim mířil Hagrid. Vedle něj pobíhal velký pes, štěkal na všechny strany, motal se pod nohama a skotačil jako malé dítě před chvíli.

„To není bubák, to je Hagrid. Kamarád,“ řekla Minerva a sklonila se k malému. Ten natáhl ručičky a nechal se zvednout do náruče.

„Bubák,“ zopakoval a prstíkem ukázal na Hagrida.

„Copak to tu máme za drobotu?“ zasmál se obr a přispěchal k Minervě a Severusovi. Dítě objalo profesorku a tiše sledovalo obrovského muže před sebou.

„Mě se nemusíš bát, holenku,“ řekl Hagrid. „Slyšel jsem zvěsti, že tu máme dítě. To je tvoje, Minervo?“

„Ne. To je můj syn,“ řekl stroze Severus. Měřil si obra nebezpečným pohledem.

„Váš?“ žasl obr. „Nevěděl jsem, že máte syna.“

„Taky jsem to nevěděl,“ řekl jen profesor. Nelíbila se mu tahle situace. Neměl s ním hned chodit ven. Mohl vědět, že tu potká celou školu. A nejhorší jsou studenti. Shlukují se kolem nich a špitají si pomluvy. Bylo jich tu najednou nějak moc.

„Haf,“ vykřiklo dítě a začalo se sápat z náruče. Minerva ho položila na zem a Siri okamžitě následoval psa. Tahal ho za delší uši. Hladil po zádech. Objímal okolo krku. Líbil se mu.

„Měli bychom jít,“ řekl jen Severus a vydal se k dítěti. „Siri, jdeme.“ Ale dítě jako by neslyšelo. Jeho pozornost patřila psovi.

„Nech ho, ať si hraje,“ zasmála se Minerva. Ale Severus si stál za svým. Začalo tu být moc plno. Děti, které stály na kraji a pozorovaly je. Nejraději by se vrátil zpět do sklepení a celé dva dny nevylezl.

„Chceme jít pryč a taky půjdeme, Minervo!“ zavrčel Snape a vzal Siriho do náruče. Ten se chvíli bránil, ale pak pochopil, že je to zbytečné. Položil si hlavu na Severusovo rameno a pejska jen sledoval z dálky.

„Jestli chcete, profesore, tak se někdy stavte. Prcek si může hrát s Tesákem,“ řekl zvesela Hagrid.

„Děkuji za pozvání,“ řekl jen Severus, ale myslel si o tom své. Nechtěl dopadnout jako ostatní. Návštěva u Hagrida? To nikdy! To nehrozí ani v nejdivočejších snech!

Otočil se a odcházel. Daleko od všech těch lidí! Potřeboval volně dýchat. Ale než stihl všechny obejít a zmizet, postavil se mu do cesty hlouček jeho zmijozelských studentů.

„Pane? Potřebujeme s vámi mluvit,“ řekl jeden z nich. Pak do popředí vystoupil Draco Malfoy.

„Jistě to počká do večera, teď nemám čas!“ poprvé za svou kariéru ředitele zmijozelské koleje musel své studenty odmítnout. Vždy tu pro ně byl. Ale teď? Co mu to dítě ještě vezme?

„Ano, pane,“ Malfoy zněl nejistě. Jako by nevěděl, jak se má ke svému profesorovi chovat. Dítě toho hodně změnilo. A to byl teprve začátek.

„Přijďte po večeři do mého kabinetu. Promluvíme si.“

„Ano, pane!“

Severus obešel děti a mířil k Zapovězenému lesu. Jedině tam bude mít chvíli klid a bezpečí před zvědavými pohledy. Jediné místo, kam jen tak někdo nechodí. A bylo mu jedno, že má s sebou dítě. Na kraji lesa mu nic nehrozí.

Postavil Siriho na zem a chytil jeho drobnou ručku. Dítě šlo poslušně. Rozhlíželo se kolem a vnímalo každý detail bradavických pozemků.

Když se blížili k lesu, Severus zpomalil, až zůstal úplně stát. Jen se díval do temného lesa. Tenhle úkaz jde vidět jen zřídkakdy.

„Siri, dívej.“ Ukázal mu dva krásné jednorožce vycházející z lesa. Byli tak krásní a majestátní. Kráčeli opatrně. Rozhlíželi se kolem. Jejich bílá srst v podzimním slunci zářila. Dítě zůstalo němě stát a jen je pozorovalo. Nikdy nic podobného nevidělo.

Stáli tam tak několik minut. Než si jich jednorožci všili a zmizeli v temnotě lesa. Něco takového zahlédnete v Bradavicích jen občas. Jen když je nehledáte, najdou si vás. Jen když máte čistou a neposkvrněnou duši, dovolí vám přiblížit se. A takový Siri byl. Dítě stvořené láskou. Milované od okamžiku, kdy se narodil.

***

„Harry? Neměl bys vstávat,“ řekla konejšivě lékouzelnice a postavila se vedle něj. Stál u okna a díval se na bradavické pozemky. Tam ho zahlédl.

„Slyšel jsem ho… Musel jsem vědět, že je v pořádku. Chybí mi.“

„Já vím. Ale tady v Bradavicích bude v bezpečí. A ty taky. Proč nezůstaneš? Bradavce byly vždy i tvým domovem a vždy jím budou.“

„Nemůžu, Poppy. Je toho tolik, co musím udělat…“

„Riskovat život? Chytat Smrtijedy na vlastní pěst? To není život pro tebe. Řád ti pomůže.“

Harry se na ní otočil, v očích tíhu celého světa. A ona pochopila. Vždy věděla, že to jednou takhle dopadne. Harry je zbraň proti Voldemortovi. Vždy jí byl. A je jen na něm, aby tuhle válku ukončil.

„Musím jít, Poppy.“

„Proč tak nejednou? Zůstaň pár dní. Než se vyléčíš.“

„Nemůžu riskovat, že mě tu někdo zahlédne… Ron nebo Hermiona. Musel bych toho tolik vysvětlovat. A já musím jít dál. Bojovat za lepší život. Pro Síriuse. Chci, aby vyrůstal v dobrém světě.“

„Chápu, Harry. Ale nezapomeň, že tady jsi vždy vítaný. Taky máš právo na lepší život.“

Usmál se na ni. Objal ji. Tak jako mnohokrát předtím. Loučil se a ona věděla, že je to naposledy. Je smířený se svým osudem. S životem, který si vybral. Nedělá to pro sebe, ale pro svého syna. Pro něj by udělal cokoliv. Jen, aby se měl dobře. Aby prožil bezstarostný život. Bez Voldemorta a Smrtijedů. Beze strachu z dalších dní. A Harry věděl jednu věc. Tuhle válku nemůže přežít. Ale pro svého syna položí klidně i život! Jen když bude vědět, že ten jeho bude krásný a naplněný.

A tak odešel. Zase. Tam, kde je jeho místo… Bojovat do posledního dechu.

***

„Severusi, můžu dál?“ ozval se ode dveří sladký hlas profesora obrany proti černé magii. Dveře se prudce otevřely a v nich stál Severus jako bůh pomsty.

„Ne! Už jsem ti několikrát říkal, že s tebou nechci mít nic společného, Moane“ zavrčel starší muž a přibouchl mu dveře přímo před nosem.

„Budeš toho listovat, Severusi!“ Jediná slova, která ještě slyšel, než odešel do vedlejší místnosti. Za svým synem. Ten seděl na podlaze a hrál si s hračkami. V tichosti nechal svého otce pracovat na esejích, kterých tu měl několik vrstev. Za poslední dva dny jim nevěnoval moc času. A do večera toho musí ještě hodně stihnout. A navíc čeká své hady, kteří mají dorazit každou chvílí.

Neví, co po něm můžou chtít. Ale určitě budou chtít vysvětlit, proč má u sebe dítě. Svého syna. Možná přijde hovor i na zmijozelskou sounáležitost. Na to, kdo kam patří. Tohle bude dlouhá noc…