Cullet of beauty 12. kapitola

Je to týden, co jsem tu vložila poslední kapitolu. A z radostí Vás vítám u dvanácté kapitoly. 

snad se Vám všem bude líbit... i když já osobně s ní spokojená nejsem. Prostě mi na ni něco nesedí. Ale to nechám na Vás. Snad jsem aspoň trochu uspokojila Vaše dušičky.

Děkuji moc za komentáře u minulé kapitoly. Hodně mě potěšily a dali mi důvod k napsání téhle kapitoly. Tak směle do čtení!

s láskou Sal.

Beta - yellow

12. kapitola – Jdeme za světlem

Být Zmijozelem není procházka růžovou zahradou. Celá škola je proti vám. Nikdo vám v ničem nepomůže. Vše si musíte vyřešit sami. Ale pak tu jsou spolužáci z vaší koleje. Jejich přátelství jsou věčná a pevná. Drží při sobě, ať se děje cokoliv. Klidně proti nim může být celý svět a oni dál bojují. Za svou hrdost a čest.

Ale ve chvíli, kdy na vás rodiče tlačí do něčeho, co nechcete, je Vaší povinností splnit jejich přání. Ale co když je to něco špatného? Něco, co je proti vašemu přesvědčení. Přece… být Zmijozelem neznamená přidat se na stranu Temného pána a poslouchat jeho rozkazy. Vraždit na potkání. Mučit mudly a jim podobné. Máte svou vůli a svůj život a je jen na vás, jak s ním naložíte. Máte na vybranou.

A ať si říká každý, co chce, jsou sví. Mají svá tajemství. A kdo ne? Ale není v nich nic špatného. Špatné z nich udělá jen špatná společnost. Rodina. Falešní přátelé. Výchova…

Proto hlouček studentů postává před kabinetem Severuse Snapea. BlaiseZabini, Pansy Parkinsonová, Tracey Davisová, Theodore Nott a v neposlední řadě Draco Malfoy.

Draco vystoupí do popředí skupinky a rázně zabuší na dveře. Všichni navzájem se podívají do očí. Jsou nervózní. Rozhovor, který je čeká, nebude vůbec jednoduchý. Věděli, co je Snape zač. A přesto tady teď stojí. Hrdí Zmijozelové do morků kostí.

Dveře se otevřou a v nich stojí jejich obávaný ředitel koleje. V rukou drží skoro dvouleté dítě, které se na hosty zářivě usmívá.

„Dobrý večer, profesore,“ řeknou tiše a nechají se pozvat do kabinetu.

Severus přejde do rohu místnosti a tam položí Siriho. Na modrou deku plnou hraček. Malý vezme do ruček pár barevných kostiček a v tichosti si hraje. Ale přesto nepřestává sledovat večerní hosty. Než se Zmijozelové stihnou posadit, Siri vstane a přejde k Dracovi. Podá mu hračku a zasměje se. Pak peláší znovu k dece. Vezme plyšového medvídka a podá ho Tracey.

Severus to pozoruje, jeho černé oči kmitají z dítěte na své studenty. Tuší, proč jsou tady. Budou mít taky otázky ohledně Siriho? Nebo se stalo něco horšího? Je to už dlouho, co ho takhle oslovili. Ano. Sem tam za ním některý z nich přišel. Prostě si jen pohovořit o studiu, o lektvarech a vždy je vyslyšel. Ale teď je to jiné. Cítí to. Vidí to v jejich očích. To, jak se na něj dívají. Něco se stalo. Něco zásadního a Severus neví, jestli jim tentokrát dokáže pomoci.

„Pane Malfoyi, určitě jste si sem nepřišel hrát s mým synem…“ Nechá větu nedokončenou. Jako by jim dodával odvahu říct to, proč tu jsou. V hlase není žádná zlost, jen upřímná starost.

„Ne, pane.“ Jeho syn? Nezeptá se. Lehce se usměje a položí hračku na stůl před sebou.

„Stalo se něco?“ zeptá se přímo jejich profesor. Znovu se na sebe podívají. Vědí, že musí s pravdou ven. Za poslední rok se toho stalo hodně. Ví o zradě, které se dopustil Severus Snape. O tom, jak mu strana temnoty vyhrožovala.

„Jde o naše rodiny, pane,“ odpoví Theodor. Dívá se do černých očí, v duši neklid. Pomůže jim? Opravdu udělali dobře, že sem přišli?

„Poslouchám,“ hlas zní jinak než obvykle. Severus se o své hady opravdu zajímá. A pokud to bude v jeho silách, zasáhne. Ať to bude stát cokoliv.

A tak začnou mluvit. Jeden přes druhého. O svých rodičích, jak je nutí přidat se k Voldemortovi, teď když jsou všichni plnoletí. O životě ve Zmijozelu. Jak se na ně někteří dívají. Hlavně ti, co už u Temného pána jsou. Berou je jako zrádce. Mluví o svém zoufalství. Co když je rodina vydědí? Co když po nich půjde sám Temný pán?

Ale už nikdy nebudou sami. To věděl Severus dřív, než mu tohle všechno řekli. Tak proto jsou tady? Chtějí zradit své rodiny a bojovat za stranu světla?

„Nemáme nic, pane… Jen...“ Pansy už nevěděla, co dalšího říct. Jedna zbloudilá slza stékala po jejím obličeji. Ale stále byla hrdou studentkou Zmijozelu.

„Válka každému z nás něco vzala, slečno Parkinsonová. Ale je jen na nás, jak se k tomu postavíme. A vy jste si vybrali. A teď je na mně, abych vám zajistil bezpečí a ochranu. A věřte, že teď to bude mnohem lepší. Brumbál se o vás postará a já taky.“

„Opravdu nás ředitel vezme k sobě?“ zeptal se Draco, v hlase jasná nervozita.

„To nechte na mně, pane Malfoyi.“

„Tutu,“ ozval se najednou Siri a začal se sápat na Severuse. Ten se jen sklonil a vzal syna do náruče.

„Tutu,“ zopakoval. Severus se na něj zmateně podíval.

„Copak chceš, Siri?“ zeptal se tiše.

„Pane? Myslím, že má žízeň,“ usmála se Tracey. „Já jen… mám malou sestru… a…“ Její tváře se dotkl lehce červený odstín. Ale přesto tahle situace byla něčím zvláštní. Jako by se tu rozpouštěly všechny neshody. Všechna temnota. Jako by najednou byla pryč, jedním pohledem na malé dítě v otcově náruči.

***

Černočerná tma. Byla všude okolo. I v duši muže, který stál na kraj vesničky. Díval se jak Smrtijedi kráčí ulicí. Bylo jich asi šest. Věděl, že proti takové přesile nemá šanci, ale přesto byl odhodlaný s nimi bojovat.  Za svého syna. Za lepší svět.

Ale než stihl vyrazit do noci, zastavila ho ruka na rameni. Rychle se otočil. Hůlku před sebou. Kletbu na jazyku.

„Řediteli?“ vydechl úlevou. Starý muž se na něj usmál a zatlačil ho hloub do temnoty. Dál od Smrtijedů a jejich počínání.

„Harry, co to tu děláš?“ zeptal se Brumbál. Podíval se na svého bývalého studenta. V očích nejistota a hlavně starost o tohle dítě. I když je mu už sedmnáct, pořád ho bere jako svého studenta. Dítě, které bylo donucené dospět. Příliš rychle a bolestně.

„Brumbále… Já… Musím to zastavit! Nevíte, proč tu jsou! Ale já ano. Nechci dopustit, aby zemřeli další nevinní! Nedokázal bych s tím žít!“

„Ale, chlapče. Copak chceš tak moc zemřít? Sám to nezvládneš…“

„Řediteli, jestli jste mě sem přišel poučovat, nemám zájem. A neříkám, že chci umřít. Chci je jen zastavit!“

„V tom ti nebráním, Harry. Ale zkus zase pochopit ty mě. Celé roky jsme tě marně hledali. Vždy jsme stáli na tvé straně. A teď ti chceme jen pomoct. Nechtěj v tom být sám. Není to jen tvá válka, chlapče.“

„Není? To se mýlíte. Vždy to byla jen má válka. To já jsem ten, kdo ho může zabít!“

„Já vím, Harry. Ale nikdy jsi na to neměl zůstat sám. A co tvůj syn? To chceš, aby vyrůstal bez otce? Přece ti není lhostejné, co s ním bude. Potřebuje tě.“

Harry odvrátil tvář. Od slov, která se mu zaryla hluboko do srdce. Jeho syn! Malý Sírius… co s ním bude, pokud se nevrátí? Bude žít v nevědomí, kdo byl jeho druhým otcem? Snape ho určitě povede správným směrem. A pokud jednou zapomene… bude to tak dobře? Opravdu chce opustit svého syna? Navždy? Ani v tom nejhorším snu by to nedokázal. Příliš mu na něm záleží. Je to jeho krev. Jeho život! To malé dítě je to jediné dobré na téhle válce. Narodilo se z lásky, jak by ho po tom všem mohl opustit? Je to nemyslitelné. Bolestné.

„Celé ty roky nevědomí. To, jak jsi zmizel… Hodně lidí chce, aby ses vrátil. K nám. Nechtěj být sám, Harry. Samota je na téhle válce to nejhorší. Zničí tě to. Když už to nechceš udělat kvůli sobě, mysli na svého syna. Je pro tebe vším, nebo se mýlím?“

„Co chcete, abych udělal?“ tichá slova. Harry se ohlédl a viděl Smrtijedy odcházet. Takže tuto noc žádné krveprolití? Žádné mučivé kletby? Proč sem tedy přišli? Jaký k tomu měli důvod?

„Prozatím tě zvu na čaj. Znám tu jednu kouzelnickou kavárnu.“

„Ale co…“

„Tyhle sledujeme už dlouho. Nejsou tu proto, aby zabíjeli. Jen něco hledají. A neboj, nenecháme je dlouho na svobodě,“ usmál se Brumbál. Chytil Harryho rameno a lehce zmáčkl. Jako by mu tím dodával odvahu čelit světu společně.

***

Dítě pobíhalo po pokoji a vesele se smálo. Už bylo dost pozdě a Siri by měl jít spát, ale vůbec se k tomu neměl.

Zítra je pondělí a to znamená první až třetí ročníky. A co s dítětem? Nemůže ho přece vzít s sebou do učebny. To je nemyslitelné. Co kdyby se mu tam něco stalo? Ale jak jinak to vyřešit?

Chtěl o tom po večeři mluvit s Brumbálem, ale ten nebyl na hradě. A Poppy byla taky pryč. Asi se zase něco stalo.

„Siri, půjdeme spát,“ řekl Severus a snažil se dítě chytit. Ale to ho s ještě větším smíchem šikovně oběhlo. Takhle to dál nepůjde. Stál tam bezradně a nevěděl, jak dítě uklidnit. A vůbec nevěděl, jak ho v takovém stavu uspat.

Sám Severus byl po tomhle víkendu unavený. Ale nechtěl si to připustit. Nevěděl, že mu může malé dítě vzít tolik potřebné energie. Posadil se do křesla. Přivolal si sklenku své oblíbené brandy. Nalil si a pomalu upíjel. Dítě kolem něj skotačilo a ne a ne se unavit.

A Severus přemýšlel. O tom, co mu včera řekli jeho hadi. Netušil, že se v jeho koleji najde někdo, kdo půjde proti svým rodičům. Kdo se přidá na stranu světla. A kdo bude bojovat za lepší zítřky. A bylo jich tu hned pět. Pět ztracených duší, které hledají v tomhle světě to lepší. A přišli za ním. Nikdy by nečekal, že se něco takového stane. Od doby, co byl Severus považován za zrádce, v něj jeho studenti ztratili důvěru. Ale ne všichni, jak se nyní ukazovalo. Těžko získávaljejich respekt. Nikdo nešel proti němu, ale přesto věděl, co se v jeho koleji děje. Ta nevraživost a nenávist. A přesto vysvitlo slunce naděje. Pro ně a taky pro něj.

Poprvé po dlouhé době se usmál. Na dítě u svých nohou. Sedělo najednou tak klidně. V ruce drželo svého oblíbeného medvídka a tulilo se k němu.

„Tak co? Už půjdeme spát?“ zeptal se Severus. Odložil sklenku na stolek a vzal dítě do náruče. To si unaveně otřelo očička a lehce se usmálo. Ano. Je ten správný čas jít spát, a kdo ví, co přinese zítřek…

PS: Už mi na stránkách dochází místo... tedy abych to vysvětlila. Mám jen omezený počet dat, které za měsíc můžu předat. Což je škoda... ale snad se to brzy nějak vyřeší a já přnesu nové kapitoly, co nejdříve. Děkuji za pochopení. Sal.