Cullet of beauty 13. kapitola

16.09.2016 21:44

Já vím! Tři roky jsou dlouhá doba, ale snad s tu najde ještě někdo kdo si na tuhle povídku vzpomíná. 

Ale můžu Vám dnes slíbit, že ji tentokrát dokončím. :-)

Beta - Jako vždy u téhle povídky úžasná yellow

S láskou vaše Sal.

 

13. kapitola – Co přinese nový den?

Ze začátku to byla klidná noc. Jako každá jiná. Ale opak byl pravdou. Severuse ze spánku probudil pláč. Pláč jeho syna, který ležel vedle něj. Co se zpočátku zdálo jako špatný sen, se proměnilo v noční můru. Dítě plakalo tak moc, že se skoro dusilo.

Severus vzal Siriho okamžitě do náruče. Snažil se ho utěšit, ale tentokrát nic nezabíralo. Dotknul se malého tělíčka a zjistil, že je celé mokré. Zpocené od horečky, která nebyla nijak nízká. To pochopil už ve chvíli, kdy se dotknul jeho malé hlavičky.

„To bude v pořádku, Siri,“ zašeptal dítěti. Na chvíli ho položil na postel, aby si mohl obléknout černý župan. Pak si dítě přivinul do náruče a šel s ním do své laboratoře.

Posadil ho na lavici. Jednou rukou ho přidržoval a druhou hledal v lahvičkách na stole. Něco, co pomůže. Našel to během pár vteřin. Natočil dítě k sobě a na lžičku odkapal tři kapky. Dítě plakalo tak usedavě. Vzal lžičku a chtěl, aby ji malý klučina vzal do úst. Ale moc se mu to nedařilo.

"No tak… pomůže to," řekl konejšivě. Podařilo se. Vzal dítě znovu do náruče. Houpal ho. Šeptal konejšivá slůvka. Pomalu přešel zpět o bytu.

Svlékl mu promočené pyžamko a oblékl ho do nového. Pořád ho držel v náručí, dokud neusnul. Pak ho opatrně položil na postel. Sedl si vedle něj. Díval se na něj a přemýšlel. O té noci před léty. O té noci, kdy se opil do němoty. Že si nepamatoval, co se vlastně stalo.

Složil hlavu do dlaní. ‚Kdo vůbec je skutečný Severus Snape?‘ ptal se sám sebe. Podíval se na svého syna. Na plod touhy a zloby. Na svého potomka. Který pro druhého otce znamenal vše, a přesto ho nechal tady. Napospas profesorovi lektvarů.

HPSS

Harry seděl v malé kuchyni na Grimmauldově náměstí. V rukou držel hrnek s teplým čajem. Díval se na ředitele. Byl unavený. Schvácený horečkou a touhou po spravedlnosti. A přesto seděl tady.

"Měl bych…"

"Kam bys šel? Tady jsi v bezpečí, Harry."

"Ale…"

"Copak jsi už neriskoval dost? A sám?"

"Ale je to jen na mně! Jen já můžu Voldemorta porazit!"

"Ano. Ale to neznamená, že bys po něm měl jít sám! Uvědom si, že tě tvůj syn potřebuje!"

"Jak… jak se  má?"

"Je v bezpečí. A Severus se o něj dobře postará."

Severus. To jméno, které tak dlouho neslyšel. Jméno, o kterém v poslední době až příliš přemýšlel!

"Je mi to tak líto!" Najednou tu před ředitelem seděl zase ten malý kluk, který před dvěma lety odešel. Mladý kluk, který byl pln ideálů. Který by pro své přátele udělal cokoliv. Dýchal by pro ně!

"Harry, není čeho litovat. Máš úžasného syna. I když přišel na svět uprostřed války. Je to zázrak. Malý zázrak, který tě změnil. Možná lituješ toho, že jsi ho musel opustit, ale já tě chápu. V Bradavicích bude v bezpečí. Ale myslíš, že tě teď nepotřebuje? Proč se nevrátíš?"

"Nemůžu, Brumbále. Severus se nesmí dozvědět, že já jsem jeho otec."

"Bojíš se toho, že by tě začal nenávidět?"

"Vždyť on mě nenávidí, Brumbále!"

"Ale to není pravda a ty to víš. V hloubi duše to víš. Bez lásky by se Sirius nenarodil."

"Bez lásky? Byla to jen jedna noc. A navíc si to Snape ani nepamatuje…"

"Co k němu cítíš?" zeptal se Albus a upřeně se na něj díval. Na reakci chlapce, který tápe ve složitosti života.

"Já… já nevím! Opravdu… Chvílemi jsem ho nenáviděl. Ale když jsem se podíval na Síriuse, nenávidět jsem ho nedokázal. A jestli ho miluji? Jak bych mohl… po tom všem, co udělal."

Brumbál se na něj usmál. Položil dlaň na tu jeho. Bude to dobrý. Jednou určitě.

"Měl by sis odpočinout, chlapče."

"Ale já… nemůžu tu zůstat!"

"Ale to víš, že můžeš. Je to tvůj dům. Patříš sem."

Harry si povzdechl. Nemělo cenu se s ředitelem přít. Možná má pravdu. Možná by měl zpomalit. Na chvíli ustrnout v okamžiku.

"Dobře."

"Zítra tu proběhne schůze řádu. Byl bych rád, kdybys tu zůstal. Ostatní si zaslouží vědět, že jsi v pořádku."

"Já…" Podíval se do pomněnkových očí ředitele. A v tu chvíli pochopil. Tuhle válku sám nevyhraje. Jestli je to, co Brumbál chce. Zůstane. Už jen kvůli svému synovi.

"Bude tady?"

"Ty víš, že ano. Ale neboj. Nic mu neřeknu, pokud si to nepřeješ."

"Dobře… tak dobře. A co Sirius?"

"Poppy se o něj ráda postará." Znovu ten zvláštní úsměv. Harry mu ho oplatil. Byl rád, že se dočkal od ředitele podpory. Že je jeho syn v bezpečí Bradavic. A snad… se díky tomu malému dokáže Severus aspoň trochu změnit. Nějak v to doufal…

Jako by se svět na chvíli zastavil. Díval se na ředitele a po dvou letech zase cítil klid. Nebyl tu žádný strach, který ho poslední měsíce sžíral. Jako by válka byla jen stínem. Jako by stála za dveřmi. A on věděl, že se nikdy nedostane dovnitř.

"Děkuji," řekl jen. Usmál se. Stiskl nabízenou dlaň. Jako ujištění, že Brumbálovi věří.

"Uvidíme se tedy zítra? Pošlu ti sem skřítka s večeří. Měj se dobře, chlapče." Prohrábl Harrymu delší vlasy. Rozcuchal je. Harry se rozesmál. Po tolika letech… Nakonec to není špatný nápad. Zůstat tady.

Brumbál přešel ke krbu. Nabral si do rukou letax a s posledním úsměvem zmizel v zelených plamenech.

Rozhlédl se kolem. Píchlo ho u srdce. Siriusův dům. Ten, který měli sdílet společně. A teď tu stojí. Sám. A přesto samotu necítí. Tam někde je jeho syn. Jeho malý zázrak, který z celého srdce miluje. Všechno, co se mělo stát, se stalo. A co přinese budoucnost? To nechá osudu…

Uslyšel hlasité prásknutí a v ten okamžik se u něj zjevil skřítek. Poznal ty dlouhé uši. I těch hafo čepiček na hlavě.

"Dobby!" zasmál se.

"Pán Harry Potter! Já jsem tak rád, že vás vidím! Moc rád!"

Harry se ohnul a skřítka objal. První střípek jeho bývalého života. Jako by vše zapadalo do pomyslné skládanky.

"Pán Harry Potter je moc hubený!  Měl by víc jíst!" řekl skřítek a během okamžiku se na stoje objevila vydatná večeře. "Dobby na pána dohlédne!" zaskřehotal.

"To jsem rád!" Posadil se ke stolu a vše s chutí snědl. Teplé jídlo neměl už hodně dlouho. Když člověk celé dny sleduje Smrtijedy, tak není čas na teplou kuchyň.

"A jak se máš, Dobby? Co v Bradavicích?"

"Dobby se má dobře. Stará se o malého Siriho," řekl s dávkou hrdosti.

"Ty… ty  máš na starost Snapeova syna?" zeptal se Harry. Díval se na skřítka a tak moc toužil vrátit se do Bradavic. Ke svému dítěti.

"No ano, pane! Je to malý nezbedník. Pořád pláče. A pán Severus na něj křičí."

"Cože?!" vykřikl najednou Harry. Do duše se vkradl chlad. Pocítil strach o svého syna. Skřítek sklopil uši. Jeho velké oči se dívaly na Harryho s obavou.

"Ale, pane Harry… Pán Severus má malého prince rád! Jen neví, jak se k dítěti chovat. Ale Dobby je dobrý skřítek. Pomůže mu."

Harry se na něj usmál. "To jsem rád, Dobby."

Povídal si se skřítkem ještě hodnou chvíli, než se s ním rozloučil a vydal se do jedné z ložnic. Potřeboval si utřídit myšlenky. A trochu se snad prospat. Potřeboval chvíli klidu. Dnes těch informací bylo až moc!

HPSS

Severus se probudil dřív než obvykle. Ale první věc, kterou udělal, bylo to, že zkontroloval dítě, které spalo vedle něj. Hlavička ještě trochu hřála, ale už to bylo lepší než v noci.

Vstal a hůlkou okolo postele udělal bariérové kouzlo. Pak se vydal do koupelny. Ale nezdržel se tam dlouho. Když vcházel zpět do ložnice, všiml si, jak na něj zahlížejí dvě černé oči. Siri seděl na posteli a díval se na příchozího.

"Táta?" zasmál se a natáhl malé ručičky. Severus zpozorněl. Možná nebyl připravený na takovou vřelost od té malé příšerky. Ne tak rychle. Ale přistoupil k posteli a vzal dítě do náruče.

"Tutu…" zasmál se malý. A Severus pochopil, že má nejspíš žízeň. Přešel s ním do obývacího prostoru. Vzal lahvičku s čajem, kterou tu nejspíš zanechal skřítek, a podal ji malému. Ten se několikrát napil a pak flašku hodil na zem. A začal se tomu strašně smát.

Severus si unaveně promnul obličej. Tohle mu byl čert dlužný. Podíval se na smějící se dítě a přemýšlel, jak se do tohohle vlastně dostal. Ještě nedávno tu byl klid. Ještě nedávno ani netušil, že oné noci zplodil tohle dítě. Noci, kterou si nepamatuje.

Povzdechl si a pak i s dítětem šel zpět do koupelny. Umýt ho a obléct do něčeho na ven. Ještě nevěděl, jak skloubí hodiny lektvarů a tohle mrně. Přece ho nebude brát na hodiny? Nebo… vlastně bude muset. Poppy mu několikrát důrazně řekla, že starost je jen a pouze na něm.

Povzdechl si. Tohle bude dlouhý den!

HPSS

Večer přišel až moc rychle. Harry stál v obývacím pokoji a díval se z okna. Na přicházející členy Fénixova řádu. Bylo jich nějak moc. Pocítil strach. Obtočil se kolem jeho duše jako had. Po dvou letech je zase všechny uvidí. Budou všichni stejně vstřícní jako Brumbál? Nebo ho za ten útěk odsoudí? Dva roky jsou dlouhá doba. Někdy mu to přijde až moc dlouho…

Snažil se uklidnit, ale moc se mu to nedařilo. Ruce se mírně chvěly. Srdce mu bušilo o hrudní koš tak hlasitě, že málem neslyšel vlastní myšlenky. Ubíraly se zvláštním směrem. Procházel bradavickými chodbami. Se svým synem v náručí. Slyšel jeho něžný hlásek. Jeho překrásný smích, který pro něj znamenal všechno.

Povzdechl si. Je čas. Otočil se ke dveřím. Všechny obavy nechal v místnosti. Má to tak být. A ať se stane cokoliv, on zůstane takovým Nebelvírem, jakým ho všichni znají. Není čas na pochyby. Ne v téhle válce, kterou hodlá vyhrát!