Cullet of beauty 18. kapitola

27.01.2022 09:04

Tak po hodně Velké pauze přináším další kapitolku. Tak snad se bude líbit. 

Sal.

 

18. kapitola – Za láskou. Přes hranice nemožného.

 

Přemístil se kousek od domu. Siriuse držel v pevném sevření. Ví, jak moc malý nesnáší tak náhlou změnu místa.

„To bude dobré, táta je tady…“ šeptal naléhavě. Držel ho. Držel ho pevně.

Branka zavrzala. V tomhle ranním tichu to trhalo bubínky. Ohlédl se za sebe. Měl strach. Podivný pocit hořkosti se usídlil v těle.

Možná neměl takhle utéct. Připadal si tak zbaběle… Pořád jen utíká. Ale co by se stalo, kdyby tam zůstal? Co by si vyslechl? Další slova odmítnutí?

Celé ty dva roky přemýšlel… o té osudné noci. Co změnila úplně vše… V hlavě mu blikla vzpomínka. Jako by to bylo včera. A pak si vzpomněl, jak se dnes na něj Severus díval. Nebyla v tom nenávist… uvědomil si to až teď. Byl to strach. Ale z čeho?

Z lásky? Nebo z toho co by se dělo pak? Tak moc by vadilo, kdyby si ostatní mysleli, že Severus umí mít rád?

Z myšlenek ho vyrušilo zvolání.

„Harry! Co tu děláš?“ Pani Weasleová spěchala k nim. „Vlastně děláte… Stalo se něco? Severus…“

„Nechci o tom mluvit!“ vyštěkl až moc prudce. Zalekl se. „Omlouvám se… jen…“ Zavrtěl hlavou. Vše na něj padlo. Celá tíha posledních dvou let.

„Molly… já… vše… vše jsem pokazil…“ zakoktával se. Držel syna, kterého z celého srdce miloval. Tak proč to tak bolí? Proč cítí tu neskutečnou úzkost.

Molly k nim došla. Lehce je objala. Malý na ní koukal a usmál se.

„Hooj,“ zašvitořil. Oči plné smíchu a dětské lásky. Poznal, že je před ním hodný člověk. Další teta na hlídání.

„Ukaž se andílku,“ řekla a pohladila malého po nezbedných vláskách. Harry jí ho podal. „Ty jsi ale krásný klučina! Celý táta…“ usmála se. A Harry ji úsměv vrátil.

Vstoupili do domu.

„Ahoj, Harry!“ usmál se na něj Charlie. Objal ho. „Nevěděli jsme, zda se tady vrátíš. Prý se něco stalo Snapeovi.“

„Ano. Někdo zradil. Byl na tom hodně špatně…“

„Možná si to zasloužil, na takové jako on, vždy dojde,“ zasmál se Charlie a mávnul rukou.

V Harrym to škublo. „Každý ho nenávidí, ale to neznamená, že si zaslouží trpět…“ řekl ostře. Otočil se na Molly, která stála za ním. Vzal malého z náruče. „Víte… Severus není tak zlý, jak si všichni myslíte…“

„Sevie?“ zvolal Sirius.

Charlie se díval na malé dítě v Harryho náručí. V očích měl něco… nepopsatelného. Krapet strachu. Obav.

„Mluví se o něm. O tomhle dítěti, Harry. Každý ho zná… je to prý syn Snapea. Každý hledá toho druhého… který přežil narození. Je to prý mocný kouzelník… proč je to dítě tady? Měl by být jinde… je nebezpečné…“

„Sevie!“ vykřikl Sirius znovu.

„Siriusi, nech toho,“ lehce ho pokáral Harry.

„Charlie nevíš, o čem mluvíš,“ řekl naštvaně. „Sirius Prince Potter. Ano, je to můj syn! Můj a Severusův. Ale to neznamená, že je na něm něco špatně!“ Hlas se mu nebezpečně zvedal. Molly stála bokem, sama nevěděla na kterou stranu se má přiklonit.

„Nedokážeš si ani představit, co jsem musel vytrpět! Byl jsem sakra na vše sám! A teď mě má každý nenávidět? Za to, že se narodilo dítě?! Severus je možná zákeřný, ale není zlý! Nikdy by nikomu neublížil, kdyby nemusel! Bojoval za všechny! Hlavně za vás! Sakra vždyť málem umřel…“ hlas se vytrácel. Sírius začal popotahovat. „Kvůli mně… kvůli mně a Siriusovi…“ Nohy neposlouchaly. Srdce tlouklo. Chtělo snad vyskočit z hrudi. V hlavě milion myšlenek a přitom totální prázdno. „A já ho tam nechal…“ Klopýtl. Zarazil se o gauč. Pomalu se posadil.

Hladil dítě po zádíčkách. Konejšil, ale sám měl namále. Tak moc to vše chtělo ven. Chtěl křičet. Brečet. Řvát… Jakoby svět okolo vymizel. Byl tu jen on. On a jeho syn.

Bouře emocí přeletěla tělem. A pak zmizela. Zamrkal.

„Táta? Hm?“

Harry se na něj usmál. Znovu a znovu ho objímal. „Ano. Najdeme ho…“

Zvedl hlavu. Charlie se na něj díval jako na zjevení. Molly se i přes to všechno usmívala. Viděla tu lásku, která tak nenápadně visela v místnosti.

„Musíme jít,“ řekl jen. Nikdo ho nezastavil. A mohl by? Mohl by mu někdo vkročit do cesty? Když hlavní hnací motor byla láska? Ta co to vše začala. Ta co dodává sílu. Naději. Touhu. Člověk jen nemiluje. On dává. On bere. Je to šílenství, ale i rozum. Je to přátelství… je to něco co skutečně může člověk zažít jen jednou. Je to síla. Ta co tě nutí dělat nerozumy. Ale bez nich by jsme tu třeba ani nebyly.

Harry zmizel ve dveřích. Znovu se přemístil.

***

„Severusi?“ zvolal Harry. Ale Grimmauldovo náměstí zelo prázdnotou. Odešel! Volnou rukou zajel do vlasů. Sirius mu usínal na rameni. Taky toho na něj bylo moc. Tolik změn… tolik nových lidí.

„Jsem sobec, že ano?“ zašeptal Harry. Malý usnul. Harry ho pomalu přenesl do postýlky. Zakryl dečkou. Ale ještě pár minut stál a díval se na svého syna. Byl mu tak podobný. Celý Severus. Lehce ho pohladil. Dítě se převrátilo, ale dál spalo. Byl taky unavený. Po těch posledních dnech. Nový domov. Severus. Tolik dětí… únos…

Harry se zachvěl. Ale dál tam stál. Z očí mu skanula malá slza. Nesetřel ji. Nechal ji pomalu téct. Byla to střepina, která ho trápila. Ta, která se zabodávala hluboko do týrané duše. Trhala na kousíčky. Ničila poslední zdravý rozum.

„Jak může být sobecký někdo jako ty, Harry?“ ozvalo se tiše za ním.

Neotočil se. Moc dobře poznával ten vlídný hlas. Pořád se díval na spící dítě. Byl tak dokonale nedokonalý. Spojoval a odděloval tolik světů…

„Vše změnil,“ řekl jen mladší kouzelník. Lehce se otočil. Usmál se. Ale očí se ten smích nedotkl. Ani duše. K srdci nedoplul.

„Měl by sis se Severusem promluvit.“

„Albusi… jak můžu? Co mu mám říct?“

„Všechno?“ V modrých studánkách se zalesklo. Vždy ten pohled hřál. Proč se teď nedostal až hluboko do srdce. Spíš tam někdo zabodl dýku.

„Co ostatní? Už takhle jsem pro ně jen Zlatý chlapec, teď budu i něco víc… já nikdy nechtěl být hrdina. Jen jsem chtěl vlastní rodinu…“

„Ale tu přece máš, Harry.“

„Ale Albusi… copak to po něm můžu chtít? Už jen to, že má syna s jeho životem víc než zamávalo. Co když nás teď nebude chtít…“

„Nevěříš mu?“

„O to tu nejde…“

„Ale ano, Harry. Pokud by jsi mu nevěřil, nikdy by jsi mu syna nesvěřil. Ale je válka. Copak si svět nezaslouží znát pravdu, ať je jakákoliv? Najde se mnoho lidí, co to pochopit nebudou chtít, ale ti praví přátelé zůstanou. A Severus? Miluje svého syna a bez lásky k tobě, by se nikdy nenarodil. Možná přišel na svět v ten pravý okamžik.“

„Dobře… měl bych tomu všemu čelit. Sírius ho má rád, nechci už utíkat… už opravdu nechci… Večer dorazíme. A můžete mi něco slíbit? Neříkejte nikomu, že dorazím… potřebuji prvně mluvit se Severusem. Potřebuji, aby rodina byla úplná… musím vědět na čem jsme. Já i Sírius.“

„Dobře,“ usmál se na něj Brumbál. V očích mu příjemně zajiskřilo. „Věřím ve vás,“ dodal ještě než odešel do kuchyně a krbem se vrátil zpět na hrad.

Harry se znovu otočil k postýlce, kde sladce spal jeho malý syn. Malý zázrak v téhle těžké době. Miloval ho a miloval ho moc. I on si Severuse zaslouží. Trochu v něm rezonovalo, to co se stalo v doupěti. Pocit hořkosti se usídlil v duši. Lehce pohladil dítě po zádíčkách.

„Nechám tě vyspat a pak najdeme tátu,“ slíbil mu. Lehce se usmál, když na Severuse pomyslel. Možná ho svým způsobem opravdu miluje. Jen si to nikdy nechtěl přiznat. Možná to tak cítí i Severus. Možné je opravdu všechno a večer se ukáže, co ještě přinese.

***

Večer přišel až moc rychle. Harry byl nervózní. Ale malý Sírius zaměstnával hlavu víc než dost. Seděl mu na klíně a něco brebentil. Harry byl myslí jinde, ale přesto ho vnímal.

„Chceš zase vidět Severuse?“ zeptal se ho bez okolků.

„Sevie, ano!“ zasmál se Sírius. Pleskl ručičkama o sebe a strašně se tomu smál. Harry se na něj díval. Na jeho veselou tvářičku. Na to jak moc je podobný Severusovi. Ty tmavé oči, které se tolik leskly. Dětská láska. Smích. Radost. Pro něj by šel světa kraj.

„Tak půjdeme,“ řekl tiše Harry. Usmál se na syna. Vzal ho do náručí. Pošimral na bříšku. A vyšel vstříc svému osudu. Neexistoval Voldemort, smrtijedi. Pro tuhle chvíli jen on, Severus a jejich syn.

Vystoupil z krbu u Brumbála, ale nikdo tu nebyl. Možná to bylo dobře. Potřebuje trochu času na smíření se s osudem. Věděl, že tahle chvíle jednou nadejde. Nečekal, že to bude jen několik týdnů po té, co nechá syna u brány. Vždy chtěl bojovat sám. Myslel si, že je to jen jeho boj. Ale pravdou je, že takhle to není. Nemusí být sám. Už na nic.

Otevřel dveře, sešel schodiště. Všude byl klid. Nikoho nepotkal. Jako by hrad už dávno spal. A přitom byl čas večeře. Mohl přijít později. Nebo dřív… ale měl nějak tušení, že učitel lektvarů dnes bude večeřet sám.

Zahnul za roh. A málem se srazil s velkou postavou. Zarazil se. Vzhlédl. V zelených očích se zalesklo.

„Severusi?“ zašeptal. „Prosím, než něco řekneš, vyslechni mě…“

Snape tam stál. Díval se střídavě na něj a pak na dítě v náručí. To se smálo, natahovalo ručky směrem k němu. „Sevie!“

Severus zarazil pohled na dítěti. Pak jen zvedl ruce a nechal si ho podat do náručí. Vykročili spolu ke sklepení. Sirius v náručí druhého otce jako by ožil. Pořád ho objímal. „Sevie!“ smál se. Smál se na celý hrad. Minuli skupinku studentů. Ti se na dítě usmáli, nebo mu zamávali. A ani si nevšimli, kdo kráčí po boku jejich profesora.

„Mají ho rádi,“ vydechl Harry.

„To vskutku.“

A Harry se po dlouhé době usmál. Tím úsměvem, který se dotkne očí. Tím, který rozehřeje srdce. Věděl, že udělal správně a ať to dopadne jakkoliv, ví, že je zase doma. Se svou rodinou.

***