Cullet of beauty 2. kapitola

Hm... slíbila jsem kapitolku sice až zítra, ale víte jak to chodí, ne? No za dvě hodiny jdu na noční a kdo ví v kolik bych se zítra dostala na internet. Proto přináším kapitolku už dnes.

Snad se Vám všem bude líbit a zanecháte mi tady aspoň smajlíka :) Dělá mi to opravdu radost! A to kord teď, když mám menší psací krizi.

Kapitolku věnuji všem komentujícím, ale i těm ostatním. Vždyť tuhle povídku jsem vymyslela hlavně díky Vám!

S láskou Vaše Salazaret

2. kapitola – Nové možnosti

Měl na urovnání myšlenek dva měsíce, a přesto byl od rána nervózní. Už pár týdnů se cítil špatně, ale vše dával za vinu stresu z následujícího střetu s jistou osobou. A nejen tomuhle. V minulém roce se stalo hodně věcí. Hodně se toho změnilo…

Věděl, že si Snape z té noci nic nepamatuje. Určitě by to dal najevo, ať už větší nenávistí nebo něčím jiným. Určitě by druhý den jen tak nepřiplachtil do třídy a nesnažil se vrčet na každého jako obvykle.

Harry se druhý den cítil opravdu mizerně. Sice toho moc nevypil, ale i tak… ta noc… ty doteky, polibky a vše, co se odehrálo v tom malém pokoji. Nemohl usnout a od té doby se mu noc, co noc o tom zdá. Sny někdy tak živé… tak toužebné, ale věděl, že se nic podobného už nikdy nestane. Smířil se s tím, ale přesto Snape jeho sny nehodlal opustit. Jako by tam patřil odjakživa.

Vešel do Velké síně po boku svých přátel. Velice ustaraných přátel. Celou cestu ho sledovali a pořád se vyptávali na to, jestli je v pořádku, ale on byl! Možná je jen více na nervy, ale nic víc v tom není! Ale i tak je nepřesvědčil. Bylo to snad tím, jak byl bledý? Nebo jeho kruhy pod očima? Neochotou mluvit?

Posadili se na okraj stolu a vyčkávali na příchod prváků. Tento rok to byla opravdu bída. Rodiče měli strach poslat své děti do školy. Někteří se dokonce odstěhovali ze země, aby utekli hrůzovládě Temného pána, která se stále víc rozrůstala.

Harry se netrpělivě zavrtěl a na chvíli se podíval k učitelskému stolu. Ale i tak se jeho pohled musel zastavit na profesorovi lektvarů. Jeho černé oči se na něj taky podívaly, ale pak Snape odvrátil zrak. Nepamatuje si… nic… vůbec nic… Harry sklopil zrak a raději se díval na své vlastní chvějící se ruce.

Tohle byl největší kámen úrazu. Chce vůbec Harry, aby si Snape něco pamatoval? Pořád a stále přemítal, jestli by něco podobného chtěl. Už párkrát upadl do takové deprese, že prostě chtěl vyrazit do Bradavic a znovu se střetnout a prostě Snapeovi všechno říct. Možná by se to pak stalo znovu… Tak moc tomu chtěl věřit. Ale při momentálním pohledu do jeho očí pochopil, že jsou to jen marné sny a nic víc. Snape nedokáže milovat. Byl to jen sex. Dva lidé, kteří se navzájem potřebovali. Nic jiného v tom chlapec hledat nemůže…

„V pohodě, kámo?“ zeptal se najednou Ron a poplácal ho po zádech. Harry si povzdechl. Tohle bude ještě dlouhý rok.

„Jako vždy, Rone,“ odpověděl Harry a tak nějak automaticky se dotkl svého břicha. Obyčejné gesto, ale přesto se nad ním zarazil. Tohle se mu stávalo poslední dobou pořád.

Za ty dva měsíce rapidně přibral a nevěděl, jak je to možné. U svých příbuzných nikdy moc jídla nedostával, právě naopak. Vždy přijížděl ještě hubenější, než byl na konci roku, ale teď? Co se změnilo, když to nebyl jeho jídelníček?

Ani si nevšiml, že zařazování už začalo. Nevnímal ho. Jen se sem tam podíval na nového člena Nebelvíru, ale jinak byl myšlenkami úplně někde jinde.

Nastala slavnostní večeře. Na ni se Harry těšil asi nejvíce. Za poslední dva měsíce neměl moc na výběr a vždy snědl to, co prostě zůstalo.

Jakmile se objevilo chutné jídlo a celou síní se rozšířila ta krásná vůně… Harry se nadechl a v tu chvíli se mu udělalo špatně. Hermiona si všimla jeho znechucené grimasy a položila mu ruku na rameno.

„Harry? Co je?“ zeptala se naléhavě, ale to už vstal a běžel pryč, nevšímaje si udivených a ustaraných pohledů.

Doběhl taktak na záchodky a vyzvrátil i to málo, co snědl cestou do Bradavic. Pak se jen opřel o studené kachličky a snažil se uklidnit. Znovu se chytil za břicho a další dávka letěla ven.

Nechápal to. Je snad zase nemocný? Nebo… co to může být? Znovu se dotkl vypouklého břicha a lehce ho zmáčkl, ale i to dost bolelo. Z očí mu skanula jedna jediná slza. Setřel ji a pak pomalu vstal.

U umývadla si propláchl ústa a umyl obličej, ale i tak se pořád cítil mizerně. Dokonce ho začala pobolívat hlava. Měl hlad, ale bál se vrátit do Velké síně, aby se tohle znovu neopakovalo. Ale musí tam jít, jinak ho začnou hledat a dělat zbytečné problémy hned první den nechtěl.

Pomalu se vydal na cestu. Hlavu měl sklopenou, a když vcházel do Velké síně, jen se podíval po spolužácích. Mračili se na něj, ale jinak mu skoro nikdo nevěnoval pozornost. Tedy až do chvíle, kdy se zase chytil za pusu. Otočil se a vyrazil zpět do umývárny.

Ale tentokrát nezvracel. Jen zůstal stát nad umyvadlem a v zrcadle pozoroval svůj vlastní odraz. Opravdu se změnil. Jako by za prázdniny víc dospěl, i když mu bylo pouhých šestnáct.

Znovu se opláchl a vydal se ven, ale nezamířil do síně, ale jen na nejbližší schody, kde se hodlal posadit a prostě počkat. Opřel se o zábradlí a na chvíli zavřel oči. Aspoň trochu se to zlepšilo, teď když byl v dostatečné vzdálenosti od síně.

„Harry?“ ten hlas poznal okamžitě. Otevřel oči a podíval se na ředitele. Nemohl si v jeho modrých očích nevšimnout ustaraného pohledu.

„Ano, pane?“ zeptal se mdle a zase zavřel oči.

„Proč tu tak sedíš? Všichni ostatní už odešli, určitě tě hledají,“ řekl ředitel a na chlapce se usmál. Konejšivě mu položil ruku na hlavu a neposedné vlasy ještě víc rozcuchal.

„Už? To jsem…“ zamračil se. Opravdu byl v umývárně tak dlouho? „Omlouvám se, pane… Ale nebylo mi dobře…“

„Všiml jsem si, chlapče,“ zašeptal starší muž a přesunul svou ruku na Harryho čelo. Mírně hřálo.

„Měl by sis zajít na ošetřovnu. Poppy ti dá něco na horečku a taky bys měl něco sníst,“ řekl ředitel a pomohl mu na nohy. Sám ho na tu ošetřovnu doprovodil.

„Chceš, abych tu počkal?“ Harry jen zavrtěl hlavou a pak poděkoval. Cestu do věže snad zvládne sám.

„Ach, tady jsi. Viděla jsem, jak jsi pelášil ze síně. Posaď se tady na postel, hned se na tebe podívám a pak ti zavolám skřítky s večeří,“ začala hned ošetřovatelka a vedla chlapce k nejbližší posteli.

Ochotně se posadil. Ona mezitím vytáhla pár lahviček a svou hůlku. Namířila ji na Harryho a zamumlala nějaké inkantace. Mířila na něj hůlkou docela dost dlouho a její zamračení se každou minutou prohlubovalo. Až si nakonec povzdechla a posadila se na židli, která byla před postelí.

„Pane Pottere…“ Už při tónu, jakým řekla jeho jméno, se Harry vyděsil. Řekla ho tak ustaraně a zvláštně. Až se zachvěl.

„Co víte o těhotenství?“ zeptala se najednou. Harry zůstal zaraženě sedět a přemýšlel, co tím ošetřovatelka chtěla říct.

„Já? No… já… totiž… nic?“ blekotal a opravdu se snažil přijít na to, kam tahle konverzace míří.

„Měla bych zavolat ředitele… Tohle… tohle se opravdu už dlouho nestalo…“

„Ř-ředitele? P-proč? C-co se děje?“

„Harry, chlapče… Nevím, jak ti to říct, ale tohle…“ ukázala na jeho břicho a znovu se zamračila. „Nestává se to často. Pochop magické těhotenství v tvém věku…“

„Cože? Jak m-magické t-těhotenství?“ Co se to děje? Přece on… nemůže být! To… to nejde! Je kluk! Je mu šestnáct! Vždyť…

Po tvářích mu začaly kanout tiché slzy. „Ale… já… nemůžu… přece… nemůžu…“ Madame Pomfreyová k němu přistoupila a objala ho. Bůh ví, že to ten chlapec potřeboval. Trochu lidského kontaktu. Vyrovnat se s nastalou situací… A to neví, co ho ještě čeká…