Cullet of beauty 3. kapitola

26.06.2011 13:44

V poslední době se necítím zrovna ve své 'kůži'. Bude Vám všem stačit jen obyčejné děkuji?

S láskou Salazaret

 

3. kapitola – Blízká setkání…

 

Trvalo docela dlouho, než se chlapec uklidnil a mohl si tak vyslechnout něco více o svém… stavu.

„Harry… opravdu bych měla zavolat ředitele. Tohle sám nezvládneš…“

„Ne! Prosím,“ vzlykl mladík. A v očích se mu objevily další slzy. Automaticky obalil ruce okolo břicha. Začal se mírně pohupovat dopředu a dozadu. Poppy mu položila ruku na rameno a donutila ho podívat se na ni.

„Víš, co tohle znamená? Když se to dostane na veřejnost? Tohle se stalo jen párkrát a většinou to mělo tragický konec. Ach, chlapče… je ti pouhých šestnáct, nedokážu si představit, co se může stát! Měl by to někdo vědět. Mělo by se něco udělat a hlavně tě ochránit. Tebe i to nenarozené dítě…“

„Nejde to, prosím… Nemůžu to nikomu říct. On… To, co se stalo… byla to jen chyba. Jen hloupá chyba… On si to nepamatuje…“ znovu vzlykl a položil si hlavu na nabízené rameno. Poppy ho zase objala a lehce políbila na temeno hlavy.

„Bojíš se, že ti ten druhý ublíží? Nebo ti už ublížil? Je to tak, Harry?“

Prudce zavrtěl hlavou. „Ne! On… já… bylo to dobrovolné… Ale tehdy… bylo toho na mě moc… Asi i na něj…“ Vzhlédl a otřel si mokrou tvář.

„Utekl jsem z Bradavic… Minulý rok, když Sirius…“ zalkl se a chvíli mlčel. Ošetřovatelka vyčkávala, a jen ho sem tam konejšivě pohladila po tváři. Byla jako máma, kterou nikdy neměl.

Harry začal přemýšlet. O tom málu, co se teď dozvěděl. Může Poppy Pomfreyové věřit? Může jí říct všechno? Možná mu pomůže…

„…šel jsem do hostince U prasečí hlavy. Chtěl jsem se jen opít a zapomenout a tam vždy nalejou každému… Byl tam i on… taky pil.“ Znovu zavrtěl hlavou a sklopil zrak. Pozorovat své vlastní prsty bylo o dost… jednodušší.

„Chápu, kam tím míříte, ale i tak… Podle toho, co říkáte, to není student, že ne?“ zeptala se ho, ale v jejím hlase nebyly výčitky. Bylo to jen obyčejné konstatování.

„Není…“ šeptl tiše Harry a jen na nepatrný okamžik vzhlédl. Otřel si unavené oči.

„Dobře tedy. Nezavolám ředitele už jen kvůli tomu, že mě o to žádáte, ale musím vás mít na očích. Magické těhotenství. Mužské těhotenství je složitější než to normální. Trvá o dost kratší dobu, a jestli tvrdíte, že jste měl poměr s někým už před prázdninami, teď by měla být ta kritická část toho všeho a jestli počítám dobře… Dítě by na svět mělo přijít na konci října…“

„Tak brzy?“ zeptal se šokovaně chlapec a dotkl se malé vybouleniny.

„Jak jsem říkala, Harry. V tomto případě jde hlavně o magii. Proto to trvá tak krátkou dobu. Mužské tělo na to není přizpůsobeno. Musí to tak být, ale nemusíš se bát. Jakmile se dítě narodí, vše bude zase v pořádku a ono bude stejné jako normální děti,“ usmála se na něj a lehce mu pročísla vlasy.

„Dobře… A co mám tedy dělat? Ne-nemůžu tu zůstat. Tohle nikdo vědět nesmí! Voldemort… on nesmí…“ hlas se mu zlomil. Jindy velmi přísná ošetřovatelka teď zůstala stát nad chlapcem a nevěděla si rady. Jak mu jen pomoct?

„Teď o tom nepřemýšlej, lehni si a spi. Přinesu ti nějaké lektvary. Na uklidnění a nějaké vyživovací a hlavně něco na spaní, ale zase to nesmíme přehnat. Mohli bychom ohrozit to malé,“ usmála se na něj a pak na chvíli odešla.

Harry se doslova zhroutil na postel. Stočil se do klubíčka a začal tiše brečet. Jedna noc. Jedna jediná chyba a co to mělo za následek. Magie si s jeho tělem pořádně pohrála! Merline! Dítě? On bude mít dítě?

Rukou se dotkl malé vybouleniny. Malé? Bylo to dost velké a cítil, jak dítě lehce pohnulo. Proč si toho nevšiml dříve? Toho jak divně přibíral!

„Harry?“ Poppy se nad ním znovu objevila. Pomalu se posadil a slabě se usmál.

„Vypij je všechny, ale nejdřív se převlékni a můžeš se jít umýt, víš, kde je koupelna, že? Přece jenom jsi tu častým hostem,“ řekla mile. Lahvičky s lektvary položila na stolek. Harry ji jen pozoroval a na otázky jen přikyvoval. Nechtěl moc mluvit, nevěděl, jak by teď jeho hlas zněl. A určitě by se zase rozbrečel.

„Dám vědět řediteli, že si tě tu nechám na noc,“ řekla, „a neboj, nic jiného mu neřeknu. Něco vymyslíme,“ dodala, když viděla jeho vyděšený výraz.

Harry poslušně zalezl do koupelny, kde se rychle umyl a převlékl. Bylo mu mizerně. Pak se vrátil na ošetřovnu a vypil všechny lektvary. Lehl si do postele a okamžitě usnul.

***

„Ne, nemyslím si, že ho jen tak propustím. Měl by tu pár dní zůstat.“

„Je to tak vážné? Co mu přesně je?“

„Já nemám právo o tomhle někomu říct, ale bude v pořádku. Jen si musí odpočinout a nabrat síly.“

„Někdo mu ublížil?“

„Ne, o tom pochybuji. Jen je nemocný…“

„Dobře, řeknu to Minervě a informuji ostatní profesory o tom, že Harry na vyučování nepřijde.“

Harry otevřel oči. Konečně po dlouhé době se pořádně vypsal. Protáhl se a automaticky šáhl na noční stolek, ale zjistil, že je jinde než obvykle. Pak si vzpomněl. Na to, že není v nebelvírské věži, ale na ošetřovně.

Včerejší rozhovor se mu odehrál před očima, jako by se to stalo před chvílí. Do očí se mu nahrnuly slzy. Proč se to muselo stát zrovna jemu? A proč zrovna s někým, kdo ho nenávidí!

Slzy a tiché vzlyky k němu přivolaly madam Pomfreyovou. Starostlivě se dívala na chlapce v posteli. Přistoupila k němu a pohladila ho po vlasech.

„Jen se vybreč,“ usmála se na něj. „Nechám ti donést snídani a pak probereme, co budeme dělat dál, ano?“

Jen tiše přikývl. Rukávem od pyžama si otřel slzy. „To byl ředitel?“

„Ano, drahoušku. Ale nemusíš se znepokojovat. Nic neví. Dokonce tu byli tví kamarádi, mají o tebe starost. Ale museli na vyučování.“ Znovu ho pohladila po hlavě a pak odešla pro snídani.

Harry začal přemýšlet o plánu do budoucna. Věděl, že v Bradavicích nemůže zůstat. Musí odejít. Tady není v bezpečí, a jestli je pravda to, co říkala madam Pomfreyová, tak vše bude ještě horší a opravdu se to nesmí nikdo dozvědět. Tohle by byl jeho konec. Každý by ho odvrhl. A ty otázky, které by musel zodpovědět. Nakonec by se dozvěděli, kdo je druhým otcem. A co by bylo pak?

Ano! Definitivní rozhodnutí padlo. Musí pryč!

Ani nevěděl, jak přežil tohle dopoledne. Ošetřovatelka slíbila, že si s ním ještě promluví, ale nastaly nějaké komplikace s prvními ročníky a lektvary. Takže musela ty nešťastníky ošetřovat. A to byl teprve první den školy.

„Madam?“ promluvil na ni, když mu přinesla oběd.

„Ano, Harry?“

„Já… musím odejít,“ řekl a začal si prohlížet své vlastní ruce. Poppy mlčela. Čekala tuhle reakci. A přemýšlela o téhle situaci dlouho. Ale rozhodla se mu pomoct. Chlapec tady zůstat nemůže. A nechat ho jen tak potulovat po světě, taky nemůže. Je jen jedno řešení.

„Vím, že možná dělám chybu. Budu jí možná časem litovat, ale vím, že tohle je nejlepší, co můžeme v téhle situaci udělat,“ promluvila s vážnou tváří. Harry se na ni podíval a pozorně poslouchal.

„Budete potřebovat lékařskou péči. Od teď až do porodu. Bojím se toho, co se může stát, když se udělá jen malá chyba. Chcete odejít. Chápu to a respektuji. A proto vám nabízím jednu… možnost. Víte, Bradavice jsou pro mě víc než domov, ale mám dům. Je dobře chráněný a nikdo jiný k němu nemá přístup. Můžete tam být. Letaxová síť je k němu připojena pouze z mé kanceláře a nikdo vás tam hledat nebude. Ale jedno vám říct musím. Ve chvíli kdy zmizíte, kouzelnický svět vás nepřestane hledat. Jak ten-jehož-jméno-se-neříká, tak Brumbál. Ale v tom domě můžete být v bezpečí do doby, než se budete chtít vrátit.“

„Já… totiž…“

„Nechci, abyste se rozhodl teď, dám vám pár dní čas. Ale jen mi slibte, že neutečete. Mohlo by vás to stát život. Váš i vašeho dítěte.“

Harry chvíli mlčel. Přebíral si v hlavě pro a proti. Pak přikývl.

„Děkuji,“ usmál se na ni a pak se pustil do oběda.