Cullet of beauty 6. kapitola

Pro začátek - Zrovna jsem se vrátila z kina. Byla jsem podruhé na HP7 a k tomu 3D. Když jsem tam byla poprvé neuvědomila jsem si tolik věcí jako teď. Bolí to. Snažila jsem nechápat... Snažila jsem se nebrat to tak jak to bylo. A řeknu Vám, to uvědomění mě málem vyhnalo ze sálu. Brečela jsem. Jako správný fanoušek tohohle příběhu jsem si začala dávat dvě a dvě dohromady. Je konec. Opravdový, konečný konec. A když se teď podívám zpět na to, co jsem viděla. Taky si myslíte, že ten sedmý díl byl komerční? Že nešel J.K.Rowling přímo od srdce? Že nechala příliž mnoho lidí trpět včetně nás?

Ne! Nemůžu ji za to nenávidět. Miluji ji za to, jaký svět pro nás vytvořila. Miluji ji za to, že mi vždy dávala sílu žít! To ona mě zachránila. Ale jsem z toho všeho... smutná a strašně to bolí. Proč něco tak úžasného muselo dojít do konce?

Ale dost tohohle všeho. Určitě čekáte na další dávku Cullet. Ale nevím... nevím, co bude dál. Tohle je poslední kapitola, kterou mám předepsanou a navíc... dnes mi končí dovolená. Od zítřka začínám zase otročit pro jednu nejmenovanou firmu. Ale pro Vás udělám vše a pokusím se do dalšího termínu kapitolu napsat. Přece jenom - Kde bych bez Vás byla, že?

Děkuji Vám za přízeň, inspiraci, pocity, lásku, nenávist... děkuji za vše.

Rowlingová s Vámi.

S láskou Salazaret

6. kapitola – Osudná noc

Bradavickou chodbou kráčel velký pes. Nespěchal. Ale kouzelníci za ním docela ano. Nevěděli, kam jdou ani za kým. Jediné, co bylo jasné, byla prosba o pomoc.

Patron se zastavil u dveří a pohlédl na své pronásledovatele. Brumbál okamžitě dveře otevřel a prošel kolem něj. Zarazil se hned na prahu. Patron se otočil a na chvíli se zadíval na lektvaristu. Pak jen zaštěkal a rozběhl se po školních pozemcích.

Všichni přítomní se zadívali na vzdálenou postavu. Stála za bránou a čekala na svého patrona. Bílá mlha zmizela a s ní i její majitel. Ale to už se Brumbál skláněl ke košíku, ve kterém spokojeně spalo dítě.

„Albusi, co to…“ Minervě odumřela slova na rtech, když si všimla toho malého stvořeníčka.

Lupin, Tonksová i Snape uhnuli řediteli z cesty. Držel košík i přiložený dopis. Z jeho tváře se nedalo nic vyčíst. Jako by něco tušil. Nebo snad pochopil? Poznal postavu, která odtud před chvíli odešla?

„Albusi…“

Ředitel se zastavil a podíval se na Minervu.

„Zajdi pro Poppy,“ řekl jen a pak šel pořád dál svým směrem. K ředitelně. Ostatní šli za ním a nikdo se na nic neptal. Další z věcí byl strach, aby dítě neprobudili.

Vstoupili do ředitelny a Brumbál položil košík na stůl. Zamračeně se podíval na obálku. Všiml si toho jména, už když se shýbal pro košík. Proto tahle nálada. Jak se něco podobného mohlo stát? Ještě si dopis nepřečetl, ale moc dobře tuší, co v něm je.

Natáhl ruku a podal obálku lektvaristovy.

„Co…“

„Je pro tebe, Severusi. Nechceš nám něco vysvětlit?“ Nevěřícné pohledy se stočily na Snapea. Ten zůstal stát a jen se díval na čistě bílou obálku se svým jménem. Jako by se mu ten inkoust vysmíval!

Snape držel obálku jako atomovou bombu. Odmítal se do ní podívat. Místo toho se raději podíval na košík a spící dítě. Co se to tu děje? Přece…

„Měl bys to otevřít a vysvětlit nám pár věcí, Severusi,“ řekl ředitel a podíval se z něj na malé dítě, stále ještě spící.

„Dobře…“ řekl jen Snape a pak jedním pohybem obálku roztrhl. Obyčejný papír. Žádný pergamen. Takže mudla?

Severusi,

vím, že jsem ti něco podobného měl říct už dávno, ale já nemohl. Znám tě a vím, co bys mi řekl. Nenávidíš mě a mně podobné. Proto ti hned na rovinu říkám, že nechci, abys věděl, kdo jsem.

Chci, abys našeho syna poznal dřív, než ho odsoudíš pro něco, co neudělal. Jen kvůli tomu, že jsem, kdo jsem. Moc dobře vím, že si z té noci nic nepamatuješ a možná je to tak dobře. Ale to, co se stalo, je zázrak. Prosím věř mi, že jsem to takhle nechtěl. Ale já se o něj nemůžu… nedokážu postarat. Válka je na obou stranách a já musím bojovat. Pro nás.

Věřím ti a můžu říct, že tě i miluji. Svým vlastním způsobem. Jinak by se tohle nestalo. Musel jsi ke mně aspoň něco málo cítit. Až nedávno jsem pochopil, že i ty jsi jen pouhý člověk. Ne jen bastard, který si na každém vylévá svou zlost a frustraci. Život k tobě ani ke mně nebyl fér. Teď to vím. Proto jsem udělal, co jsem udělal.

Prosím! Postarej se o našeho syna. Nevím, jestli se z války vrátím, ale chci, aby to malé dítě vyrůstalo v bezpečí. A Bradavice bezpečné jsou. Byl to kdysi můj domov. Teď bude i jeho.

Věřím ti, Severusi…

Snape si dopis přečetl třikrát. Nemohl věřit tomu, co se zde psalo. Moc dobře věděl, že tehdy byl s mužem. Ale tohle se přece jen tak nestává. Takže ten on byl kouzelník a kdysi taky z Bradavic. Někdo známý, a přesto si nemůže vzpomenout, kdo by to mohl být! Do pekla se vším!

Věřím ti…

Ta slova! Ta odporná slova, která se teď zarývala do lektvaristovy hlavy a nehodlala ji opustit. Proč? Jak? Kdo…

Složil dopis zpět do obálky. Vložil ho do kapsy hábitu. Pohlédl na dítě a do jeho tmavých oči. Tmavých očí?

Pozornost všech se teď upřela k dítěti, které začalo pomalu natahovat. Vyděšenýma očkama se dívalo z jedné tváře na druhou, jako by někoho hledalo. Každý si mohl domyslet koho.

Tonksová se k němu přiblížila a začala na něj konejšivě mluvit. Ostatní ji jen sledovali. Ale když se dítěte chtěla dotknout, rozbrečelo se naplno. V tu samou chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešly profesorka McGonnagalová a madame Pomfreyová. Dítě přestalo okamžitě brečet a začalo natahovat své malé ručičky směrem k ošetřovatelce. Dychtivě vykřiklo.

„Popo!“ šeptalo naléhavě. Jeho slabý hlásek se rozezněl ztichlou ředitelnou. Každý sledoval lékouzelnici a následně dítě. Malého klučinu, který se marně snažil dostat do náruče známého člověka.

„Siri?“ Obešla Minervu a vzala dítě do náruče. Pátravě se podívala na ředitele.

„Co tu dělá? A kde je jeho otec? Stalo se mu snad něco?“ otázka za otázkou. Ale nikdo jí na ně neměl jak odpovědět. Tedy skoro nikdo. Jeden hlas a jedna odpověď přišly.

„Podle všeho… já jsem jeho otec.“

„Co…“ odumřela jí slova na rtech. Dívala se na Severuse a nevěděla, co přesně na tohle říct. On? On!

Tušila to. Ano! Vždy když si Harry s malým povídal. Jak mu vyprávěl o jeho druhém otci. Ale nikdy si nedala dvě a dvě dohromady. Ale teď to všechno zapadá. Severus Snape je ten, kdo se opil a…

Naštvaně se na lektvaristu podívala. Její obočí bylo přísně stažené k sobě. Dítě začalo znovu brečet. Poppy ho pomalými pohyby pohupovala v náručí. Konejšivě hladila jeho malá zádečka.

„Pšš, maličký. Už jsem tu… najdeme tatínka, uvidíš…“

„Ty víš, kdo je jeho druhý otec?“ zeptal se Severus. V očích jasná otázka, ale taky varování. Musí to vědět! Tak moc touží vědět, s kým má… dítě!

„Jistě! To já toho malého odrodila! Byl na to tak sám… vždy jsem mu říkala, že se má vrátit. Ale před nějakým časem odešel i s malým. Bydleli u mě… Nevím, proč odešel. Ale… asi mě chtěl jen chránit. Dítě dvou kouzelníků a navíc, když porod přežil. Byl by z toho velký poprask. Proto se vlastně schovával u mě…“

„Vy jste o tom celou dobu věděla?“

„Nerozčiluj se, Severusi! Vůbec nevíš, jak to bylo! Byl na tom špatně! A co bys mu na to vlastně řekl! Vždyť si na nic nepamatuješ! Je ses opil a využil situace! Ale teď bys měl nést následky! Je to taky tvůj syn!!!“

„Poppy, prosím…“ začal Brumbál, ale ona po něm šlehla zlostným pohledem. Překvapivě zmlkl.

„Muselo se stát něco vážného, že tu nechal svého syna. On ho nikdy neopouštěl. Dokonce mi ani nedovolil starat se o něj. Muselo se něco stát! Byl na něm závislý. Oba navzájem. Miluje ho a jen tak by se ho nevzdal!“ mumlala pořád a snažil se dítě uklidnit. Pořád pofňukávalo a smáčelo její bílý plášť smutnými slzičkami.

„Nenechal dopis? Vysvětlení? Něco?“ Cokoliv! Zeptala se a s nadějí v očích se podívala zpět na ředitele. Ten jen přikývl a zrak mu padl na velmi bledého mistra lektvarů. Ten nejprve dopis ukázat nechtěl, ale pak ho raději vytáhl a předal řediteli.

Ten si ho několikrát přečetl a pak ho podal Poppy. Ta si přehodila malého jen do jedné ruky a v rychlosti napsaná slova přelétla. Ale neřekla k nim nic.

„Nechce, abys věděl, kdo je? Chápu ho…“ řekla po chvíli.

„Táta?“ šeptlo vysíleně dítě a upřelo svá očka na lékouzelnici.

„Já vím, Siri… Najdeme ho…“

„Siri? Co je to za jméno?“ zeptal se Severus a zamračil se.

„Jestli se ti to jméno nelíbí, tak mu říkej tím druhým…“

„A to je?“ zavrčel.

„Prince…“

„Prince?“ zopakoval po ní Snape a posadil se na nejbližší židli. Složil hlavu do dlaní. Další důkaz jeho chyby. Prince? Proč tohle jméno? Opravdu je otcem?

„Nechápala jsem, proč na tomhle jménu trval. Ale teď už vím…“

Černé oči se na ni podívaly a pak na dítě v jejím náručí. Jeho syn. Jeho dítě! On má syna! Co teď? Co dělat? Jak se chovat?

Tak moc se snažil udržet si svou chladnou masku. Ale vždy, když se podíval na tu malou tvářičku, něco se v něm hnulo. Merline! Vždyť on je otec! On!

„Je pozdě… Poppy, můžeš se pro dnešek o toho malého postarat? Zbytek dořešíme ráno,“ řekl z ničeho nic ředitel a snažil se všechny ze své kanceláře vyhodit. Krom Poppy. Vstal a položil jí ruku na rameno. Pochopila, o čem se chce bavit. Taky pochopila to, že on ví, kdo je jeho druhým otcem. Tohle nebude snadný rozhovor.

Severus taky odešel. I když velmi neochotně, ale Brumbálův zlý pohled ho z kanceláře doslova vyhnal. A velmi dobrovolně!

Poppy se otočila na ředitele a povytáhla si dítě víc do náruče. Pohladila jeho malou unavenou tvářičku.

„Proč?“ zeptal se smutně ředitel. Poppy si povzdechla. Lehce se usmála a i s dítětem se posadila na nabízenou sedačku. Tohle bude ještě dlouhá noc.