Cullet of beauty 7. kapitola

Miláčci! Tak jsem to zvládla a sedmá kapitola je na světě. Psala se krásně, to musím říct hned na začátek.

Ale co se týče další aktualizace... dneska mám za sebou dvě dvanáctihodinové šichty a ještě přinejmenším 10 mě jich čeká. Takže s psaním se to má zase nějak na hraně. Dokonce už mám další kapitolku rozepsanou, ale není energie na její dopsání. Ale budu se snažit! Protože teprve teď to začíná být opravdu zajímavé. Pro příznivce Pottera - Objeví se! A nemusíte se bát. Sev a Harry v jedné místnosti taky bude. A asi ne jednou...

Děkuji za komentíky a yellow za inspiraci, opravu a Velkou pomoc při vytváření téhle kapitoly.

S láskou Salazaret

7. kapitola – Můj syn?

Dítě začalo pofňukávat a chvíli na to se rozbrečelo. Ať se Poppy snažila sebevíc, nic nepomáhalo. Dožadovalo se táty, který přišel vždy, když chtělo. Který mu usušil slzičky a pak si s ním povídal. Proč se teď neobjevil? Kde je?

„Siriusi… Broučku, pšt,“ uklidňovala ho lékouzelnice. Zabořil svůj malý obličejíček do jejího pláště a tichounce štkal.

„Sirius Prince Potter. Nikdy by mě nenapadlo, že se něco takového stane. A zrovna jemu. Je tak mladý…“

„Ano, Albusi. Byl mladý, když se tohle dítě narodilo. Ale nevyčítej mu, že odešel. Vidím ti to na očích. Bylo to jeho rozhodnutí a moc dobře víš, že i kdybys to tehdy věděl, musel by chlapec odejít,“ neříkala to naštvaně. Spíš konstatovala.

„Já mu to nevyčítám…“

„Ale ano! Znám tě už dost dlouho. Tohle mi nevymluvíš. Vždy potřebuješ všechno vědět. A pokud nevyčítáš Harrymu odchod, pak Severusovi, že to byl on, kvůli komu musel Harry odejít.“

„Možná máš pravdu. Ale na tohle vše mám právo. Je válka Poppy. A uprostřed toho všeho…“ Poppy ho však přerušila.

„…se narodilo dítě. Zázrak, který by za normálních okolností dopadl tragicky. Harry přežil a přežilo i to malé. Nedívej se, za jakých podmínek byl tenhle zázrak vytvořen, ale dívej se, co nám dává. Já… přiznávám, že jsem často proklínala muže, který Harrymu tak změnil život, ale taky jsem si musela uvědomit, že bez lásky by se to nestalo.“ Pohladila chvějící se dítě po zádíčkách a jemně ho políbila do černých vlásků. Dítě zvedlo hlavičku a podívalo se na svou opatrovnici. Popotáhlo malým nosánkem. Přestalo plakat, jako by si uvědomilo, že táta nepřijde, že je pryč. Pak položilo hlavu zpět na její rameno a unaveně zavřelo očka.

„Nikdy jsem po tomhle nepátral. Vím, že byly nějaké případy, ale nikdy se nevědělo, jak se to stalo,“ řekl Brumbál a nespouštěl z dítěte zrak.

„Vždy jde o magii a v tomhle případě to nebylo jinak.“

„Jak přesně?“

„Jde o kompatibilitu. Jen dva silní kompatibilní jedinci můžou vytvořit nový život, ale jen v případě, že se opravdu milují. Severus ho miluje, jen o tom neví…“

„Ale Harry byl ještě dítě…“

„Ano, byl…“

***

Poppy sešla schody z ředitelny a pak se zastavila u postavy, která čekala opodál. Vykročila ihned k ní.

„Kde je?“ zeptal se lektvarista a nepatrně se zamračil. Jinak byla jeho tvář zbavena jakýchkoli dalších emocí.

„Jestli se ptáš na svého syna, je s ředitelem. Čeká na tebe. Moc dobře věděl, že tu budeš,“ řekla jen a pak zmizela v temné chodbě.

Severus tam chvíli stál a přemýšlel, co má udělat. Odejít a dělat, že se tohle nikdy nestalo, nebo čelit osudu? A je to vůbec osud? Nebo jen vtip? Jak někdo jako on může mít dítě! A navíc s kouzelníkem!

Netrpělivě přešlápl z nohy na nohy a zadíval se na chrlič, který mu nechal otevřenou cestu. Bylo tohle pozvání? Určitě ano.

Postavil se na první schod a nechal se vyvést točitým schodištěm až ke dveřím. Zaklepal a čekal na vyzvání. Ale místo typického ‚dále‘ otevřel dveře sám Albus Brumbál. Usmál se na Severuse a pokynul mu, aby vešel.

„Zrovna usnul,“ zašeptal ředitel.

„Proč šeptáte, Albusi? Nestačí použít tišící kouzlo?“

„Na malé děti nemůžeš používat přespříliš kouzel, mohlo by jim to ublížit!“ napomenul ho Brumbál. Severus na to nic neřekl a místo toho přešel k pohodlné pohovce, kde leželo dítě. Jeho dvouletý syn.

Lehce se dotkl modré deky, ale hned na to ucuknul, když se dítě pohnulo. Něco zamumlalo, otočilo se na zádíčka a pokračovalo ve spánku.

„On nekouše…“ řekl pobaveně ředitel a usmál se tím svým dědečkovským úsměvem. Severus nahodil svou netečnou masku a pak po Albusovi hodil jedním ze svých speciálních pohledů.

„Je to tvůj syn, Severusi,“ ředitelův hlas zněl najednou vážně. Podíval se na svého svěřence a v modrých očích se mu nebezpečně zalesklo.

„Jak to můžete vědět? Co když lhal? Co když mě chtěl jen využít, abych se postaral o jeho parchanta?“

Ředitel se narovnal do své plné výšky. Z očí mu skoro metaly blesky. Chytil Severuse za rameno a natočil ho ke spícímu dítěti. A lektvarista pochopil, že přestřelil. Nikdy neviděl Albuse v takovém rozpoložení.

„Nezpochybňuj slova jeho otce!“ zlost, která čišela z každého slova, Severuse překvapila. Snažil se nedívat na to malé dítě. Ale nemohl od něj odtrhnout zrak. Prohlížel si každý detail, jeho malé tvářičky. Jeho syn. Jeho dítě!

„Vy víte, kdo to je? Víte to, že ano! Kdo je to? Kdo ho opustil?“ zeptal se lektvarista, ale nespustil zrak z dítěte. Když Albus neodpověděl, otočil se na něj. Ten ho pozoroval s prázdným výrazem. Pak jen zavrtěl hlavou a usadil se do svého křesla. Severus znovu mrknul na dítě a pak zpět na Albuse.

„Opravdu ti tak moc záleží na tom, kdo tady to dítě nechal? Nebo chceš jméno, abys ho mohl nenávidět? Proklínat? Proto ti ho neřeknu, Severusi. Jsi otec toho malého a taky se o něj postaráš, ať je jeho druhý otec kdokoliv!“ Věty, které byly vyřčeny, mrazily.

„Jak můžete…“

„Severusi! Nechtěj mě naštvat! Udělal jsi chybu a teď za ni poneseš následky!“ ředitel vstal a přešel k pohovce, kde spokojeně odpočívalo dítě. Lehce ho zvedl do náruče, hlavně tak aby ho nevzbudil. Přešel k Severusovi a podal mu ho. Ten se nejprve držel zpátky a nechtěl se dítěte dotknout, ale Brumbálův pohled ho přece jenom donutil, dítě vzít.

„Než dorazíš do sklepení, tak ti pro něj skřítci připraví pokoj. A pokud bude Siri v nepohodlí, dozvím se to,“ s těmito ostře vyslovenými slovy vyprovodil Severuse ze dveří, a kdyby se nebál, že probudí dítě, určitě by je jen tak nezavřel.