Cullet of beauty 8. kapitola

Tak! Stihla jsem to! Ale tahle kapitola mi dala pekelně zabrat, to vám tedy povím. Vůbec nemám žádné zkušenosti s malými dětmi a proto opravdu nevím, co mouhou a nebo co nesmí. Jak se chovají a co dělat... Takže jsem ze začátku v tom tak nějak tápala. Ale snad se kapitolka bude líbit.

Jak jsem slíbila je delší. Skoro šest stran, to jde ne? A snad to tak bude vždy.

Všem z celého srdce děkuji za nádherné komentáře!

yellow - Tobě patří hodně velké Děkuji. A myslím, že by měli poděkovat všichni, protože díky tobě tahle povídka bude mít stoprocentně víc než jen deset kapitol.

Ještě jednou děkuji. S láskou Salazaret

8. kapitola – Dlouhá noc

Severus stál na točitých schodech a nevěřil tomu, co se právě stalo. I když jasně cítil váhu malého tělíčka v náručí. Brumbál ho jen tak vyhodil?! A ještě mu dal to dítě do ruky, jako by měl snad Severus vědět, jak se o něj postarat!

Sklopil zrak a podíval se na spícího syna. Prosím, ať je to jen hloupý sentimentální sen! Nikdy nikoho jen tak neprosil, ale teď by udělal cokoliv jen pro to, aby tohle sen skutečně byl.

Ale neměl na výběr. Jednou udělal chybu, jak poukázal ředitel, tak se s ní teď musí vyrovnat. Napravit ji už nedokáže. Ale byla to skutečně chyba?

Sešel schodiště a pomalým krokem se vydal do svých komnat, které měl v nejvzdálenějším koutě sklepení, přímo pod jezerem. Vždy se mu tam líbilo. Byl tam klid a hlavně ticho. Takové to jeho. Na které teď může zapomenout. Na hodně dlouho!

Znovu se podíval na dítě. Snažil se vzpomenout, co se oné noci stalo! Ale vše jako by bylo zastřeno. Sem tam nějaký záblesk, ale nic víc. Kdo to byl? Kdo byl magicky schopný odnosit dítě? A přežít to? Měl nějaká podezření, ale všechna je musel vyvrátit. Ani s jedním by nevlezl do postele v bdělém stavu, natož v tom opilém. Šlo tam úplně o něco jiného… Tu noc. Co se stalo tu noc, že se tak opil?

Ano. Bylo to jedno s druhým a to, co se nakonec stalo na ministerstvu, vše dovršilo. Snažil se Blacka varovat. Říkal mu, ať nevystrkuje nos z toho zatuchlého baráku a přesto… Neposlechl. Odešel na záchrannou akci. A při ní zemřel. Rukou Bellatrix. Proto pil. Proto se snažil zapomenout. Na vše. Ale hlavně na románek, který spolu jako dospělí kluci měli. Dospělí? Bylo jim sotva sedmnáct, ale i tak tam nějaká chemie byla. Ani jednomu nešlo jen o sex, bylo v tom víc. Ale pak Siriuse zavřeli do vězení a Severus na něj zapomněl. Pokusil se zapomenout. A nakonec se mu to podařilo. Do doby, než utekl a zase se zamotal do Severusova života. Ale už se k sobě nevrátili. Ty roky odloučení stačily k tomu, aby se začali nenávidět. Do morku kostí.

Dítě se pohnulo a něco nesouvislého zamumlalo. Malou ručičkou se chytilo Severusova pláště, ale spalo dál. Lektvarista se na chvíli zastavil. Siri. Tak moc podobné jméno Siriusovi. Možná, kdyby nebyl po smrti, by si myslel, že tohle dítě je jeho. I když se velmi dávno zapřísahal, že si s ním už nikdy nic nezačne. Jenže… Sirius Black je mrtvý a tohle dítě nemůže být jeho.

Znovu se rozešel. Slyšet bylo jen velmi tiché ševelení pláště. Celý hrad už spal a nikdo nevěděl, že zrovna dnes se vše změnilo. Pomalým, ale rázným krokem došel k velkým dubovým dveřím. Byly opravdu až na konci sklepení. Zamumlal heslo a dveře se neslyšně otevřely.

Vstoupili do prostorného obýváku s velkým krbem v rohu místnosti. Přešel k tmavozelené pohovce a dítě na ni položil. Vzal do ruky tmavý přehoz, který byl složený v rohu sedačky, a lehce ho přes něj přehodil.

Ticho přerušilo hlasité prásknutí, které donutilo Severuse dost nepříjemně zavrčet. Otočil se a podíval se na vysmátého skřítka. Obrovské oči mu zářily takovým nadšení. Dokonce ani pohled, který měl Severus zvlášť pro tyto chvíle, skřítka neodradil. Místo toho začal nadšeně poskakovat a něco vykřikovat. Asi tucet čepiček, které měl na hlavě, se při každém pohybu nebezpečně zakymácel.

„Dobby přišel pánovi pomoct! Dobby přichystal pokoj pro pánova syna! Dobby se postará! Doby pomůže!“ vykřikoval až příliš nadšeně.

„Ticho!!!“ vyštěkl na něj Severus a tím na chvíli zarazil skřítkův monolog. Lektvarista se otočil zpět na dítě, ale naštěstí pořád spalo. Jen se mírně pootočilo. Severus si oddechl. Nechtěl teď řešit ospalé a probuzené dítě!

„Co jsi zač?!“ zeptal se ostře skřítka a zlostně si prohlížel tu malou napodobeninu pomocníka před sebou.

„Dobby, pane! Dobby přišel pomoct! Dobbyho poslal pán Brumbál! Brumbál je na Dobbyho moc hodný! Dal Dobbymu práci! Dobby se má starat a Dobby to umí! Dobby se staral o mladého pána Draca, když byl dítě! Dobby umí!“

„Dobře…“ utnul skřítkovo nadšené jásání. „Máš pro něj něco, kam ho můžu uložit?“ zeptal se zpříma. Dobby nadšeně přikyvoval a pak zavedl Severuse do jeho hostinského pokoje. Ale ten zůstal stát jen na prahu. Zhnuseně si malý pokoj prohlížel. Takhle určitě ještě odpoledne nevypadal. Kdysi tu byla jen postel, skříň a pracovní stůl. Nic víc, nic míň. Ale teď?

Vše bylo pryč. Hned naproti pod vyčarovaným oknem, které tam původně nebylo, stála velká bílá postýlka. Kolem okrajů měla plno zelenkavých a odporných věcí a to nemluvme o dalších pestrých barvách všude po stěnách. A nejen tam! Severus se podíval na skřítka, který celou dobu stál před ním a jeho obrovské oči Severuse sledovaly.

„Dobby se snažil, pane! Aby se tady vašemu synovi líbilo! Dobby je dobrý skřítek! Dobby se snaží!“ říkal nadšeně. Ale Severus moc nadšený nebyl. Ten pokoj vypadal děsně! Tolik barev po hromadě snad viděl jen na Brumbálově plášti! Žlutá! Zelená! Fialková! Kam se to jen dostal? Proč ho nikdo z tohohle zlého snu neprobudí?

S tvrdou maskou v obličeji se vrátil zpět do obýváku a přešel k pohovce, kde zanechal malé dítě. Opatrně ho zvedl a přenesl do pokojíčku. Ale když ho chtěl položit do té barevné věci, dítě se chytilo jeho pláště a nechtělo se pustit.

„No tak!“ zavrčel lektvarista a snažil se malou pěstičku vypáčit. Nakonec se mu to podařilo. Štítivě chytil do ruky křiklavě žlutou přikrývku a položil ji na dítě. Pak vytáhl hůlku a změnil barvu ze žluté na příjemně zelenou. Čeho je moc, toho je příliš. Zítra to tu celé předělá. Zelenou by ještě snesl. Ale žlutou a fialovou?! Křiklavě žlutou!!!

Obrátil se a v klidu odešel z pokoje. Ale než zavřel dveře, zhasnul ty odporně barevné svíčky. Pokojík potemněl. Jediné světlo vycházelo z očarovaného okna. Měsíc, který zářil na temném nebi, ozařoval jen okraj postýlky. Jinak všude jinde byla dokonalá tma.

Dobby stál celou dobu u dveří a sledoval situaci, která se před ním odehrávala. Chtěl pánovi říct, že by neměl zavírat dveře. Že svíčky by měl nechat svítit. Ale když zpozoroval, jak se na něj ten muž dívá, raději nic neříkal. Tichounce cupital za Severusem a jen sem tam se podíval na dveře od dětského pokojíčku.

„Má Dobby hlídat malého pána?“ ozval se pištivým hláskem.

„Ne! Klidně běž!“ sykl na něj Severus a pak se zabouchl ve své ložnici. Dobby se ještě jednou podíval na dveře, kde spalo dítě a pak se přemístil pryč.

***

Bylo pár minut po půlnoci. Postava zahalená do temnočerného pláště procházela Obrtlou uličkou a sledovala dva muže před sebou. O něčem se zarputile bavili, ale nebylo jim rozumět ani slovo.

Jeden z mužů se na okamžik zastavil. Ale jen na nepatrný a sotva znatelný. Ale mladík v kápi moc dobře věděl, co to znamená. Ví o něm!

Chtěl se otočit a zmizet. Ale do zad ho zasáhla kletba. Se zaúpěním dopadl na všechny čtyři. Cítil, jak mu po zádech pomalu stéká pramínek teplé krve. Hůlka mu vypadla ze zkřehlých prstů. Chvěl se. Bolest pomalu, ale jistě uchvacovala jeho tělo. Začínal mít strach. Tak takhle to skončí? Tohle je konec? Tak brzy? Chtěl se ještě jednou rozloučit… aspoň ještě jednou…

***

Pláč. Hlasitý a srdcervoucí pláč. Kde je táta? Proč nepřichází? Samota. Tma. Tak děsivá.

„Tati…“ mezi vzlyky šeptavá slovíčka. Slova, na která nikdo nereagoval. Další pláč. Další slzy. Nikdo nepřichází. Nikdo neobejme.

„Tati!!!“ křik. Tmavé oči dítěte jsou upřené na dveře před sebou. Jsou tak temné a tak daleko. Kdo dal na postel mříže? Kde to je? Proč je tu sám? Kde je táta! Táta! Přece… vždy přišel. Vždy tu byl. Nikdy nikam neodcházel. Konejšil. Povídal pohádky. Hladil chlapce po temnočerných vláscích. Ale teď… nic. Ticho přerušované vzlyky. Pak i ony utichly. Na chvíli…

***

Spánek je jednou z nejdůležitějších věcí lidského života. Můžete si spánek i několik dní odpírat. Ale… tohle vede k nemocem. K únavě. K rozhořčení.

Severus prudce otevřel oči. Okamžitě popadl hůlku a rychle se posadil. Hůlku napřaženou před sebou. Ty zvuky, které k němu doléhaly, se mu vůbec nelíbily!

Postavil se a unaveně si promnul tvář. Vzpomněl si na jeden rušivý element ve svém doposud klidném životě. Jako by už tak toho nebylo moc!

Vstal. Oblékl si dlouhý tmavozelený župan a vydal se do pokoje naproti. Opatrně otevřel dveře. Mávnutím hůlky rozsvítil svíčky. Dítě stálo v postýlce a uslzenýma očima sledovalo postavu před sebou. Prstíky svíralo bílé leštěné dřevo. Ale když ve stínech zahlédlo postavu, natáhlo ručičky a chtělo do náruče.

Severus k němu přišel blíž. Dítě se na chvíli zarazilo a jen se zmateně dívalo na podivného muže. Pak se naplno rozbrečelo. Pořád natahovalo ruce. Proč ho nechce obejmout?

„Táta?“ zavzlykalo.

„Tiše, dítě,“ promluvil Severus, ale k dítěti se nepřiblížil. Stál tak daleko, aby na něj nedosáhlo.

„Co chceš?“ zeptal se.

„Táta!“ černá očka se znovu zaleskla. Po malé tvářičce se kutálely slzy jako hrachy. Domů! Odveď mě domů! K tátovi. K tatínkovi… Kde je! Prosím!

„Tvůj táta tu není!“ zavrčel na něj. Rozespale se díval na vřeštící dítě a nevěděl, co teď dělat. Nechtěl se ho dotýkat, když vytvářelo tak moc slz, slin a podobných věcí.

Dítě popotáhlo a pak spustilo ještě větší řev. Malé plíce se namáhaly, jak mohly, aby ho konečně někdo objal. Utřel slzičky. No ták!

Znovu a znovu natahoval ručičky k jediné postavě v místnosti. Bolely ho, ale přesto nepřestával naléhat. „Táta!!!“

Severus se přiblížil a dotkl se malých ručiček. Ale nevzal ho do náruče. Jen mírně zatlačil a donutil dítě sednout si.

„Spi!“ přikázal mu. V hlase byla znatelné napětí z neznámé situace. Ale dítě začalo znovu protestovat. Snažilo se zvednout.

„Siri! Nebudu tě tady nosit! Lehni si a spi!“ zatlačil na malý hrudníček. Znovu ho přikryl. Ale dítě sebou začalo mrskat a vysoukalo se zpod deky. Křik a pláč. Pořád a stále dokola. Severuse z toho začala bolet hlava.

Nakonec se natáhl a to vřeštící cosi vzal do náruče. Přitáhl si ho jen tak blízko, aby se ho moc nedotýkal. Ale Siri to tak rozhodně nechtěl. Sám se přitáhl blíž a zabořil hlavičku do Severusovy hrudi a hlasitě štkal.

Lektvaristovi nezbývalo nic jiného než okolo malého tělíčka ovinout paže. Proč brečí? A proč takhle?

Po chvíli se dítě uklidnilo. Trocha tělesného kontaktu. Aspoň trocha lásky. Zavřelo oči a tichounce vydechlo. „Sevie?“

Severus ztuhnul.

„Sevie?“ zašeptal zpět a podíval se na Siriho. Dítě přikývlo a natáhlo jednu ručku, jako by něco očekávalo. Severus mu ji chytil do dlaně a chvíli ji jen tak držel.

„Měl bys spát,“ řekl jen a pak se znovu přiblížil k postýlce. Ale ve chvíli, kdy se se Sirim nahnul, že ho do ní položí, se Siri zase rozbrečel. Držel se tak pevně, jak jen dokázal, jen aby ho nedával zpět.

Severus se narovnal. Prudce od sebe dítě odtrhl a posadil ho do postýlky. Ihned pochopil, že to dělat neměl. Dítě začalo kolem sebe kopat. Křičet jako šílené. Tvářičku mělo celou zarudlou od pláče. Skoro se mu nedostávalo dechu.

„Proč brečíš! Siri! Přestaň!“ vyštěkl frustrovaně Severus. Ale tím to ještě zhoršil.

Vzal ho do náruče a v té chvíli pláč ustal. Jako by ani žádný nebyl.

„Rozmazlený malý spratku!“ přitiskl si ho víc k hrudi a vydal se i s dítětem do obýváku.

„Dobby!“ vykřikl. Hlasité prásk oznámilo přítomnost skřítka. Nadšeně se zadíval na dítě v Severusově náruči.

„Máš pro něj něco na jídlo?“

„Dobby donese! Dobby ví!“ Skřítek zmizel, ale během chvíle byl zpět s miskou, ve které byla nějaká divná hnědá hmota.

„Kaše pro mladého pána!“ vykřikl nadšeně. Siri celou dobu fascinovaně sledoval skřítka. Natáhl malou ručičku a chtěl se ho dotknout, ale byl moc daleko a navíc nízko. Tiše vypískl a chtěl se dostat dolů.

„Co je?!“ Severus se zmateně zamračil. Co to bylo za divný zvuk!

Dobby položil misku na stůl a poodstoupil. Raději pryč z dosahu malých ručiček. Moc dobře věděl, co by mohly dokázat. Jak moc rády tahají za dlouhé skřítčí uši.

Severus si sednul na pohovku a posadil si dítě na klín. Vzal do ruky misku s kaší a malou lžičku. Nabral na ni tu podivnou směs a namířil ji k malé pusince. Ale ta se neotevřela. Siri chytil Severusovu ruku a odtlačil ji pryč.

„Ne! Nechci!“ Místo toho se začal rozhlížet kolem a pokukoval po skřítkovi. Nahnul se a pak se celým tělíčkem převrátil. Kdyby ho Severus nedržel pevně kolem pasu, zřítil by se na zem.

„Siri!!!“ zavrčel na něj. Ale efekt to nemělo žádný. Dítě bylo fascinované malým tvorem, který pořád postával v rožku místnosti.

„Tak a dost! Jde se hezky do postele! Nebudeš si v jednu ráno dělat, co si zamaneš! Dobby vem tu kaši a jdi!

„Ale pane…“ Severus po něm hodil jeden ze svých pohledů a skřítek raději zmizel.

Zvedl se a znovu přešel ke dveřím do dětského pokoje. Ale jakmile Siri zahlédl postýlku, přitiskl se ještě blíž k Severusovi.

„Ne!“ zanaříkal. Tiché slzičky si zase našly svou cestu.

„Tak co chceš? Proč tu nechceš spát!“ mírně ho od sebe odstrčil a zatřásl s ním. „Co chceš!“ zavrčel do malého obličejíčku. Dítě zavzlykalo.

Severus si naštvaně odfrkl. Přitiskl dítě zpět k hrudi a pohladil malá zádíčka. Co teď? Co dělat se vzpouzející se příšerou? Pak si povzdechl. Tohle sám nevyřeší. Přešel tedy do ložnice a chtěl si na sebe obléct něco lepšího než jen župan a pyžamové kalhoty.

Posadil syna na postel. A ve chvíli, kdy se chtěl natáhnout pro oblečení, si všiml, jak dítě přelezlo po všech čtyřech k polštáři a lehlo si na něj. Zavřelo oči a spokojeně vydechlo.

„Tak to ne!“ řekl naštvaně Severus a chtěl dítě z postele zvednout. Ale když se ho dotkl, tak se Siri otočil a přitiskl se k jeho ruce.

„Táta?“ zašeptal. Nakonec jen chytil Severusův prst a přitiskl si ho k malému hrudníčku.

Severus se na chvíli zarazil a díval se na usínající dítě. Jeho syn. Jeho krev. Povzdechl si a lehl si vedle něj. Oba pak přikryl peřinou. Ale ještě velmi dlouho nemohl usnout. A tohle je teprve začátek. Co vlastně bude dál? Snad se ráno vzbudí a opravdu zjistí, že to byla jen dlouhotrvající noční můra a nic víc.