Cullet of beauty 9. kapitola

07.08.2011 02:00

Opravdu všem moc děkuji, za nádherné komentáře! Díky nim je tu dnešní kapitola. Opravdu nestíhám psát, tak jak bych chtěla, ale opravdu díky Vám jsem pořád zde! :) :) ;)

Takže mám Vás varovat předem? No... jen jedno takové malé varování -  :D Za vše může yellow :D Tak ne tedy za vše, ale za jistou neodolatelnou postavu, kterou jsem si už teď na začátku zamilovala a která nám v ději pořádně zamíchá. Takže... směle do čtení.

S láskou Vaše Salazaret

 

 

9. kapitola – První krůčky…

 

Severuse z dřímoty vzbudilo docela rázné zabušení na dveře. Ale nehodlal vstávat. Aspoň ne tak brzy. Ale když se zvuk opakoval znovu a znovu, naštvaně odhodil peřinu a chtěl vstát. Ale váha malého tělíčka na ruce mu v tom zabránila.

Podíval se na spící dítě a lehce se ho dotkl. Tak, aby ho nevzbudil. Hodlal teď vstát, velmi rychle vypoklonkovat toho idiota, který ho v sobotu budí tak brzy a vrátit se zpět do postele a dospat včerejší ponocování. Přece jenom i on je pouze člověk, a ne nějaký netopýr, který tolik spánku nepotřebuje!

Opatrně odsunul svého syna na kraj postele a znovu ho zakryl. Oblékl si zase ten samý župan a opustil místnost. Dveře nechal kousek pootevřené, aby slyšel, kdyby dítě se náhodou vzbudilo.

Přešel ke dveřím a s co nejzuřivějším pohledem je otevřel. Ale muže, který mu stál na prahu, tím vůbec nezastrašil. Jen se na něj usmál a vstoupil dovnitř, jako by se nechumelilo.

„Čekal jsem tě včera… Nepřišel jsi,“ řekl pevně, ale v jeho tmavě hnědých očích zajiskřilo. Tak jako pokaždé, když s lektvaristou mluvil.

„To je evidentní, Moane, protože jsem nic neslíbil!“ zavrčel na něj Snape a třískl s dveřmi, div nevyletěly z pantů.

„Špatná nálada, Severusi?“ zapředl muž a znovu se usmál. Přiblížil se a lehce položil svou ruku na Severusův hrudník. „Můžu ti pomoct… odreagovat se.“ Svůdné zamrkání dlouhých řas a skoro nesmělý úsměv. Ale Snape o tomhle muži věděl své. Moc dobře si uvědomoval, kam tohle směřuje!

Severus o krok odstoupil a na muže se nepříjemně zamračil.

„Nemám na tebe čas, Moane. A pokud vím, neslíbil jsem ti žádný vztah! Byla to jen jedna noc…“

„To jsi říkal, ale chci tě přesvědčit o opaku. Hodíme se k sobě, to nemůžeš popřít. Oba jsme profesoři…“

„To na mém rozhodnutí nic nemění! A byl bych rád, kdybys opustil tento byt, a pokud možno celé sklepení!“ řekl naštvaně Severus a prstem ukázal na dveře.

„Tohle nemyslíš vážně, Severusi,“ hlas druhého profesora zněl klidně. Vyrovnaně, ale bylo v něm i něco jiného. Stopa po vzrušení. Usmál se. Zase přistoupil blíž a rukama vklouznul pod tenkou látku županu. Lehce přejel po knoflíčcích nočního kabátku.

„Vím, co chceš…“ zašeptal, a pak se nenechavé ruce dostaly pod další vrstvu látky a dotkly se holé pokožky. Severus ztuhnul. Propaloval Moana intenzivním pohledem a nehodlal se tak snadno vzdát své kontroly. Udělal to jednou a tuhle chybu nehodlá opakovat. Dnes, ani nikdy jindy!

Chtěl muže odstrčit, ale on se jen tak nedal. Ještě víc se natiskl na tělo před sebou. Vyhledal lektvaristova ústa a rychle se na ně přisál. Tak, aby mu nemohl Severus utéct. Nebránil se. Nechal se ochotně líbat. Jako by si jeho racionální myšlení vzalo na čas pauzu. Drtil ty plné rty, jako by byly poslední na světě. Jazykem prozkoumával každou známou skulinku. Vychutnával jejich skořicovou chuť.  

Pak polibek ukončil a odtáhl se. Naštvaně si měřil svého… milence? Kdy se mu dostal tak blízko k tělu? Ano. Možná s ním jednou něco měl. Ale jen jednou, a jen proto, že si myslel, že za ním pak konečně přestane dolézat. Opak byl pravdou. Přilepil se na něj jako klíště a asi se ho jen tak nezbaví. Ale jak říct, člověku jeho rázu, že to byl pouze sex. Nic víc a nic míň?

Když mu Albus před pár měsíci oznámil, že sehnal velmi dobrého učitele obrany proti černé magii, začal se Severus obávat. Přece jenom, zatím každého, koho do této funkce dosadil, museli na konci roku vypoklonkovat. A někdy velmi rychle.

Ale Moan Mads Bonde, byl úplně jiná třída. To poznal ve chvíli, kdy se ukázal ve dveřích ředitelny. Sebevědomý, sebestředný, arogantní, a co na něm nesnášel nejvíc… jeho neustálý zájem o jeho osobu. Věčně měl toho chlapa u dveří své pracovny a vždy s nějakou dobrou výmluvou. Tolikrát se mu snažil naznačit, že zájem nemá, ale to Moana donutilo snažit se o to víc. Dokonce s ním začal flirtovat. S ním!!! A došlo to tak daleko, že Severusovi před dvěma dny došla trpělivost a toho arogantního nadutce přišpendlil k nejbližší zdi… a následně posteli.

A až teď si uvědomil, jakou udělal chybu. Vždy se říkalo, že Severus nikdy nic nedělá bez rozmyslu, ale v posledních dvou letech by se o tom dalo spekulovat. Možná je toho na něj jen moc. Přece jenom je taky jen člověk s dost hektickým životem.

„Nechtěj mě naštvat, Moane! To, že jsme spolu spali, ještě neznamená, že si sem můžeš napochodovat a chtít po mně kdoví co! Byl to jen sex, smiř se s tím!“ zavrčel na něj. Jeho kolega na to chtěl něco namítnout, ale jeho slova zarazilo následné zabušení na dveře a rázný příchod lékouzelnice, která vůbec nečekala na vyzvání a vstoupila.

„Ach, netušila jsem, že tu budeš mít návštěvu,“ řekla falešně milým hlasem a přeměřila si oba kouzelníky před sebou. Severus se zamračil a upravil si rozhalený župan. Ale i tohle vypovídalo o všem.

„Kde je Siri?“ zeptala se raději. V rukou nesla nějakou tašku s věcmi, kterou odložila na stolek vedle pohovky.

„Kdo?“ otázal se Moan a zmateně se podíval po Severusovi.

Než stihl lektvarista cokoliv říct nebo jen zareagovat, ozvala se z ložnice rána a následně dětský nářek. Poppy ihned vyrazila ke dveřím a nevšímala si zmatených pohledů, které po ní Severus házel. A nejen on. Moan byl doslova paralyzovaný na místě.

Severus následoval Poppy, ale než stihnul dojít ke dveřím, už vycházela ven, v náruči držela plačící dítě a jemně ho konejšila. Moan nevěděl, co říct, a jak vůbec na tuhle situaci reagovat, tak raději zůstal stát stranou. Ale nespustil své hnědé oči z narušitele v podobě malého dítěte.

„Tohle bylo od tebe nezodpovědné! Normálně uvažující člověk nenechá malé dítě samotné v posteli! A když už jsi ho musel opustit, proč jsi nepoužil bariérové kouzlo? Máš štěstí, že si nijak moc neublížil!“ řekla rázně ošetřovatelka a hodila po Severusovi naštvaným pohledem.

Dítě v její náruči se ještě víc rozbrečelo. Zase! Jako by si toho v noci neužil dost!

Severus zkoprněle stál a snažil se zjistit, kdy se mu život tak zkomplikoval. Ještě včera odpoledne byl docela spokojený a teď? Ve svém bytě má arogantního blba, který se mu pořád lepí na paty. Pak uřvané dítě, které snad neumí nic jiného, než jen brečet a stěžovat si. A nakonec přísnou lékouzelnici, která po něm štěká, jako by byl malý fakan. Sečteno a podtrženo, asi se mu někdo za něco pěkně mstí a teď si mne ruce, jak moc dobře se mu to daří!

„No tak, broučku. Přece to tak nebolelo, hm?“ šeptala k němu a konejšivě ho hladila po uplakané tvářičce, ale to byl spíš povel k ještě většímu a naléhavějšímu pláči. Poppy ho přitiskla víc k sobě a začala ho pomalu pohoupávat. Zamračila se.

„Jak jsem měl vědět, že spadne z postele?“ zavrčel v odpověď na minulou otázku Severus a vrhl na dítě jeden ze svých zvláštních pohledů.

„Jsou mu dva roky!“ vyhrkla Poppy.

„Už je dost starý na to, aby uměl z té postele normálně slézt!“

„Severusi! Nechtěj mě naštvat! Bylo to nezodpovědné! Vůbec nechápu, jak ti ho tady mohl nechat! Zrovna tobě. A nezáleží na tom, že jsi jeho otec!“

„Otec? Severusi, o čem to mluví?“ otázal se velmi zmatený učitel obrany. Severus po něm jen hodil vražedný pohled, a pak se obrátil zpět na Poppy a dítě.

„Jestli ti to tak vadí, tak si ho vezmi! Já se o něj zřejmě postarat neumím! A možná ani nechci!“ zavrčel lektvarista, a pak se zavířením županu (docela bez efektu) odvlál do ložnice. A nezapomněl pořádně třísknout dveřmi.

Nastalo ticho, přerušované jen tichými vzlyky.

„Ehm… asi bych… měl jít,“ vypravil ze sebe docela namáhavě Bonde a během chvíle sklepní byt opustil.

Poppy přešla ke dveřím do ložnice a velmi silně na ně zabušila. Tedy pokusila by se o to, kdyby v jedné ruce nedržela Siriuse.

„Severusi Princi Snape! Jen zbabělec utíká! Je to tvůj syn! Při Merlinovi!“

Dveře se trhnutím otevřely a v nich jako bůh pomsty stál zcela oblečený lektvarista. S ledovou maskou na bledé tváři.

Jeho černé oči zabloudily k dětské tvářičce. Siri už nebrečel, ale celá tahle situace se mu taky nelíbila. Jen se víc přitulil k ženině krku a vyděšeně sledoval muže před sebou.

„Táta?“ zašeptal tichounce. Malé tělíčko se rozechvělo a nové slzičkyy si našly svou cestičku. Další pláč?

„Nejsem zbabělec,“ řekl pevným hlasem Severus. Pořád stál ve dveřích a díval se na dítě. Na svého syna, o kterého nemá jen pečovat, ale kterého musí také chránit. Něco mu říkalo, že tohle je správně.

„Dobře,“ řekla jen Poppy, a pak se i s dítětem otočila. Posadila ho na pohovku a přešla k tašce. Vytáhla pár plyšových hraček a podala je Siriusovi. Siri vzal do ruky malého medvídka a zasmál se. Slzy byly pryč.

„Poznáváš je? Ty ti koupil táta…“ smutně se na něj usmála, a pak se vrátila ke stolku a začala se znovu přehrabovat v tašce.

„Nebudu tu moct být věčně, ale pomůžu ti. Ale musíš ukázat taky nějakou snahu v tom, že se o něj starat chceš. Já ho pomáhala dostat na svět a chci, aby byl šťastný.“ Otočila se a přísným pohledem se zaměřila na Severuse. Pak její pohled zněžněl. „Chci, abyste byli šťastní všichni tři. Zasloužíte si to.“

„Stejně pořád nevím, kdo je…“

„A záleží na tom? Nehledej pravdu. Ona si tě najde sama. Časem. Teď se věnuj svému synovi a otázky na jeho původ nech na někdy jindy.“

Lektvarista na to nic neřekl. Jen přikývl, a pak přešel k pohovce. Natáhl ruku a dotkl se černých vlásků. Dítě na dotek ihned reagovalo. Zvedlo hlavičku a zasmálo se. Hračku, kterou drželo v ruce, natáhlo směrem k Severusovi.

„Méďa,“ řeklo a pokojem se rozezněl další dětský smích. Co chybělo k dokonalosti?

Severus vzal hračku do ruky. Nevěděl, jak se za téhle situace chovat. Co má teď dělat? Zmateně se podíval na lékouzelnici. Ona se na něj jen usmála. Snad… časem bude všechno… dobré.

 

 

Takže, co říkáte na Moa? Líbí? Nelíbí? Každopádně se ho ještě dočkáme a ne jednou. Je to taková hodně zvláštní postava, která si žije svým vlastním životem a našim Hlavním hrdinům to vůbec neusnadní. Právě naopak. :) :)