Deset důvodů

11.09.2016 20:50

Tak... Po třech letech se vracím k tomuhle fandomu. Neslibuji zatím nic extra, ale udělám vše co je v mých silách abych dokončila nedokončené povídky. A proto Vám zatím přináším tuhle jednohubku. 

Tak snad se Vám po tak dlouhé době bude líbit. 

Beta - Úžasná TruTru

Za každý komentík opravdu moc děkuji!

Sal.

 

Deset důvodů

 

Dnešek je stejný jako jindy. Ale přece se cítím pod psa. Další hodina lektvarů a já jsem z toho co říkal Snape nepochytil vůbec nic! Jak mám sakra udělat OVCE, když mě ten zmetek nenechá projít?

Povzdechl jsem si a dál pomalu krájel nějakou slizkou potvoru. Byl jsem unavený, ale přesto jsem se snažil, abych zase nemusel uklízet celou učebnu a navíc bez kouzel!

Nechápal jsem, co se se mnou u svatého Merlina děje. A vůbec se mi to nelíbilo.

„Pottere! Jestli do toho lektvaru přidáte ještě jednu Modralku, tak vám slibuji, že vás už opravdu nechám z téhle školy vyrazit!“ zavrčel mi do ucha ten nepříjemný hlas. Nepříjemný?

Ale vůbec to nepomohlo. Ani přímá vyhrůžka. Nic! Cítil jsem, jak se mi zježily chloupky na zátylku.  

Mírně jsem se rozechvěl a pro jistotu odložil nůž i housenku, či co to bylo.

Snape už byl pryč, ale přesto mě nepřestal sledovat. Jeho černé zorničky se zabodly do mých očí a já nedokázal uhnout. Byl jsem polapen v temnotě…

„Pottere!!!“ Zmateně jsem zamrkal a všiml si odporného zápachu, který se linul z mého kotlíku. A sakra! Co že to byl vlastně za lektvar? Znovu jsem zamrkal a všiml si, že ty černé oči jsou až příliš blízko.

„Nerozuměl jste nebo vám to mám hláskovat?!“

„Ehm...“

„Výřečný, jako vždy! Zbalte si fidlátka a večer v sedm u mě v kabinetu! Dokud se nenaučíte základy přípravy lektvarů nemáte tady co pohledávat!“ Cože? Základy... Čeho? Jo... Lektvary... Aha... Jo... Chápu...

Tak jsem si tedy posbíral ty své, jak že to řekl? Fidlátka a opustil učebnu s docela omráčeným výrazem. Tedy aspoň myslím, že vypadám omráčeně, protože se tak cítím.

Doklopýtal jsem do společenské místnosti a uložil své zmožené tělo do pohodlného křesla. Ale nestihl jsem ani pořádně zavřít oči a vyrušili mě mí přátelé.

„Harry?“

„Hm…“

„Vím, že toho je na tebe v poslední době hodně, ale neměl bys Snapea tak provokovat. Nezapomeň, že OVCE z lektvarů potřebuješ.“ Potřebuji? Vážně? Já sám si to nemyslel. Už dávno nechci být bystrozor. Ale to nikoho nezajímalo. Nechci chytat zbylé smrtijedy. Ve válce jsem si toho užil víc než dost. Co vlastně chci?

„Já vím, Mio,“ povzdechl jsem si a snažil se na ni usmát, ale nešlo to. Cítil jsem se tak unavený. Vyčerpaný.

„Jestli chceš… jsem tu pro tebe, víš o tom?“

„Vím a děkuji. A neboj, jsem jen unavený, nic víc v tom není,“ řekl jsem to tak ledabyle. Tiše. Ani ona mým slovům nevěřila. Ale přesto se na mě usmála. Lehce mě pohladila po ruce a pak odešla. Je to moje nejlepší kamarádka a přesto ji nedokážu říct vše.

Po válce jsem se změnil. Každého válka změnila, ale mě nejvíc. Pořád si vyčítám ty zmařené životy. Ale musím se s tím naučit žít. Zapomenout na minulost a žít přítomností. A budoucnost? To je zakázané slovo. Nechci o ní přemýšlet. Znamenalo by to, že jsem v pořádku, a přitom nejsem. Něco cítím. A neumím se s tím poprat. Proto to nechci řešit. Budu žít jen tady a teď. Tenhle den budu prožívat jako by měl být poslední.

 

Postavil jsem se a s úsměvem Mony Lisy jsem odešel na další hodinu. Dnes konečně poslední. A pak? Školní trest s jedním nejmenovaným profesorem. A co je na tom nejhorší? Já se tam těším.

 

Byl jsem nervózní a docela dost. Ale přesto jsem ke Snapeovi přišel s úsměvem. Zaklepal jsem dvakrát na dveře a čekal na jeho sytý hlas, aby mě pustit dovnitř. Ale ani po chvíli se nic neozvalo. Zaklepal jsem znovu. Ale pořád nic. Že by na mě zapomněl? Můj úsměv najednou byl ten tam. V hlavě se mi začaly objevovat docela dost děsivé scénáře toho, co se mohlo stát. A než jsem stihl zaklepat potřetí ozval se těsně u mého ucha.

„Pottere…“ Málem jsem nadskočil, když jsem ho uslyšel. Nakonec jsem se udržel a jen se prudce otočil. Jeho černé oči se do mě zabodly jako dvě temné dýky. Mé srdce začalo bít na poplach. Nedokázal jsem ani promluvit. Jen jsem tam stál a díval se na něj. Na sucho jsem polkl.

Ale on mě jen obešel a otevřel dveře a vešel dovnitř. A já to nedokázal. Pořád jsem stál a díval se na místo, kde před chvíli stál on.

„Jestli tam budete stát ještě chvíli tak vám garantuji, že to vaší kolej bude stát dost bodů.“ Sice mi ta věta v mém mozku nedávala smysl, ale přesto jsem pochopil, že mám jít dovnitř. Byl jsem oněmělý a zmatený. A sám jsem nevěděl proč.

Vešel jsem dovnitř a zůstal stát uprostřed místnosti. Nevydal jsem ani hlásku a mé oči kmitaly všude možně, ale na něj jsem se podívat nedokázal. Jeden pohled do jeho očí mě dokonale odzbrojil a riskovat to podruhé? Děkuji, nechci.

„Posaďte se,“ řekl jen a já viděl, jak ukázal na stůl v rohu místnosti. Já poslechl. Sesunul jsem se na židli a čekal. Na spasení? Možná…

Slyšel jsem, jak se zvedl a přišel až ke mně. Přesto jsem nezvedl zrak a nepodíval se na něj. Nemohl jsem!

Položil přede mě kus pergamen a černé brko. Ale nic neřekl. Odešel zpět na své místo. Začal listovat nějakou knihou, a přesto mi pořád neřekl, co mám psát. A já se neodvážil zeptat.

„Ehm… Pane profesore?“ Až teprve teď jsem se odvážil na něj podívat. To temných hlubin jeho překrásných očí. Překrásných? Merline! Co se to semnou děje?

„Co mám psát?“ celé to znělo jako zaskřehotání člověka, který je těsně před popravou. Ale jinak to vážně nešlo. Byl jsem vykolejený. A pořádně!

„Je mi to jedno… prostě pište. Nemám na vás celý večer,“ zavrčel naštvaně. A mě by zajímalo, co jsem takového udělal, že je na mě tak odporně chladný. Přece jenom je to jen člověk. Má Snape vůbec srdce? Miloval někdy? Dokáže to vůbec?

„A jestli nezačnete hned…“

„Dobře,“ vyhrkl jsem hned a popadl brk a v rychlosti jsem naškrábal nadpis. Sám jsem byl překvapený, co jsem napsal.

Deset důvodů proč nenávidím Severuse Snapea.

Znovu jsem si nadpis přečetl a přemýšlel o těch slovech. Každý ho nenávidí, ale každý jiným způsobem. Jde u mě taky o nenávist? Opravdu?

Napsat těchto obyčejných deset bodů by bylo pro obyčejného studenta téhle školy velmi jednoduché. Ale jak mám napsat něco, co není pravda? Nedokážu ho nenávidět… Udělal jsem jednu věc… škrtl nadpis a napsal jiný.

Deset důvodů proč miluji Severuse Snapea.

Myslím, že je to výstižnější. A velmi doufám, že tohle nikdy číst nebude. Nebo se pletu? Tak moc chci, aby jeho černé oči přečetly pár těchto řádků… aby pochopil, že je milován. I když jen mnou.

Mrknul jsem okem po Snapeovi. Konec brku jsem měl jen tak ležérně opřený o ret a přemýšlel jsem. Viděl jsem ho v profilu. A vůbec nechápu, co tu vlastně sepisuji. Možná bych ani neměl! Ale nemůžu si pomoct. Možná když tomu dám tvar. Když to všechno napíšu. Možná se mé doměnky nepotvrdí a zjistím, že ho vlastně nemiluji. Nebo... se to potvrdí a já budu v pěkné kaši!

Takže… Zaprvé. Jeho oči. Jsou jak hlubiny té nejtemnější studny. Možná jsou černé jako eben. Ale i za nimi se skrývá něco, co fascinuje. Jako skrytý poklad na pustém ostrově.

Zadruhé. Jeho ruce. Dívali jste se někdy na jeho ruce, když vytváří lektvar? Nebo když je má jen tak ležérně opřené o sebe? Jejich dotek musí být úžasný! Kéž by...

Zatřetí. Jeho hlas. Ten sytý baryton, který vás donutí opravdu poslouchat. Rozezní se po celém vašem těle. Osloví duši i srdce, které zběsile hraje staccato. Jak se má pak člověk soustředit na cokoliv jiného, když vás odzbrojí hned v první vteřině?

Začtvrté. Jeho vlasy. Černé jako půlnoc. Tak moc bych se jich chtěl dotknout. Ale nemůžu...

Zapáté. Jeho schopnosti v obraně. To jak bojoval za nás ve válce. Jeho mrštnost a obratnost je dechberoucí!

Zašesté. Jeho rty. Dokážou během chvíle urazit. Zašlapat vás do prachu vaší cesty. A přesto jsou úžasné. Jaké by to bylo je políbit? Jaké by to bylo snít… o tom jak je líbám...

Zasedmé. Znovu jsem se na něj podíval. Ale jen na vteřinku. Aby mě náhodou nezahlédl. Pak jsem dopsal; Jeho zvláštní vztah ke svým Zmijozelským studentům. Viděl jsem to často. Po čas války. Kdy je ochraňoval. Kolik z nich se přidalo na světlou stranu jen kvůli němu? Protože on sám bojoval za nás. Za lepší budoucnost. Zradil temnotu. Ale to udělal už dávno. Proč jsem si to nikdy neuvědomil? Stál mi po boku. A přesto… ho pořád každý nenávidí.

Podíval jsem se na popsaný pergamen. Na slova, která šla ze mě moc snadno. A já si uvědomil, že nechci, aby je četl. Protože by to možná zničilo vše.

Položil jsem ruku na pergamen a chtěl ho zmuchlat. Ale zarazil mě jeho hlas.

"Pokud to máte hotové, nechte to na stole a běžte."

Zmateně jsem zamrkal. Cože? Nechat to tady? To nejde!

"Já... totiž... já..." nemohl jsem ze sebe vysoukat kloudnou větu. Pořád jsem se dotýkal nedopsaného díla.

"Řekl jsem, že máte vypadnout!" zasyčel. A já nebyl blázen, abych ho neposlechl. Ať už to bude nebo nebude číst. Je to vlastně jedno. Nic se nezmění. Aspoň jsem v to doufal.

Vyšel jsem na chodbu. Na chvíli se opřel o zeď vedle. Bylo mi špatně, ale na druhou stranu, malá naděje ve mě vzplanula a ohromila mě takovou silou, že jsem pocítil zvláštní strach. Opravdu bych chtěl...

Svěsil jsem hlavu a vydal se do nebelvírské věže. Šel jsem pomalu. Asi není kam spěchat. Nějak jsem neměl chuť na přátelé... Oni o mé poblázněné mysli nic neví a nemám náladu jim to vyprávět. Ne že bych jim nevěřil, ale...

"Ahoj, Harry," uslyšel jsem za sebou. Otočil jsem se a málem vrazil do Lenky. Usmívala se na mě tím svým kouzelným úsměvem. Možná by nebylo od věci to někomu říct. A Lenka se zdála jako dobrá volba.

"Ahoj," usmál jsem se. "Copak tu tak sama?"

"Ale... znáš to." Mávla rukou do prostoru. Usmála se. "Ale co ty tady?"

"Byl jsem na trestu... U Snapea." Nervózně jsem přešlápl.

"Bylo to zlý?"

"Ani ne... já jen... víš..." Snažil jsem se usmát. Ale všechna ta tíha jakoby padla na má ramena. Po válce se toho tolik změnilo. I já. Moje priority Moje láska. Jsem úplně někdo jiný a možná jen ona dokáže pochopit, kdo skutečně jsem.

"Jsi smutný. Udělal ti něco?" Jako by věděla! jako by tušila!

"Ano... i ne. Víš... Já totiž..."

"Já to chápu, Harry. Láska umí bolet..."

Usmál jsem se na ni. Pochopila to až moc dobře. Ano. Láska bolí. A ta neopětovaná ještě víc.

"Jsem proto divný?"

"Ale jdi ty! Tohle je normální... zachránil ti život..."

"Ale celé ty roky! Dělal mi ze života peklo! A není to jen nějaký vděk, co k němu cítím. Je to hloub. Sžírá mě to."

"Myslíš si, že jsi kvůli lásce k němu špatný?"

Ta otázka mě zaskočila. Ale v podstatě má pravdu. Tahle láska je prokletá.

"Já... ano."

"A to je špatně!" Znovu se usmála. Podívala se na mě tak... zvláštně. "Láska ať je jakákoliv je nádherná."

"Myslíš? Ale vždyť on..."

"Je to v podstatě jen člověk. Odsuzuješ ho. Možná proto, že ho pořádně neznáš? Vidíš jen jeho masku. Ne to, co je uvnitř. A teď mě omluv..." Zamávala mi a byla pryč. A mě tu zanechala ještě víc zmateného, než jsem byl před chvílí.

 

Ten večer jsem přišel do věže docela pozdě. Nikdo se mě na nic nevyptával. Věděli, že jsem byl na trestu a asi si o tom mysleli svoje. Že mě tam držel dlouho a dělal jsem kdo ví co odporného. Ale opak byl pravdou. Celou dobu mě ignoroval. A já byl vlastně rád, že jsem z toho vyvázl takhle.

 

Další hodina lektvarů. Snape dnes vypadá, že se buď hodně špatně vyspal, nebo ho někdo pěkně naštval hned ze startu. A já to nebyl! Tentokrát…

Seděl jsem u svého stolu a snažil se uvařit aspoň trochu dobrý lektvar. Ale každá další minuta s jeho pohledy, pro mě byla peklo. On to četl!

Ruce se mi trochu třásly. Snažil jsem se. Opravdu hodně! A přesto to dopadlo katastrofou a na konci hodiny jsem měl prázdný kotel a měl jsem odejít bez známky.

Já opravdu odejít chtěl.

"Všichni vypadněte!" Zaburácel přes celou třídu. Já popadl všechny své věci a narval je do brašny. Prchnout byl asi nejlepší nápad. "Až na pana Pottera!" Dodal. Merline! Do háje. Do háje!

Zůstal jsem na místě. Přikovaný k podlaze. Srdce se mi snažilo vyskočit z hrudi. Díval jsem se na mizející záda spolužáků a tak moc si přál jít s nimi.

Dveře s rachotem třískly tak, že jsem málem nadskočil. Raději jsem se díval na špičky svých bot. Neodvažoval jsem se podívat do jeho očí. Neměl jsem odvahu vůbec na nic.

Ticho mi bušilo do spánků. Ruce se mi potily. Pevně jsem svíral popruh brašny. Vzhlédl jsem. A utopil jsem se v temnotě.

Během chvíle byl u mě. Popadl mě za košili. Políbil mě. Prudce. Bez vášně. Ničil má ústa a já tam jen stál a nechal se ničit. Nedokázal jsem se pohnout.

Polibek přestal až moc brzy.

"Pokud něco nemyslíte vážně tak se do toho nepouštějte! A teď vypadněte!" zařval mi do obličeje. Já se nezmohl na slovo. Prostě jsem prchnul. Daleko od sklepení. Daleko od toho, co se vlastně stalo.

Cítil jsem se ponížený. Cítil jsem vztek. Frustraci. Kde se to pokazilo?

Zastavil jsem svůj zběsilý úprk. Jednou rukou jsem se opřel o chladnou zeď. Nemohl jsem dýchat... myslet!

Merline!

Podíval jsem se na své roztřesené ruce. Srdce mi snad už muselo vyskočit z hrudi. Co se vlastně stalo?

Políbil mě.

A já tam stal jak dřevo! Byl to strach, který mě ochrnul?

Opřel jsem se. Podíval se na kamenný strop. Měl jsem šanci a já ji promarnil!

"Zbabělče!!!"

Otočil jsem hlavu a podíval se na schody do sklepení. Ani nevím, co mě to napadlo. Prostě jsem se vydal zpět. Hnán něčím čemu jsem ani nerozuměl.

Vletěl jsem do prázdné třídy. Stál zády ke mě. Zastavil jsem se.

"Vše, co jsem napsal… jsem myslel vážně!" řekl jsem. Hlas pevný. Stál jsem vzpřímeně.

Otočil se. Černá hořela pekelným ohněm. Nechci vědět, co viděl v mých očích. Opřel se o svůj stůl. Ruce založil na hrudníku. Jen se na mě díval a já se začínal ztrácet. Ve všech těch pocitech.

Nevěděl jsem, kde se vzala tahle odvaha. Ale přešel jsem k němu. Položil jednu ruku na tu jeho. Celou dobu jsem se mu díval do očí.

"Proč vám nevěřím, pane Pottere?" zeptal se. Řekl to klidně. Jako prostou otázku. Jako kdyby se ptal na počasí.

Ale já se zastrašit nedal! Chci toho parchanta! A jsem schopný pro to udělat cokoliv!

Přitiskl jsem rty k těm jeho. Jen tak lehce. Ale tentokrát to bylo jiné. Srdce se mi snad zastavilo.

Povolil ruce. Chytil mě za boky a přisunul blíž. Polibek se prohloubil. Ucítil jsem jeho jazyk na svém rtu. Jako by žádal. A já podlehl. Dal jsem do toho polibku vše. Všechnu nenávist, kterou jsem k němu kdysi cítil. Všechnu lásku, kterou cítím teď. Frustraci posledních dní. Vztek, který se mnou cloumal celou válku. Vše. Do jediného polibku.

Jedna jeho ruka se posunula výš. Držel se mého hábitu. Mé ruce byly přitisknuté k jeho hrudi. Cítil jsem tep jeho srdce. Líbal mě a já jeho.

A tady na tomhle místě - jsem zahodil vše, čím si ostatní mysleli, že jsem. A začal být tím, který si skutečně bere to, co chce.  

Tady a teď. Jen on a já.

Jestli navždy? Nevěřím na pohádky. Ale bude to trvat přesně tak dlouho, jak oba budeme chtít.

Jestli láska vyhrála? To posoudí až čas…

Ale pro teď? Jsem šťastný. A jestli to bude trvat věčně? Proč ne. Jsem otevřený všemu.

Proč se zabývat budoucností? Proč nežít v tomhle okamžiku? Protože stejně záleží jen a pouze na něm. Žít tady. Žít teď.

Odtáhl jsem se od něj.

"A víš, že to nemáš dokončené? Psal jsi deset důvodů…"

"Na tom můžeme spolu zapracovat." Usmál jsem se. A políbil ho znovu.