Fear

01.10.2012 21:24

 

Fear

 

Are you scared to lose 
Are you afraid to choose 
Are you afraid you’ll win 
Are you scared of your own sin

 

 

Díval se na něj. Ten pohled znamenal tak strašně moc.

 

Ale profesor ho neviděl. Nebo nechtěl? Kdo ví, co se skrývá v černých očích lektvaristy.

 

Není snad jeho úkolem vidět to, co nevidí ostatní? Sledovat kouzelníky a vyčíst z jejich tváří, co si myslí;  tak proč ne teď?  Proč nechce?

 

Harry sleduje každičký jeho ladný pohyb, visí na každém jeho slově. Přesto nikdy neví, co říká. Jen sleduje. Ostatní informace jdou stranou. Třeba to, že je na hodině lektvarů a měl by se řídit pokyny  – protože i za plného soustředění se Harry James Potter plus lektvar rovnalo katastrofa.

 

Harry sklopil zrak a zadíval se do učebnice. Ale nečetl. Přemýšlel o konci války. Zase… Tak moc ho změnila. Tolik ztrát; tolik lidí mu stále chybělo. Zmizí ten pocit prázdnoty někdy?

 

Lupin… Poslední z Pobertů mu zemřel  v náručí a další syn bude vyrůstat bez táty. Válka je jako převržený džber špinavé vody, lhostejně se rozlije do všech stran, mezi poražené, mezi vítěze, kdoví, ke kterým generacím až její vlny dosáhnou.

 

Harry si povzdechl. Pomalu se natáhl po noži, držel nástroj v ruce. Byl těžký. Díval se na jeho čepel. Podobná zabila Dobbyho. Dobby. První svobodný skřítek. A přítel. Zachránil Harrymu život  – a obětoval ten svůj.

 

Položil nůž na stůl. Znovu se podíval na Snapea. Přecházel uličkou mezi ním a Malfoyem. Harryho zrak padl na blonďatého aristokrata. Taky byl myšlenkami někde jinde, jen seděl a díval se před sebe. Celá třída byla zamlklá, pouze pár jedinců dělalo svou práci. Že by Harry nebyl jediný,  kdo se ještě nevymotal z šerého bludiště uplynulých týdnů? Entuziasmus a štěstí z vítězství vyprchalo příliš rychle; a tohle už vůbec nebylo fér! Ne, Harry nebyl jediný, kdo stále truchlil; a věděl to velmi dobře.  Minulost  má jednu nepříjemnou vlastnost – nejde změnit. Ano,  budoucnost změnit lze.  O té však Harry nepřemýšlí. Není  důležitá.

 

Vítězství a konec války splnilo mnoho přání, mnoha lidem. Dokonce i na jedno Harryho přání došlo. Byl úplně obyčejný. Prostě jen zcela běžný Harry, student posledního ročníku Bradavic.

 

Zazvonilo. Konec dvouhodinovky lektvarů. První vyučovací týden po válce.

 

Harry ani netušil, jak předchozí měsíce přežil. Bloumal po Síriově domě den za dnem a užíral se. Sebelítostí pro to, co a koho ztratil? Pocitem viny, že on přežil? A otázkou.  Zda se do Bradavic vůbec vrátit.  Nechtěl být sám, asi by brzy zešílel. Rozhodl se pro návrat. Ale udělal dobře?

 

Všichni už byli ze třídy pryč, Harry zůstal v učebně sám s profesorem. Díval se, jak muž lehkými pohyby hůlky uklízí učebnu i svůj stůl, shromažďuje lahvičky a pergameny. Harry mlčel. Jeho oči, postoj těla, vyjadřovaly vše. Už nechci být sám.

 

„Pane Pottere?“ neznělo to sarkasticky; tak jako vždy.

 

Zelené oči se usmály. Poprvé po dlouhé době.

 

„Válka změnila mnohé, pane Pottere. Ale ne mou odpověď.“

 

Harry ta slova nevnímal. Sledoval pohybující se rty; nesyčely nadávky, tak proč to potom tak bolí?

 

Zůstal tam sedět, i když profesor třídu opustil. Láska. Kdy se tu objevila? Odkud a hlavně – proč?! Prostě si jen tak přišla  rozhodla se ho neopustit.

 

Sbalil si věci. Přehodil brašnu přes rameno a pomalu se vydal na další hodinu. Určitě přijde pozdě. Ne že by ho to trápilo. Je tu dobrovolně a kdykoliv může odejít.

 

Měl by?

 

Zahnul za roh a nevydal se do učebny přeměňování. Místo toho se rozhodl pro jiné místo. Potřebuje radu. A kdo jiný mu může pomoct?

 

Šel pomalu; nikam nespěchal. Celé Bradavice byly tak tiché. Ani jeho kroky nebyly slyšet. V hlavě mu hučelo. Moc přemýšlel. O tom, co bylo… o tom, co není…

 

„Temnota,“ vyslovil heslo. Docela trefné. Přesně tohle cítit.

 

Pohyblivé schody ho vyvezly až nahoru. Neobtěžoval se klepáním. Vstoupil.

I tohle místo bylo tiché. Žádné pohyblivé věcičky. Nic. Jen skříně plné knih. Jediné, co zůstalo, byla myslánka v rohu místnosti.

 

„Á Harry, co tě sem přivádí?“ ten hlas ho vytrhl z přemýšlení. Otočil se a podíval se do tváře Brumbála. Seděl v pohodlném křesle a díval se na něj z výšky obrazu.

 

„Přišel jsem…“ Sklopil zrak. Nevěděl kde začít. Co říct. V srdci toho měl tolik. Ale když to měl říct… nešlo to ven.

 

Posadil se ke zdi. Obraz byl nad ním. Nemohl se na Brumbála dívat. Tak strašně moc mu chyběl. A nejen jemu.

Opřel se. A začal mluvit. O všem. O tom, co nejvíc tížilo jeho mysl. O Severusovi. O tom, co se stalo během války. O tom, jak se k němu teď chová. O všech mrtvých. O svém strachu ze života. O strachu ze smrti… ze samoty. Umírá každým dalším dnem. Bez něj. Trhá to jeho duši na milion kousíčků. Neví, jak dál. Co má dělat. Jak mu říct, že ho miluje. Až na to, že on to přece ví…

 

Pořád v hlavě slyší jeho slova… Odmítnutí.

 

„Pottere!“

 

Zvedl hlavu a podíval se na ředitele.

 

Harryho výraz byl prázdný. Oči potemnělé. Jako by to byl teď on, kdo necítí nic. Ale opak byl pravdou. Přesto věděl, že by tu být neměl. Srdce bušilo jako na poplach.

 

„Severusi.“ Jméno vyřčené tak nahlas. Tak sebejistě.

 

Postavil se, ale nepřestával sledovat ty černé oči. Neviděl v nich nic jiného než vztek.

 

„Co tu chcete, Pottere?!“

 

„Jak dlouho tu jsi?“ obyčejná otázka. Proč je potom jeho bývalý partner tak naštvaný? Harryho zamrazilo. Tak takové to je milovat někoho, kdo vás nesnáší? Taková láska je? Má bolet?

 

„Už jsem ti řekl…“

 

„Ano, já vím! Že ti nemám lézt na oči. Že mě nechceš.“ V hlase zazněla bolest, jen tak trochu. „Severusi, nemůžeš předstírat, že mezi námi nic nebylo. Bylo! A ty to moc dobře víš. Tak proč mě odmítáš? Už jsem dospělý a vím, co chci. A jsi to ty! Copak to nechápeš? Miluji tě…“ poslední slova zněla ztraceně. Zoufale. Ne. Harry se napřímil, zvedl bradu, vyrovnal ramena. „Miluji tě,“ zopakoval klidně a pevně.

 

„Pottere…“ zavrčení. Ale znělo jinak. Ano, vztekle, na hraně zvýšení hlasu, ale možná i …zoufale?

 

„Mlč, Severusi. Nechci slyšet znovu tvé odmítnutí. Myslím… Myslím, že jsem se přišel jen rozloučit.“ Otočil se, zamířil ke dveřím.

 

Musím zůstat tím, kým jsem byl, jako prázdnej pokoj v opuštěným domě, díky za to, že jsem pochopil, že láska není pro mě…

 

Harry se obrátil, pousmál se. „Děkuji, Severusi.“

Odešel.

***

„Harry?“

Otočil se na svou kamarádku. Bez úsměvu. Bez emocí. Vrátil se zpět ke svému kufru, balil. Bradavice už nejsou domov.  Domov je tam, kde jsi vítán.

 

„Mio… musím jít.“

 

„Dobře,“ jako by to věděla od prvního okamžiku. Nepřemlouvala ho. Moc dobře věděla, co se stalo. Co tu její kamarád zažil.

 

Přešla k němu a pomohla mu ukládat věci. Chtěla, aby věděl, že je tu pro něj a že stojí na jeho straně. Ať se stane cokoliv.

 

„Díky,“ kývnul s letmým náznakem úsměvu..

 

Vzal kufr do ruky a odcházel. Sám. Ani pořádně nevěděl, kam. Stačilo, že věděl proč.

 

U hlavní brány se na chvíli zastavil. Rozhlédl se po bradavických pozemcích. Pořád tu byly jasně viditelné stopy po válce. Zbořená západní věž. Její kusy ještě ležely na zemi. Stalo se tu tolik špatných věcí…

 

Tak proč to nechceš změnit, vyrovnat misky vah, přidat špetku lásky, pár kapek štěstí, hrst naděje…?!

 

Harry vykročil. Nebo se o to aspoň pokusil. Ale zastavil ho pocit. Vědomí cizí přítomnosti. Neohlédl se. Poznal ho. Úsměvně pohodil hlavou.

 

„ Přišel ses ujistit, zda pořádně zavřu bránu?“

 

Život je sled křižovatek. Možná nás všechny nakonec dovedou do stejného cíle, jen cesty k němu mohou být různé. Ale ať už to tak je nebo ne, Harry věděl s absolutní jistotou, že po jiné než téhle odbočce nepůjde – a věděl to ještě dřív, než to Severus vyslovil.

 

„Harry, já nechci, abys odešel.“

 

Přesto Harry potřeboval pár vteřin, aby dokázal promluvit.

 

„I když víš, že tě stále miluji?“

 

Ruka na rameni. Silná. A neobratně, nervózně něžná.

 

„Právě proto.“

 

A konečně se Harry k němu otočil; na co čekat, proč otálet?! Harry spojil dlaně za jeho krkem. Rty se lehce otřely o sebe. Lehce, zlehýnka. Než se v tom vroucím polibku začaly zvolna rozpouštět první z válečných střepin.

 

A Severuse maně napadlo, že teprve teď a tady válka skutečně skončila.

 

 

 

To live 
When you think you’re dying 
To laugh 
When you feel like crying 
To stand 
When you think you’re gonna fall 
It’s just fear after all 
It’s only fear after all

It’s only fear 
The only fear is fear itself 
The only fear is fear itself 
The only fear is fear itself 
It’s only fear*

 

*Pauley Perrette - Fear