Future visione 10. kapitola

Miláčci a má věrná sluníčka. Desátá kapitolka je zde. Snad se všem bude líbit a zanecháte mi tady nějaký ten Váš otisk.

Teď trochu k ději... Je temný a depresivní. Vím! Ale u téhle povídky to bylo důležité... Samy pochopíte proč, ale to až v dalších kapitolách, které už tak temné snad nebudou...

Mao moc moc děkuji za opravdu a za krásný komentík!

Děkuji za vaši přízeň! Vaše Salazaret

10. kapitola – První krůčky do pekla

Stál tam. Díval se na ty dveře snad už několik minut. V rukou učebnici lektvarů. Tiskl ji k hrudi, jako kdyby ta kniha byla poslední na světě. Na rameni brašnu s ostatními věcmi. Nervózní úsměv na jeho tváři. Jen se odhodlat. Stačilo by jen zaklepat. Proč je to tak těžké?

Přešlápl z nohy na nohu. Natáhl tuku, ale nezaklepal. Proč? To ví jen on sám. Znovu ruku spustil, lehce se dotkl čerstvé rány. Zase si ublížil. Zase poskvrnil své tělo rudou tekutinou. Svou vlastní bolestí, svou vinou.

Pozná to? Ne. Nepoznal to včera, nepozná to dnes. Znovu chtěl zvednout ruku a tentokrát zaklepat, ale dveře se samy prudce otevřely.

Harry o krok ustoupil. Na tváři mírný, ale poplašený úsměv. Učebnici ještě víc přitiskl k sobě.

„Pane Pottere? Co vás ke mně v tuto hodinu přivádí? Pokud vím, žádný školní trest nemáte!“ řekl lektvarista a mírně nadzvedl jedno tmavé obočí. Harry mírně zčervenal. A zrovna teď!

„Já… totiž…“ soukal jedno slovo za druhým, ale souvislou větu nedokázal poskládat. Byl nervózní.

„Leze to z vás jak z chlupaté deky! Prostě řekněte, co chcete. Mám docela dost práce,“ hlas nebyl nijak útočný. Spíš unavený.

„Mohlbychsetadyučit?“ vyhrkl Harry a zarděně se podíval na svého profesora.

„Jestli jde o nějaký váš vtip…“

„Ne, to ne. Jen… všude je moc lidí. A tady…“ zelené oči svítily jako dva smaragdy. Byla v nich naděje. Mohl lektvarista tomuto pohledu říct ne? Jasně že mohl. Ale možná nechtěl. V hlouby duše věděl, že je dobré mít tohoto chlapce pod drobnohledem. Kdo ví, co by si mohl udělat, kdyby ho nechal samotného.

Snape ustoupil ode dveří a nechal mladíka vstoupit do svého kabinetu. V zelených očích byla vděčnost a další malá a neznámá emoce. Ale tu lektvarista nedokázal vyhodnotit.

Harry se zastavil uprostřed místnosti. Sklopil mírně hlavu, ale nepřestal Severuse pozorovat. Každý jeho pohyb, úšklebek. Jako by si ho prověřoval.

„Můžete se posadit ke stolu a pokud možno buďte zticha. Mám rád klid!“ Harry horečně přikývl a pak se posadil před stůl. Kdyby mu někdo řekl minulý rok, že dobrovolně stráví svůj čas ve sklepení, nevěřil by mu. Ale opak je pravdou. Harry se tu cítil bezpečně. Daleko od problému, daleko od budoucnosti, kterou musí změnit.

„Ví někdo, kde jste?“ zeptal se najednou Snape a taky se posadil naproti Harrymu.

„No… Hermiona…“ zašeptal chlapec. Položil si svou učebnici na klín. Moc dobře věděl, proč ji chtěl mít tak blízko u sebe. Znovu se usmál. Nenuceně a něžně. Je tu sám s někým, na kom mu záleží. A nejde o to, jestli to ten druhý cítí stejně. Dovolil mu zůstat, to pro Harryho znamená strašně moc. Dal mu tu naději, kterou potřeboval. Že snad bude všechno v pořádku. A jednou bude, v to Harry věřil. Na tuhle myšlenku se upínal jako na záchranný kruh.

„Slečna Grangerová? Kolik toho ví?“ zeptal se se zájmem Snape a měřil si chlapce před sebou.

„Docela dost, pane,“ další zašeptání. Další úsměv na mladé tváři. Snape jen kývnul hlavou, že rozumí, a pak svou pozornost přesídlil na kupu pergamenů na straně stolu. Harry mírně znervózněl. Tedy ještě víc, než doteď byl. Nevěděl, jestli to, co řekl, řekl správně. Nebo udělal nějakou chybu, že důvěřuje v tomhle své nejlepší kamarádce? Ale Snape se k ničemu nevyjádřil, jen kývnul na souhlas. A byl to souhlas?

„Přišel jste se učit nebo na mě jen tupě zírat?“ optal se Snape bez toho, aby zvedl hlavu od pergamenu před sebou.

„Já… omlouvám se!“ Harry byl rád, že se teď na něj Severus nedívá. Zčervenal jako dobře zralé rajče.

Vytáhl si z brašny jednu z rozdělaných prací do lektvarů a začal pracovat. Knížku pořád položenou v klíně, tak aby na ni Snape neviděl. Proč? Byla to kdysi jeho kniha a určitě by ji poznal. Ale Harry se jí nedokázal vzdát. Jen ta představa vlastnictví něčeho, co patřilo muži, kterého miluje. Aspoň něco dobrého z toho může mít. Ten hřejivý pocit.

Přejel prstem po jedné z poznámek na okraji a pak se podíval na muže před sebou. Ale pak se vrátil zpět k poznámce. Byla důležitá, ale zahrnout ji do své práce? Co kdyby se to náhodou dostalo lektvaristovi do ruky? I když učí obranu, pořád má přístup do učebny lektvarů. Harry to ví, ví to všichni. Prozradit se kvůli malé pitomé chybě? Harry to riskne.

Opsal další větu a po ní další a další. Ale to byla jen esej z jednoho předmětu. Ještě zbývaly nejméně tři. A ta nejdelší z Obrany proti černé magii. Čím to asi bude?

„Vždy si necháváte domácí práce na poslední chvíli? Nevěřil bych, že nebelvír jako vy chce trávit dobrovolně neděli zrovna se mnou.“ Harry zvedl hlavu a podíval se na svého profesora. Zase se usmál, co k tomu měl říct? Že je s ním rád? Že chce s ním být?

„Většinou mě Hermiona honí, abych si eseje udělal včas, ale tenhle víkend…“ povzdechl si. Věděl, co měl říct, ale neřekl to. Tenhle víkend byl sám o sobě tragický. Utápěl se zase v samotě, v koutku se svou bolestí. Snažil se vše zvládnout, ale nemohl. Denní věštec hlásal další mrtvé. Proč tomu Harry nedokázal zabránit? Vždyť viděl budoucnost, věděl, že se to stane. Ale neudělal nic. Zapomněl na to? Ne. Jen… tohle přesně neviděl. Bylo to rozmazané a nečitelné jako další věci, o kterých ví, ale přesto jim nedokáže zabránit. Smutná ironie toho všeho.

Byl tak zahloubaný do svých vlastních myšlenek, že si nevšiml, že Snape vstal a přešel k němu. Lehce se dotkl jeho ruky a chytil ji do své. Znovu kontroloval jeho ruce. Odhrnul rukávy až nad loket, ale nikde nic. Ani jizvička. Nic, co by nasvědčovalo dalšímu sebezranění. Tak o čem to chlapec mluvil? Ubližuje si jinak? Ale jak?

Pak se černé oči zaměřily na knihu v Harryho klíně. Zamračil se. Harry si všiml jeho pohledu a automaticky hrábl po knize. Přitiskl ji k sobě a se strachem v očích sledoval Severusovu reakci. Ale ten nic neřekl. Posadil se zpět za stůl a pokračoval v opravování.

„Nedívej se na mě tak, Harry. Neseberu ti ji, i když je to možná proti pravidlům, ale aspoň chápu tvé pokroky v lektvarech,“ řekl klidně Snape a zvedl svůj zrak. Mohl vidět úlevu v zelených očích.

„Děkuji…“ Chtěl dodat to nádherné jméno. Severusi. Ale nemohl. Ví to. Ale aspoň si to opakoval v hlavě. Pořád dokola. Severus. Jak krásně by to znělo, kdyby to aspoň jednou mohl říct. Před ním. Co by mu vlastně udělal? Ale tohle příměří Harry riskovat nechce a ani nemůže. Severus mu slíbil pomoc, i když…

Povzdechl si, ale pak knížku odložil na kraj stolu a vytáhl učebnici přeměňování. Tohle bude ještě velice dlouhý den a možná i večer.

***

„Harry, opravdu jsi byl celý den ve sklepení?“ ptala se ho kamarádka, když se usadil u večeře. On se na ni jen zářivě usmál a přikývnul. Byl šťastný. I když skoro celou dobu mlčeli, mohl tam být! On mohl!

„Víš opravdu, co děláš?“

Další přikývnutí. Další nádherný úsměv. Život je nádherný. Ale mohl by být ještě nádhernější, o to se Harry pokusí. Důvěra. To je to, co potřebuje získat, a on se opravdu bude snažit! Už žádné další ubližování. Ne! S tímhle musí skončit. Jednou provždy! Pokud nechce ztratit to, co tak miluje. A on miluje. Tohle ví už pár dní. A je mu jedno, že je to netopýr ze sklepení. Profesor, kterého každý nenávidí. Smrtijed a kdovíco ještě. Když srdce miluje, na tyhle drobné detaily se nedívá. Prostě bere vše, i nedostatky, které partner má. A bude někdy partner? Musí! Merline, on musí! Jinak to Harry nevydrží!

„Udělal jsi i tu esej do bylinkářství?“ optala se náhle Mia. Musela změnit téma, protože se k nim přidal Ron a Ginny. Oba uřícení z odpoledního přátelského famfrpálu.

„Jo, mám vše a dokonce i úkol do lektvarů a obrany,“ mávl nad tím Harry rukou. Hermiona se zamračila. Asi nečekala, že to Harry myslí vážně, když jí říkal, že se jde učit do Snapeova kabinetu.

„Škoda, že jsi nešel s námi, kámo! Přidali se k nám havraspárští, byla opravdu sranda!“ ozval se Ron a poplácal kamaráda po rameni.

„Opravdu jsem se musel učit, celý víkend jsem proflákal a nechci toho už zameškat víc než doposud,“ usmál se Harry.

„Takže už je všechno v pořádku? Žádné stresy a podobně?“ optal se kamarád, mezitím si nabral pořádnou porci brambor a lahodné omáčky s velkým kusem masa. Harry moc hlad neměl. Ale přesto si vzal to samé, co Ron.

„Je mi fajn, Rone,“ zašeptal, ale v jeho hlase nebyla ani stopa po předešlém veselí. To to na něm bylo tehdy tak moc vidět? Určitě ano. Každou chvíli se někde ztrácel. Vyhledával samotu. Ale teď vlastně taky. Až na to, že na tu samotu nebude sám. Ironie jak hrom!

„To je fajn, už jsem si myslel, že se z toho nikdy nevzpamatuješ,“ usmál se Ron a pustil se do jídla. Harryho chuť úplně přešla. Podíval se k učitelskému stolu a na chvíli spočinul zrakem na jistém profesorovi. Pak se vrátil ke své večeři. Ale ani sousto nesnědl. Neměl najednou náladu vůbec na nic. A to udělala jedna věta? Pouhé poukázání na to, jak byl na dně? Že to všichni viděli, jen on ne? Kolik ještě důležitých věcí přehlídl? Asi hodně, jinak by se necítil tak zle.

Pomalu se zvedl a odešel. Nevnímal pohledy, které na něj ostatní kladly. Ani ten, který se mu snažil vrýt do hlavy. Utekl. Daleko a pryč od všech.

***

Ta červená tekutina je nádherná. Když se díváte jak pomalu stéká po vaší kůži. Nedokážete vnímat nic jiného. Jen podivnou mapu, kterou tvoří. Zvláštní cestičky. Je to tak krásné. Ta rudá na bledé pokožce. Opojné.

Ale vše jednou musí skončit. Jedno zamumlané kouzlo a rána se zacelí. Ne úplně. Ale tak, aby ta životní tekutina už nemohla ven. Ale vždy stačí jen málo, aby prchla ze svého úkrytu. Kůže je tak tenká. Celý člověk je tak křehký. Nikdo si to nikdy asi neuvědomil. Ale kolik málo stačí k tomu, aby si někdo ublížil? Aby se zabil? A proč? Kvůli tomu, co je? Nebo kdo je? Každý má své problémy. Každý se je snaží nějak vyřešit. Tak samozřejmě i tenhle chlapec. Ví, proč se narodil. A taky ví, že nesmí zemřít. Ještě nenadešel ten správný okamžik. Ale až nastane… bude konečně konec utrpení a bolesti. Už nic nebude. On nebude. Zachránil Brumbála, takže tam na druhé straně na něj nikdo čekat nebude. Zůstane tam. Sám.

Pomalu se zvedl ze špinavé podlahy a oprášil hábit. Vykročil ke dveřím a pomalu je otevřel. Byl slabý a unavený. Byl tady celou noc. Zase. Proč nešel požádat o pomoc? Byla mu nabídnuta! Tak proč!

Nechtěl rušit profesora při večeři. Stejně by mu v tu chvíli nepomohl. Co by vlastně měl říct? Pane, potřebuji vaši pomoc? Teď hned! Ne, takhle to nešlo. Nejde…

Kam teď měl jít? Bylo pondělí, čas na vyučování. Ale žaludek se hlásil o slovo. Nic nesnědl včera na večeři a potřeboval aspoň něco malého.

Ale nestačil dojít ani k Velké síni, kdy ho popadly něčí ruce a zatáhly ho do prázdné učebny.

„Pottere, kde jste byl?!“ naštvané zavrčení. Ale Harry se neměl k protestu. Byl tak unavený…

Zvedl svůj zrak a podíval se do té ohnivé černi. Snape byl naštvaný a dost. Proč? To chlapci nedocházelo. Nebo spíš nechtělo dojít.

Harry neodpověděl. Jen tam tak stál. Hlavu zase sklopenou. Ve zpocených rukou žmoulal svůj hábit. Znovu se nedokázal podívat do těch černých očí. Bál se toho, co by viděl.

„Harry…“ tiše pronesené jméno. Ale ani na to nereagoval. Pořád stál na tom samém místě. Nyní měl ruce v pěst. Chvěl se. Tak strašně se bál. Začal chápat svou chybu. Měl včera jít pro pomoc. Ale nešel…

Lektvarista k němu přistoupil a chtěl se ho dotknout, ale Harry instinktivně sebou škubl a o krok ustoupil. V očích jasné ne!

Ale Snape se nenechal odradit. Jedním krokem k němu přistoupil a tak jako před pár dny mu vyhrnul rukávy. Ale nikde nebyla stopa po jizvě. Nikde nic. Ale to naštvalo profesora ještě víc. Strhl z mladíka plášť a odhodil ho na zem. Otočil ho k sobě zády a vytáhl mu košili. Ale nikde nic. Harry se nebránil. Zatím.

Severus ho od sebe odstrčil a donutil ho podívat se mu do očí. „Kde!“ zavrčel.

Harry se ošil, ale neodpověděl.

„Nechtěj, abych tě tu svlékl!“ chytil ho za ramena a mírně s ním zatřásl. Ale Harry pořád zarytě mlčel.

„Jak chceš! Kalhoty dolů!“ přikázal Snape. Harry zavrtěl hlavou. Snažil se odstoupit od muže před sebou. Tohle nemůže dovolit! Ne! Tohle nejde!

Ale pevné ruce ho pořád drželi.

„Ne, prosím! Já… já už to neudělám. Slibuji…“ tiché vzlyky. Severus ho od sebe znovu mírně odtáhl. Jednou rukou ho pořád přidržoval a druhou mu rychle odvázal opasek. Tentokrát se Harry snažil bránit. Ale copak on mohl soupeřit s někým jako je Severus Snape? Odhodlaný zjistit pravdu?

Kalhoty byly dole během okamžiku. Možná kdyby šlo o jinou situaci, lektvarista by tenhle pohled neodmítal. Ale teď jen při prvním pohlédnutí odvrátil zrak. Jizvy a jizvičky hyzdily jinak pěkně vypracovaná stehna. Harry se chvěl. Kolena se mu podlomila a on dopadl na chladnou zem. Už ho nedržely žádné ruce. Vzhlédl, ale už nebylo, na koho se dívat. Zůstal sám… Zase…