Future visione 12. kapitola

Tuhle kapitolku mám opravdu ráda! Je možná kratší, ale v celém příběhu zlomová a velmi důležitá. Tady se nám konečně začíná něco rodit a navíc zrovna tady se najde důvod chtít žít a neubližovat si.

yellow moc děkuji za inspiraci a Mao za opravu a úpravu :) :) :)

děkuji, S láskou Salazaret

12. kapitola – Prosím, pomoc!

Cestám chyba ciel
Nebo stráca jas
Čo si dávno chcel
Zrazu nevieš najst

Niekde z výšky striech
Padá kyslý dážď
Včera nie je dnes
Čas letí vždy vôkol nas
Jak šíp...

Tma byla všude kolem, když se Severus Snape přemístil před velkou bránu, která byla nyní pootevřená. Vklouzl za ni a neslyšně ji uzamkl. Bylo pozdě. Skoro půlnoc a navíc to odporné chladné počasí.

Přitáhl si plášť blíž k tělu a sundal bílou masku s obličeje. Jak on ji nesnášel! Držel ji v studených rukou a chvíli si ji jen tak prohlížel. Kdysi ji přijal s podivným potěšením. Byl mladý a hloupý. Ale za své chyby platí dodnes.

Povzdechl si a pak masku vložil do kapsy hábitu. Potřeboval se co nejrychleji dostat do postele. Dnes toho už od rána bylo víc než dost!

Zatracený Potter! Celý den na toho malého spratka musel myslet. To jak tam stál. V zelených očích hrůzu a když se k němu Severus přiblížil, byl jako vyplašený jelínek, kterého berou na vlastní popravu.

Proč to jen dělá? Jaký přesný důvod má tohle jeho chování? Proč nepřemýšlí víc o tom, co by měl udělat. Severus se zatřásl odporem. Moc dobře si vzpomněl na ty věci, které mu mladík ukázal.

Ty vzpomínky, které se vlastně ještě nestaly. Budoucnost plnou smrti a zkázy. Ale přesto strana světla vyhrála! Vyhrála! Jak neuvěřitelné!

Ale kolik lidských životů si vyžádala? Ještě teď viděl tu dětskou tvář mladého Creeveye. Dítě, které padlo ve válce, se kterou nemělo nic společného. Jen byl v nesprávný čas na nesprávném místě. 

Kolik toho společně s Potterem dokážou zachránit? A dokážou to vůbec? S tím, jak se Potter chová, asi těžko! Severus mu chce pomoct! Opravdu chce… ale jak? Jak někomu zabránit v sebemrzačení? Co když to dojde dál a pak ho najdou někde mrtvého? Stojí mu tohle za to? Chvíle blahodárného klidu za svůj život, který by mohl velmi rychle vyprchat?

Prošel okolo vstupu do zmijozelské místnosti. Ani se neohlédl po obrazu, který ji střeží. Věděl, že jsou jeho hadi v pořádku. Všichni jsou tam jako rodina. Není to jako v jiných kolejích, ale přeci by měl být člověk opatrný, když jedná se zmijozelem. A to nás vrací zase k Potterovi.

Severus zahnul za další roh a zůstal zaraženě stát. Na podlaze před jeho dveřmi do soukromých komnat ležela postava. Hlavu měla položenou na dveřích a vypadalo to, že spí.

Co se to tu při všech svatých stalo! Prolétlo lektvaristovi hlavou a o krok se přiblížil. Poznal chlapce.

Jedním dlouhým krokem přiskočil k Harrymu a přiklekl k němu. Dotkl se jeho ramene.

„Pottere?“ jemně s ním zatřásl. Co si ten kluk vlastně myslí! Co tu vůbec dělá! A takhle oblečený. Nebo spíše neoblečený. Ani boty ani plášť.

„Harry…“ zkusil to znovu. Ale nic. Bez odezvy.

Rychle vzal mladíka do náruče a vstoupil do předního pokoje a následně do obýváku. Chtěl Harryho uložit na gauč, ale ten se k němu najednou přitiskl. Rukama ho objal kolem krku a nehodlal se ho pustit.

„Severusi…“ zašeptal a lektvarista mohl slyšel jak se prudce nadechl a pak se tělo v jeho náručí rozechvělo. Snape nevěděl co teď. Jak se zachovat. A nejhorší byla vlastní reakce, kterou si opravdu nechtěl připustit.

„Harry, pusť se mě,“ řekl Snape a snažil se chlapce od sebe odstrčit. Ale ten byl jakoby ve vlastním světě. Na okraji vědomí a nevědomí. Někde mezi, kde nevnímal realitu.

Harry se k němu ještě víc natiskl. Rukou zajel do černých vlasů a lehce je stiskl. Hrál si s nimi. Prohrábl je. Jeho dech se pomalu uklidňoval. Severus si povzdechl a pak chlapce položil na pohovku, kde spokojeně vydechl.

Přinesl deku a přehodil ji přes mladé tělo. Ale když chtěl zase odejít pro nějaké lektvary, zachytla ho ruka, která ho docela dost silně strhla dolů.

„Pottere!“ řekl naštvaně, ale zelené oči se na něj podívaly s takovým podivným leskem, že se musel nad tím pozastavit. Jen nepatrnou chvíli zaváhal. Tohle se mu přestávalo líbit. Potter se choval divně.

„Prosím… nechoď… já…“ zašeptaly roztřesené rty. Osamělá slza stekla po bledém obličeji.

„Co se stalo?“ zašeptal lektvarista. Harry si ho přitáhl ještě blíž. Potřeboval ho cítit. Vědět, že tady je a není to jen sen!

Severus skoro klečel, když se Harry prudce vymrštil a doslova mu skočil do náruče. Sedl si na něj obkročmo a oba skončili na zemi. Severus seděl a opíral se o pohovku. Přišpendlen k mladému tělu. Žádoucímu mladému tělu!

Harry mu znovu propletl prsty za krkem a pak zaútočil na jeho rty. Potřeboval je. Tak moc tohle chtěl udělat. Cítit! On potřeboval cítit! Zakňučel, když mu jeho profesor nevyšel vstříc. Jazykem přejel po úzkých rtech. No ták!

„Prosím… prosím…“ kňučel jako smyslů zbavený. Znovu jej políbil. Ale pak ho Snape od sebe odstrčil. Ale mladý Potter se jen tak nedal. Znovu se snažil uzmout kousek z muže před sebou. Stiskl nohy okolo těla, na kterém seděl. Ruce se dotkly kabátce, který byl pod rozhaleným pláštěm. Severusova hůlka v nedohlednu. Harry spěchal, věděl, že ho každou chvíli odhodí… opustí… Ale on ho tak moc potřebuje! Vědět, pro co má smysl bojovat… žít!

Roztrhl první tři knoflíčky a rukou okamžitě zajel pod okraj látky. Chladné prsty se dotkly kůže. Chlapec zaúpěl. Zoufalá touha ho omračovala… ničila!

„Harry!“ šeptl těžce profesor a mladé tělo od sebe odtlačil s dostatečnou vzdáleností. Harry se nechal. Ochabl… Věděl, že víc dostat nemůže. Náhle přišlo pochopení. Jeho zrudlá tvář zbledla. Severusovi ruce povolily a mladík se převážil dozadu, kde s tupou ranou dopadl na záda. Rychle se zvedl na kolena a odplazil se skoro až na druhou stranu místnosti.

Padlo ticho. Nepříjemné a bolavé ticho. Zase to pokazil? Zase ztratil? Ale jak člověk může ztratit něco, co nikdy neměl? Harry tohohle musel využít. Musel! Možná by tohle nikdo nechápal, ale to teplo, které se najednou objevilo v jeho hrudi. Za to to stálo!

Ticho trvalo dlouho. Až nepříjemně dlouho. Harrymu hučelo v uších. Srdce splašeně bilo. Ruce se chvěly a tak je pro jistotu držel zaťaté v pěst. Seděl na chladné zemi a snažil se vytratit. Dělat, že tu vlastně není.

„O-omlouvám se… já… já…“ nedokázal dál pokračovat. Snape pořád seděl na zemi a díval se před sebe. Když uslyšel ten marný pokus o omluvu, otočil hlavou a podíval se na třesoucího se mladíka.

Zatřepal hlavou a pomalu vstal. Přešel k Harrymu a podal mu ruku. Ale Harry se ještě víc přikrčil, jako by se bál, že ho Severus přišel uhodit.

„Pojď se posadit na pohovku. Jsi celý promrzlý…“ na chvíli se zarazil a zamračil se. „Promluvíme si,“ dodal a pak o krok ustoupil, aby nechal Harrymu prostor. Ten zvedl své zelené oči a nevěřícně se díval na muže před sebou. To je vše? Jen si promluví a zapomene se na to? Z kterého vesmíru přišel tenhle Snape? Honilo se Harrymu hlavou. Myšlenka přes myšlenku. Pocit přes pocit.

Po chvíli se Harry zvedl a posadil se na úplný kraj pohovky, sklonil hlavu a ruce složil do klína. Nehodlal se na Snapea podívat. Určitě by se v tu chvíli sesypal. Celá realita, která tu před chvíli nebyla, na něj spadla jako lavina. Moc dobře věděl, proč sem přišel. A místo toho se na lektvaristu vrhne. A ještě tak potupným způsobem!

Snape se posadil na druhý konec. Mlčel. Nevěděl, kde začít. Co vůbec říct? Čekal od Pottera cokoliv. Opravdu cokoliv, ale ne to, co se stalo. Bez přemýšlení zvedl ruku a dotkl se vlastních rtů. Pak se zarazil a ruku spustil.

„Co se tedy stalo?“ zeptal se lektvarista a snažil se, aby jeho hlas zněl normálně. Ale moc se nedařilo. Poprvé po dlouhých letech ho dokázal někdo vykolejit a vyhodit z kontextu.

„Já… měl jsem vizi…“

„Neříkal jste, že vaše nitrobrana je silná a nic ji nepřemůže?“ přerušil ho Severus a zamračil se.

„To ano…, ale já…“ zelený pohled se na chvíli zvedl, ale pak se zase zavrtal do země. Zatřepal hlavou. Snažil se zahnat přicházející slzy. Ale marně. Tahle snaha byla tak odporně marná!

Tiše vzlyknul.

„Měl byste se vrátit zpět do nebelvírské místnosti a do postele. Přijďte zítra… tedy už dnes, ale v lepší hodinu. Nevím, jestli je dobrý nápad tohle téma probírat skoro o půl jedné v noci.“

Mladík se nadechl. Polkl sliny, které se mu nahromadily v puse a zatřepal hlavou.

„Nemůžu!“ zaúpěl. „Nejde to! Já… chci…“ znovu zvedl oči a zelená se střetla s černou. Natáhl ruce. Chvěly se mu a Snape pochopil. Chce si ublížit. Zase. Ale tentokrát přišel sem, aby se mu dostalo pomoci. Jenže zde nikdo nebyl.

„Harry, je mi to líto. Měl jsem tu být…“

„Ne! Vím… vím, že musíte špehovat. Pro řád. Pro mě…“ nevesele se usmál a sklonil hlavu. Dívání do podlahy je o dost jednodušší. Ruce se ještě víc rozechvěly. Snape neodpověděl. Složil ruce na hrudi a jen sledoval mladíka před sebou.

Může ho tu zase nechat? Ale co když na to přijde ředitel? Že hvězda nebelvíru, jeho Zlatý chlapec požádal o pomoc jeho. Severuse Snapea. Smrtijeda a zrádce. A co za tím bylo? Severus tohle věděl. Pochopil to ve chvíli, kdy se k němu Harry tiskl. V té zoufalé touze políbit svého profesora. Tohle nebylo momentální vzplanutí. Ne, tohle bylo mnohem víc.

A jak se s tím teď poprat? Hodně těžko...

Občas niečo vzdáš
Tráva nevie rast
Včera nie je dnes
Čas letí vždy vôkol nas
Jak šíp

Náš zvon
Nám nedá spať
Nas polnočný zvon
Znie dvanásť krát
Aj vám...*

* Team, Zvon