Future visione 13. kapitola

Hned na začátek chci poděkovat všem, kteří zanechali nějakou stopu u minulé kapitolky. Samy víte, že mě to popohání dopředu víc a víc. Tuhle povídku mám strašně moc ráda a ještě bude mít kupu kapitol než se dostaneme tam kam chci. Tedy kam se dostanou Severus a Harry...

Takže jako vždy moc děkuji Mao za velmi rychlou opravu. yellow a Sirině děkuji za inspiraci a hlavně za pevné nervy :D :) ;)

S láskou Vaše Salazaret

13. kapitola – Věci příští

Seděli vedle sebe a mlčeli. Každý přemýšlel o něčem jiném, ale v podstatě o tom samém. Harry se opíral o pohodlnou opěrku a snažil se aspoň trochu uklidnit, ale vůbec se mu to nedařilo. Musel přemýšlet o tom, co se před malou chvílí odehrálo. Opravdu se jen tak vrhl na svého profesora v marné snaze ho políbit?

Co by se stalo, kdyby se nebránil? Opravdu chtěl Harry zajít tak daleko? Zvládl by tohle všechno? Co si teď o něm vlastně myslí?

Lehce natočil hlavu na stranu a koutkem oka se na muže podíval. Ale ihned se odvrátil zpět. Červeň se pomalu vracela do jeho tváře. Snape ho celou dobu pozoruje. Ty vždy chladné černé oči. Proč jsou teď tak jiné a přitom stejné?

Ruce se mu roztřásly. A nevěděl, jestli to je zimou, anebo nervozitou. Ale asi obojím. Opravdu mu byla zima, ale nehodlal si stěžovat. Přece jenom to byla jeho chyba, že tu byl jen v pyžamu. Když si vzpomněl na tenhle nepatrný detail, ještě víc zčervenal a přitáhl si vrchní díl ještě blíž k tělu. Ale moc to nepomohlo. Spíš naopak. Zachvěl se.

„O-omlouvám se, pane…“ zašeptal tiše. Opravdu tichounce. Ale přesto ho Snape slyšel. Zamračil se a snažil se nahodit svou typickou neprostupnou masku, ale v tomhle prostředí a vedle tohohle chlapce to opravdu nešlo. Ne teď, po tom, co se stalo.

„Není za co,“ odpověděl lektvarista. Hlas byl klidný a taky tichý. Ale přesto v něm byla jistá stopa po nervozitě. U něj dost netypická.

„Já…“

„Nemusíte se pořád omlouvat, Pottere,“ povzdechl si Severus a promnul si unavené oči. Opravdu toho v poslední době bylo strašně moc.

„Já…“

Další povzdech. Tohle je marný boj. Ale ani Severus přesně neví, jak teď navázat normální rozhovor.

„Co se tady stalo?“ zeptal se na velice jednoduchou otázku. Dnes už po několikáté a zatím se mu nedostalo odpovědi.

Harry se na chvíli podíval na svého profesora, než zase sklopil zrak. Rozklepal se jako ratlík. Rukama se objal a snažil se normálně dýchat. Uklidnit se. Jen se při Merlinovi uklidnit! Ale bylo to opravdu těžké. Bylo mu ještě větší zima. Nohy mu mrzly a už je snad ani necítil. I když je kousek od nich krb, sotva ho malé plameny ohřejí.

Severus vstal a přešel k baru v rohu místnosti. Pro sebe si nalil skleničku jantarové tekutiny a na ex ji vypil. Pak si dolil znovu. Tohle potřeboval. Trochu zatemnit mozek a uklidnit nervy. Pak přešel k poličce o krok vedle a vzal do ruky jednu malou lahvičku. Přešel zpět k chlapci a vtisknul mu lahvičku do ruky. Ten se při tom malém dotyku zachvěl a lektvar málem upustil na zem. Severus pro jistotu rychle ucukl a raději se posadil zpět na své místo.

„Měl byste to vypít, pomůže to,“ řekl lektvarista, když se Harry k ničemu neměl. A už vůbec ne ke konzumaci uklidňujícího doušku.

Harry vzhlédl, jako by si teď všiml lektvaru v ruce. Lahvičku ještě víc zmáčkl, ale pak ji odzátkoval a vypil její obsah. Pomohl? Možná trochu, ale pořád tu byla ta nervozita. Bál se podívat na muže, kterého před chvílí napadl. A proč to vlastně udělal? Byl jen zoufalý a člověk v takové situaci prostě jedná impulzivně, a tak udělal to, po čem tak dlouho toužil. Políbil. A jestli by to udělal znovu? Ano. Udělal a klidně hned. Už toho víc pokazit nemůže, tak proč to nezkusit?

Otočil hlavu a zadíval se do těch černých očí. Už nelituje toho, co udělal. Miluje muže před sebou. I když se to musel dozvědět až pohledem do budoucnosti. A nehodlá se ho vzdát. Ne teď. Potřebuje jeho pomoc. Potřebuje jeho… co? Lásku? Ach ano, tu taky.

„Katie Bellová,“ řekl Harry a nespouštěl zrak ze svého profesora.

„Co je s ní?“

Harry odvrátil zrak. Chvíli přemýšlel, jak tohle vše říct. Ale přece mu tohle ukázal, tak by taky měl vědět. Ale kdo se v tolika vzpomínkách má vyznat?

„Z-zítra… Malfoy… on ji zakleje. Imperio… Omylem se dotkne přívěšku a… a…“ Ruce se mu znovu rozechvěly. Pevně je sevřel v pěst a složil do klína. Nedokázal dál pokračovat. Pořád před očima viděl to, co se zítra má stát. Zítra? Och ne! Už dnes! Za pár hodin. Začal mírně panikařit. Chytil se za ruku snažil se ten třas ovládnout. Potřeboval mlhu! Mlha… jeho… tak opojná… Moje!

Kde je jen hůlka? Proč ji nechal pod polštářem? Proč ji jen nevzal s sebou. Dýchání se mu zhoršilo a sem tam se dokonce zapomněl nadechnout. Mlha!!! On ji vážně potřeboval.

Ani si nevšiml, že se Severus znovu postavil, skleničku s pitím položil na stolek a pak se dotkl jeho rukou. Ten dotek. Tak jemný a žádoucí. Důležitý… Potřeboval ho. Podíval se na něj. Pak zpět na své ruce, které teď držel lektvarista ve svých. Snažil se je od sebe oddálit co nejdál. Harry ani nevěděl, že zaryl nehty do jemné kůže a že by to mělo bolet. Nebolelo. Pomáhalo to.

„Uklidni se,“ Severus okamžitě přešel do tykání. Držel pořád jeho ruce a nedovolil mu ublížit si. Nevěděl, co má dělat dál. Slíbil mu pomoc, ale teď? Co dělat? Jak ho uklidnit, když i lektvar v tomhle selhal?

Pak ho napadla jedna myšlenka, kterou chtěl okamžitě zavrhnout. On není tenhle typ! Ale nakonec to udělal. Přiblížil se k němu a pak ho objal. Harry prudce vydechl, ale vůbec se nebránil. Právě že naopak. Pevně se chytil mužových zad. Položil si hlavu na jeho rameno a užíval si tohle tělesné teplo. Uklidňovalo. Bylo to tak příjemné. Mohl by si na tohle zvyknout. Chtěl by to takhle pořád. Aby tu on byl. Pokaždé když bude mít chuť na svou Mlhu. Tohle je mnohem lepší.

Ruce na chlapcových zádech se lehce pohnuly. Nahoru a dolů. Harry se přitiskl ještě blíž. Jeho dech se uklidnil, ale srdce splašeně bilo. Byl tak blízko. Tak strašně moc blízko. Stačilo jen nadzvednout hlavu. Možná by se tentokrát nebránil. Ale Harry to neudělal. Nechtěl kazit tuhle chvíli. Bylo mu dobře. Tady ve sklepení. V chladném podzemí a přitom ho teď vše hřálo.

„Měl byste spát…“

„Ale co Katie?“

„Postarám se o to…“

„Ale…“ Ruce na jeho zádech se zastavily. Naposledy pohladily. Pak dotek zmizel. Harry se zmateně rozhlédl kolem. Severus zase seděl tam co před chvílí. Nedíval se na chlapce, ale do plamenu, které se rozhořely v krbu.

„Už je pozdě...“ řekl jen Mistr lektvarů. Vstal a pak odešel do jiné místnosti. Harry zůstal sedět na pohovce a přemýšlel o tom, co se teď stalo. Kam odešel? Proč ho tu jen tak nechal…

Ale pak se dveře znovu otevřely a Severus v ruce nesl peřinu a polštář. Podal ho Harrymu. Ten jen vyvalil oči a bez řečí si věci vzal.

„Nemohl bych…“ začal Harry a podíval se na dveře, nejspíš, ložnice. Severus si moc dobře všiml jeho pohledu.

„Ne, pane Pottere! To tedy nemohl,“ hlas byl vážný, ale zněl jinak než ve třídě nebo vždy, když se tihle dva střetli. Nebylo v tom varování spíš jen… pobavení? Ne, takhle by se to definovat nemohlo. Ale každopádně to Harryho donutilo usmát se.

„Dobře…“ řekl a pak položil polštář na pohovku. Přikryl se peřinou, lehl si a zavřel oči.

„Dobrou noc, Severusi…“ zašeptal. Snape zůstal stát ve dveřích do své ložnice a poprvé po dlouhých letech se usmál.