Future visione 14. kapitola

Zdá se to neuvěřitelné, ale je tu další kapitolka. Doufám, že je tu ještě někdo, kdo na další díleček čeká :) :)

Předem říkám, že kapitolka je taková pohodová, ale za to velmi důležitá. Už mám dokonce napsanou i půlku patnácké kapitoly a jak tak zjišťuji dalších kapitol bude ještě mnoho. Nemůžu říct přesně kolik, ale hodně určitě :) :)

Děkuji za Všem za přízeň a Mao za opravu. Jste sluníčka!

S láskou Salazaret

14. kapitola – Moje malá tajemství

Probudil se a prudce se posadil. Viděl rozmazaně, ale to bylo nespíš tím, že neměl na nose brýle. Ale přesto byl zmatený a dezorientovaný. Jediné světlo vycházelo s dohořívajícího krbu. Navíc tu bylo nesnesitelné ticho, přerušované jen zběsilým tlukotem Harryho srdce.

Ale pak si začal pomalu vzpomínat. Na vše, co se večer stalo. V tu chvíli ho polilo horko. Cítil, jak rudne. Je takové štěstí, že je tu sám!

Natáhl ruku a popadl brýle, které ležely na stolku vedle pohovky. Nasadil si je a znovu se rozhlédl. Kdyby tak měl u sebe hůlku! Musel nějak zjistit, kolik je hodin!

Ale pak jeho pohled spočinul na hromádce oblečení a kousku pergamenu. Když vstal a šel se podívat blíž, zjistil, že je to jeho oblečení a dokonce jeho hůlka. Kde se to tu vzalo?

Zvedl zrak a podíval se na dveře, ve kterých včera Snape zmizel. Ložnice. Co by se stalo, kdyby tam teď Harry šel? Proč to hned nezjistit? Ušklíbl se.

Vykročil. Podlaha ho studila do bosých nohou, ale to sotva vnímal. Dotkl se kliky a zmáčknul. Nic. Zamčeno.

„To jsem si mohl myslet,“ povzdechl si mladík a pak přešel zpět ke svým věcem. Ale jedno mu vrtalo hlavou. Spí ještě jeho profesor, nebo už je dávno pryč?

Vykouzlil rychlé Tempus a zjistil, že je něco po deváté. Naštěstí sobota! Takže snad ho nikdo nesháněl.  A pokud ano, Hermiona ho bude krýt. Aspoň v to doufal.

V rychlosti na sebe hodil oblečení a pak se zadíval na kousek pergamenu. Kousl se do rtu a pak se podíval na to malé a úhledné písmo. Znal ho moc dobře. Z esejí, ale tam bylo písmo vždy nechutně rudé. Jako by se vysmívalo. Teď ne.

Očima přelétl těch pár slov a usmál se. Opatrně pergamen přeložil a schoval do kapsy. Jako nejcennější poklad.

Pak opustil sklepení.

Celou cestu měl hlavu sklopenou a přemýšlel o tom, co se v noci stalo. Nedokáže si rozumně vysvětlit, co to při Merlinovi vyváděl. Vždyť on políbil Snapea! A kdyby jen políbil! V tu chvíli chtěl mnohem víc. Co by se stalo, kdyby ho Snape nezastavil? Jak by to pokračovalo dál?

Harry se otřásl. Miloval ho, to věděl s jistotou. Ale byl připravený na víc? Bude někdy chtít on, Severus, víc? Harry o tom pochyboval. Tam v budoucnu nikdy mezi nimi nic nebylo, ale může se to změnit. Když se Harry bude snažit… Ale jak to udělat?

Najednou se zastavil. Chodba byla prázdná a zvláštně tichá. Snídani už určitě nestihne, ale to teď nějak neřešil.

Ohlédl se. Vždyť dnes tam strávil skoro celou noc. Ve sklepení skoro v jednom pokoji s obávaným Mistrem lektvarů. Netopýrem. Postrachem všech malých dětí a někdy i dospělých.  A on ho tam nechal. Nevyhodil ho, ale přesto se Harry cítí divně.

Má vůbec i nepatrnou šanci, aby se do něj Severus byť trochu zamiloval? Nebo alespoň chtěl? Takovou trosku, kterou se stal? Vyhublý kluk se sebevražednými sklony? Smutně zavrtěl hlavou.

Opřel se o chladnou zeď a díval se na špičky svých bod. Tiše si povzdechl. Naděje, kterou před chvílí cítil, jako by se vytratila.

Vytáhl malý pergamen a znovu si ho přečetl. Uvidíme se brzy. Těch pár zvláštních slov. A jsou jen pro něj. Je to jasný důkaz toho, co před nedávnem slíbil. Bude tu pro Harryho. Tak proč se mladík cítí tak mizerně? Proč?!

„Harry? Chlapče, co tu tak postáváš? A navíc sám?“

Harry zvedl hlavu a podíval se přímo do očí starého ředitele. Mírně se usmál a schoval pergamen zpět na bezpečné místo.

„Přemýšlím…“ šeptl jen a pokrčil rameny.

„Tady? Ve sklepení?“ zeptal se se zájmem ředitel. V jeho modrých očích se zvláštně zajiskřilo.

„Je tu po ránu klid,“ zalhal Harry. Přece jenom by neměl nic říkat o tom, kde byl celou noc. Kdo ví, jak by si to Brumbál vyložil.

„Neměl by ses po sklepení toulat sám,“ napomenul ho Brumbál a pokynul mu, aby ho následoval.

„Co tak si promluvit u mě v kanceláři?“

„Proč?“ vyhrkl najednou mladík a pak se okamžitě začervenal. Nechtěl to říct tímhle tónem, ale už se stalo. Znovu sklopil hlavu a mlčky následoval starého muže. Neměl přece na výběr!

„Vyhýbáš se mi…“ neznělo to vyčítavě, ale přesto to tak Harry bral. Nevesele se usmál.

„To ne… Ale… tento rok je těžký, pane. Jen… musím si v hlavě urovnat nějaké věci. Zjistit možnosti…“

„Chápu tě, chlapče. Vím, že jsem ti ublížil…“

„Ne! To ne, řediteli. Během prázdnin jsem pochopil hodně věcí. Už vám nic nezazlívám a omlouvám se, že jsem se na konci minulého roku choval tak… nepříčetně. Ale když Sirius…“ Na tohle Albus odpovídat nemusel. Viděl tu bolest v zelených očích. Jen položil ruku na mladíkovo rameno a přikývl.

Cesta do ředitelovy kanceláře pak probíhala mlčky. Harry přemýšlel o tom málu, co ředitelovi řekl, ale i o tom, co mu hodlal říct a nebo naopak neříct. Věděl, že by měl mlčet o všem, co se stalo v létě. I o Severusovi a jeho pomoci. Vlastně by měl mlčet úplně o všem a říct jen tu jednu důležitou věc. Ale má z toho obavy. Neví, jak ředitel na tuhle věc zareaguje. A pokud mu to nedovolí… Ale Harry o tohle místo bude bojovat! Už není dítě! Už dávno ne…

***

Harry se posadil do nabízeného křesla a pohodlně se opřel. Celou dobu se díval na muže před sebou a snažil se odhadnout jeho náladu.

„Citronový čaj, Harry?“ otázal se ředitel a ukázal na konvičku se dvěma šálky. Harry se zamračil. Zrovna tenhle druh čaje nemusel.

„Nemáte jasmínový?“ zeptal se a otázku doplnil lehkým úsměvem. Brumbál si ho na chvíli prohlížel a pak jen přikývl. Jako předtím na chodbě. Mávl hůlkou a před Harrym se objevila nová konvička s malým šálkem.

„Cukr? Med? Citron?“ Nabízel ředitel, ale Harry jen zavrtěl hlavou.

„Zvláštní… tenhle čaj má rád jen jeden člověk a nemyslel jsem si, že ty na tom budeš tak stejně. Jste tak jiní a přitom zjišťuji, jak se podobáte,“ usmál se smutně ředitel.

„Ale teď k jiné věci. Musím ti znovu zopakovat, že by ses neměl sám potulovat po sklepení. Není to tam bezpečné. A vím, jaký máte vztah z profesorem Snapem a přece by ses kvůli tomu nechtěl dostat do problému, že?“

„Nechci, pane. Budu dávat větší pozor,“ řekl jen Harry a snažil se z tohohle tématu nějak vybruslit, ale jak? Co navrhnout? Jednu věc by věděl, ale kde začít?

Chvíli bylo ticho, přerušované jen cinkáním hrnečku o podšálek. Harry byl ztracen ve svých myšlenkách, ale ze zadumání ho vytrhl jeho kručící žaludek. Cítil, jak mírně zčervenal. Úplně zapomněl mít hlad. A dokud se jeho žaludek neozval, doopravdy to tak bylo. Neměl hlad.

„Neměl bys vynechávat tak důležitý přísun potravy, jako je snídaně, chlapče. Už hodněkrát jsem tě u  jídla neviděl. Strašně jsi zhubnul, chlapče drahá. Opravdu není nic, o čem by sis chtěl se mnou promluvit?“

„Možná…“ Harry se zamračil a raději si přesně promyslel to, co hodlal vyslovit. Nikdy nebyl typ člověka, který by o něčem takovém přemýšlel, a vždy jednal horlivě. Ale v téhle věci… musí si dávat pozor.

Zadíval se do modrých očí a pak promluvil tichým, ale jasným hlasem.

„Chci se stát členem Fénixova řádu.“

Ticho, které teď nastalo, bylo o mnoho horší než to před chvílí. Bylo nepříjemné. Harry seděl a cítil, jak ho ten modrý pohled propaluje, jako by mu chtěl do hlavy vypálit díru. Ale Harry se ani nepohnul, čekal na verdikt a tušil, že s tímhle Brumbál souhlasit nebude. Harry je přeci ještě dítě! Tak jak tvrdí všichni okolo. Ale nikdo se nikdy neptá na to, co si myslí Harry. Nikdo ho nikdy neřešil a teď přišel ten správný okamžik to změnit.

„Vím, co si myslíte, řediteli!“ vypálil ze sebe mrazivě. „Ale já už nejsem dítě! Pochopte, že já chci bojovat! Musím bojovat. Neukázal jste mi tu věštbu hlavně kvůli tomu? Abych pochopil? A já to udělal. Moc dobře vím, co musím v téhle válce udělat, a vy to víte taky. Víte, že musím položit vlastní život, aby ten jeho zanikl. Ale nechci zemřít bez toho, abych něco dokázal. Je toho třeba udělat hodně!“ Mladík vyskočil z křesla a začal rázovat po kruhové místnosti.

„Nejsem dítě!“ opakoval.

„Já vím, že ne…“

„Nevíte!!! Vůbec nic nevíte, Brumbále! Neznáte mě a nevíte, co jsem všechno už musel prožít! Kolik lidí ještě zemře, než si uvědomíte, že je třeba něco dělat? Koho ještě zabiji tím, že nebudu vědět…“ hlas se mu zlomil. Do rukou se mu dostal třas, do očí slzy, ale úspěšně je zadržoval. Zatím.

Otočil se na ředitele. I když cítil, jak se třese, postavil se vzpřímeně. Hrdě. Tady jsem a hodlám bojovat. Říkal jeho postoj. Jeho srdce bušilo jako o závod. Dech se zadrhával. Ale přesto se snažil být silný. Ne pro svět. Pro Severuse. Pro něj. Pro přátele.

Znovu nastalo ticho, ale jen chvilkové. Brumbál se taky postavil a chvíli se jen propalovali rozběsněnými pohledy, ale v tom Brumbálově bylo i něco jiného. Pochopení.

„Musím přiznat, že jsi mě tímhle vším zaskočil. Sice opravdu netuším, odkud víš některé informace, ale…“ na chvíli se odmlčel, ale nepřestával propalovat ty smaragdové oči.

„Promluvím o tom s jistými lidmi. Jakmile bude další schůze, dám ti vědět,“ dokončil ředitel svou krátkou řeč. Harry pochopil, že je čas odejít. Už nechtěl nic jiného říct. Pro jistotu. Nevěděl, co pak následovalo. Proto se jen otočil a doslova prchnul z kanceláře.

***

Běžel po chodbě a snažil se co nejrychleji dostat na nějaké méně rušnější místo. Potřeboval klid.

Rozrazil dveře nepoužívané učebny v prvním patře a rychle je za sebou zavřel. Opřel se o ně. Jeho dech byl zrychlený a srdce měl doslova v krku.

Vytáhnul hůlku a chvíli ji jen tak nechal přiloženou k levému předloktí. Zavřel oči a nechal kouzlo lehce sklouznout po hebké kůži. Prudce vydechl a ponořil se do čistě bílé mlhy.