Future visione 15. kapitola

03.06.2012 17:14

Asi jsem dnes trochu sentimentální. Ale mé povídky to potřebuji. Tuhle chci věnovat jedné osůbce. A tou je Yoku. V posledích dnech jsem ji mohla poznat a jsem moc ráda, za další spřízněnou duši. Ani nevíte jak mi jen svou přítomností pomáháte! Mám tolik důvodů znovu Žít! A já chci žít! 

Neslibuji svůj stoprocentní návrat. Mám toho ještě hodně, co na práci... povinostem se hold nevyhnu... udělala jsem pár hloupostí, které teď musím nějak vyřešit. Ale pořád jsem tu! 

Tuhle kapitolku jsem začala psát už dávno. Ale teprve dnes jsem ji mohla dokončit tak jak jsem chtěla. Protože tímhle koncem začíná něco Nového! Teprve teď můžu začít pomáhat... své duši, ale i té Harryho. 

Doufám, že se Vám kapitolka bude líbit. A doufám, že mi zde zanecháte nějakou stopu, že jste to četli. 

S láskou Vaše Salazaret

 

Beta - Yellow

 

Future visione 15. kapitola - Přátelství

 

 

 

„Harry?“ ozvalo se ode dveří. Mladík stál u okna a díval se na studenty, kteří mířili do Prasinek. Otočil se a podíval se na svou kamarádku.

 

„Mio?“ zeptal se překvapeně. Jak ho tady našla?

 

„Harry, co se děje? Myslela jsem, že ze sklepení půjdeš rovnou do společenské místnosti. Chtěli jsme jít do Prasinek, ne?“

 

„Jak víš…“

 

„O tom, kde jsi byl?“ zamračila se, ale pak se usmála. „Viděla jsem dnes ráno Snapea vycházet z vaší ložnice i s tvými věcmi. Pochopila jsem, kde asi budeš, když tě ráno Ron nenašel v posteli. Myslel si, že už jsi dávno šel na snídani. Stejně je zajímavé, jak dokázal proklouznout společenskou místností, že jsem si ho všimla jen já. Ale… asi to bylo tím, že ostatní byli na snídani.“ Zamyslela se, a pak se usmála. „A navíc… mám přece tvůj Pobertův plánek!“

 

Harry se zamračil, a pak se na malý okamžik odvrátil. Že ho to nenapadlo dřív. Samozřejmě, že ho bude Hermiona sledovat. Měla o něj strach. Ale je dobře, že vše bere, tak jak bere. Beze sporu je to nejlepší kamarádka, jakou si mohl jen přát!

 

„Udělal jsem hloupost, Mio!“ zanaříkal najednou Harry a zoufale se podíval na svou kamarádku.

 

„Stalo se něco?“ ptala se zvědavě, ale i trochu se strachem. V poslední době se toho děje tolik, že se mohlo stát cokoliv.

Harry se odvrátil a lehce se dotkl místa, které ještě před chvílí krvácelo. Povzdechl si a znovu se zadíval na děti dole, na kamenné cestě. Tak bezstarostné.

 

„Já…“ zarazil se. Nevěděl, jak začít. A hlavně… Hermiona ví, co k Severusovi cítí, ale pochopí i to, co včera udělal?

 

„Políbil jsem Snapea…“ šeptl tiše.

 

„Cože?“ otázala se Hermiona a o krok se přiblížila.

 

„Políbil jsem Snapea,“ řekl o dost hlasitěji. Otočil se na kamarádku, ale jeho pohled padl na úplně někoho jiného.

 

„Cože jsi!?“

 

„Rone…“

 

„Prosím! Řekni mi, že jsem se jen přeslechl!“ zaúpěl jeho kamarád a hodil po něm zoufalý pohled. Harry okamžitě zčervenal a zavrtěl hlavou. V tuto chvíli opravdu nedokázal říct nic jiného.

 

„Ale vždyť je to úžasné!“ předešla ho Ginny, která přišla se svým bratrem. Teď se usmívala jak sluníčko a tím donutila Harryho ještě víc zčervenat.

 

„Cože!“ nevěřil Ron a díval se z jednoho na druhého.

 

„No proč ne! Možná kdyby ses na profesora podíval jinak než s nenávistí… zjistil bys, že je to velmi charismatický člověk!“ hájila svůj názor Ginny a nepřestávala se usmívat.

 

„Ginny!“

 

„Drž pusu, Rone! Na tvůj názor se nikdo neptal!“ zavrčela na něj jeho malá sestřička a přešla pohledem k červenajícímu se Harrymu.

 

„Tak… jaké to bylo? Jak chutná? Použili jste jazyky? Je vášnivý?“

 

„Ginny!“

 

„Co je, Rone! Jen se ptám!“

Harry stál jako přikovaný a díval se na své přátele. Jak se do tohohle vlastně dostal?! Zatřepal hlavou a snažil se proudit se ze snu, ve kterém určitě byl. Jiná možnost nebyla možná! Ginny… jeho malá skoro sestřička se ho ptá, jaké to bylo, když políbil Snapea?

 

„Tak! Jak…“ naléhala na něj.

 

„Já… totiž… on…“

 

„Ginn, prosím. Nevidíš, že o tom nechce mluvit? Ale stejně… jak se ti něco takového mohlo podařit a přežít?“ usmála se Hermiona a lehce ho poplácala po rameni.

 

„Taky to nechápu…“ vydechl mladík. Díval se na své přátele a děkoval za ně Merlinovi. Čekal úplně něco jiného. Ne tohle zvláštní přijetí. Dokonce i Ron, který to rozdýchával o něco déle… Ale přesto mu to nevyčítal! A za to byl Harry neskonale vděčný.

 

„Proto jsi nespal ve své posteli? Byl jsi s ním?“ zeptal se trochu úzkostlivě Ron. Harry najednou úplně celý zčervenal a zatřepal hlavou.

 

„Rone! Já s ním… nespal. Já jen…“ slova se mu zadrhávala v hrdle. „Přespal jsem ve sklepení! Ale nic víc… a i kdybych já chtěl, on ne…“ Sakra! Proč se tu řeší zrovna tohle? Jeho sexuální život, který vlastně ještě ani není!

 

„Dobře, kámo. V pořádku… Ale stejně to nechápu! Jak to vlastně vše začalo?“

 

„To je dlouhý příběh, Rone,“ řekla Hermiona a na svého kamaráda se usmála.

 

„Ale řekneš nám ho, že Harry?“ zazářila Ginny a posadila se na nepoužívanou lavici kousek od Harryho. Obdivně na něj koukala a dychtivě očekávala vyprávění.

 

„Ehm… pokusím se,“ slíbil nervózně Harry a taky se posadil. Tohle bude velmi dlouhý den!

***

Padla noc. Ale Harry pořád nemohl spát. Celý den strávil se svými přáteli. Pořád a pořád si povídali, o všem a o ničem. Ale nejhlavnějším tématem byl on… Harry.

 

Samozřejmě jim neřekl to co Hermioně nebo Severusovi. Ale podstatnou část prozradil. To o vizi do budoucnosti a o tom, co viděl v den bitvy. A že tomu všemu chce jen zabránit, a proto šel za Snapem a požádal ho o pomoc, které se mu dostává. A že se do něj zamiloval. Nic víc nepotřebovali vědět.

 

Teď seděl na parapetu v jejich společné ložnici a přebíral si celý dnešní den. Ráno bylo úžasné, i když Severuse neviděl. Pak rozhovor s přáteli a krátký výlet do prasinek. Vše se zdálo najednou tak… normální. A přesto. Nic normální být nemůže. Ne teď, ne tady. Válka je za dveřmi a nikdo to neřeší. Nebo… se jen snaží udržovat klid a falešný pocit naděje. A je tu vlastně?

 

Pevně sevřel hůlku, kterou měl celou dobu u sebe. Nechtěl ji použít. Ale musel. Věděl, že musel. Jinak to ani nejde. Jak má usnout s tolika myšlenkami?

 

Znovu ji položil vedle sebe. Ještě je čas. Je příliš brzy na spánek. Opřel hlavu o studenou zeď. Zavřel oči. Přemýšlel…

Moc dobře si vybavoval, co se dneska mělo stát. Že dnešní den neměl být vůbec tak bezstarostný. Katie. Jediné jméno. A přesto… Viděl ji na večeři. Smála se s Cho a dalšími kamarádkami. Tehdy Harry pochopil, že jeho noční výlet přece jenom stál zato. Zachránil ji a to ho hřálo u srdce.

 

Ale jedna věc tu byla jiná, a to Malfoy. Celý den ho neviděl. Jako by zmizel. Vypařil se. A nebyl ani v komnatě nejvyšší potřeby. Schválně ji zkontroloval. Tak kam mladý Malfoyův dědic zmizel?

 

Harry prudce otevřel oči. Mírně se zachvěl. Zima přišla už dávno, ale až teď si ji pořádně uvědomil. Otočil hlavu a zadíval se na padající vločky, jak elegantně tančí okolo okna. Usmál se. Znovu vzal hůlku do ruky. Lehce ji stiskl a přiložil k levé ruce. Zavřel oči a nechal se taky unášet na křídlech bílé mlhy.

***

Další den vstal docela brzy. Ale mělo to hned několik důvodů. A jedním z nich byla neodkladná návštěva jistého profesora. Musel ho vidět! Musel vědět, jestli na něj není naštvaný! Vždyť včera ho viděl jen při večeři a on se na chlapce ani jednou nepodíval! Nedal žádné znamení. Nic. Jen chladná maska, která se usadila na jeho obličeji.

 

Harry vstal, umyl se a oblékl. Plášť si jen tak přehodil přes ramena. Má být dnes chladněji a nechtěl pak lítat po ošetřovně s chřipkou.

 

Všichni ostatní ještě spali. Tedy až na jednu osobu, která jako by na něj čekala ve společenské místnosti.

 

„Ahoj, Mio, co tu děláš tak brzy?“

 

„Ahoj. Chtěla jsem začít s úkoly. Neboj, nesleduji tě. Kam máš namířeno? Nikdy jsi nevstával tak brzy,“ zářivě se usmála a v jejích hnědých očích se zvláštně zalesklo. Moc dobře věděla, kam její kamarád jde.

 

„Potřebuji si něco vyřídit…“

 

„Ve sklepení?“ ušklíbla se. Harry se jen na ni usmál, a pak zmizel. Proč jim to vše jen říkal? A to nemluvně o Ginny, která se bude neustále ptát, jak jsou na tom, a bude chtít znát veškeré podrobnosti!

 

Seběhl schodiště, a když chtěl zahnout za roh, do někoho prudce vrazil. Ale nebýt pohotovosti oné osoby asi by se skácel k zemi. Vzhlédl a srdce se mu málem zastavilo.

 

„Pottere! Víte, že se po chodbách nemá běhat! Copak jste se ještě nepoučil? To bude kolik… deset bodů?“ Černé oči zajiskřily. Harry z nich nemohl spustit zrak. Skoro vůbec nevnímal, co jeho profesor říká. Jen se nadechl a ihned ucítil tu velmi známou vůni. Ale když si uvědomil, co dělá, zadrhl se mu dech a zmateně vzhlédl.

 

„Promiňte…“ zašeptal s mírným ruměncem na tváři. „Hledal jsem vás…“ Severus pustil paži, za kterou ho celou dobu držel.

 

„Ano? Co potřebujete?“ tichá otázka, tak zvláštně vyslovená. Nebyl to kousavý tón, jako doposud.

 

„Jen…“ Harry si povzdechl, „promluvit si. Prosím.“ Sklopil zrak a raději se díval na své boty. Opravdu s tím mužem potřeboval mluvit! Ale teď… když tu před ním stojí. Jako by ztratil slova. A to měl vše dokonalé promyšlené!

 

„Dobře. Pojďte za mnou,“ řekl jen lektvarista, otočil se a mířil pryč. Harry jen na pár vteřin zaváhal. Lehce se dotkl kapsy svého hábitu, a pak vykročil za mužem. Nebude litovat. Nikdy by nemohl.

 

Do kabinetu došli v tichosti. Harry moc dobře věděl, proč to tak je. Dokonce se snažil tvářit provinile, kdyby náhodou někoho na chodbě potkali. Přece jenom by nikdo neměl vědět, že jde se Snapem dobrovolně.

 

Dveře se zavřely a Harry věděl, že už není cesty zpět. Vlastně… nikdy jí nebylo. Od chvíle, kdy se rozhodl tomuhle muži věřit. Kdy se mu rozhodl říct pravdu. V té nepatrné chvíli se změnil jeho pohled na svět. Na jeho život. Dospěl.

 

Zelená se střetla s černou. Ale v mladíkově pohledu už nebylo to vystrašené dítě. Díval se do těch obsidiánových očí a věděl… Věděl, že teď musí s pravdou ven. Že musí ukázat svou slabost. A že musí požádat o pomoc. Není to hanba. Nemá se za co stydět. Svých slabostí se člověk nesmí bát. Musí je přijmout. Musí požádat…

 

Od doby, co vstoupili do kabinetu, uběhlo pár minut. Jen se navzájem dívali do očí a čekali. On čekal. Na to, co mu Harry chce. Moc dobře věděl, jaké otázky teď budou řečeny. Moc dobře věděl, co se s mladíkem děje.

 

Natáhl ruku. Lehce se dotkl Harryho dlaně. Otočil ji k sobě, a pak jedním hladkým pohybem ohrnul hábit. Odepnul manžetku od košile. A viděl. Další jizvy. Ale tentokrát se na jeho tváři neobjevil vztek. Pochopil. I on musel v některých směrech dospět. Pochopit vnitřní pláč chlapce před sebou. Tentokrát nepřišly žádné výčitky. Jen se lehce dotkl čerstvých jizev. Jen lehce. Lehoulince, aby ještě víc neublížil. To, co se teď dělo… To pochopení. Krátká chvíle ticha, která tolik říkala. Nemuseli mluvit a přesto… věděli… Že už nikdy nic nebude stejné. Že od teď je svět jiný. Že jejich život bude jiný…