Future visione 3. kapitola

31.12.2010 18:43

 Beta : Mao :)

3. kapitola - Mlha

 

Mladý Nebelvír stál uprostřed kabinetu svého nenáviděného profesora a pozoroval špičky svých bot. Ale kdyby svůj smaragdový pohled zvedl, profesor by viděl něco, co se snaží mladík zatajit. Všechnu tu bolest a hlavně ten nový cit, který se v něm pomalounku probouzel. A je to tak správné?

„Na stole jsou flakony s prošlými lektvary. Vyčistěte je,“ řekl jen Snape a ukázal na stůl v pravém rohu místnosti.

Potter se beze slova přesunul a začal pracovat. Tiše. Únava byla vidět v každém jeho pohybu. Ale jeho tělo to bralo jako normální jev. Za posledních pár dní si muselo zvyknout. Tolik bolesti, málo spánku a skoro žádné jídlo... Tohle znal chlapec od velmi útlého věku. V době, kdy nebyl milován. Ale to není ani teď. Všichni ho oslavují, ale přesto nikdo nevidí do jeho rozdrásané duše. Možná zabránil jednomu úmrtí, ale dokáže zachránit všechny? Musí!

Jak už mu několikrát jeho nenáviděný profesor řekl, život není fér. O tom Potter věděl své. Jeho život nebyl fér. Kdyby nebyla věštba, měl by rodinu. A kdyby neselhalo jedno pitomé kouzlo, nebyl by tu a nesnažil se hrát na někoho, kým není.

Každý život má své pro a proti. Ale v tomhle případě je víc toho zlého. Ale přesto přišlo něco na pomoc. Jistá vize, která už jednou zachránila. Je jen na mladíkovi, co s tím udělá a jestli to zvládne. Musí! Závisí na tom mnohé!

Ale ne všechny vize budoucnosti jsou dobré. O tom se může kouzelník přesvědčit v mnoha případech. Vždyť kolik těch koulí s věštbami obsahovala komnata v Odboru záhad? Kolika lidem jedna věštba změnila život? A kolika ještě změní?

Harry se mírně zachvěl. Byla mu zima. Ale nedal na sobě nic znát. Dál si hleděl své práce a snažil se postupovat rychle. Ale nedařilo se mu. Chvěl se čím dál tím víc. A moc dobře věděl, že si potřebuje odpočinout. Na chvíli vypnout. Ale to mu dopřáno nebude. Aspoň ne v dalších několika hodinách.  Dokud nedokončí, co mu Snape zadal. Severus... Jak krásně to zní...

Skřehlými prsty vzal další lahvičku a pomalu ji odšrouboval. Cítil ten hrozný pach. Ale jedním rychlým kouzlem bylo po obsahu. Ale pak musel lahvičku precizně vyleštit a položit do bedny k ostatním.

Pomalu otočil hlavou a podíval se ke stolu, kde seděl jeho profesor. Ale když si všiml těch černých očí, které se na něj dívají, raději se věnoval dál své práci. Ale přesto ten pohled... Ty oči!

Zavřel oči a snažil se zapomenout na tu chvíli, kdy mu on ležel v náruči a pomalu umíral. Na okamžik, kdy mu tyhle oči hleděly do jeho vlastních. A co v nich viděl? Strach! Strach z blížící se smrti?!

Poprvé v životě viděl nějakou emoci v těch temných hlubinách. Ale nedokázal mu pomoct. Tehdy ne! Viděl sám sebe, jak pak proplouvá jeho vzpomínkami. Na to, co spáchal jako mladý kluk. Jako někdo, kdo měl ideály, ale pak se musel střetnout s realitou. S realitou, která bolela a která přinesla tolik bolesti. Ano, to on mohl za to, že tahle konkrétní věštba byla vyzrazena temné straně. Ale taky za tohle pykal. Tolikrát se to pokoušel odčinit, tu svou mladickou nerozvážnost. A přesto mu nikdo nikdy neřekl ta slova.

Odpouštím vám.

Ano, to Harry udělal. Odpustil mu. Každý dělá chyby! Ať už větší nebo menší. Ale jsou tu, abychom se z nich poučili. A on se poučil! Věděl moc dobře, co udělal špatně a byl za to potrestán. A to několikrát.

Ale proč Harryho tahle jeho smrt tak zasáhla? Proč chtěl umřít zároveň s ním? Proč mu po tvářích tekly chladné slzy a on je nedokázal zastavit? Proč tolik trpěl pro někoho, koho měl nenávidět? Ano, měl...

Musel se přidržet lavice, aby neupadl. Točila se mu hlava. Znovu to začínalo. Jeho přicházející záchvat deprese. Znovu ho navštívila ta vtíravá bolest! Ale on měl na to lék. Lék, který pomáhal. Ani si neuvědomoval, kde vlastně je. Bylo mu to upřímně jedno. Musel to udělat! Já musím!

Roztřeseně si přiložil hůlku k levému předloktí a tiše vyřkl kouzlo. Slabé, ale přesto velmi účinné.

Cítil, jak mu úleva proudí celým tělem, a každou kapičkou krve, která líně stékala po ruce, byl vyrovnanější. Chvění se zastavilo a jeho mysl se utopila v mlze. V mlze, kterou tolik miloval.

„Pottere, můžete jít!“ Někdo na chlapce mluvil. Ale přes jeho mlhu to sotva zaznamenal. Mlčel a dál leštil už tak čistou nádobku.

„Pottere!“ Nic. Pořád nereagoval.

Profesor se postavil a přešel k mladíkovi. Mírně s ním zatřásl. Ale pořád nic. Ale když přišel ještě blíže, všiml si tenkého praménku rudé tekutiny, jak pomalu stéká po prstech nebelvírského hocha.

„Pottere!“ řekl naštvaně a chytil mladíka za onu ruku. Ale na tohle byla reakce okamžitá.

Harry odskočil dozadu a narazil do lavice. Poraněnou ruku zvedl k hrudi a přitiskl ji na ni. Zděšeně se díval do těch černých očí.

„Nesahejte na mě!“ zavrčel hlasem, který mu nebyl podobný. „Nedělejte to! Už nikdy!“ Snape stál jako opařený a pořád se díval na krev, která teď špinila chlapcovu košili.

„Jestli jste se zranil, proč jste mi nic neřekl?!“ zeptal se Snape a snažil se k chlapci přiblížit. Ale on vydal podivný zvuk a víc se natlačil na roh místnosti. Byl jako myška lapená v pasti, která čeká, kdy už bude konečně konec, a přitom odhodlaná tuhle smrt nedat zadarmo. Bude kousat, škrábat! Bránit se!

Díval se do těch smaragdových očí a nechápal. Ale mladík se najednou pohnul a prosmíknul kolem profesora. Snažil se zmizet, ale on mu zatarasil cestu. V takovém stavu mu nechtěl dovolit odejít.

„Pottere! Nehrajte si na hrdinu a ukažte mi tu ruku!“ zavrčel Snape a natáhl se po mladíkovi. Ale ten se velmi šikovně tomuto doteku vyhnul a už byl u dveří. Popadl svou brašnu a než se stihl Snape  otočit, byl pryč.

Utíkal sklepením a nevnímal nic. Jen se snažil dostat co nejdál od Severuse. Od někoho, kdo má umřít a od někoho, koho přestal nenávidět. Ale kdy k tomu došlo? To sám netušil... Proč? Proč já?

„Harry? Vypadáš hrozně! Co se stalo?“ ptala se ho kamarádka.

„Nic... Nic důležitého. Jen jsem měl trest se Snapem.“

„Udělal ti něco?“ ptal se Ron.

„Cože? Ne, to ne! Jen... jsem strašně unavený. Bylo toho dneska moc. Jdu si lehnout,“ usmál se Harry na své kamarády a vydal se k ložnicím.

„Ale co eseje? Ještě jsi s nimi ani nezačal!“ kárala ho kamarádka.

„Miono! Já si opravdu potřebuji lehnout. Mám na to celý víkend. Jen... Opravdu si potřebuji jen odpočinout,“ snažil se na tváři vykouzlit úsměv, ale moc se mu to nepovedlo.

„Tak... Tak dobře, vypadáš fakt hrozně. Zítra ti pomůžu.“

„Děkuji.“ Pak se vydal do pokoje, kde ve chvíli, kdy se jeho hlava dotkla polštáře, usnul.