Future visione 4. kapitola

02.01.2011 15:01

 

4. kapitola – Život je boj, tak bojuj!

 

„Harry?“ Oslovený se otočil a podíval se na svou kamarádku. Lehce se usmál.

„Hm?“

„Jsi... Jsi v pořádku?“ Znovu jeho úsměv a následné přikývnutí.

„Opravdu?“

„Mio, neměj strach. Jsem... Jsem fakt v pořádku, jen... je toho poslední dobou hodně. Nic víc,“ usmál se chlapec a kamarádku objal kolem pasu a společně se vydali na snídani. Ale přesto byl nervozní. Celý víkend se schovával ve společenské místnosti a na jídlo chodil pouze do kuchyně. Ale aspoň měl čas na vypracování svých úkolů. A hlavně na přemýšlení.

Takhle to dál nejde.

Musím udělat to, co musím.

Už nesmí zemřít nikdo další.

On nesmí zemřít.

Znamená pro mě něco?

Teď ne... Ale v budoucnu?

Umřel mi v náručí!

Miloval jsem ho?

Tam... v budoucnu?

Ale teď Harry kráčel chodbou a vybavoval se s kamarády. Pochopil, že užírat se sebelítostí není dobrý nápad. Že život jeho milovaných leží jen a pouze na jeho bedrech. A zhroutit se není zrovna ukázka toho, jak se snaží všem pomoct. Slíbil si, že udělá vše, co bude v jeho silách a nejprve musí začít u sebe. Nesmí litovat. Musí jít jen směle dopředu a až mu život postaví před sebe překážku, zdolá ji a půjde dál. Tak jak to má být.

„Nechápu proč musíme mít obranu zrovna v pondělí. Už tak pondělky nesnáším a kvůli tomu umaštěnci je budu nesnášet o to víc!“ prskal Ron. Ale Harry se jen usmál a nic k tomu neříkal. Měl obavy. Velké obavy. Myšlenky v jeho hlavě lítaly jako splašené. Jedna vedle druhém, ale všechny se točily okolo jediné osoby. Jedniné osoby, která by mu mohla pomoct vše překonat. Ale Harry je zrovna v tomhle zbabělec. Nedokáže se jen tak postavit a požádát o pomoc. Ne jeho!

Harry se přehraboval v snídani a ani za milion galeonů by se nepodíval k učitelskému stolu. Moc dobře věděl, že on ho sleduje. Každý jeho pohyb. Cítil ty černé oči jak ho propalují. Ale neohlédl se. Nedokážu to!

Lektvary s Křiklanem byli jako vždy normální. Harry zase exeloval a to jen a díky učebnici prince dvojí krve. Severusově knížce. Harry si moc dobře uvědomoval, co má v ruce. Moc dobře věděl jak jednotlivé lektvary použít, jak je vylepšit. A mezi tím ty kouzla... Tolik potřebná pro válku a některá hodně nebezpečná. Ale on je nepoužije. Neudělá tu samou chybu jako v budoucnu. Nedovolí Malfoyovy, aby si spackal život. Další člověk, který stojí za záchranu... ochranu. A co, že je to zmijozel? On nedokáže udělat to oč byl požádán. Proto jeho duše stojí o záchranu, je v něm něco dobrého. A pokud se má Harry postavit na nohy a začít něco dělat. Začne u Malfoye.

Ale teď spýš přemýšlel jak přežije obranu, jelikož se bude muset setkat tváří v tvář Snapeovi. Co mu řekne? Bude se ho vyptávat? Netušil...

A pak je tu ještě ten zatracený Malfoy. Když Harry s kamarády přicházel k učebně, tak nenávistně si je prohlížel. V tom jeho arogantním obličeji bylo tolik zloby. Ale přece ho Harry prokoukl. Ví, co je ve skutečnosti zač. A Harry toho změnil už hodně. Zachránil Brumbála a tím nemohl Severus dát neporušitelný slib na ochranu Malfoye. Vše jde dobře. Ale kdo ho teď ochrání? On nesmí zabít, ale když nezabije bude zabit. Je to začarovaný kruh, který Harry poruší. Nikdo nezemře... Aspoň nikdo z jeho blízkých, i když zrovna Malfoy mezi ně nepatří.

„S čeho jsi tak nervozni? Nějak jsi zbledl,“ šeptala Hermiona.

„Jen mám obavy. Víš jaký Snape je,“ řekl na oplátku Harry a na kamarádku se usmál. Malfoy ho určitě slyšel, ale nic neřekl. Ale proč nic neřekl? Vždy má nějakou trefnou poznámku a teď mlčí?

Dveře se otevřely a Snape je pustil dovnitř, ale když uviděl Harryho poněkud se zamračil. Ale taky mlčel. Zatím...

Hodina probíhala pozvolna. Většinu času probírali druhy štítů a v tom byl Harry dost dobrý. Ale nedal na sobě nic znát. Pracoval v tichosti a hlavně nenápadně. I když byl ve dvojici s Hermionou, která se na něj pořád tak divně dívala. Nechápal, že Snape dovolil, aby pracovala zrovna s ním. Vždy byli rozděleji na půl a promícháni se Zmijozeli. Ale dnes ne. Dnes se něco změnilo.

„Pottere! Na slovíčko!“ ozval se profesor zrovna když odcházeli ze třídy.

„Ano, pane?“ řekl mírně roztřeseně mladík a zadíval se do těch černých hlubin.

„Dnes večer v osm a nehodlám diskutovat o tom proč!“ řekl razantně a pak si to odplachtil pryč a zanechal za sebou zmateného Nebelvíra.

„Máš další trest? Co jsi zase udělal? Špatně jsi se na něj podíval?“ zavrčel Ron, když šli na další hodinu.

„Tak nějak,“ povzdechl si Harry. Moc dobře věděl proč! A to ho na tom štvalo. Ví, že ho teď Snape sleduje víc, než by Harry chtěl. Ale možná chce, ale úplně v jiném slova smyslu. Ne nechci!

„Měl by jsi zajít za Brubálem, nemůže ti dát trest jen tak pro nic za nic!“ ozvala se Hermiona.

„A čemu by to pomohlo? Možná bych jich dostal hned tucet!“

„Hm... Taky pravda! Ale stejně to není fér!“

„Hermiono, já vím, že není. Ale co je v mém životě fér?“

„Takhle nemluv, Harry! Život je krásný, jen má někdy temnější období,“ usmála se kamarádka.

„Jak pro koho, Mio. Neříkám, že žít je krásné, ale sama moc dobře víš, co mě čeká a zrovna domek na okraji vesnice s velkou zahradou to nebude.“

„Proč ne? Porazíš toho sadistu a bude po všem. Konečně klid, ne?“

„Tobě se to řekne, porazit ho! Ale jak? Tedy já vím jak... Ale... Je to hodně dlouhá cesta...“

„Ty víš jak?“

„Hm... Jo,“ řekl opatrně. Jeho zelené oči se zaleskly.

„Tak jak?“ přidal se Ron.

„Vždyť říkám, že je to na dlouho a navíc... Teď o tom nehodlám mluvit.“

„Proč ne?“

„Hermiono! Tady se to nehodí! Nechci o tom mluvit...“

„Ale když se dozvíš něco hodně důležitého, řekneš nám to?“

Harry se zastavil a podíval se na své přátelé. Skousl si ret jak byl nervozní, ale nakonec přikývl. Přecejenom v budoucnu si navzájem pomáhaly a proč ne teď? Proč jim najednou nemůže tak bezmezně věřit? Co ho přimělo nedůvěřovat? Je to snad strach, co trízní jeho duši? Strach z toho, co ví? Nebo co cítí k někomu koho má nenávidět? Ale co k němu cítí?

 

Je večer a Nebelvirský mladík se znovu plahočí do sklepení. A velmi neochotně. Kdyby mohl prchl by, co možná nejdál a už se nevrátil. Zahrabal by se pod zem a utápěl se sám v sobě. Ale řekl si, že to zvládne. Že je na jeho bedrech to zvládnout. Musím...

Nesmělé zaklepání, tak jako vždy.

„Dále,“ řekl profesor přesně jako vždy... Vše je jako podivné deja-vu. Ale přeto to je tak jiné. Tak strašně moc jiné. Co by dělal Harry, kdyby neměl tu vizi... vizi budoucnosti? Možná by seděl ve společenské místnosti a užíral se svou posedlostí mladým Malfoyem. Ale nyní to nemá zapotřebí. Ví co chystá. Ví co se stane! Merlindík...

Harry vstoupil. Ale všiml si, že dnes tu nečekají žádné lahvičky na vyčištění. Tak co bude dělat?

„Posaďte se, Pottere!“ přikázal Snape a ukázal na židly před stolem. Ale chlapec se moc k čin něměl, ale nesmlouvavý pohled jeho profesora ho ihned přesvědšil.

„Netvařte se jako na vlastní popravě!“ zavrčel Snape.

„A nejsem?“ zeptal se s výzvou Harry.

„Nebuďte drzý!“ prsknul profesor.

„Já a drzý? Kde jste na to přišel?“

„Pottere! Nechtějte přijít ještě o body, stačí, že se tady s vámi musím otravovat!“

„Tak když vám tolik zavazím proč mě prostě nenecháte jít?“

„Chci si promluvit!“

„O čem?“

„O tom, co se stalo minule!“

„Nemám o čem mluvit!“

Snape se opřel do křesla a s nadzvedlým obočím si Pottera měřil. Harry ještě víc znervozněl. Nenáviděl tenhle jeho zkoumavý pohled. Připadal si, že mu vidí až do žaludku.

„Ukažte mi ruku!“ přikázal profesor.

„Ne!“ Harry si ruce položil na hrudník a nehodlal s nimi byť kousiček pohnout. On se nemůže podívat. On mu to nedovolí! Nemůže se ho dotknout! Je to jeho věc!

„Pottere, nejste v postavení kde můžete vzdorovat. Ukažte mi tu ruku!“

„Ne!“ chlapcův hlas zněl vyděšeně. Dokonce se mírně chvěl. Ale přesto se odhodlaně bránil. Znovu si připadal jako ptáček chycený v kleci.

Najednou Snape vstal a v rychlosti obešel stůl. Harry vyskočil na nohy. Bál se toho co bude následovat.

Snape ho popadl za ruce a snažil se je odtáhnout od Potterova těla.

„Prosím! Ne!“ kvílel mladík. Snažil se bránit, ale moc mu to nešlo. Propadal hysterii.

„Prosím...“ zašeptal naléhavě a vytrhl se z pevného sevření. Ale bylo to dost prudce tak nepatrně zakolísal a nakonec dopadl na zem.

Snape se na něj díval z výšky a v očích měl hrůzu. Pomalu se sklonil.

„Ne!“ vyjekl Harry a snažil se odplazit co nejdál.

„Pottere,“ řekl klidně Snape a ještě se mírně přiblížil k vyděšenému chlapci.

„Neublížím vám, nikdy bych vám neublížil!“ šeptal slova, ale mladík se při každém slovu jen víc roztřásl.

Harry si přitáhl kolena k sobě a začal se mírně pohupovat dopředu a dozadu. Tiše vzlyknul.

„Prosím... Já...“ Jeho oči těkaly ze dveří na Snapea a zpět. Potřeboval uniknout. Tak moc se bál doteků tohoto muže. Věděl, že by mu neublížil, ale obával se něčeho mnohem většího. On by se neudržel. Jeho dotek... Merline! Zachraň mě!

Profesor k němu pomalu došel a dotkl se jeho paže. Harry ihned ucukl.

„Pottere... Harry, neublížím ti, ano?“ jemnost v jeho hlase byla zvláštní. Všechna zášť a nenávist jako by najednou zmizela a nahradila ji jenom jiná vlastnost, ale která? To chlapec nepoznal...

Jeho smaragdový pohled spočinul na Severusovi. Dívali se navzájem do očí. Ale pak chlapec uhnul. Nedokázal se tak dlouho dívat do té nekonečné černě.

Najednou ho profesor prudce popadl. Mladí sebou vzpouzel. Ale neměl šanci. Pak ho Snape jen postavil za dveře a pridce za ním zabouchl.

Harry zůstal stát. Co to mělo znenat! Do haje! Co-to-bylo!

Otočil se zpět ke dveřím. Rozhodoval se jestli jít nebo zůstat a čelit sám sobě. Ale nakonec se rozešel pryč... Nedokážu to...