Future visione 6. kapitola

Všem komentujícím z celého srdce děkuji! Velmi jste mě potěšili a proto přináším další kapitolku. Je sice kratší, ale konečně se trochu dostáváme k tomu důležitému a tím je Severus...

Snad se Vám všem bude kapitolka líbit. Je trochu temnější a smutná, ale takový už je život...

Vaše Salazaret

6. kapitola – Dobrovolně?

Harry se opřel o lavici a díval se do země. Ale pořád byl otočený zády. Nehodlal se otočit. Teď ještě ne.

Povzdechl si. Snape mlčel a asi nejspíš čekal na chlapcovu reakci. Ale ta nepřicházela. Místnost se ponořila do nepříjemného ticha.

Ale najednou Harry vykřikl a chytil se za hlavu.

„Tohle už nezkoušejte!“ zavrčel na profesora a otočil se na něj, z očí mu šlehaly blesky. Ale bolest se dostavila zase. Snape se pokoušel proniknout jeho nitrobránou, ale pořád neúspěšně. Tlačil čím dál tím víc, ale pořád se setkával jen ze zelenou mlhou.

Harry to už nevydržel a sprostě Snapea ze své hlavy vyhodil.

Měřili se pohledy. Ale pak to Harry vzdal. Znovu se posadil na lavici a chytil se levé ruky.

„Kde jste se naučil tak perfektní nitrobránu?!“ V hlase profesora byla jizlivost a stopa nenávisti. Ale Harry jeho chladnou masku nevnímal. Podíval se do těch černých očí a pak jen pokrčil rameny.

„Nevím přesně... Jednoho dne jsem se vzbudil a uměl jsem to. Taky to nechápu,“ zašeptal a pak se zrakem zaměřil na přívěšek v bledých rukou lektvaristy.

„Proč chcete řešit mou nitrobránu, když vím, že se chcete zeptat na něco jiného. Ptejte se. Odpovím na vše,“ řekl chlapec a pohodlněji se usadil na tvrdé lavici.

Snape se na něj chvíli díval a pak se podíval na přívěšek. Pak zase na Harryho.

„Ten znak...“ začal lekvarista, ale byl přerušen.

„Je ten samý jako na dopise, já vím. Psal jsem ho...“

Snape se zamračil a snažil se to vše pochopit. Ale moc mu to nešlo.

„Jak tohle vše víte? Jak jste věděl o tom, co se má Brumbálovi stát? A proč jsem ho měl zachránit zrovna já? Proč jste to neudělal sám, když jste ten hrdina!“ vrčel Snape a s každou novou větou jeho hlas nabíral na výšce.

„Omlouvám se,“ šeptl jen chlapec a znovu sklonil hlavu. Po tváři mu stékla slza a za ní další.

„Omlouvám se!“ zopakoval a jeho hlas se třásl potlačovanými vzlyky.

„Vůbec nic nechápete, že?!“ vykřikl zničeho nic Harry a seskočil z lavice. Byl vzteklý! On nemá právo po něm řvát! Vždyť nebýt Harryho teď by Brumbál žádal Snapea o to, aby ho zabil! A Snape by to splnil do posledního puntíku. Zabil by ho!!!

„Celé dny musím vídat jak mí nejbližší umírají! A musím žít s vědomím, že s tím mohu něco udělat! Ale jak, to mi už nikdo neporadí! Víte kolik mám krve na svých rukou? Víte kolik lidí zemřelo kvůli mně? Nebo zemře? Nevíte! Vy nevíte vůbec nic! To já znám každé jejich jméno! Každý zoufalý pohled, když naposled vydechnou! Vždyť vy sám máte umřít! Jen pro lepší dobro! Protože to tak Voldemort a Brumbál chtěl! Copak nechápete, že jsme jen loutky starého blázna a jednoho sadisty?“ Dál už Harry nemohl. Slzy mu stékaly jedna za druhou a vzlyky se vydraly na povrh. Padl na zem a naštvaně uhodil pěstí do chladné podlahy. Bolelo to, ale on to nevnímal. Jen se díval na krůpěj krve, která stékla po zraněné ruce. Bylo to tu zase. Ten opojný klid, který přišel v závoji utkaný z rudých panučin.

Ale s čím chlapec nepočítal byly chladné prsty,, které se mu omotaly okolo zápěstí. Škubl sebou, ale nevytrhl se z pevného sevření.

„Jak to všechno víte!“ sykl mu do obličeje Snape. Harry se pod jeho dotekem roztřásl, ale aspoň přestal brečet. Jen tam seděl a díval se do nekonečných dálek profesorových očí. Nevěděl, co teď říct nebo udělat. Ale je v tom až po uši! Tím si byl jistý! Jak se do téhle šlamastyky dostal, to netušil, ani to jak se z ní dostat. Proč musí během dvou dnů řešit ten samý problém? Už vše řekl Hermioně a teď bude muset to samé zopakovat i profesorovi! Severusovi...

Byl naštvaný sám na sebe! Kvůli tomu jak moc to zpackal! Ale nehodlal jít za Brumbálem! Jeho intrik měl nad hlavu a aby přibyly další? Na to neměl žaludek, ani nervy!

„Vím, že mě nenávidíte. Proč bych vám to měl všechno říkat? Aby jste šel za Brumbálem a mě pak odvezli ke sv. Mungovy na oddělení pro chorobomyslné?“ zeptal se smutně Harry a znovu se raději zadíval na špinavou zem.

„Není pravdu, že vás nenávidím...“

„Ne?! Nechtějte mě rozesmát!“

„Mluvím pravdu, ty pitomý kluku!“ zavrčel Snape a jedním škubnutím chlapce zvedl na nohy.

„Vím co se stane v budoucnosti. Možná proto není těžké uvěřit, že to myslíte vážně...“

„Už mě přestáváte bavit s tím vaším, vidím do budoucnosti!“

„Ale je to tak...“

„Další Trelawneová?“

„Ne! To v žádném případě!“ zavrčel Harry a hodil po profesorovi naštvaný pohled. „Nejsem nějaká pitomá vědma!“

„Tak proč tu tvrdítě, že vidíte do budoucnosti?“ zašeptal Snape a v jeho hlase byla podivná intonace po které se Harry musel otřást.

„Mohl... mohl bych vám to ukázat? Ale jen pod podmínkou, že s tím nepoběžíte za Brumbálem.“

„To vám slíbit nemůžu!“

„Musíte! Sám víte, že se přes mou nitrobránu do mé hlavy nedostanete!“

Snape zaváhal. Věděl, že má chlapec pravdu. Nechápal jak se to mohlo stát, ale Potter se někde totuto umění naučit musel a jak nejlépe to zjistit než s jeho svolením napadnou jeho myšlenky a tak se dozvědět vše?

„Tak dobře! Slibuji...“

Harry se lehce usmál a pak jen přikývnul.

„Mám teď mít přeměňování a nechci přijít pozdě, ale dejme tomu, že jste mi uložil školní trest a večer v sedm u vás v kanceláři?“ Harry se musel ušklíbnout své větě. Jak si prakticky sám dal školní trest a ještě bude dobrovolně trávit několik hodin s ním v jedné místnosti. Dobrovolně!!!

Chtěl už odejít, ale pevné sevření jeho ruky mu v tom zabránilo.

„Měl bych vám to ošetřit,“ řekl pevně Snape, ale Harry jen zavrtěl hlavou a ruku mu vyškubl.

„To je v pořádku, je to jen malá ranka...“

„Ale přesto...“

„Ne!“ S odhodláním se díval na svého profesora. „Musím jít,“ řekl ještě a pak odešel.

Za dveřmi se ještě jednou otočil a povzdechl si.

„Tak tohle bude mít ještě hodně vážné následky,“ šeptl do prázdné chotby a místo na vyučování se vydal do sedmého patra. Odpočinout si... Zase na chvíli zapomenout...

Další kapička stékla po bledé pokožce. Harry ji se zájmem sledoval. Celou její cestu. Dýchal pomalu a povrchově. Byla tady zima, ale přesto se cítil skvěle. Jeho myslí plula jeho krásná mlha a zase nemusel na nic myslet. Jen sedět a díval se jak se podlaha zabarvuje do ruda.

Jak dlouho tady sedi? Neví... Nevnímá čas... Ale určitě už víc než hodinu.

Někomu něco slíbil...

Měl někde být...

Ale kde? S kým? Kam se má vydat?

Sklonil hlavu a podíval se na tu tekutinu, která mu nasákla do hábitu. Krev? Kde se vzala?

Automaticky vzal hůku a pokusil se ránu na své ruce zacelit, ale nepodařilo se mu tak, jak asi mělo. Ale aspoň to přestalo téct.

Zvedl se na roztřesené nohy a pomalu vyklopítal z místnosti. Bylo mu zle a navíc ta odporná mlha ne a ne zmizet. Pořád mu obklopovala myšlenky a nedovolila rozumě přemýšlet.

Kam tedy teď?

Jeden krok. Druhý krok... Harry nevěděl kam jde, ale prostě jen šel. Dolů a pořád dolů. Až nakonec stanul před dveřmi. Ale kdo za nimi je? Pomůže mu vyhnat mlhu a znovu nastolit pořádek? Ale nakonec... Mlha zase není tak špatná!

Chytl kliku a dveře otevřel...