Future visione 7. kapitola

28.02.2011 17:44

 7. kapitola – Vyprávěj

 

 

 

Dveře se prudce otevřely a mladík se tak tak udržel na nohou. Zvedl svůj zastřený zrak a podívas se na svého profesora.

„Pottere! Kde jste byl!“

„Co-cože?“ zeptal se unaveně mladík. Lehce se opřel o rám dveří, aby neomdlel. Cítil se opravdu špatně.

„Je jedenáct večer! Neukázal jste se na žádné hodině, ani na obědě a večeři!“

„Cože?“ Harry to nechápal. Vždyť v komnatě nemohl být tak dlouho! Nebo ano?

Profesor ho popadl za hábit a vtáhl ho do své pracovny. Prudce zabouchl dveře a teď mladíka před sebou propaloval naštvaným pohledem.

„Pottere!“ zavrčel na něj, když se chlapec neměl k tomu něco vysvětlit. Harry se automativky dotkl své levé ruky, ale sykl když to zaštípalo. Snape se podíval na ruku a pevne sevřel jeho zápěstí. Chtěl mu odhrnout hábit, když se mu Harry vyškubl a přiložil si ruku k hrudi.

„To ne!“

Snape se pořád díval na svou ruku, kde před chvíli držel mladíka. Měl ji celou rudou od jeho krve. Jeho zrak se zvedl a setkal se z vyděšenými smaragdy.

„Co se děje?“ zeptal se bez stopy po sarkasmu nebo jakékoliv jiné emoce. Harry couvnul. Nechtěl být v blískosti tohoto muže. Ale cítil se příliž špatně, aby mohl cokoliv říct. Jeho hlava byla jako v ohni a nohy podivně slábly každým dalším pohybem.

Pomalu svěsil ruku. Krev, z špatně zahojených ran, začala znovu téct. Pomalu a líně opouštěla jeho tělo a s tichým kapáním dopadala na zem.

Harry to pořádně nevnímal. Jen věděl, že dnes to přehnal. Že potřebuje pomoc. A kdo jiný by mu v tomhle poradil? Kdo ho vytáhne z mlhy? Jedině tenhle člověk.

Zvedl ruku a pomalu vytáhl rukáv až k loktu. Celou dobu se díval před sebe a snažil se nepodívat do lektvaristových očí. Vyhýbal se mu jako čert kříži. Nevěděl, co od nej teď očekávat.

„Nechápe te to...“ šeptl chlapec a podíval se na svou ruku. Jen letmo. „Nikdo to nechápe...“

„A co chcete, abych na tom chápal? Záměrně si ubližujete, vy jeden arogantní...“ Ale najednou se odmlčel a musel chlapce podepřít, jelikož se mu tam začal hroutit.

„Sakra, Pottere!“ zasyčel Snape a dovedl chlapce k pohodlnému křeslu a tam ho posadil. Ale Harry byl už asi v jiné dimenzi, jelikož skoro na nic nereagoval. Byl slabý a nedostatek vlastní krve mu v tom vůbec nepomáhal.

Snape okamžitě vytasil hůlku a začal nejhlubší rány zacelovat. Ale nemělo to skoro žádný efekt. Bylo jich tu příliž moc a kůže byla velice poškozená a už se nedokázala sama zacelovat.

„Sakra!“ zavrčel lektvarista a jak nejrychleji mohl přeběhl místnost a začal se přehrabovat v polici s lektvary. Několik jich vzal do ruky a spěchal zpět k Harrymu.

„Jestli mi tu hodláš umřít, Pottere! Tak si mě nepřej!“ zavrčel ještě než nalil jeden z lektvarů do chlapcových úst.

Harry se mírně zachvěl, ale posluště lektvar spolknul a za ním ještě další dva. Mezitím než zaberou Snape si vzal do péče jeho ruku.

„Tohle budu chtít vysvětlit!“ mručel lektvarista, když Harrymu mazal ruku hojivou mastí. Chlapec se na něj podíval, ale pak se zase odvrátil.

„Nechtěl jsem...“

„Tak vy jste nechtěl? Při Merlinovi! Mohl jste klidně vykrvácet! Takhle se chcete postavit Temnému pánovi? Jde vidět, že jste stejný budižkničemu jako váš otec!“

„Myslel jsem...“

„Vy a myslet!“ rozčílil se Snape a trhul jeho rukou, tak aby na ni viděl. „Vy jste myslel! Podívejte se na to!“

Jediná slaná slza opustila své místo a pomalým tempem brázdila Harryho tvář. Nechtěl se na svou ruku podívat. Moc dobře věděl, že by viděl důkaz své slabosti! A neslíbil si, že to zvládne? Že zabrání Voldemortovi zabíjet? A přesto sedí tady a neví, jak dál.

Snape mu chytil hlavu a donuti ho, podívat se. A on to uviděl. Všechnu svou slabost. Vše mohl ztratit a zničit! A kvůli čemu? Kvůli své neschopnosti si o tom s kýmkoliv promluvit. Vždyť tímhle chováním mohl ztratit víc, než získat.

„Omlouvám se,“ šeptl tiše. Slzy začali stékat jedna za druhou. Odvrátil tvář. Nedokázal se na svou ruku už déle dívat.

Nezvládl to...

Snape vstal a nechal kluka odpočívám. Merlin ví, co by mu udělal, kdyby s ním měl ještě chvíli komunikovat.

Harry unaveně seděl v křesle a čekal, dokud lektvary nezaberou. Mezi tím sledoval jak jeho profesor chodí po své pracovně sem a tam.

Mladík si povzdechl a jedním opatrným pohybem sroloval rukáv a tím zakryl důkaz své slabosti. Už se na to nedokázal dívat. Ale musel začít přemýšlet, co vlastně od života chce. Proč u všech svatých v takovém stavu šel rovnou do sklepení a ne na ošetřovnu, která je mnohem blíž? Dokonce okolo ní prošel. Ale přesto se vydal do sklepení.

Je to snad tím, co viděl? Jeho důvěrou k tomuto chladnému muži? Ví toho o něm tak moc a přitom ho vůbec nezná. Viděl jeho první setkání s jeho matkou, byli přátelé. Tak moc dobří přátelé. Znal ji a to připadalo Harrymu nefér. On nikdy neměl možnost ji poznat. Jediné, co si pamatuje je její křik, zelené světlo a pak bolest.

„Vyprávějte...“

„Cože?!“

Starší muž se zastavil ve svém pochodování a přemýšlel o podivném přání, které vyslovil jeho student. Smaragdové oči vyhledaly ty černé a tehdy to Snape uviděl. Ve svých šestnácti letech byl tento mladík až příliž dospělý. Viděl to v jeho očích. Tolik bolesti, smutku, ale i odhodlání. Vyzařovala z něj dospělost. Jako by před ním seděl muž a ne jen dítě. Nebohé dítě, které v životě ztratilo mnoho.

„Znal jste mou matku, vím to. To vy jsi ji řekl, že je čarodějka. Viděl jsem to...“

„Viděl?“

„Ano. O prázdninách se něco stalo a já... Viděl jsem vše... Brumbálovu nehodu. Dracovu zradu a ztrátu, když se měl pokusit Brumbála zabít. Pak samotnou Brumbálovu smrt vaší rukou. Víte o tom, že by vás o to požádal? Přinutil by vás ho zabít. A pak je tu Lupin a Tonksová, taky umřou. Víte jaké to je? Vidět je umírat pokaždé když zavřete oči? Vídávám je, pořád a pořád a nevím, co proti tomu dělat. Ale tohle pomáhá...“ poslední větu šeptl a lehce se pohladil po levé ruce. Usmál se tím svým smutným úsměvem a unaveně se opřel do křesla. Byl opravdu vyčerpaný.

Snape pořád stál na místě a snažil se vstřebal Harryho monolog. Smrt? Jak může vídat někoho umírat, když ještě žijí? Je to nějaká Voldemortová další past? Snaží se toho kluka zničit po mentální úrovni, když to nejde jinak? O co tu přesně jde?

„Co přesně se stalo o prázdninách?“ řekl bez emocí lektvarista a posadil se do křesla naproti.

„Chcete to vidět?“ řekl Harry a pořád se díval do černých očí svého profesora.

„Ano!“ řekl nadšeně Snape a pak svého náhlého radostného zvolání litoval. Mladík se zamračil a na chvíli zavřel oči.

„Neukážu vám všechno, přes mou mentální zeď se nedostanete. Uvidíte jen to, co chci, aby jste viděl!“ řekl pevně Harry a znovu otevřel oči. Copak nechápe, že mu nemůže říct vše? Jak moc záleží na ukrytých tajemstvích a hlavně na tom jednom. Ani jeden nemůže žít... Harry ví, co ho čeká. Ví jaký je jeho úkol na tomto světě.

„Dobře...“

Harry se znovu usmál a pak pomalu spustil svou nitrobránu a vpustil do své hlavy svého profesora. Jeho vpád byl opatrný, nechtěl mladíka vyplašit, ale přesto byl ostražitý. Nikdy nevíte, co se může v tomhle propojení stát.

A tak mu Harry ukázal vše. Tedy skoro vše. Zářivou kouli. Brumbálovu ruku a viteály, které musí být zničeny. Ale jen jeden nechal ukrytý v černočerné tmě své mysli. Na tohle musí být sám.

Pak se vzpomínky zatočily a Harry svého profesora doslova vyhodil. Postavil zeď a schoval se do oparu zelené mlhy.

Chvíli bylo ticho a Snape se snažil urovnat v mysli vše co viděl. A nebylo toho málo. Teď chápal proč se Potter složil. Proč tak náhle dospěl. Viděl umírat tolik milovaných lidí zanechá v každém z nás jistou stopu.

„Kde jste se naučil tak perfektní nitrobránu? Ještě minulý rok...“

„Nevím,“ přerušil ho Harry a znovu zavřel oči. „Prostě jednou jsem se probudil a uměl to. Zvláštní že? A víte co je ta zelená mlha, ve které se schovávám?“

„Ne!“ řekl trochu naštvane lektvraista a přeměřoval si mladíka před sebou. Takhle sprostě přerušit jeho řeč. Nesnášel, když to někdo dělal a navíc ještě Potter!

„Avada Kedavra, schovávám se v jejím centru. Ironie, že?“ zašeptal Harry a pak usnul. Severus zůstal vijeveně sedět a přemýšlel jak se mu tohle mohlo podařit. Slyšel už o mnohých skrýších, ale uprostřed smrtící kletby? Tohle bylo na lektvaristu už moc. A navíc si ten malý spratek dovolil usnout. Uprostřed rozhovoru! Co s ním má teď udělat? Snape má na něj tolik otázek. Potřebuje odpovědi!

Ale místo, aby chlapce probudil. Vzal jeho vyhublé tělo do náruče a přenesl ho do další místnosti, kde měl své komnaty. Položil ho na velkou pohovku a zakryl dekou. Na otázky bude čas ráno...

 

 

Snad tahle kapitolka potěšila. Harry a Severus mají před sebou velmi dlouhou cestu, ale myslím, že ji zatím zvládají vcelku dobře. Ale horší bude ranní probuzení a následné vyptávaní. Ale je tu ještě hodně nedořešených věcí. Jako třeba Draco a jeho rozplývavá skříň nebo diadém ukrytý v Harryho kufru :) :) Ale to vše se snad dozvíte už v další kapitole. Protože to méně důležité máme za sebou a teď nastává ten pravý boj o život a o společnou budoucnost... :)

 

Děkuji za přízeň, mám Vás všechny ráda!

 

Vaše Salazaret