Hra na pravdu

03.11.2015 21:51

Takové menší dílečko před tím, než se sem plně vrátím. 

Snad potěší :)

Beta - Mia mam

 

 

Nevyřčená otázka visela ve vzduchu, jako ten štiplavý zápach cigaret. Opar mlhy a tajemství. Byl to okamžik. Malý. Titěrný, ale znamenal víc, než by si kdokoliv pomyslel.

Kdo skutečně jsi, Johne Watsone?!

Jaké je tvé největší tajemství? Co ukrýváš za maskou zraněného vojáka?

Sherlock se na něj díval. Ne… na něj ne. Do něj. Mohl z něj číst jako z otevřené knihy, ale existovaly chvíle, kdy se v něm nemohl vyznat. Pomíjivé okamžiky, skryté za jeho úsměvem. Ten lesk v jeho modrých očích. To zvláštní chvění, které Sherlock cítil v žaludku. Něco tajíš! Vím to!

Lhář?

Ne. John Watson ne!

Nikdy nemohl přijít na to, co se to skutečně skrývá v jeho příteli. Byla v něm dravost. To věděl s jistotou. Hrdost. Možná i domýšlivost. Jen během prchavých okamžiků před ním John zavíral pomyslnou knihu. Uzavřel kapitolu. Bez možnosti číst dál. Bez dalších slov. Jako by něco skončilo, a Sherlock nevěděl jak. Otevřený konec.

 Kdo jsi?

Nevíš?

Zase ten zvláštní třpyt. Zase ten úsměv, který říkal hodně, ale neprozrazoval nic.

A pak tu byl další člověk. Další nerozluštěná hádanka. Moriarty mu vstoupil do cesty a Sherlock o Johnovi zvládl na chvíli nepřemýšlet. Hra započala, ale kde je její konec? Kdo ji může vyhrát?

Tehdy se díval Johnovi do očí. Sledoval tu hru emocí. John měl na sobě vestu s výbušninami. A Moriarty se mu bezostyšně vysmíval. A John tam jen tak stál. Na jeden zatracený okamžik si Sherlock pomyslel, že se to Johnovi líbí. Být jen loutkou v jiných rukou. Ale na takové myšlenky nebyl čas. Ukryl vzpomínku hluboko do svého paláce mysli.

Šlo o vteřiny. Sundat vestu. Zachránit… Ochránit to jediné, co pro něj vždy mělo smysl. Přátelství zvláštního člověka, kterým byl John Watson. Jediný přítel, kterého měl. Který od něj neodešel, když našel lidskou hlavu v ledničce. Když dělal různé experimenty a nezapomněl do nich zapojit právě jeho. Johna Watsona. Hádanku, kterou hodlá vyluštit. Jenže jak je to doopravdy? Skutečně chce vědět pravdu? Protože některé z pravd života můžou být kruté. Destruktivní k tak křehké věci, jako je život sám.

Život má svůj řád. Má svá jasně daná pravidla, které musí každý žijící tvor respektovat. I samotný Shelrock Holmes jim podléhá. Jak často mu drželi zbraň u hlavy? Kolik modřin získal během případů? Kolik dalších ran utrží, než pochopí?

Jaké bude další ráno? Londýn je tak velký. Za jednu jedinou noc se může stát tolik zločinů. A Sherlock ví o všem. Dokáže vše vyřešit. Stačí pouze se podívat a prostě ví.

Moriarty.

Watson.

Dvě hádanky jsou někdy moc. Tajemství skryté v duši dvou lidí.

Pak se stala jedna vražda. Až moc dokonalá. Sherlock poznal, že se jednalo o vraha bez emocí. Šlo o čistou popravu.

Nebylo to žádné vyřizování účtů. Čistý řez. Prostě utnout dealera, který udělal chybu. Ale jakou? Kde se skrývá pravá podstata věci? Kdo by chtěl smrt člověka, tak nevýznamného v obchodech s drogami? Byl to jen floutek odvedle, který sem tam něco prodal. Který si ulíval peníze… Ano. Tohle mohla být stopa, jenže nebyla! Bylo v tom něco víc… Zvláštní pouto v Moriartyho síti.

A pak to přišlo. Jako blesk s čistého nebe. Zahlédl to už u mnoha případů, ale nyní to bylo zřetelnější. Teprve teď tomu přikládal větší význam.

Oči. Oči Johna Watsona. Na krátký okamžik to v nich Sherlock viděl. Ten nezájem o mrtvého. Žádná úcta k tělu oběti. A pak se na Sherlocka usmál. Tím úsměvem!

Další dny Sherlock strávil na gauči. Další tři nikotinové náplasti na předloktí. Potřeboval čistou hlavu. Potřeboval přemýšlet!

John ho častokrát oslovil, ale pak jako by ztratil zájem. Pravda byla úplně někde jinde. Ta skutečnost, jíž Sherlock ještě neviděl.

Prudce se posadil. A tam seděl. V perfektně padnoucím obleku. James Moriarty… Nebo… John Watson?

„Trvalo ti to hodně dlouho, Sherlocku,“ tichý povzdech. Ta slova pronesl, jako by nebyla důležitá.. Pokrčení ramen. A ten úsměv!

„Kdo jsi?“

Zasmál se. „Ale ty to víš, Sherlocku!“ Oči zajiskřily.

Podíval se na něj. Pozoroval ho necelou minutu... nebo snad hodinu?

„Moriarty?“

„Ten nikdy neexistoval.“

„Proč?“

„Protože můžu.“

„Nemůžu ti dovolit…“

„Ale ano, Sherlocku. Už jsi mi to dovolil. Pamatuješ? To ty jsi mě chtěl na místech činu a nikdy tě nenapadlo, že zrovna já jsem ten, kdo zajistil tělo? Kolikrát jsem viděl to tvé nadšení. Bylo to tak jednoduché. Tak opojné!

Pokaždé se našel pachatel. Ale vždy jsem to byl já, kdo je donutil přiznat se k něčemu, co nespáchali. Není to dokonalé?“

„Jsi psychopat!“

„Ale Sherlocku… Copak ty jím nejsi? Líbí se ti to. Chceš, abych byl takový. Tak moc toužíš mít někoho jako jsem já po boku. Copak to nechápeš? Našel sis mě a pomohl mi stát se tím, kým skutečně jsem. A taky vím, že to nikomu neřekneš. Protože nemůžeš zapomenout, že… to ty jsi mě stvořil. Neseš svůj podíl viny. Společně dokážeme nemožné! Společně můžeme vládnout!“

„Johne…“

„Ne.“ Postavil se. Přešel ke svému příteli. Sklonil se. Díval se do jeho stříbrných očí. Oči barvy rtuti. I ona umí zabíjet! „Copak to pořád nechápeš? Přidáš se ke mně. Ne proto, že ti to přikazuji. Ale protože chceš. Jsme stejní, Sherly. Ty a já.“ Prstem ho pohladil po tváři. Přiblížil se na milimetry. Dech ovanul Sherlockovy pootevřené rty. Automaticky si po nich přejel jazykem.

John se usmál. Věděl, že vyhrál.

„Připravím čaj, ano?“ zasmál se a odešel do kuchyně. A Sherlock pochopil. Nedokáže mu vzdorovat, ani kdyby chtěl. Tak moc touží poznávat další části Johna Watsona. A bude mu stát po boku, ať budoucnost přinese cokoliv.