In nomine Amoris 3. kapitola

14.04.2011 18:24

Děkuji za komentíky u předešlé kapitolky. Jsem ráda, že se povídka líbí. Snad tenhle dílek bude stejně tak fajn jako ten minulý. Ale jak koukám už se pomalu blížíme konci. Tahle povídka má být hlavně o tom najít to, co jsme ztratily. A Harry toho ztratil hodně. Ale možná se najde šance a konečně dojdeme na konec cesty, nebo na její začátek?

 

Vaše Salazaret

 

Beta - Mao. Moc moc děkuji!!!

 

3. kapitola – Potter a Potter?

 

 

Rty. Byly všude. Tak nádherné. Tak opojné. Znal jsem je. Už roky. Byly tu vždy, když jsem požádal, když jsem zatoužil.

Znovu jsem je políbil. Lehce. Ale to mi nestačilo. Potřeboval jsem víc! Musel jsem mít víc! Přejel jsem svým jazykem po spodním rtu. Okamžitě je rozevřel a vpustil mě dovnitř. Hltal jsem.

Přitáhl jsem si jeho tělo blíž. Chtěl jsem cítit jeho pokožku na své. On neprotestoval. Právě naopak. Taky chtěl víc. Byl tak dokonalý. V každém směru.

Proto jsem ho tak miloval. Dokázal být romantický, ale také divoký a bouřlivý.

Opustil jsem jeho sladké rty a lehce jazykem přejel po jeho bledém krku. Zasténal. Moc dobře jsem věděl, kde je jeho nejcitlivější místečko. Miluji ho!

Doposud jsme leželi k sobě bokem. Otočil jsem ho. Položil ho na záda. Polibky jsem zasypával každý kousek té alabastrové kůže. Níž. Pořád níž. Cítil jsem jeho ruce ve svých vlasech. Chvěl se, abych se ho dotýkal. Abych ho pozřel. Miloval to. Vím to! Znám ho už tak moc dlouho. Vím, co udělat, abych slyšel ty nádherné zvuky z jeho hrdla. Rozechvívaly mě.

Rukou jsem přejel po jeho stehně. Jen tak lehce. Nahoru a dolů. Mírně se roztřásl. Touhou. Touhou po mně. Po mých dotecích. Po mém těle. Co je ochoten udělat pro polibek?

„Co chceš, abych udělal,“ zapředl jsem tiše. Políbil jeho levé stehno. Lehký motýlí dotek mých rtů..

„Prosím…“ Znovu jsem ho políbil. O něco výš.

„Harry… Prosím!“

 

„Pottere!“

Zamžoural jsem do šera pokoje. Cože? Kde to jsem a kde je…

Otočil jsem hlavu a zadíval se na mé druhé já. Stálo vyplašeně u kraje postele a prudce oddechovalo.

„Co se stalo? Co ten stres?“ zeptal jsem se ospale a snažil se zahnat sen, který se mi zdál. Nebo to byla jen vzpomínka? Na něj. Na lásku. Cítil jsem, jak mi něco probodlo mé srdce. Bolest.

„Co se stalo?! Co se stalo, Pottere?!“ vykřikl najednou a tím přilákal docela dost pozornosti. Ostatní spolužáci začali vykukovat ze svých postelí a nevěřícně se na nás dívali.

„Když jsem řekl, že můžeš spát v mé posteli, nedovolil jsem…“ Najednou zčervenal jako rajče a sklopil zrak. V tu chvíli jsem pochopil. Ten sen mě donutil asi dělat věci, které se mladému Harrymu nelíbily.

Ušklíbl jsem se a pak se začal smát. Dopadl jsem zpět do peřin a prostě se smál. Tak nevinný. A to je ode mě jen o dva roky.

„Co se tu děje?“ zeptal se najednou Ron a postavil se vedle svého kamaráda. „Kdo jsi?!“ ptal se nedůvěřivě.

„Kdo jsem?“ zasmál jsem se. „Není to zjevné?“ Posadil jsem se a všechny si prohlížel. Co dokážou udělat dva pitomé roky? Moc dobře si pamatuji tyhle lidi, jak bojovali za války. A ta bude. Brzy.

„Harry? Kdo je to a co dělá v tvé posteli?“ ptal se bázlivě Neville.

„Jmenuji se Harry James Potter, copak mě nikdo nepoznává? Jsem jen o dva roky starší než on!“ řekl jsem na oko naštvaně a ukázal prstem na svého dvojníka. Tedy mé mladší já.

„To je ten důvod, proč tě včera tak odvedli ze síně? Věděli, kdo jsi? A proč jsi sem přišel? Opravdu z budoucnosti?“ Zamračil jsem se. Dean nebyl vždy nějak moc ukecaný, ale teď zjišťuji, že opak je pravdou.

„Dejme tomu, že jsem neplánoval se sem dostat. Jen…“

„Někdo umřel a on ho chce pomstít… nebo zachránit?“ ozval se Harry. Tedy ten druhý Harry.

Sklonil jsem hlavu a přemýšlel, co odpovědět. Ale čert to vem.

„Obojí,“ řekl jsem jen a znovu se podíval na chlapce okolo sebe. Dívali se na mě se zájmem. Ale i s obavou.

„Vím, že mi nevěříte, stejně jako Brumbál a Severus...“

„Severus? Proč tomu umaštěnci říkáš jménem!“ zeptal se hned Ron. V očích měl jasnou otázku. 'Doufám, že to není ten, co ho chceš zachránit!' Ale toho se obávat nemusí.

„Neboj, Rone! Severus není ten, koho hodlám zachraňovat. Dejme tomu, že nám Snape zachránil život, a ne jednou, a ve válce byl cenným spojencem. To už je co říct, a tak nějak jsme se naučili spolupracovat.

Ano. Museli jsme se naučit spolupracovat. Když je člověk s někým zavřený měsíc v jednom domě. Je to hold nevyhnutelné. Ale aspoň tam nebyl jen Severus…

„Můžeš nám vlastně říct podrobnosti? Víš… o budoucnosti?“ To se ptal Seamus. Podíval jsem se na něj. Usmál jsem se.

„Neměl bych tu být, ale utekl jsem mu a tady Harry mi poskytl azyl,“ řekl jsem s jasným úšklebkem na mé tváři.

„Azyl! To si příště rozmyslím!“ zavrčel na mě. Já se rozesmál ještě víc.

„Koho jsi tedy přišel zachránit?“ A je to tu zase.

„Rone, tohle nehodlám říct nikomu. Ani Brumbál to neví a ani se to nedoví. To je jen mezi mnou a jím…“ řekl jsem vážně. Zde končí opravdu všechna legrace.

„A to nechceš nebo nemůžeš říct?“

„Mohl bych, ale nevím jestli je to dobrý nápad. Příliš mi záleží na naší společné budoucnosti.“

„Takže není ani malá šance na to zjistit, kdo je to?“ usmál se Ron. Zavrtěl jsem hlavou a úsměv mu oplatil.

„Ale když jsi říkal, že jsi Brumbálovi utekl… Co teď budeš dělat? Nemůžeš být zavřený pořád tady, že? Když chceš ten svůj velký plán, o kterém nám neřekneš, dokončit?“

„Rone, kam tím vším míříš?“ zeptal se ho opatrně Harry. Já se ušklíbl. Ron měl vždy dobré strategické plány. Ale někdy skončily katastrofou.

„Tak za prvé, on tu opravdu nemůže zůstat, že? A za druhé potřebuje očividně mluvit s někým jiným než s námi. A to se musí nějak dostat do Velké síně. Nebo s námi na vyučování!“

„Jo, Rone, ale jak to chceš udělat?“ zeptal se pochybovačně Dean. Seamus se celou tou situací bavil a Neville se díval dost pochybovačně. Ale v podstatě jako vždy. A mé druhé já? To mžouralo ze mě na Rona a zase zpět.

„No… měl bych nápad…“ A já se po téhle větě začal obávat. Tohle nebude dobré! A myslím, že Harry, který stál vedle mě si myslel totéž.

„Ale, no tak! Netvařte se tak divně! Je to dobrý nápad!“ hájil se Ron bez toho, aby nám řekl, co že to vymyslel.

„Tak už se vymáčkni, Weasley. Za chvíli začíná snídaně a já ji nehodlám promeškat!“ ozval se Seamus.

„No jen se na sebe vy dva podívejte. Vypadáte jako dvojčata!“ Skvělý postřeh Rone! On je já! Protočil jsem oči a tiše se uchechtl.

„A?“

„To je ten plán! Když budete vypadat naprosto stejně tak vás nebudou moct rozeznat. A nedovolili by si uvěznit Zlatého chlapce. Prostě je tím přinutíte, abys tu zůstal!“

„No… Zní to dobře…“ začal jsem.

„Zní to skvěle!“ vykřikl zvesela Ron.

„Jo, zní to skvěle. Ale nezapomeň, že Severus umí dobře Nitrozpit, stačí jeden pohled do očí a jsme v háji.“

„Ale je to přece tvůj kamarád, tak by tě snad nebonzl, ne?“

„To si nejsem zas tak jistý. Byl nám svědkem u obřadu, to je docela slušná zásluha, ale… Teď se pořád ještě nesnášíme, pokud vím,“ řekl jsem a zabloudil pohledem k druhému Harrymu. Ten kývnul.

„Ale ty Nitrobranu umíš, ne?“

„Jo… to jo, ale Severus je prostě Snape. Může se stát, že mou zeď prorazí…“

„Ale co ten pesimismus, prostě to zkusíme a bude!“ Kde bere tu jiskru? Nechápu, že Rona začínám poznávat až teď. Ale co už, jednou jsem se sem dostal. Tak za zkoušku to stojí.

Kývnul jsem na souhlas. Ten druhý taky.

 

***

 

„Cítím se divně,“ zašeptal jsem, když jsme vycházeli z ložnice. Naštěstí jsem moc nevyrostl od té doby, takže na tohle stačilo jedno mávnutí hůlky. A vlastně bylo po problému. Opravdu jsme teď vypadali jako dvojčata. Tak stejní a přesto rozdílní.

„A jak se mám cítit já?“

Ve společenské místnosti byla už jen Hermiona. Ostatní nejspíš už byli na snídani a horlivě se cpali v dnešní velmi pochmurný den. Povzdechl jsem si.

Ale když nás spatřila, jen se zamračila a asi velmi rychle pochopila situaci.

„Ahoj,“ řekla nesměle a na nás oba se podivně podívala.

„Ahoj,“ řekli jsme unisono.

„Takže… je to pravda… Jeden z vás je ten z budoucnosti?“

„Hm… jo…“ řekl Harry. Já jen přikývl. Před její bystrou hlavičkou jsem si chtěl dát pozor. Koukala z jednoho na druhého. Ale vypadalo to, že ani jednoho nepoznala. Oba stejně oblečení v bradavické uniformě a navíc i stejné nebelvírské hábity. Prostě dvojčata jak mají být!

„Jaký je plán?“ zeptala se, když jsme kráčeli chodbou směrem do Velké síně.

„No… pořádně zmást Brumbála!“ zasmál jsem se. Ona se zamračila.

„Myslíš, že se ti to povede, Harry?“ zeptala se mile a v jejích hnědých očích ji zablýskalo. Poznala mě?

„Kdo ví, ale je to vzrušující dobrodružství!“ odpovědělo místo mě mé druhé já. Já se na něj usmál. Moc dobře ví, jak tuhle hru hrát.

Ale já byl stejně čím dál tím víc nervóznější. Uvidím ho. Po tak dlouhé době ho znovu uvidím! Ale nesmím odolat touze se rozběhnout a obejmout ho. A už nikdy v životě nepustit!

Vstoupili jsme.

Nastalo hrobové ticho. Všichni se dívali na nás. Brumbál, který řešil něco závažného najednou vstal a propaloval nás přímo vražedným pohledem. Ale ani jeden z nás neuhnul. Byli jsme odhodláni zkusit vše a dotáhnout tenhle bláznivý plán hezky do konce.

„Nesnáším, když na mě tak civí!“ řekl jsem tiše ke svému dvojčeti. On to cítil taky. Jsme stejní, takže moc dobře vím, co se mu teď honí hlavou.

„Mně nenadávej! To byl Ronův nápad!“ odsekl mi. Měl docela blbou náladu. Ale chápu ho. Moc dobře vím, jak se cítí.

Posadili jsme se hned ke kraji a ostatní se začali věnovat snídani. Ale přesto jsem cítil ty pohledy, jak se nám zarývají do zad. To budou zítra noviny zase psát o nás. Ale docela se na to těším!

Rozhlížel jsem se kolem. Ale nakonec jsem skončil u zmijozelského stolu. Seděl tam. Tak hrdý. Tak pyšný! Ale já moc dobře věděl, co se skrývá za touhle arogantní maskou. Draco… Můj Dráčku, kampak jsi se poděl? Proč se na mě nepodíváš? Proč nevidím v těch dokonalých stříbrných očích lásku a touhu? Vždy tam byla, když jsme byli spolu. Tolikrát jsi se na mě díval. Tolikrát jsem se chtěl v tom pohledu utopit. Být pozřen dokonalostí.

Jeho oči se odpoutaly od snídaně a podívaly se na mě. Chladné a vypočítavé, ale já prohlédl skrz a uviděl tam tu zvědavost. Tu nádhernou vlastnost, která nás dala dohromady. Draco! Podívej se na mě. Uvidíš mou duši, která patří jen tobě. Jen a pouze tobě. Tak to je a ne jinak. Můžu to spojení cítit na dálku. To jemné vibrování mé kůže. Cítím tvou magii.

Jeho oči se sklonily. Co viděl? Bojí se mě? Teď když jsme tu dva? Ale Dráčku, můj Draco, ty se nemáš čeho bát. Já bych ti nikdy neublížil. To přece víš! Jsi mou součástí. Tak jak pravil obřad. Tvé srdce, duše i tělo. To vše patří mně. A je to i naopak. Patřím ti. Dám ti cokoliv. Draco! Prosím! Ty se mi musíš vrátit! Musím znovu cítit tvé doteky. Tvé žhavé polibky.

„Harry, co myslíš?“

„Hm?“

„Asi je mimo…“

„Nejsem mimo, jen přemýšlím!“

„A nebolí to?“

Otočil jsem hlavu a zašklebil se na svého společníka. Dvojče, nebo co vlastně je.

„Děláš si ze mě srandu? Neprovokuj, Pottere. Můžeš dopadnout špatně!“ zavrčel jsem tiše.

„Nápodobně, bráško!“ zasmál se. Ten se učí hodně rychle. Asi bych si na něj měl dát pozor.

„Tak co důležitého probíráme?“ zeptal jsem se znuděně.

„Sobotní zápas. Zmijozel proti Nebelvíru! Ptají se nás, kdo bude hrát. Jestli ty nebo já!“

„Pro mě za mě klidně oba!“ zasmál jsem se a poplácal ho po rameni.

„Ale to nejde! To asi jen tak nedovolí. Ale bylo by to super. Zmijozel by byl v háji!“ řekl vzrušeně Ron a usmíval se jako sluníčko v pravé poledne.

Koutkem oka jsem zahlédl, jak Draco vstal a mířil pryč. Podle všeho jsme měli mít teď společně lektvary. Dobrý důvod být s ním na chvíli sám. Jeho věrní nohsledi už s ním moc nebývají a já moc dobře vím proč. To že je gay se dostalo na veřejnost docela omylem už před půl rokem. Jeho otec mu dost vyhrožoval a neobešlo se to ani bez crucia. Pamatuji si na chvíli, kdy mi tohle vyprávěl. Tehdy jsme byli v tom pitomém domě a neměli co na práci. Povídání šlo dobře. Během toho měsíce jsme se o sobě dozvěděli mnohé. A Severus? Tehdy náš vztah jen podporoval. Aspoň jsme se mu nepletli pod nohy.

Vyskočil jsem na nohy a chtěl odejít za ním. Ale vždy tu musí být to nějaké ale… Štve mě to!

„Pane Pottere! Kam myslíte, že jdete?“ Otočil jsem se a zadíval se na lektvaristu a ředitele. Usmál jsem se.

„Máme hodinu, pokud se nepletu?“ řekl jsem potichu.

„Ale vy nejprve půjdete se mnou. Vy i váš dvojník. Nemůžeme vás tu nechat jen tak pobíhat!“ ředitelův hlas zněl opravdu naštvaně, ale já se nenechal zastrašit!

„Proč ne? My neděláme nic špatného!“ řekl jsem a znovu se usmál. Harry taky vstal a postavil se vedle mě. Oba se stejnými výrazy na tváři. Stejně odhodlaní.

„Jeden z vás tu nemá co pohledávat! Měl být zavřený a čekat na naše rozhodnutí.“ Věděl jsem, že ta věta měla být past na mé vyprovokování. Ale ani jeden z nás nepromluvil. Stále jsme se dívali na ty dva a navzájem se propalovali pohledy.

„Jak myslíte! Ale budeme vás pořád sledovat!“ řekl ředitel a byl pryč. A má šance na rozhovor s Dracem taky! Do háje i s ředitelem!

„To… šlo docela dobře, že?“ zeptal se mě Harry. Otočil jsem se na něj.

„Jo… šlo to,“ povzdechl jsem a pak se vydal do sklepení. Ostatní za mnou. Každý ztracen ve svých myšlenkách…