In The End

25.07.2013 18:18

Co k tomuhle říct? Sama nemám slov...

S láskou Sal.

beta - zatím žádná

 

In The End

 

 

 

Na konci
Až bude má duše odpočívat 
Co zbylo z mého těla
Nebo jsem jenom ulita
A bojoval jsem 
A masem a krví kážu armádě 
Přes to všechno jsem dal své srdce pro okamžik slávy

 

Díval se dolů. Dolů do temnoty dnešního večera. A přemýšlel. O tom, co se za poslední roky stalo. O tom, co se děje teď a tady.

Musí umřít. Ale jak se s touhle myšlenkou smířit? Přece… musí být nějaká šance. Aspoň malá… Ale není. Přesně, jak řekl Brumbál. Musí zemřít pro záchranu světa.

Je to asi hodinu, co se to omylem dozvěděl. Tuhle krutou pravdu. O jeho životě? A byl to někdy jeho život?

Brzy bude válka a na jejím nemilosrdném konci nevidí nic jiného než smrt. Čekající na něj. Jak natahuje své odporné ruce. Jak ho vábí. Jak mu říká, že bude vše v pořádku. Na smrti přece není nic špatného. Je to součást života. Tak proč by se ji měl bát?

Znovu se podíval do temných hlubin Bradavických pozemků. Byl tu takový klid. Jako by všechno najednou utichlo. Neslyšel svůj zrychlený dech. Nevnímal třesoucí se ruce. Zimu… Jako by teď nic nemělo smysl.

Musíš být silný. Musíš to zvládnout, Harry. Slova, které mu říkávala matka… které šeptají jeho přátelé. Ale proč? Aby nakonec zemřel? Rukou toho proti komu celou dobu bojoval?

Nikdy nechtěl tak moc žít, jako teď. Ale pro něj žádná budoucnost neexistuje. Nikdy se nezamiluje… nikdy nebude mít rodinu. Už nikdy nic…

Neměl sílu brečet. Jen tam stál v sychravém počasí. Nechával studené dešťové kapky klouzat po obličeji. Svět pláče. Za něj.

Usmál se. Byl to tak upřímný a bolestný úsměv. Říkal vše. Ukrýval bolest. Lásku. Něžnost tohohle okamžiku. Ach světe! Proč jsi tak krutý.

 

Na konci.
Jak mizíme do noci… 
...kdo bude vyprávět tvůj životní příběh? 
A kdo si bude pamatovat tvoje poslední sbohem?
Protože tohle je konec a já se nebojím!
Já se nebojím zemřít!

 

Je to týden od okamžiku, kdy se to dozvěděl. Týden, který si ani nepamatuje. Chodí po Bradavicích, ale necítí nic. Vzdal to. Vidíš, světe? I ten nejsilnější dojde na konec stezky…

Díval se před sebe a neviděl nic. V zelených očích byla temnota. Žádné jiskřičky štěstí. Žádný plápolající oheň, který tam ještě nedávno byl. Kde se schovává naděje? Kde jsi?

„Můžete odejít,“ zaznělo třídou. Automaticky začal balit věci do své brašny. „Jen pan Potter zůstane.“ Harry ustrnul v pohybu. Jeho oči se zvedly a zadívaly na profesora. Ale ani teď v nich nebyla žádná stopa po nějaké emoci. Byly tak prázdné… mrtvé…

Ale i ta nejčernější temnota má v sobě jiskřičku světla. Starosti. Proč se tak na něj dívá? Copak nemá svých problémů dost?

„Ano, pane,“ řekne jako by nic. Hlas zněl jinak. Zlomeně. Zkroušeně. Jako by i ta poslední jiskra vyhasla.

„Pottere… Harry. Co se děje?“

Ano. Ve válce se toho hodně změnilo. Ale proč tomu tak bylo u Snapea? Proč se najednou stará? Celé roky ho přehlížel. Ponižoval. A teď najednou se snaží pomoct? Proč? Zatraceně proč!

„Co po mě chcete?!“ vyštěkl Harry. Oči sklopené k podlaze. Ruce se mu chvěly. Nechce tu být! Nechce mluvit. Proč ho všichni pořád otravují! Proč mu nedají pokoj!

„Nebuďte drzý, pane Pottere. Mohlo by vás to přijít draho,“ syknul Snape. Jako by se na chvíli vrátilo jeho staré já. To, které ublíží pouhou větou. Dostane vás na kolena a donutí prosit. Ale přes to všechno byla v černých očích starost. Ale tu Harry neviděl. Díval se na špičky svých bot. Nepřemýšlel o ničem. V hlavě prázdno. V duši zmatek. Bolest…

Pokrčil rameny, jako by mu to bylo jedno. Nechce dál hrát tuhle frašku. Stejně ví, jak to všechno dopadne. Smrt je jen začátek… ale až té druhé kapitoly. Za poslední týden o tom hodně přemýšlel. A nakonec se vzdal. Bude se svými rodiči… se Siriusem a dalšími, které za svůj krátký život ztratil. A nebylo jich málo. Smrt tu vždy byla. A vždy bude. Jen pro někoho přijde dřív. Na ničem jiném už nezáleží.

Otočil se a odcházel. Neměl co říct. Ale nestihl dojít ani ke dveřím a zastavila ho ruka na rameni. Prudce ho obrátila. Zvedl svůj zelený pohled a zadíval se do očí lektvaristy. Kde je ta barva smrti? Kde jsou ty pověstné jiskřičky? Kde je zloba, nenávist, vzpurnost. Nebo jen pouhá touha žít?

„Pottere…“

„Nechte mě být!“ hlas byl tichý. Ale přesto zněl jinak. Zoufale. Prosím! Nechte mě jít…

„Pottere!“

„Proč mě prostě nenecháte na pokoji! Nechci s vámi mluvit! Nechci nic! Od nikoho!“ Otočil se a prchl pryč. Utopený v myšlenkách. Nechal za sebou jen zmatek. Ale na to nedbal. Jen běžel pryč. Co nejdál od lidí, jako je Snape. Těch, kteří mu pořád říkají co má a co nemá dělat. Je to jeho život! A pokud chce poslední týdny prožít v depresi a zoufalství. Je to jen jeho věc.

Smrt se blíží. A on to ví. Cítí ji, jak nakračuje vedle něj a ovládá ho. Každou jeho myšlenku. Každý jeho další krok.

A on utíká. Pryč. Ven z Bradavic. Nevnímá svůj zrychlený dech. Bolest nohou. Jen běží, co nejdál od lidí, kteří ho milují. Potřebuje vypadnout! Copak ho nikdo nechápe? Jak by taky mohl… nikomu o tom neřekl!

Zastavuje kousek od hranic Bradavických pozemků. V hlavě takový zmatek! Ale nejvíc ta všudypřítomná bolest. To, že je te´d na všechno sám! Proč utíkal? Třeba si o tom mohl s někým promluvit. I kdyby to byl jen Snape. Je to taky jen člověk. Jen další figurka v téhle nesmyslné válce. A pro co? Pro lepší dobro? Opravdu to tak je?

Opřel se o nejbližší strom. Byl začátek listopadu. Podzim ve své nádherné zvláštnosti. Díval se na listí, které pomalu plulo k zemi. Díval se na zázraky přírody. Ale necítil nic. Jen… smířlivé prázdno. Takové to špatné. Všechno je špatně! Už nikdy nic nebude jako dřív… Proč si musí smrt přijít zrovna pro něj? Tolik moc toužil žít. Ale umírá každým dalším okamžikem.

Nejraději by se rozběhl za Voldemortem teď hned! Jen, aby to měl za sebou. To čekání… je šílené! Celý jeho život takový je. Od doby, co mu ten parchant zabil rodiče. Od té doby není ve světě nic dobrého. Všechno jde do kytek. A jak to změnit? Je jen jeden způsob… umřít…

Narozen svatý. 
Ale s každým hříchem chci být stále svatý. 
Budu žít znova… 
Kdo jsme?
Není to o tom, jak žijeme, jsme víc než naše těla.
Když spadnu, znovu se postavím a prožiji svou slávu!

 

Stál před těmi dveřmi už asi půl hodiny. Přemýšlel, jestli tohle je dobrý nápad. Jestli ho i teď dokáže vyslechnout… poradit… pomoct.

Zvedl ruku a rázně zaklepal. Nemusel čekat dlouho. Dveře se otevřely. Polkl na sucho. Byl nervózní, ale přesto… třeba se mu tady dostane rozhřešení.

„Pane Pottere?“ jen jeho jméno v něm vyvolalo chvění. Ale přesto stál vzpřímeně a hrdě. Hodlá tu udělat tlustou čáru za minulostí. Pro lepší budoucnost? To sotva. Ale třeba…

„Pane? Můžu… Můžu dál?“ nesmělý úsměv. V zelených očích smíření.

Snape poodstoupil a pustil nebelvíra do svého kabinetu. Posadil se za stůl a nabídl Potterovi židli. Ale ten se neposadil. Jen tam stál. Zatínal pěsti. Krůpěj potu se objevila na jeho obličeji. Nevšímal si jí.

„Pane? Já… chci se jen omluvit za ten minulý týden. Nepřemýšlel jsem… Nebo… spíš jsem přemýšlel až moc.“

„Co se děje?“ Snape šel na něj rázně. A to je to, co Harry momentálně nejvíc potřeboval. Někoho jako je Severus Snape. Jediný voják, který ho aspoň trochu… pochopí?

„Jsou to dva týdny… Šel jsem za ředitelem. A slyšel… slyšel jsem…“ Smaragdy vyhledaly oporu v druhém člověku. „Poslední bitva se blíží a já vím… vím, že musím umřít. Já…“

„Co přesně jste slyšel?“ tiché zašeptání. Jen pouhá otázka. A přesto zněla tak… osobně.

„Všechno… o posledním viteálu. To, že to jsem já. Jen tak Voldemorta zničíme. Jen tak…“ slova se zadrhávala. Přešla do tichounkého šepotu.

„A proč jste přišel za mnou, pane Pottere? Co ode mě přesně čekáte?“

„Já… nevím. Já prostě nevím!“ rozpolceně pohodil rukama. Vjel si jednou rukou do vlasů. Začal pochodovat sem a tam. „Já… Jen chci, aby to někdo věděl. A vy to víte už dlouho. Jen jsem si myslel, že…“ mě pochopíte?

„Nevím jestli jsem ta správná osoba…“

„Ale jste! Jste jediný, kdo mi může pomoct. Nikomu dalšímu to říct nemůžu!“

„Smrt je jen další kapitolou.“

„Tohle už jsem někde slyšel. Ale jak mám dál žít, když vím, že musím umřít? Co mám dělat? Jak se s tím vyrovnat? Nedokážu to! Nedokážu myslet na nic jiného! Cítím se prázdný a na nic. Copak o tom život je? Celou dobu žiji, jen abych musel umřít? Aby mě on zabil? To je můj životní úděl? Vždyť… já nechci umřít! Chci žít! Tak zatraceně moc chci žít!“

Harry sklopil zrak. Stál tam tak bezradně…

Severus vstal. Přešel k chlapci a jemně mu nadzvedl tvář. Černá nikdy nebyla tak nekonečná.

„Podívej se na mě, Harry.“ Zelená vyhledala jeho pohled. Najednou byla tak zranitelná. „V tomhle ti nikdo nedokáže pomoct. Ani já ani nikdo jiný. Ale proč se neradovat aspoň z těch okamžiků, které ti zbývají? Proč nebýt šťastný aspoň v tom málu co bude?“

„Já… nevím jak!“ Zbloudilá slza pomalu ztékala po obličeji, ale byla hned otřena. Jeho bledými prsty. Síla tohoto okamžiku zasáhla.

Severus se naklonil. Jen lehce. Harry stál na místě a čekal. Najednou věděl, co se teď stane. Ale nebál se. Poprvé za dva týdny se nebál! Strach jako by byl pryč a nahradila ho úplně jiná emoce.

Jejich rty se setkaly na půl cesty. Něžný polibek rozechvěl každou buňku v mladém těle. Strach byl nahrazen porozuměním. Něhou tohohle okamžiku.

Neví, jak dlouho to trvalo, ale podle něj příliš krátce. Zasténal, když ho rty opustily. Zelená se ztratila v temnotě.

„Stačí jen maličkost…“ Znovu ho políbil. Tentokrát si bral jeho ústa lačně. Toužebně. Domáhal se vstupu do mladíkových úst. A ten se podvolil. Nechal staršího muže, aby plenil jeho ústa. Poprvé za svůj život se cítil… živý!

Ten den se Harry naučil, že i v těch nejčernějších časech přijde světlo. Že dokáže dávat a brát. Že dokáže milovat?

Nebojím se, nebojím se zemřít…

Stál tam. Hrdě. Pyšně. Díval se do očí svého nepřítele. Ale přesto byl šťastný. Severus mu stál po boku. Tak jako poslední měsíce pořád. On mu ukázal naději. V lepší zítřky? Ne to ne, ale v lepší přítomnost. Žít tady a teď. A zemřít se vztyčenou hlavou.

Díval se jak na něj Voldemort vyslal smrtící kletbu. On udělal totéž. Jejich mocná kouzla se střetla. Odrazila se. Spojila. A následně se vrátila zpět svým majitelům. Harry naposled vydechl. Srdce dotlouklo. A Temný pán? Zůstal ležet na zemi. Mrtvý. A tehdy zvítězila strana světla. Tehdy padlo hodně dobrých bojovníků. A Harry?

Severus držel jeho bezvládné tělo. Díval se do jeho zavřených očí. A přemýšlel… o posledních měsících. O tom, co se mezi nimi dělo. Copak je férový takový život? Dát chlapci naději a sám sobě ji vzít? Zamilovat se a vědět, že vás jednou opustí? Žít se smrtí jako s kamarádkou? To přece nejde!

Pohladil jeho bledou tvář. Políbil chladné rty. Naposledy?

„Se-Severusi?“

Kdo si bude pamatovat tohle poslední sbohem? 
Who-o-aa 
Protože tohle je konec a já se nebojím 
Já se nebojím zemřít*

 

*In the End, Black Veil Brides

Překlad www.karaoketexty.cz

Diskusní téma: In The End

...

Profesor | 27.07.2013

Překrásná povídka. Depresivní, ale přitom jemná a se šťastným koncem.
Moc se mi líbila. Trefila se do mé nálady.

Děkuji

Salazaret | 26.07.2013

Opravdu všem děkuji za své příspěvky. Hodně to pro mě znamená! A nutí mě to vymýšlet další a další povídky!
Víte... tuhle povídku jsem začala psát když jsem v depresi byla. Ale pak přišla naděje a proto to skončilo takhle... Nedokázala bych si představit, že by Harry nakonec umřel! To bych Vám neudělala...
A snad brzy přibude další jednohubka. Jen se na ni musím vážně pozitivně naladit! Že bych dnes dokončila její první část? Na tož že jsem spala jen 4 hodiny se cítím čilá a fit! Takže psaní zdar!
Vážně moc děkuji.
S věčnou láskou Salazaret ;)

====

weras | 26.07.2013

Opravdu nevím,jak popsat pocity, které teď cítím. V začátku je deprese, v prostředku je pomoc,poznávání a ke konci už si člověk říká,že by to bylo moc kruté,kdyby to celé dopadlo špatně. A ono to nedopadlo celé špatně !!!! To jedno slov íčko nakonec,to je taková úleva.Velký dík za naději a za celou povídku!!!

:-)

Patoložka | 25.07.2013

Musím se přiznat, že Harry se nebojí, ale já se většinou dosti bojím... a přesto vždycky doufám, že jim dopřeješ šťastný konec. Tak si ho budu představovat i tady:-) A ano, jsem divná a nestydím se za to. Chvilku jsem si myslela, že Harry jde do Zapovězeného lesa už v prvním příspěvku, ale pak se mi to celé spojilo. Děkuji, moc ráda sem k tobě na tyhle jednorázovky chodím, k těm delším jsem se zatím bohužel totiž nedostala:-)

Ty jedna!

Benny | 25.07.2013

Sitaro,děkuji Ti za meterologické zpravodajství z východních Čech:D Sal mi potvrdí,že nám bylo dnes fajně:)Co dodat k povídce?Líbila se,chudáček můj Harry.Zase ho nešetříš!Si Tě brzo najdu v Tvém bydlišťi!;D Diky,Sal

:-)

Sitara | 25.07.2013

Uua, mám husí kůži i přesto, že je v místnosti vedro k padnutí :-D Krásné! Děkuji Sal :-)

Přidat nový příspěvek