Lekce (ne)slušného chování 1. část

23.07.2014 11:41

Možná se ptáte proč píšu něco... takového!

Řeknu to upřímně a tak jak to je. Všechnu svou zlost, frustraci a nenávist si vybíjím na postavách v mých příbězích. Proto tahle povídka... proto tenhle příběh.

Nezačínejte číst pokud máte něco proti... Non-conu. Protože o to tady vlastně jde. Jak zlomit a podřídit Johna Watsona. 

 

Beta - Moje zlatíčko Blanche

 

1. část

 

"Já se nudím, Johne. Udělej s tím něco!"

Sherlock sebou praštil o pohovku a koukal do stropu. Jedna ruka netrpělivě bubnovala o podlahu. Druhá jen tak ležela na jeho poodhaleném břichu.

"Nejsem tvůj otrok, abych plnil tvé melouchy!" Zavrčel John a dál se věnoval čtení velmi nudného lékařského časopisu.

Sherlock významně pozvedl obočí a hlavu otočil tak, aby na Johna lépe viděl.

"Nejsi?“ zatrylkoval vyzývavě „Ale mohl bys být." Sherlock se lehce zamračil. Ta myšlenka mu přišla najednou velmi zajímavá!

"Co to plácáš za nesmysly!" Obořil se na něj doktor. Časopis se mírně zachvěl. John na něj mrknul jen na malou vteřinku a už se začal děsit toho, co si jeho spolubydlící zase vymyslel.

"Jen mě tak napadlo…“

Místnost se ponořila do vtíravého ticha. Sherlock byl ve svém Paláci mysli, ale John z něj nespustil svůj modry pohled. Z nevysvětlitelného důvodu mu začalo srdce bít na poplach.

"Sherlocku… že o tom opravdu nepřemýšlíš?" Hlas se zachvěl potlačovaným děsem.

Stříbrná se střetla s modrou.

"Johne…“ šeptl nebezpečně.  "Pojď sem a klekni si přede mě!" Jasny rozkaz, výzva. Sherlock se posadil a velmi nebezpečně se na lékaře díval.

A je jen na bývalém vojákovi zda poslechne.

John okamžitě zaujal negativní postoj. „Ne, Sherlocku. Nebudu tvou hračkou. A navíc mě do těch tvých her netahej. Nejsem gay. A taky pokud vím… Oženil ses se svou prací! Tak nevím na, co se tu teď pokoušíš hrát!“

„Takže…“ tichý šepot, který doktorovi postavil chloupky na zátylku. „říkáš ne, Johne?“

John odložil časopis a překřížil ruce na hrudi. Doslova odmítavé gesto. „Ne.“

„Ne. Hm… dobře. Jak myslíš.“

Bouře se přehnala přes rtuť v Sherlockových očích. Z pohovky vstal se vší elegancí, ale i vztekem. Modrý župan zavířil prostorem. Po chvíli se tichým bytem rozlehl třískot dveří od jeho ložnice.

John si viditelně oddechl. Chtěl zvednout časopis, ale zjistil, že se mu ruce až přespříliš chvějí. Na chvíli zavřel oči a snažil se přehrát situaci, která se před okamžikem odehrála.

Co to po něm vlastně Sherlock chtěl? Jakou hru zase hraje a jemu o ní neřekl? Nemůže si své frustrace prostě vybíjet na někom jiném?

Vstal a chtěl zamířit do kuchyně, ale ve vteřině se stalo až příliš věcí najednou. Silná ruka se mu omotala okolo krku. Druhá roztrhla košili a sundala mu ji z ramen. Rukávy pořád na rukou, momentálně použity jako pouta. Pak ucítil odpornou chuť látky v puse.

Vyděšeně hleděl před sebe. Chtěl něco říct, ale přes šátek v puse nemohl. „Chmm…“

„Ale Johne… přece sis nemyslel, že to nechám jen tak, ne? Mazlíčci musí poslouchat. A ty nejsi výjimkou.“ šeptaná slova přímo do jeho ucha. Zachvěl se. Sherlock stál za ním. Jedna ruka pořád držela košili. Tak aby se John nemohl pohnout. Druhá byla položena na jeho holém břiše. Prsty lehce hladili pokožku.

„Sss…“ snažil se promluvit. Otočit se. Nějak se z toho vykroutit. Vysvětlit mu, že není hračka! Že nemůže…

Ucítil jazyk na svém krku. Znovu se zachvěl a nevěděl, jestli odporem nebo strachem z toho co bude následovat.

„Vycvičím si tě k obrazu svému. Budeš klečet u mých nohou a škemrat o můj penis. Budeš ho chtít hluboko do svého krku, Jonny. Budu šukat tvá krásná ústa. Dokud se neudělám. A ty to až moc ochotně polkneš. Chceš to. Vidím to v tvé duši. Chceš, abych tě připoutal k posteli a nechal tě tam. Hodiny vzrušeného. Na pokraji šílenství! Byl bych pro tebe spasitel. Čekal bys jen na mě. Vystavený. Připravený. Budu tě šukat hodiny. Tvou úžasně panenskou prdel!“

John měl srdce až v krku. Chtěl něco říct, ale nemohl. Něco… cokoliv udělat. Byl to přece voják! Měl by se umět bránit. Podle všeho měl Sherlock víc síly než by se na první pohled zdálo.

„Budeš poslouchat, mazlíčku?“

Ruka, která byla na břiše se přesunula výš. Zavadila o bradavky a pak se znovu omotala okolo krku. John se narovnal. Vyděšeně sledoval zeď před sebou. Ruce za zády se pořád chvěly. Pane bože! Co teď?

Zavrtěl hlavou v nesouhlasu. I přes roubík se snažil říct, ať táhne do pekel! Vysloužil si tím silnější stisk na průdušnici. Cítil, jak se mu uzavírá přívod vzduchu. Snažil se nadechnout nosem. Znovu sebou začal házet.

Sherlock ho přitiskl ke svému tělu. Ruce v nepohodlné poloze. Mírně to škublo v jeho špatném rameni. Cítil erekci, která se mu otírala o stehno. Tiše zakňučel.

„Ach, Johne… Vím, že jsi mě už dlouho chtěl.“

Možná na tom něco bude! Ale ne takhle…

„Ale každý vztah má svá pravidla…“

Vztah? Tomuhle říkáš vztah. Pravidla? Jo? Jaká? Že budu tvou hračkou? Mazlíčkem do postele?

„Pořád mi tvrdíš, jak nejsi gay, Johne. Ale proč slýchávám své jméno v pozdních nočních hodinách z tvého pokoje? Když si myslíš, že tu nejsem, nebo že tě neslyším?“

Na tohle John argument neměl. Držení Johnova těla se uvolnilo. Visel v přítelově náruči. Pevná ruka pořád na jeho krku. Už ho nedržel pevně, ale pořád tak, aby mu nemohl utéct.

„Čekal jsem týdny na podobnou hlášku… na nějakou větu, na kterou bych mohl reagovat. A dnes, můj milý Watsone… započne tvůj výcvik.“

Pomalu mu sundal šátek z úst. John se prudce nadechl. Prohnul se v zádech a snažil se dostat co nejdál od těla za sebou.

„Sherlocku! Nebudu tvá hračka!“ vyštěkl naštvaně.

„Myslel jsem si, že jsme si to vysvětlili, ale jak vidím… pořád zbrojíš proti mně.“

„Sherlocku…“

Detektiv ho prudce otočil k sobě. Přisál se svými rty na ty doktorovi. Bral si jeho ústa nemilosrdně. John se nezmohl ani na protest. Jeden kousanec do spodního rtu ho donutil vpustit cizí jazyk dovnitř. Vyděšeně reagoval na každý dotek. Pohyb jazyků proti sobě. Tělo se rozechvělo.

Najednou ho ty tyranské rty opustili. John dýchal přerývavě. Srdce snad brzy dostane infarkt. A v tu chvíli si John říkal, že by to bylo vysvobození.

Dlouhé měsíce se snažil ukrýt city k tomuhle géniovi. Snažil se ignorovat chvění v žaludku vždy, jak na něj promluvil tím svým barytonem. Tiše vyslovené jeho jméno. „Johne…“

Nebo když se ho sem tam dotkl.

Ten hlad v jeho stříbřitých očích, když se rozplýval nad dobře provedenou vraždou. Kolikrát si představoval, že se takhle dívá na Johna. Fascinovaně. S chtíčem!

Ano. Teď to takové je. Ale naprosto špatně! Zatraceně špatně!

„Sherlocku… prosím… takhle ne…“ zašeptal tiše John. V jeho očích se odráželo vše, co momentálně cítil. Všechny pochyby, které by tohle přineslo. Strach z následků. Touhu ho vlastnit ale nebýt vlastněn.

„Johne… tohle je to jediné, co nabízím!“

„Nechci…“

„Co, Johne? Bojíš se, že tě zlomím? Že budeš jen bezduchý sub, který bude plnit pánovi, jak jsi to tak pěkně předtím řekl… melouchy?“

John se díval do jeho očí. A viděl v nich přesně to, čeho se bál nejvíc. Už nemůže couvnout. Z pekla cesta nevede, ať se snažíte sebevíc. Ale… možná kdyby se snažil. Vyškrábal by se zpět na světlo!

„Nedovolím…“

Sherlock znovu pohltil jeho rty. Líbal ho zuřivě. Prozkoumával jeho ústa. Jeho nenechavý jazyk se dostal snad všude. John se snažil oddálit. Couvnout. Ale ruka ho držela až nepříjemně blízko druhému muži.

Polibek přestal stejně náhle, jak začal. Sherlock položil obě ruce na jeho ramena a nutil ho kleknout si.

„Ne!“ zuřil doktor. Nepodvolím se!

Sherlock zapletl prsty do jeho světlých vlasů a prudce škubnul. Nutil ho tak nepříjemně se zaklonit. „Nenuť mě ublížit ti!“ zavrčel nepříjemně.

„Zkus to!“ oplatil mu John stejným mrazivým hlasem.

„Tvá vzpurnost ti přijde draho, mazlíčku!“ Poslední slovo pronesl, jak nejnebezpečněji mohl.

„Nejsem. Tvůj. Mazlík!“

„Ale ano. Jsi. Jen si to nechceš uvědomit. Víš… nechtěl jsem to pro tebe udělat nepříjemné. Ale nutíš mě k tomu, Johny. Chtěl jsem být milosrdný pán. Ukázat ti tvé místo a přesto jsem chtěl, aby se ti to líbilo. Nevěděl jsem, že chceš, abych tě zlomil!“

Povolil vlasy. S nepříjemným křupnutím se John narovnal. Frustrovaně vydechl. „Tohle…“

John zasyčel bolestí, když na jeho tváři přistála facka. „Nebudeš mi odporovat!“

Sherlock ho znovu popadl za vlasy. Potáhl ho k sobě až John klopýtl. V modrých očích se nahrnuly slzy.

Detektiv ho donutil kleknout. Ruka pořád v rozcuchaných vlasech. Držela pevně a bolestně. „Teď udělej, to co chci, Johne. Nebo svého odporování budeš litovat!“

„Lituji mnoho věcí… a nejvíc toho, že…“

„Nechceš to doříct, Johne! Věř mi!“ zavrčel Sherlock. Ruka, která svírala vlasy, na chvíli povolila. Prsty jen lehce přejely po vrcholu hlavy. „Nevím, čemu se bráníš, Johne. Víš, kdo jsem. Znáš mě. Vždy dostanu, co chci. Copak to nechápeš? Jsi první a jediný člověk, kterého chci. Copak to pro tebe nic neznamená?“

John zvedl zrak. Vzpurnost pořád v jeho bouřkových očích. „Proč takhle?“ zeptal se tiše.

Sherlock se na něj usmál. Líbilo se mu jak před ním John klečí. Ty jeho modré oči, jak se dívají vzhůru.

Prsty jemně pohladil jeho tvář. Přes křivku jeho rtů. John tiše vydechl.

„Jinak to nejde, Johne,“ řekl jen, než prsty znovu sevřely jeho vlasy. Přitlačil doktorovu hlavu blíž svému rozkroku. Kde byl v pyžamových kalhotách schovaný jeho velmi ztopořený penis.

John se tlačil do protisměru. Nechtěl to takhle! Prostě… Ne!

„Johne!“ vydechl vztekle Sherlock. „Přestaň si sakra semnou hrát! A udělej to!“

Doktor na chvíli zavřel oči. Snažil se uklidnit. Přemýšlet o téhle situaci jen jako o špatném snu. Noční můře, ze které se probudí. Jenže bolest, kterou ucítil, z další facky, ho z myšlenek vytrhla až moc přesvědčivě. Tohle není sen! Jen velmi krutá realita!

Znovu a znovu vrtěl hlavou. Rty pevně stisknuté u sebe. Oči zavřené. Odmítal se podílet na téhle šílenosti a dával to víc než najevo.

Sherlock ho pustil. Odstoupil o krok dozadu.

John prudce otevřel oči. Úlevně si oddechl. „Sherlocku… prostě na to zapomeneme, ano? Jako by se to nestalo a nebudeme se k tomu vracet, hm?“ řekl s polovičním úsměvem. V hlase naděje, že na to jeho společník kývne. Ale Sherlock tam jen stál a díval se na klečícího muže. Oči chladné a pro tuhle malou chvíli prázdné.

Mírné zamračení se prohnalo jeho mimikou, než se jeho tvář znovu proměnila v chladnou masku.

John se snažil vstát. Vteřinu na to znovu klečel s hlavou přitisknutou ke koberci. Vztekle sebou zazmítal.

Sherlock zatím nepromluvil. Jen držel jeho hlavu pořád dole. Pevně. Bolestně. Až John zaúpěl z tak špatného zacházení.

Ruka byla náhle pryč a John cítil, jak se Sherlock přemístil za něj. Silou z něj sundal kalhoty i se slipy. Nechal je shrnuté do půli stehen. Doktor zaúpěl. Chtěl se posunout od těch dlouhých rukou pryč. Ale detektiv ho pevně chytil za boky. Prsty se zarývaly do citlivého masa.

„Víš, mazlíčku… chtěl jsem tě vzít do ložnice. Pomalu tě připravit na můj vpád…“ na chvíli se odmlčel. Přirazil Johnův zadek ke své erekci. Prsty pořád na doktorových bocích. Drtily kosti. A John věděl, že mu tam zanechá nepěkné modřiny. Ale víc se snažil soustředit na slova, která se mu zarývala do duše a která ničila i poslední špetku naděje, že je to vše jen hloupý vtip. „Ale každým dalším okamžikem mě přesvědčuješ, že o laskavosti nestojíš. Možná bych tě měl ošukat tady, co ty na to? Bez přípravy…“ Jedna ruka se pohnula. Přejel nehty po jeho zádech. Na chvíli se zastavil na rukou, které měl John pořád sepjaté za zády. Sherlock chytil košili a mírně škubnul, což vyvolalo další bolest v rameni. Pak se ruka dotkla levé půlky jeho zadku. Nehty se zaryly do masa a zanechaly dlouhé škrábance.

John stále mlčel. Bál se cokoliv říct. Jen tiše čekal na to, co se nemilosrdně blíží.

„Nemáš mi k tomu, co říct, Johne?“ zeptal se až přespříliš mile.

„Já…“ Jeho tělo se na chvíli napjalo. Než úplně ochablo v téhle podřízené pozici. Mírně od sebe roztáhl nohy, jen jak mu to nohavice dovolily. „Udělej, co musíš…“ zašeptal tiše. Odevzdaně.

„Hm…“ ruce sjely níž. Pomalu rozevřeli půlky od sebe. Sherlock se pomalu ohnul. Políbil ten svraštělý otvor. John zavzdychal. Tělem projel mráz. „Opravdu bych si tě takhle teď mohl vzít, Johny. Mám sto chutí to udělat. Chci to udělat!“ Vystrčil jazyk a přejel s ním nahoru a dolů. Ponořil ho do jeho těla. Co nejhloub dokázal.

Doktor se rozechvěl. Snažil se nedat najevo jak je to… jak moc… „Sherlocku!“ zavzdychal. Natlačil se na jeho chlípný jazyk. V té chvíli detektiv přestal. John zakňučel nad náhlou ztrátou té dokonalé vlhkosti. Jeho penis se napínal proti jeho břichu. Tak moc toužil se ho dotknout. Ale nemohl. Neměl jak! Byl z reakce svého těla znechucený a přesto tak strašně chtěl uvolnění! Cokoliv!

Sherlock přešel zpět k jeho hlavě. Znovu zapletl prsty do blond vlasů a donutil Johna znovu pokleknout. „Uděláš teď, co budu chtít?“ zeptal se. V hlase žádná emoce. Nebyl to příkaz ani otázka. Jen…

John se zadíval do jeho žádoucích očí. Nepromluvil. Jen sklopil zrak v podřízenosti. Němý souhlas.

„Ano. Tak je to správně,“ pochválil ho Sherlock a lehce přejel prstem po jeho tváři. Chytil ho pod bradou a znovu ho donutil podívat se vzhůru. Druhou rukou mírně stáhl své kalhoty. John se mu pořád díval do očí. Ještě nechtěl vidět mužův penis. Jak žádostivě trčí vzhůru.

Sherlock se na něj znovu usmál. John nemohl. Polkl další odmítavá slova. Oči černé jak se jeho zorničky rozšířily. Zrak kles přímo před sebe. Chvíli se na tvrdost svého spolubydlícího díval. Pak znovu vzhlédl. „Sherlocku… já…“ Nemůžu!

„Udělej to.“ Tichá slova, která mrazila víc, než kdyby to řekl příkazem. Tohle prostě byla hotová věc. A John jako jeho Sub prostě neměl na výběr, že ne?

John se nahnul. Zavřel oči. Špička jazyku se dotkla a poprvé ochutnala mužský penis. Pomalu obemknul žalud svými rty. Slyšel, jak Sherlock tiše zasténal. Ruka byla znovu na jeho hlavě. Ale nedržela pevně. Jen lehce hladil světlé vlasy.

„Pokračuj…“

John měl víčka těsně přimknuté k sobě. Nechtěl se dívat. Otevřel ústa víc. Tak aby mohl ten přerostlý orgán vzít celý. Ale jeho dávivý reflex mu v tom zabránil. Sherlock spokojeně zamručel. Prsty utáhly sevření vlasů. Donutili doktora zůstat na místě. Sherlockův penis hluboko v krku. Začal protestovat, ale o to víc zesílil stisk ruky.

„Bože! Ano!“ zavrčel detektiv. Začal se pomalu pohybovat. Nedbal na protesty. Nemilosrdně si bral jeho ústa. Tempo se zrychlovalo.

Johnovi z koutků úst vytékali sliny, které nestihl polknout. Pořád držel oči zavřené. Aby si nic z toho nemohl pamatovat. Může to cítit! Ale… co oči nevidí…

„Johne!“

Znovu a znovu přirážel. Naběhlý orgán klouzal sem a tam doprovázen Sherlockovýmy vzdechy.

„Otevři oči, Johne!“

Doktor se snažil zakroutit hlavou na protest, ale Sherlock ho držel pevně. Víc než by možná musel.

„Poslechni mě!“ Nehty zanechaly na krku další škrábance. John mírně vzhlédl. V očích hrůza a panika. Díval se do těch příliš rtuťovitých očí. Kolik jedu ještě ukrývají? Jeden pohled těchto očí v extázi by dokázal zabít svět.

„Kurva, Johne!“ Naposledy pohřbil svůj penis hluboko do Johnova krku. Hlavu svého mazlíčka držel pevně. Jeho oči se dívaly do těch modrých. Viděl každý záchvěv emoce. I ty negativní, ale věděl, že to k tomu patří.

Pomalu vytáhl svůj měknoucí penis. John se okamžitě rozkašlal. Pořád se díval vzhůru. Sperma mu v malých pramíncích stékalo po bradě.

„Hm… dokonalý…“ zašeptal Sherlock. Prstem nabral tu bílou tekutinu a pak ji vložil mezi zrudlé Johnovy rty. „No tak… Nechtěj dostat další trest. Víš, že bych ti mohl ublížit, hm?“ usmál se jemně Sherlock. Jako by to byla obyčejná věta, která se pronáší u odpoledního čaje.

John odvrátil pohled. Nechtěl se už na něj dívat.

Detektiv ho popadl za vlasy a smeknul s ním o podlahu. Sehnul se k jeho uchu. „Můžeš tu klečet hodiny, mazlíčku! Můžu tě šukat i třikrát za sebou! Dokud se kurva nepodvolíš!“

John těžce zavzdychal. Bolel ho každý sval v jeho těle. Do očí se mu nahrnuly slzy. Byl na pokraji nerovového zhroucení. A jedno věděl jistě. Svobodu už nikdy nezíská.

„Omlouvám se… pane…“ zašeptal odevzdaně.

Na pokoj padlo ticho. Sherlock ho pořád pevně svíral. Nemilosrdně ho tlačil k zemi a sledoval jeho tvář. Každý pohyb. Chtěl vědět, jestli omluvu myslí vážně. Nebo jestli ve chvíli kdy ho rozváže, dostane kulku do hlavy z pistole pod polštářem.

Pokojem se rozezněl zvuk Sherlockova mobilu. Detektiv se zamračil. Pustil svého lékaře a došel ke stolku.

„Ano, Lestrade?“ Sherlock chvíli poslouchal. Pak se jen zamračil. Otočil se na klečícího Johna. „Ano. Budeme tam do dvaceti minut.“ Položil mobil zpět na stůl, ale on zůstal stát na místě. Prohlížel si Johna s neskrývavým zájem, ale i obavou.

„Odvážu tě. Půjdeš do svého pokoje. Převlékneš se a pak přijdeš zpět. Žádné hlouposti, ano?“

Zvláštní stín se převalil přes Johnovy oči. Tiše přikývl.

„Chci to slyšet!“ zavrčel netrpělivě Sherlock.

„Ano, pane!“ odsekl John.

Sherlock tam ještě přesně minutu stál. Pak k němu přešel a pomalu mu uvolnil ruce. John si je protáhl. Klouby zatraceně bolely. Vztekle se na Sherlocka podíval.

„Nic nezkoušej,“ řekl temně detektiv a pak se vydal do svého pokoje.

John tam dál klečel. Díval se jak se dveře za jeho… spolubydlícím? Milencem? Násilníkem? …zavřely. V hlavě měl podivné prázdno. Jako by někdo vzal jeho duši a prodal ji nejvyšší nabídce peklu.

Pohled mu padl na ruce. Chvěly se. Jedna jeho část prostě chtěla utéct, co nejdál. Prchnout odtud. Zbaběle. A už nikdy… nikdy se nevrátit. Ale ta druhá… ta dominantnější, chtěla muži ve vedlejší místnosti udělat ze života peklo. Nepodvolí se! A udělá pro to všechno!

Pomalu se zvedl. Ještě jednou se podíval na dveře ložnice jeho spolubydlícího, než se vydal do patra. Rozhodnutý bojovat! Ať už za cokoliv!