Malý zázrak

23.11.2010 14:46

Malý zázrak

 

Měla vše, ale nejednou on odešel. Ale nezanechal ji tady samotnou. Ale co se všechno přihodí a vrátí se její princ?

Největším štěstím člověka je, když může žít pro to, zač by byl ochoten zemřít.

 

V malém pokoji byla doposud tma, ale venku se už pomalu rozednívalo. Paprsky toužily vejít dovnitř, ale rolety na oknech jim to nedovolily.

V malém a útulném pokojíku ležela dívka. Spala. Ale její myslí bloudily podivné obrazce. Její myšlenky se pořád upínaly jen k jednomu bolestivému okamžiku. Težce se otočila na druhý bok, ale spala dál. Nevzbudilo ji, ani když okolo dveří prošel její táta, který se chystal do práce. Kroky byly docela hlasité, ale dívka byla večer hodně unavená. Jindy ji probudí i spadlý špendík, tak proč je to dnes jiné?

Její táta se vracel z koupelny, ale u jejích dveří se zastavil. Poslouchal. V tuhle dobu se jeho dcera vždy budí, ale nyní je to jinak. Spokojeně se usmál a šel do kuchyně na skromnou snídani.

Dívka se znovu přetočila a rukou se praštila do stolíku, který ležel vedle postele. Tiše zaklela a otevřela oči, ze kterých se okamžitě začaly řinout slzy. Utřela si je druhou rukou a pomalu se zvedla do sedu. Pokojík byl v této ranní hodince ponurý a smutný. Tak jako ona.

Domem se rozlehl její vzlyk, který okamžitě přivolal jejího otce.

„Ach, zlatíčko!“ řekl, když vpadl do pokoje.

„Tati...“ zašeptala sotva slyšitelně. Muž si sedl k ní na postel tak jako každé brzké ráno a snažil se ji ukonejšit.

„Bells, to bude dobré. Jsem tady,“ usmál se na ni a pohladil ji po splihlých vlasech. Podívala se na něj uplakanýma očima a zachvěla se.

„Proč? Proč odešel...,“ znovu hlasitě vzlykla. Ale najednou se její srdce hlasitě roztlouklo. Prudce ze sebe shodila peřinu a nevěřícně pozorovala své nafouklé bříško.

„Co... co to je?“ v jejím hlase byl děs a zmatenost. Rozechvěla se ještě víc.

„Bellsie,“ její táta byl v koncích. Tohle zažil už toikrát. Prolnul si čelo a snažil se najít správná slova.

„Je to už měsíc, měla jsi nehodu... Tvá paměť je poškozena. Doktor říkal, že se to časem zlepší. Dokonce poslední týden to tak bylo.“ Dívala se na něj jako na blázna. Znovu se ji do očí nahrnuly slzy.

„Ale co tohle?“ ukázala na břicho.

„Už je to půl roku, co on odešel. Pak jsi za mnou přišla a řekla jsi, že čekáš dítě... Byl jsem na něj naštvaný i na tebe... Ale slíbil jsem, že se o vás postarám a to hodlám dodržel, Bells. Jsi moje malá holčička a nadevše tě miluji. Pomůžu ti v čemkoliv!“ Znovu ji pohladil po vlasech. Ale ona se na něj pořád dívala poněkud zaraženě.

„Už... už šest měsíců? Ale proč...,“ vzlykla. Charlie ji objal a lehce s ní houpal.

Bella znovu usnula. Ale její myslí se pořád a zas objevovaly vzpomínky, které neznala, a na které si nepamatovala. Proč se jí on objevuje jen ve snech?! A kam odešel... Proč ji nemiloval a nezůstal tady s ní a s jejím dítětem. Odešel... Odešli a bez rozloučení. Nechali ji tady, samotnou...

Bella pootevřela oči a zamžourala do tmy smutného pokoje. Lehce přejela po bříšku a jemně se usmála.

„Drobečku,“ řekla rozněžněle. Znovu si pohladila bříško. Pomalu vstala a přešla k roletám a pustila do pokoje trochu sluníčka. Na chvíli zavřela oči a užívala si tepla, které se dralo skrz zavřené okno.

Zatáhla za okno a chtěla ho otevřít a nadýchat se čerstého vzduchu. Ale něco bylo špatně. Chytila se za bříško a tiše sykla.

„Au...“ Dovrávorala zpět k posteli a těžce na ni dopadla.

„Prcku, tohle bolí... Táta říkal šest měsíců...“ Teprve teď ji došlo, že špatně počítala. Je to šest měsíců, co Edward odešel. To znamená, že nyní je v devátém měsíci...

Po tváři se ji skutálela zbloudilá slza. Je tu sama a do jejího srdce se pomalounku vkrádá strach. Ale ne strach o sebe, ale o svého potomka, který chce mermomocně ven. Ale teď? Teď, když je dům prázdný?

Pohledem přejela místnost a hledala svůj mobil. Byl na druhé straně pokoje, hezky ležel na poličce. Smutně si povzdechla a pokusila se vstát. Ale znovu ji to škublo v bříšku.

„Pomoc,“ zašeptala a zoufale se podívala ke dveřím. Ale nikdo nikde.

„Prosím,“ zavzlykala a položila se na bok. Tak aby bolest aspoň trochu odezněla. Ale moc dobře věděla, co bude následovat. Už se nesnažila slzy zadržet a naplno se rozplakala.

„Bello?“

„Bells?“ Teprve při druhém její oslovení se otočila a podívala se k oknu, které bylo náhle otevřené.

„Jaku...“ Hlas měla vysílený, ale přesto byla ráda, že přišel.

„Proboha Bells!“ Ihned k ní přiskočil a pomohl jí sednout.

„To už?“

Přikývla: „Jaku, ale já nechci. Ještě ne! Musí... musí být u toho. Musí to vědět. Prosím Jaku, ty ho dokážeš najít... Prosím,“ zalykala se. Vzal její rozechvělou ruku a podíval se jí do čokoládových očí.

„Ty víš, že pro tebe udělám cokoliv, ale tohle po mně nechtěj! On odešel, tak ho nech tam, kde je. Já tu pro tebe budu, jen když mi to dovolíš!“ Usmál se na ni a pohladil ji po tváři.

„Jaku..., mám tě ráda a moc. Ale jeho miluji, je pro mě vším a navíc... jeho dítě. Musí to vědět!“ Vysíleně se o něj opřela.

„Prosím...,“ hlas se jí zlomil.

„Já... Udělám, co je v mých silách, ale nejprve zavolám Charliemu, aby tě vyzvedl. Nemůžu tě tady nechat takhle!“ řekl jí docela přísně. Lehce se na něj usmála.

„Děkuji ti,“ šeptla a líbla ho na teplou tvář.

Obrovský kluk vzal její mobil a vytočil číslo jejího otce. A než přijel, odešel hledat něco, co jeho nejlepší kamarádka ztratila. Něco, co nechce být nalezeno. Ale jak slíbil, tak udělá. Udělá pro ni vše a pokud má být šťastná s ním, tak budiž. On tu byl, je a bude jen a jen pro ni.

„Slečno, musíte zatlačit!“ přikazoval jí doktor, ale ona zavrtěla hlavou. Nechce! Ne dokud tady nebude. On musí přijít. Byla unavená, vysílená. Vzpomínky se jí v hlavě míhaly a navíc tu nebyl ani táta. Nevydržel tady.

„Nemůžu... Nechci!“ zaskuhrala, ale její tělo si dělalo, co chtělo.

„Zabijete sebe i své dítě!“ Doktor už byl zoufalý. Nevěděl, co si s ní počít. Je tvrdohlavá a navíc si ubližuje schválně.

Dýchala přerývavě a snažila se porod oddálit, co nejdál. Podívala se na dveře nemocničního pokoje. Zoufale čekala. Ale bolesti byli příliš velké. Pomalu zatlačila. Bolelo to. Ale nedovolí, aby se stalo něco jejímů drobečkovi. Pokud se se Edward nevrátí, ono bude to jediné, co jí po něm zůstane.

„Dobře, ještě jednou!“ řekl už o něco příjemněji doktor. Moc dobře si všimnul jejích zoufalých pohledů ke dveřím. Chápal, jak se tahle mladá dívka cítila. Taky kdysi ztratil dívku, kterou miloval.

Bella do toho dala všechnu svou sílu. Křičela. Modlila se. Proklínala. Ale nakonec jí do chabých rukou položili malý růžový uzlíček.

„Je to dcera,“ říkala ji zrovna mladá sestřička a přívětivě se na ni usmála. Bella se podívala na to malé ve svých rukou a v tu chvíli si vzpoměla. Na to, jak on odešel. Na to, jak zjistila, že je těhotná. Na každý další den, který od té doby uplynul. Znovu se rozplakala.

„Holčička... Moje dcera, moje malá Renesmé...“

Políbila dítě na hlavičku. Neplakalo a na novorozeně se tvářilo jinak. Ale kdo ví, jak se tváří malé děti. Každá matka to vidí jinak. Každá nová máma cítí jinak. Ale Bella byla šťastná i smutná zárověň. Měla vše a přitom nic.

Dveře sálu se otevřely a na mladou matku dopadl stín. Nezvedla hlavu. Pořád sledovala obličejíček své novorozené dcery.

„Bello...“