Návrat domů 10. kapitola

Tak... je to... tady! Před-poslední kapitola. Tuhle část jsem měla vymyšlenou už od začátku. Konečný konec? Možná... ale nebojte já slíbila Happy end a ten bude. ((A Harry za to nemůže! To jen ty hormony!))

yellow děkuji za velmi rychlou opravu, vzhledem k podmínkám...

Děkuji všem! S láskou Vaše Salazaret

10. kapitola – Návrat domů?

„Severusi! Už toho mám dost! Co ti zase přelítlo přes nos?“ třískl jsem knihou o stůl a zaměřil svou pozornost na jistého lektvaristu, ale ten dělal jako by mě nevnímal.

„Severusi!“

„Harry, teď nemám čas!“ odbyl mě touhle odpornou větou, jakou to dělal posledních pár dní.

„Co se stalo? Co jsem zase udělal? Nebo neudělal?“ zeptal jsem se zoufale. Co se děje? Proč, když vše začalo být dokonalé, jde teď všechno k čertu? Nechápu to!

„Harry, promluvíme si později, teď na tebe opravdu nemám čas!“ jeho hlas byl tichý, ale přesto jsem v něm zaslechl jízlivost. Byl naštvaný. Na mě, a já nevím proč. Zase jsem nevědomky udělal nějakou chybu…

„Co jsem udělal?“ naléhal jsem. Přiblížil jsem se k němu a dotkl se jeho ruky. Ucukl. Má ruka zůstala pořád ve stejné pozici. Díval jsem se na to prázdné místo. Takže se vracíme zase na začátek?

„Neměl bys být s těmi svými kamarádíčky?“ zeptal se mě. Jeho hlas teď sarkasmem přímo překypoval.

Tak odtud vítr vane. On žárlí? Na Felixe? Na Silase? Nebo na oba dva?

„Ráno odjeli, říkal jsem ti to včera večer,“ šeptl jsem tiše. Zvedl jsem zrak a podíval se do jeho bledého obličeje. Díval se na mě přesně tak jako kdysi. Jako, když jsem byl ještě student a on mě nenáviděl. Co se změnilo! Sakra! Co!

„Neměl bys jít za nimi? Určitě ti chybí. Nemám pravdu?“ zavrčel a pak se přesunul ke svému pracovnímu stolu. Já zůstal stát na místě.

„Nechápu, co tím myslíš,“ znovu jsem se snažil přiblížit, ale jeho varovný pohled mě zastavil.

„Kvůli tomu přišli, ne? Odvést tě domů. Věděl jsem, že tu nemůžeš zůstat. Až moc ses změnil…“

„To si myslíš? Opravdu si myslíš, že bych tě opustil? Odešel?“ trpce jsem se usmál. Ano, chápu… Bolí to!

Neodpověděl.

„Dobrá, jak myslíš…“ zašeptal jsem a pak se vytratil, jak nejrychleji jsem mohl. Zase mě zradil? A ne mojí vinou? Zase mám odejít? Být sám?

Cítil jsem, jak se mi chvějí ruce. Cítil jsem se pod psa. Žárlivost? Opravdu tohle zavinila ona? Ale Severus… on…

Na chvíli jsem se zastavil a opřel se o chladnou zeď. Bylo mi zle. Nebyl to náhodou on, kdo mi chtěl dokázat, jak moc mě miluje? Jak mě a našeho syna chce?

Vyhodil mě! Tak, jako tenkrát! Ale, co když je v tom něco jiného? Ale co?! Povzdechl jsem si a pak se vydal do své třídy. Už tak jdu pozdě a radši ani nechci vědět, co se tam děje.

„Učebnice strana sto dvacet. Samostudium!“ zavrčel jsem na studenty hned ode dveří. Zůstali chvíli jen tak sedět a dívali se na mě jako na něco divného.

„Neslyšeli jste!“ okřikl jsem je a změřil si je jedním ze svých zuřivých pohledů. Zabralo to.

Sedl jsem si za stůl a jen se díval před sebe. Přemýšlel jsem. O všem, co se od doby, kdy jsem přišel, stalo. Bylo toho hodně. Dobré i zlé. Pamatuji si tu chvíli, kdy jsem Severuse znovu spatřil. Jak tam stál a v očích měl ten zvláštní lesk. Vypadal tak impozantně. Tak dokonale. A já tehdy nechtěl věřit. Tehdy jsem ho proklínal za to, že mě zlomil. Zradil. A teď? Udělal to znovu…

To mu ani trochu nezáleží na tom, co si myslím já? Nebo na našem synovi, který ho má rád. Vycházejí spolu a jsou tak stejní. Dokonalý otec a dokonalý syn. To já jsem přespočet? Já jsem ten divný?

Z mého zadumání mě vytrhlo lehké zatahání za rukáv. Otočil jsem hlavu a zadíval se do černých očí svého syna.

„Severusi! Co tu děláš!“ řekl jsem naštvaně a popadl ho za zápěstí. „Neříkal jsem ti, že máš zůstat v našich pokojích? Proč mě nikdy neposloucháš?!“ Mírně jsem s ním zatřásl.

„Tati… já…“

„Co? Co ty! Zase porušuješ naše pravidla? Zase si děláš, co chceš! Severusi, už mě to tvé chování rozčiluje!“ zavrčel jsem mu obličeje. Do očí mu vhrkly slzy.

„A nebreč mi tady. Slzami si nic nepomůžeš. Teď půjdeš zpět a opovaž se jít někam jinam, rozumíš?“

„Ano, tati,“ vzlyknul. Pustil jsem ho a pak se díval na jeho vzdalující se záda. Bolelo to!

Podíval jsem se po třídě. Každý se na mě díval s hrůzou v očích, ale jakmile jsem se začal nadechovat k tomu, že je seřvu, sklonili hlavy zpět k učebnicím.

Do konce hodiny byl klid. Relativní… Uvnitř mé duše byl doslova uragán. Cítil jsem, že jsem udělal chybu. Seřval jsem nevinné dítě. Jen proto, že jsem byl naštvaný na jeho otce. Ublížil jsem. Ale já nechtěl!

Jakmile to tu dokončím, půjdu se mu omluvit. Neměl jsem si na něm vylévat zlost. Tohle si nezaslouží. Je to jen dítě. Mé dítě! Ale do konce vyučování mi zbývaly ještě dvě hodiny. Nebelvír a Mrzimor… Povzdechl jsem si…

Zrovna jsem si balil věci a chtěl jsem jít do svých pokojů, když do třídy vletěla jedna prvačka a s vyděšeným pohledem se u mě zastavila.

„Pane profesore!“ vypískla. Hlásek se jí mírně třásl.

„Co se děje, Eve?“ zeptal jsem se s napětím v hlase. Stalo se snad něco?

„Váš syn… on… on…“

Popadl jsem ji za malá ramena. „Co je s ním!“ zeptal jsem se vyděšeně.

„Je na ošetřovně…“

Nečekal jsem. Vyrazil jsem a neohlížel se na nic. Co se stalo! Poslal jsem ho jen domů! Přece to není daleko, aby se mu po cestě mohlo něco stát!

Vpadl jsem dovnitř a rozhlédl se kolem. Bylo tu dost lidí. Severus, Albus, Minerva, pak Hermiona a Poppy, která mávala hůlkou nad postavou na lůžku. Okamžitě jsem se dostal k posteli a podíval se na ležící tělo.

„Severusi?“ zašeptal jsem a pohladil jeho bledý obličej. Otočil hlavu a podíval se na mě.

„Tati? Promiň…“ jeho hlásek bych tichý, ale usmíval se. Pohladil jsem ho po rozverných vlasech. Posadil se.

„Co se stalo, Seve?“ zeptal jsem se mírně a znovu ho pohladil. Viděl jsem, jak mírně zčervenal.

„Já… Opravdu jsem chtěl jít domů… ale tam je tak strašná nuda. A když jsi říkal… nechtěl jsem být sám, šel jsem za Severusem…“

Otočil jsem se a podíval na lektvaristu. Zamračil jsem se.

„Proč potom ležíš na ošetřovně? Co se stalo!“ nespustil jsem zrak ze Snapea.

„První ročník, chtěl zůstat, pomáhal v předních lavicích. Nevšiml jsem si Rikse, který přidal do lektvaru to, co neměl…“

„Ty jsi ho tam nechal! Ty jsi našeho syna vystavil takovému riziku!“ můj hlas se s každým slovem zvyšoval. Byl jsem naštvaný! Hodně naštvaný.

„Tati, on za to nemůže… To já chtěl zůstat…“

„Neomlouvej se za nezodpovědnost dospělých, Seve! To on tě měl hlídat, když si tě tam nechal!“ ukázal jsem na Snapea.

„Ne, tati! Byla to moje chyba. Netrestej za to jeho…“

„Takže tak to je, Severusi?“ znovu jsem se otočil na lektvaristu. „Nejprve jsem nevěděl, o co ti jde. Ale bravo. Musím ti tleskat…“ řekl jsem ironicky.

„O čem to mluvíš?“ zeptal se mě Snape. Uchechtl jsem se.

„Neděl ze sebe hlupáka! A ze mě taky ne!“ vyjel jsem na něj. Ostatní nás ostražitě sledovali. Sev mě lehce chytil za hábit, ale snažil jsem se to ignorovat.

„O to ti šlo, ne? Získat ho na svou stranu a mě pak odkopnout. Gratuluji, povedlo se ti to…“

„Cože? Tati… o čem to mluvíš?“ hlas se mu mírně třásl.

„Seve, zvedni se z postele a pojď. Odjíždíme…“

„Tati!“ lehce zatahal za můj hábit. Nepodíval jsem se na něj. Nemohl jsem…

„Nehodlám o tom s tebou diskutovat!“ Otočil jsem se k němu a chytil ho za ruku a mírně zatáhl. Ale zapřel se.

„Ne! Tati, to nemůžeš!“ bránil se. Já ho pustil. Takže konec?

„Nepůjdeš?“ zeptal jsem se tiše a přitom se podíval do černých očí lektvaristy. Nikdo se do toho nesnažil zasahovat. Ani on. Bolelo to!

Povzdechl jsem si.

„Dobře… dobře, Seve. Půjdu sám.“ Otočil jsem se na něj. Mírný úsměv na tváři. „Ale až ti Snape zlomí srdce, nechoď za mnou s prosíkem. Možná mě už neuvidíš… to je to, co chceš?“ Otočil jsem se a prostě kolem všech prošel. Odcházel jsem. Domů? Ne, z domova mě vyhnali…