Návrat domů 2. kapitola

25.01.2011 14:45

 Beta : yellow

2. kapitola – Každý má tajemství, proč ho nemůžu mít já?

 

Nejbolestnější je vedle někoho sedět, jen tak se ho letmo dotýkat, plakat pro něj po nocích, ale vědět, že ho nikdy nemůžeme mít ...

 

 

„Už zase pozoruješ východ slunce?“ Otočil jsem se a zadíval se do těch zářivých očí.

„Víš, co se včera stalo?“

„Ne, ale ty mi to určitě řekneš?“ zeptal se s úsměvem a posadil se vedle mě na lavičku a objal mě kolem pasu.

„Ach, Felixi!“ zaúpěl jsem a cítil, jak se mi do očí nahrnuly slzy. Přitáhl si mě blíž a začal mě hladit po zádech.

„To nic... To bude dobré...“

„Právě, že nebude! On... on...“ zavzlykal jsem. Nemohl jsem dál pokračovat. Vše na mě padlo, všechno, čemu jsem se dlouhá léta vyhýbal. Proč jsem to zatracené místo bral? Proč jsem nemohl dál žít v sladké nevědomosti?

„Opravdu to bylo tak zlé?“ zašeptal Felix a znovu mě pohladil po zádech. V tak konejšivém gestu. Měl jsem toho kluka opravdu rád. Byl to opravdu hodně dobrý kamarád se srdcem na správném místě.

„Severus...“ vzlykl jsem.

„Co je s ním?“

„On... žije...“

„Aha... to bude asi hodně velký problém, že?“ Ještě víc si mě přitlačil na hruď a cítil jsem, jak mě lehce políbil do vlasů.

„To se nějak zvládne, hlavně to nevzdávej. Něco vymyslíme!“

„Víš, co to znamená?“

„Ano... Vím, Harry.“ Položil jsem mu hlavu na hrudník a naslouchal zběsilému tepání jeho srdce. Nedivím se mu, že ho tahle informace zasáhla tak jako mě. Moc dobře si vzpomínám, že to byl zrovna Felix, který mě postavil na nohy. Staral se o mě v těch nejtěžších chvílích. Byl mou oporou, mým učitelem a rádcem.

„Jen se vybreč, potřebuješ to...“ Posadil jsem se a znovu se podíval do jeho vševědoucích očí.

„Děkuji, Felixi,“ šeptl jsem a lehce ho políbil na rty.

„Pro tebe cokoliv, to přece víš?“

Usmál jsem se a on moc dobře věděl, co tím chci říct. Že vím, že je tu pro mě. Že udělá vše pro mé štěstí a nejen mé.

„Měl bych jít. Musím si vyzvednout rozvrhy a měl bych být ve Velké síni na snídani. I když bych nejraději zůstal tady.“

„Jen běž.“

„Sev ještě spí. Řekni mu, že ho miluji a že během oběda přijdu.“

„Jistě.“ Otočil jsem se a vydal se do obýváku, a pak krbem do své pracovny v Bradavicích.

Rozvrhy už byly na stole. Ale všude byl ještě poněkud klid. Vždyť může být něco po šesté. Kdo by v tuto ranní dobu lezl z postele.

Když jsem procházel chodbou, narazil jsem jen na dvě ranní ptáčata a to z Havraspáru, tato kolej byla učením naprosto posedlá, a jak je vidět, zůstalo to tak doposud. Ale jinak nikde nikdo, ale když jsem vstoupil do Velké síně, všiml jsem si jediné osoby sedící u profesorského stolu.

Nádech. Výdech. Ano, tak je to správně. Hlavně se nenechat vytočit! Ale vytáčí mě už jen tím, že tu je! Bolí to... Minulost umí bolet a ozve se vždy, když to člověk nečeká...

Dosedl jsem na své místo a hodlal se v klidu nasnídat. Ale jeho pohled, který mě doprovázel celou cestu přes síň, mi to moc neulehčoval. Dokonce i teď jsem na sobě cítil jeho upřený pohled.

„Co je?!“ nevydržel jsem to a zavrčel na něj.

„Nic!“ odsekl, ale nepřestal mě sledovat.

„Tak na mě tak blbě nečum!“

„Co ta jízlivost, Pottere? Předtím ti to nevadilo...“ zašeptal.

„Předtím bylo předtím, teď je teď! A vadí mi to, tak jestli nemáš nic na srdci, tak bych se rád najedl!“ Šlehl jsem po něm naštvaným pohledem, a pak se věnoval své snídani. Ale ty oči byly pořád nalepené na mně.

„Tak, sakra! Co je?!“

„Nic...“ Podíval jsem se na něj. Najednou vstal. Sroloval noviny, které před mým příchodem nejspíš četl a chtěl odejít. Ale pak se zarazil.

„Jen... Sluší ti to, zelená ti jde k očím.“ Zůstal jsem vyjeveně sedět a zíral na místo, kde ještě před chvíli stál on. Co že to řekl? Bodl přímo do vosího hnízda. Přímo do černého, Severusi!

On moc dobře ví, jak ublížit. Vyžívá se v tom. Zmetek jeden!

 

Ráno pak probíhalo docela v klidu. Měl jsem jen první a třetí ročníky, tak to bylo v pohodě. Jsou to pořádní ďáblové a snaží se nadělat, co nejvíc neplech. Ale moc dobře vím, jak zacházet s podobnými. Přece jenom šest let jsem v něčem podobném vyrůstal. A tam to bylo vskutku o hodně horší. Raubíři na druhou!

Na oběd jsem se vrátil přesně, jak jsem slíbil, a pak jsem měl volnou hodinu, kterou jsem strávil přípravou na odpoledne. Měl jsem mít sedmé ročníky a k tomu Nebelvír se Zmijozelem. A to dohromady. Takže zůstat na pozoru a hlavně v klidu.

Ale nakonec i tyhle hodiny proběhly v pokoji. Merlin dík! Od konce války se toho hodně změnilo a dokonce i nevraživost mezi kolejemi. To je možná to jediné plus. Ale jsou věci, které se nemění.

Můj pohled zase padl na něj. Seděl v koženém křesle a četl si. Čekali jsme na příchod ředitele. Nevím, proč musíme mít každý den ty připitomělé schůze! Fakt to bude otrava... Co chce proboha řešit? Po jednom dni?

Dveře se otevřely a dovnitř s elegancí zavítal ředitel. Zašklebil jsem se. Ale můj potměšilý úsměv netrval dlouho. V té samé chvíli oknem vlétla sova s podezřele rudou obálkou. Přistála přímo přede mnou.

„Do háje!“ řekl jsem a vyrval sově obálku ze zobáku a odehnal ji.

„Hm, kolego, měl byste to otevřít. Nebo to bude o mnoho horší!“

„Vždyť já vím!“ Roztřeseně jsem roztrhl obálku a celou ředitelnou se ozval povědomý a velice naštvaný hlas.

„Harry Pottere! Jak si to představuješ? Jen tak mě nechat být!!! Jestli se okamžitě neukážeš, najdu si tě a budeš prosit o svůj podělaný život! Se mnou takhle nikdo jednat nebude!“ Pak se obálka vznítila a nastalo hrobové ticho.

Povzdechl jsem si.

„Omluvte mě, vypadá to, že musím naléhavě odejít!“ řekl jsem klidně, přešel ke krbu a nabral si letax. Nevšímal jsem si udivených tváří. Teď musím vyřešit jeden malý problém. A pokud možno jednou pro vždy!

„Lex-Manor,“ vyslovil jsem a už jsem si to hučel pryč.

Tentokrát mě to vyplivlo aspoň trochu normálně. Byl jsem sice od sazí, ale nic víc.

„A pan Potter,“ usmál se na mě postarší kouzelník.

„Jdu za Lexem, prý je to nesmírně naléhavé!“ zavrčel jsem.

„Ach ano, je trochu rozrušený. Buď na něj hodný.“

„Budu se snažit, Abrahame,“ sykl jsem a vydal se do vzdálené části rezidence, kde, jak jsem moc dobře věděl, má Lex pokoj.

A jen jsem stihl otevřít dveře a něčí pevné ruce mě přišpendlily ke zdi.

„Harry,“ zapředl sladce.

„Lexi,“ řekl jsem docela nakrknutě.

„Jsem rád, že jsi přišel.“ Proboha, co hodlá dělat! Copak nerozumí slovu konec a nechci tě už znovu vidět? Neotravuj a nech mě být? Ale to já jsem sem přišel, klidně jsem jeho huláka mohl ignorovat. I když... Co kdyby mi přišel nějaký uprostřed oběda? Otřásl jsem se.

„Lexi, nech těch blbostí! Přišel jsem si jen promluvit,“ řekl jsem a snažil se znít přesvědčivě. Ale hlas mě zrazoval. Lehce mě políbil na krk a pomalu pokračoval níž.

„Lexi!“ zavzdychal jsem. „Nech-toho!“ Odstrčil jsem ho od sebe a poupravil si hábit.

„Ale no tak, minule ti to nevadilo!“ řekl naoko uraženě.

„Ale teď je teď! Co jsi nepochytil z našeho posledního rozhovoru?“

„Ale já chápu všechno velmi dobře. Vím, že se nechceš vázat. Ale já si slíbil, že ti ukážu, že mě bys mohl milovat!“ Znovu ke mně přistoupil. Chtěl jsem vytáhnout hůlku, ale než jsem stihl udělat jen nepatrný pohyb, jeho rty polapily ty mé. Vroucně, vášnivě. A já mu polibky ochotně vracel.

Když zjistil, že se vůbec nebráním, přitiskl se na mě ještě víc. Ani nevím jak, ale během chvíle jsme oba leželi nazí na jeho posteli a ztěžka oddechovali.

Se zamručením jsem se postavil.

„Kam jdeš?“

„Domů! Na rozdíl od tebe mám ještě nějakou práci!“ odsekl jsem a začal sbírat zbytky mého oblečení. Aspoň kalhoty zůstaly v celku, když už ne košile a plášť.

„Pořád se vymlouváš na práci! Víš, že tyhle dveře jsou pro tebe vždy otevřené. Už bys nemusel nikdy pracovat...“

„Děkuji, ale nemám zájem! A pokud jsi to ještě nepochopil, už je konec a dnes mě vidíš naposledy! Je ti to jasné?“

Jeho pronikavé modré oči se propíjely do těch mých.

„Nedovolím ti to takhle skončit! Miluji tě...“

„Jo, ty určitě! Jde ti jen o prestiž a nic víc! Lexi, já nemiluji tebe! Byl to jen chvilkový románek, tak už to konečně pochop! Nebo jsi tak blbý, že tvá chorá mysl nedokáže pochopit slovo konec?“

„Jak chceš! Ale budeš toho do konce života litovat!“ prsknul na mě. Oblékl jsem si na sebe košili  bez knoflíků a plášť jen tak přehodil přes rameno.

Vyšel jsem z pokoje a už se neohlédl. Snad konečně pochopil...

Ale co jsem to zase udělal? Proč jsem to udělal? Byl jsem naštvaný sám na sebe, ale nejvíc na Snapea! To kvůli němu! Ale co jsem tím chtěl dokázat? Že umím spát i s někým jiným?

Svatý Salazare, pomoz mi!

„Už jdete, pane Pottere?“

„Ano,“ řekl jsem jen a znovu se přesunul do Bradavic, kde jsem si hodlal vyzvednout pár knih, a pak jít konečně domu. Už budou mít o mě strach!

Ale když jsem vystoupil z krbu, zjistil jsem, že všichni jsou ještě tam. Nevěřícně se na mě dívali.

„Co je?“ prsknul jsem. Nic. Mlčeli.

„Co se vám stalo, pane Pottere!“ děsila se Minerva.

„Nic důležitého.“ Vydal jsem se směrem ke dveřím a nemohl jsem si nevšimnout černých očí, které mě od návratu do místnosti pronásledovaly.

„Nic důležitého? Vždyť vypadáte, jako by se přes vás přehnala vichřice! Ublížil vám někdo?“

„Myslím, že vám do mého osobního života nic není, a jestli mě teď omluvíte, musím domů!“

„Ale...“

„Co chcete slyšet?! Nemám zapotřebí zrovna s vámi rozebírat své sexuální praktiky, ale jestli máte opravdu zájem, můžu vám říct detaily! Nebo můžeme rovnou použít myslánku. Klidně se můžete všichni pokochat!“

„Takže... vy...“ Pak ji asi došla má slova a zrudla jako pivoňka. Dokonce jsem uslyšel i pár zalapaní po dechu.

„Nikdo nic? Tak už můžu jít?“

„Ne, Harry. Ty zůstaneš tady a ostatní půjdou.“ Podíval jsem se na ředitele, jestli to fakt myslí vážně. Ale podle jeho výrazu jsem mohl soudit, že opravdu musím zůstat. Dovolil jsem si ještě jeden kradmý pohled na mistra lektvarů. Ano Severusi, za vše můžeš ty!

„Harry, chlapče drahá! Co to provádíš? Co kdyby tě v takovém stavu potkali studenti? Co by si pak o tobě mysleli?“

„O-omlouvám se... Už se to nestane,“ povzdechl jsem si, ale do očí jsem se mu nepodíval.

„Já vím, že nikomu do tvých osobních věcí nic není, ale uvědom si, že tohle není řešení. Vidím, že se trápíš...“

„Brumbále, nepleťte se do mého života víc, než je nutné. Vše si vyřídím sám a pokud jde o dnešek... Opravdu se omlouvám a můžu vám slíbit, že se to nebude opakovat!“

„Záleží mi na tobě, chlapče.“ Zvedl jsem pohled a podíval se na něj. Do těch jeho tatínkovských očí.

„Já vím a děkuji, ale už opravdu musím jít,“ řekl jsem s lehkým úsměvem na rtech a odešel...