Návrat domů 3. kapitola

 Beta : yellow

3. kapitola - Návštěva

Přátelství je jako zlatá nit, která když se přetrhne, jde sice ještě spojit, ale uzel už navždy zůstane.

„Slyšel jsem o tom, co se stalo u Lexe. Opravdu jsi ho poslal k vodě?“

„Hm...“

„Konečně jsi dostal rozum! Nechápu, co jsi na něm viděl!“

„Taky nevím... Ale už se to stalo více jak před měsícem. Nechápu, proč s tím začínáš zrovna teď.“

„Možná proto, že jsem tě skoro měsíc pořádně neviděl?“

„Hm...“

„Harry, u Merlina! Vypadáš, jako bys týden nespal. Děje se něco?“

„Tak jako vždy. Jen... Minulý pátek se mi ozvali bývalí přátelé...“

„Bývalí?“

„Hermiona a Ron, chtěli by mě vidět a já nevím, jestli chci. Vím, že mi vyčítají to, že jsem tak zbaběle utekl...“

„A víš to určitě? Taky jsi věděl s jistotou, že Snape jr mrtvý a hle...“

„Tohle mi připomínat nemusíš! Vídám ho každý den!“

„Harry, měl bys s ním promluvit. Tady nejde jen o tebe a ty to moc dobře víš!“

„Felixi! Už jsem ti jednou říkal, že s tím parchantem nechci mít nic společného! Copak to nemůžeš pochopit! Ublížil mi...“ Hlas se mi zlomil a já se zadíval do jeho ustaraných očí. Felix moc dobře chápal, o co tady jde. Zná mou bolest, a přesto se snaží dát nás dohromady? Proč?

„Ano ublížil a lituje toho.“

„To ty vědět nemůžeš!“ naštvaně jsem odsekl.

„Podle toho, co jsi mi všechno pověděl… To jak za tebou pořád chodí. Ty jeho poznámky ohledně tvé osoby. Asi si to neuvědomuješ, ale pořád o něm mluvíš. Zkus ho vyslechnout.“ Felix ke mně přistoupil blíž a objal mě.

„Nemůžu, Felixi.“

„Ale ano, můžeš. Jen si to nechceš připustit. Ale to ti opravdu tak moc ublížil? Chtěl tě jen chránit. Věděl, že ve válce umře a nechtěl, aby sis to pak vyčítal. A ty jsi to přesto udělal. Znám tě Harry a záleží mi na tobě. Pochop jeho situaci a možná mu pak dáš šanci. Hm?“

„Pochopit? Co na tom mám pochopit? Že ve chvíli, kdy jsem mu řekl, že ho miluji, mě odkopl? Že mi řekl, že on na tom není stejně, a že mě jen využíval? Na tom není, co chápat! On už takový je a nezmění se...“

„Jak myslíš, ale říkám ti vyslechni ho a pak se rozhodni,“ řekl tiše. Ještě jednou mě lehce objal a zanechal mě v obývacím pokoji o samotě.

Ale já přece nejsem sám. Lehce jsem se usmál a nakoukl do vedlejších dveří, kde spal on. Ležel tak klidně.

Přešel jsem k posteli a odhrnul mu z čela černé vlasy. Políbil ho na spánek a pak šel taky spát.

„Harry!“ vykřikla nadšeně Hermiona a ihned mě objala. Všiml jsem si jejího vypouklého bříška a musel jsem se usmát.

„Mio, jsem tak rád, že jste přišli.“

„Chtěli jsme přijít dříve, ale Mioně nebylo dobře. Druhé těhotenství a navíc tak brzy za sebou,“ usmál se Ron a taky mě objal. Kousek za nimi ťapkalo malé dítko.

„Jé, ten je hezký! Povedl se vám,“ řekl jsem s nadšením a klekl si před prcka.

„Ahoj,“ řekl jsem a vzal dítě do náručí. Zamračilo se na mě a pak se zasmálo. Začalo si hrát s mými dlouhými vlasy a strašně se u toho bavilo.

„Vidím, že ti to s dětmi jde. Fredie se nerad mazlí s cizími,“ usmála se nesměle Hermiona. Ale já jen přikývl. Věděl jsem, co tím myslí. Byl jsem cizí, teď už ano...

Všichni jsme si šli sednou do cukrárny a já každému objednal velký zmrzlinový pohár.

„Tak kde ses tak dlouho toulal? A hlavně, co ta změna?“ Podíval se na mě Ron a zhodnotil můj dnešní ohoz. Dlouho mi trvalo, než jsem vybral něco normálního, hlavně na schůzku s Nebelvíry. Ale stejně jsem nakonec zůstal u zelené. Nic jiného v mém šatníku stejně nebylo. Takže černé kalhoty a košile a lahvově zelený plášť se stříbrnou podšívkou. A k tomu samozřejmě stejný šátek tak, aby perfektně zakrýval jizvu.

„Změna je život, Rone.“

„Ano, ale taková? Vypadáš jako Zmijozelův princ,“ zasmál se a pak zvážněl. Podivně si mě měřil.

„Neboj, se Zmijozelem to nemá nic společného,“ řekl jsem a dával si pozor, aby mou lež neprokoukli. Protože moc dobře vím, kvůli kterému Zmijozelovi jsem se dal na zelenou…

Celé hodiny jsem jim vysvětloval, co jsem dělal. Ale každopádně některé informace jsem si nechal pro sebe. Nemohl jsem jim říct, proč jsem odjel. A hlavně proč jsem se nechtěl vrátit. Na to je ještě čas.

Už tak se v novinách zase píše jen o mně. Jak by se pak na mě všichni dívali po tom, co by se dozvěděli celou pravdu? Zachránce kouzelnického světa prchl, aby... Neřešit! Jen to neřešit...

„Budeme rádi, když se někdy stavíš. Máma a ostatní tě taky rádi uvidí. Kdybys viděl její reakci, když si přečetla, že jsi nastoupil do Bradavic jako profesor. Byla opravdu šťastná.“

„Určitě se někdy stavím. Jen nevím kdy, mám toho teď docela dost.“

„Chápu, ale doufám, že to nebude za dalších šest let,“ zasmála se Mia a zase mě objala. Na rozloučenou...

Vydal jsem se zpět do Bradavic. Ale nestihl jsem dojít ani k hlavní bráně, když mi zatarasila cestu temná postava.

„Promluvme si!“ zasyčel a chytil mě za paži. Kam mě to táhne? Proč se mě dotýká?!

Podíval jsem se do jeho černých očí. Bolest se zase ozvala. Dlouho, moc dlouho jsem ji nechal spát. A teď to zase přišlo. Mám s ním jít? Mám mu dovolit zase vstoupit do mého života? Co když mi zase ublíží? Jestli si budu muset ještě jednou projít tím peklem, raději se tomu vyhnu. Ale mám mu dát šanci?

„Severusi...“

„Harry. Nenuť mě prosit. Sám víš, že já to nemám v povaze!“ Ano nemáš, tak jako mnoho dalšího...

„Ale jsou věci, která máš! Zapomeň na minulost a nech mě být, Severusi. Já prosím. Já prosím o to, aby vše zůstalo tak, jak je to teď.“ Viděl jsem v jeho očích snad smutek? Ano, hluboko, ale byl tam!

Přiblížil se ke mně. Skoro jsme se dotýkali.

„Seve...“ Nestihl jsem to doříct. Jeho chladné rty se přisály k těm mým. A mohl jsem odolat?

Vyšel jsem mu vstříc. Tolik let jsem toužil tohle udělat. Tak moc mi to chybělo. Tak moc ho za to nenávidím! Lehce laskal mé rty a přitom se domáhal vstupu dovnitř. Podlehl jsem... Jen na chvíli...

Odstrčil jsem ho.

„Tohle už nedělej!“ prskl jsem na něj.

„Vím, že to chceš! Poddej se tomu!“ Znovu se přiblížil. Když se jeho ruka dotkla, mého boku projelo mnou horko. Pak přiložil druhou a přitáhl si mě blíž. Znovu mě políbil, ale tentokrát mi nedal šanci se bránit. Hltal má ústa s dravostí šelmy. A já se přestal vzpouzet. Poddal jsem se tomuhle opojnému pocitu, tak moc mi to chybělo. Tak moc jsem toužil a miloval...

Jednou rukou jsem mu zajel do hedvábných vlasů a druhou mu začal rozepínat knoflíčky na jeho hábitu. Chci! Musím mít!

Ale tentokrát mě zastavil on.

Dívali jsme se vzájemně do očí. Tu touhu v těch černých obsidiánech jsem nemohl přehlédnout. Přesně takhle si to pamatuji z doby, kdy jsem byl ještě student. Malý vyplašený kluk, který měl za úkol spasit svět. Tehdy jsem se cítil živ jen v jeho náruči. Jen když mě jeho rty líbaly a laskaly.

Ale tohle se změnilo. Dospěl jsem. Jeho vinou...

„Nedokážu ti věřit. Zatím ne...“ šeptl jsem a spustil jsem ruce podél těla.

„Chápu,“ řekl jen. Bolí to. Tak strašně moc to bolí.

Ale tady nejde jen o něj... Musí to pochopit...

„Je v tom někdo jiný?“ zašeptal zlomeně. Kde se v něm bere tenhle cit? Má právo žárlit?

„Ano,“ řekl jsem pevně. Díval jsem se mu očí a viděl tam tu samou bolest. Ale pečlivě ji přede mnou schoval. Tedy... Pokusil se schovat...

„Miluješ ho?“ zeptal se, jako by to byla zcela normální otázka. Musel jsem se tomu usmát.

„Ano, z celého srdce,“ šeptl jsem a nechal si vyklouznout pramen vlasů jeho vlasů z prstů. Celou dobu jsem byl tak blízko. Konečně jsem mohl podlehnout své touze, svému přání… Ale vím, že nemůžu.

Jemně jsem ho od sebe odstrčil a znovu se zadíval do černých dálek jeho obsidiánových očí. Ale pořád jsem ho měl na dosah. Lehce jsem se ho dotýkal.

„Ale můžeš se snažit, v tom ti bránit nebudu...“ Údiv. To byla emoce, která jim proběhla. Stále jsem jednou rukou spočíval na jeho hrudi a cítil jeho splašené srdce. Tak moc mi to připomínalo minulost. Minulost, která bolí...

„Ale taky musíš pochopit, že ho opustit nemůžu. Příliš mě potřebuje...“ řekl jsem ještě poslední větu a pak ruku spustil. Naposledy jsem se ohlédl a zmizel v útrobách chladného hradu.

Moc moc děkuji všem za komentíky u minulé kapitolky a snad se Vám tahle taky líbila :) Vaše Salazaret