Návrat domů 6. kapitola

6. kapitola – Tvůj syn je i můj syn

Láska má svoje iluze a každá iluze má svůj zítřek. Proto se už tolik milenců rozešlo, protože věřili, že jsou spojení navždy. Skutečnou zkouškou je bolest a štěstí. Když dvě bytosti přestáli tuto dvojitou zkoušku života, odhalili svoje chyby a svoje přednosti, mohou si být jisti, že až do skonání života, budou se držet za ruce.

Honoré De Balzac

„A, Harry. Už jsi tu?“ přivítal mě ředitelův věčný úsměv. Ale já se usmát nemohl. Bylo toho ve mně až příliž mnoho, na to abych byl šťastný a ještě fakt, že v téhle místnosti je ještě jedna osoba k tomu moc nepomáhala.

„Proč je tu i on?“ zeptal jsme se hned a bez okolků.

„Nemusíš se hned čertit, chlapče. Myslím, že by jsme si všichni měli hezky promluvit,“ řekl a v jeho modrých očích se nebezpečně zajiskřilo. Takže nemám šanci protestovat. Naprosto úžasné.

Raději jsem jen kývnul a posadil se na nabízenou židly.

Severus už na té své seděl a poprvé jsem v jeho tváři zahlédl rozčarování. Já na tom byl stejně. Co přesně říkal Felix? Promluvte si? A já ho do teď neposlechl. Nechtěl jsem poslouchat, ale třeba nadešel čas...

„Nevím, co se mezi vámi stalo v době války a nechci to tady teď řešit. Taky nejsem někdo, kdo se do toho chce plést. Ale, Harry, promluvte si a vyřeště tenhle spor, než to nabere nebezpečný směr,“ řekl jen a já mohl vydět znovu ten povědomý třpyt.

„Nechápu o co vám teď jde, Brumbále!“ naježil se najednou Snape a zamračil se.

„Vidím jak kolem sebe chodíte a už toho můžu mít taky plné zuby, nemyslíte? Teď vás tu nechám o samotě a hezky si to vyříkáte!“

Myslím, že by teď nebyl dobrý nápad vypařit se. Polknul jsem a rychle přikývl. Brumbál potom vstal a pomalu odešel, ale než za sebou zavřel dveře ještě nás obdařil jedním svým varovným pohledem. Tak ta stará liška podšitá, nás zase převezla. Zase jsme jen figurky na jeho podivné šachovnici! Proč jsem se vracel?!

Vzhlédl jsem a okamžitě jsem viděl ty černé oči. Taky se na mě díval, ale ani jeden jsme se neměli k tomu něco říct. Co mu mám, při Merlinovi, říct? Kde začít?

„Proč...“ začal, ale já ho přerušil. Musel jsem...

„Proč jsem odešel? Proč jsem se nechtěl vrátit? Proč jsem se nakonec vrátil? Proč jsem tě nenáviděl? Proč jsem sebe nenáviděl? Nebo proč jsem ti zatajil našeho syna? Je hodně proč, ale ani jedno s tebou nehodlám řešit!“

„Ale...“

„Ne, Severusi! Nebudu to s tebou řešit!“ povzdechl jsem si a prolnul si tvář. Poslední dobou toho je opravdu hodně.

„Ne! Teď budeš poslouchat ty mě! Vím, že jsem ti ublížil! Hodně ublížil, ale celou dobu, co jsi se vrátil se to snažím napravit. Ale ty jsi až moc hrdý a nechceš mi odpustit. A já se tě nevzdám!“

Zaraženě jsem seděl a díval se do jeho rozpálených očí. Nevzdá se mě? Vždyť to ani nechci. Já mu mám odpustit? Ale to už jsem udělal, Severusi! Musím nejprve odpustit sám sobě a pak možná...

„Severusi... Já... Neříkám, že tě nemiluji,“ podíval jsem se znovu do jeho očí, „ale nevěřím ti...“

Zrovna chtěl něco namítnout, ale dveře do pracovny se otevřely a tornádo v podobě mého syna mi skočilo do náruče.

„Tatí! Já viděl ducha! Opravdového! Bylo to úžasné a teta Mia mi ukázala pozemky a jezero a dokonce tu velkou příšeru, která v něm žije. Můžu ji někdy vidět víc z blízka? Je zajímavá!“ hučel mi nadšeně do ucha a pořád se smál.

„Uklidni se, mladíku,“ zasmál jsem se jeho rozvášněné náladě a pořádně ho objal. Pak jsem se znovu podíval na Severuse. Stál kousek od nás s kamenou tváří. Můžu mu odepřít syna? Jeho syna? Naše dítě?

„Harry, omlouvám se žě jsem vás vyrušila, ale už musím do práce,“ ozvala se Hermiona a tím mě vytrhla z myšlenek.

„To nevadí, Mio.Už si ho převezmu a stejně jsme už končili,“ řekl jsem a hodil kradmý pohled po lektvaristovi.

„Tak tedy v sobotu?“ Přikývl jsem. Hermiona odešla.

„Co je v sobotu? Slibíl jsi mi, že půjdeme do Londýna na tu lektvarovou konferenci!“ řekl uraženě Sev.

„Já vím, broučku. Ale Mia...“

„Tatí! Ale slíbil jsi to!“ Copak se dá odporovat někomu, kdo je tam velmi podobný svému druhému otci? Že stačí nahodit ten svůj typický úšklebek a já podlehnu?

„Co kdybys tam šel tady s profesorem?“ řekl jsem najednou a ani nevím proč. Otočil jsem se na Snapea. Ten teď se teď šokovaně díval střídavě na mě a pak na dítě v mém náručí.

„A kdo to je, tati?“ Vskutku trefná otázka. Chce vůbec poznat svého syna? Ale když řekl, že se mě nevzdá, mysle tím i malého Severuse? Svou krev? Svého syna?

Přistoupil jsem k němu blíž a postavil syna na nohy. Ale celou dobu se mě držel a podivně si prohlížel muže před námi.

„Seve? Tohle je profesor Severus Snape, učí na téhle škole Lektvary,“ řekl jsem a čekal na synovu reakci. Nejprve mlčel a se zadumaným výrazem nás sledoval.

„On se jmenuje stejně jako já,“ řekl nakonec. Usmál jsem se.

„Ano, to ano...“ Podíval jsem se na Severuse a taky čekal na jeho reakci.

„Chceš ho poznat?“ zeptal jsem se tiše a nespustil zrak z jeho tváře.

„Já...“ Ale předešel ho můj malý kluk. Předstoupil před něj a natáhl malou ručku.

„Ahoj, já jsem Sev,“ usmál se na něj. Severus chvíli je tak stál, ale pak nabízenou ruku přijal. Lehce ji zatřepal a usmál se na malého.

„Velice mě těší, mladý muži.“

Proč celým mým světem najednou otřáslo zemětřesení? Byl to tak nádherný pohled. Mohl bych se na ně dívad do nekonečna. Patří k sobě, proč jsem si to neuvědomil dřív? Proč jsem mu chtěl odepírat tuhle skutečnost? Severus James Potter je syn Severuse Snapea. Vím to! Proč bylo pro mě těžké tenhle fakt přijmout? Proč jsem so ho nechtěl připustit k tělu, víc než by bylo nutné. Ale teď vím, že má jediná touha je rodina. Skutečná rodina, ve které by mohl můj... náš syn vyrůstat. Ale proč tomu tak nebylo minulých šesti letech? To já odešel a nenechal si nic vysmětlit. To on se mě snažil chránit a dát mi volnost a chtěl, abych si našel štěstí někde jinde a ne v náručí starého netopýra. Dělal to pro mé dobro. Ale jak šeredně se pletl. Pochopil pozdě, že to byla chyba. Každý dělá chyby a má byla, že jsem odešel. Zbaběle prchnul. Co by se teď dělo, kdybych neutekl? Kde bych byl? Nemusel bych tu teď stát a dívat se na první setkání otce a syna. Nemusel bych se cítit tak špatně. Ale chybu jsem udělal a už ji nedokážu napravit. Stalo se. Ale možná to můžu jen zlepšit. Zmírnit bolest a nahradit jí něčím jiným. Snad láskou? Možná...

„A můžu vidět vaši laborku?“ zeptal se z ničeho nic Sev a s nadšením sledoval Severusovu reakci.

„Pokud to tvůj otec dovolí,“ řekl a podíval se na mě. Přikývl jsem.

„Ale ne dnes, Seve. Máme spolu ještě nevyřízené účty!“ připomněl jsem mu dnešní příchod a následné potrestání, které ho čeká.

„Ale, tati! Já přece neudělal nic špatného!“

„Nic špatného? Co kdybys se někde ztratil? Proč myslýš, že jsem nechtěl, abys sám cestoval krby? Až příliž mi na tobě záleží.“ Vzal jsem ho do náruče a znovu ho objal.

„Nechci tě ztratit!“

„Proč by jsi měl? Byl jsem opatrný!“

„Ale přesto...“

„A ta sobota?“ Znovu jsem vyhledal ten černý pohled. Celou dobu nás sledoval a mlčel.

„Pokud Severus bude chtít...“

„Prosím!“ vytrhl se mi z náruče a skočil po Severusovi. Ten to málem neustál, ale nakonec dítě objal. Znovu jsem se nad tímto obrazem usmál. Je to dokonalé!

„Nemůžu ti odepřít to co ti právem patří,“ šeptl jsem a moc dobře jsem věděl, že tohle slyšel. Už podle pohledu do jeho očí. Ale co přesně jsem v nich viděl? Vděčnost? Vinu? Ano, něco mezi tím. Miluji ho a pokusím se pro tuhle lásku udělat vše. Bude to těžké, odpustit. Ale pro našeho syna to chci udělat. Zaslouží si to...

Všem z celého srdce děkuji za komentáře! Opravdu mě velmi potěšili a vůbec jsem takovou hromadu nečekala. Co se týče dalšího děje, řeknu Vám jsem teď z toho docela rozpolcená. Hodně z Vás je pro následky a mnoho zase ne. Ale na tohle máme ještě několik měsíců čas. Přece jenom se to stalo teprve nedávno a vše se může ještě změnit. Vím, že v téhle kapitolce byly všichni pořádně OOC, ale už se stalo... Snad mi to odpustíte :)

V příští kapitolce nás čeká rodinné setkání v Doupěti včetně malého Seva a velkého Severuse. Těšíte se?