Návrat domů 9. kapitola

Tak miláčci, sranda končí a nastávají krušné časy... Nebo ne? To nechám na Vás. Děkuji za tu haldu komentíku, jste mé sluníčka.

yellow moc moc děkuji za opravu. Jsi zlatíčko!

S láskou Vaše Salazaret

9. kapitola – Felix Felicis

Miluji život, protože mi dal tebe. Miluji tebe, protože ty jsi můj život.

Stáli jsme u dveří naší provizorní ložnice. Tedy ložnice, kde jsme původně měli jen mluvit! Ale k tomu jsme se kvůli velmi důležitým věcem vůbec nedostali. Ale já za to nemůžu! To všechno on! 

Jo, ale jak to teď vysvětlit těm o patro níž? Přes hodinu jsme jen mluvit nemohli! Už tak se na nás divně dívali. A co dělá Sev? Je divné, že se po nás nesháněl. 

Povzdechl jsem si. 

„Neřeš to,“ zapředl mi do ucha jeho svůdný hlas a lehce mě objal kolem pasu. Položil jsem mu ruku na tu jeho a lehce ji stiskl. 

„Dlouho jsem tu nebyl. Utekl jsem. Zbaběle prchnul…“ hlas se mi zlomil. Otočil jsem se a podíval se na něj. Je v mých očích taky taková bolest jako v těch jeho? 

„Nemohl jsi za to…“ zašeptal tiše. 

Zvedl jsem ruku a dotkl se jeho tváře. Jako bych se chtěl ujistit, že je tady. Pro mě. Pro nás. Usmál se na mě. Jen tak lehoulince. A přesto to byl úsměv. Tak nesnapeovský. Ale přesto byl…

„Kdybych neutekl…“ položil mi prst na rty a nedovolil pokračovat. Ale já mu to musel říct! Prostě musel! 

O krok jsem ustoupil. Celou dobu mě sledoval. Posadil jsem se na postel a pohladil to bílé povlečení. Uhnul jsem pohledem. 

„Severusi…“ šeptl jsem zoufale, „vše mohlo být jinak! Proč jsem všechno pokazil?“ do očí se mi nahrnuly slzy. 

„Harry, to, co jsi udělal, bylo možná hloupé, ale pochopitelné,“ jeho hlas byl tichý. Lehce mi položil ruku na rameno a donutil mě zvednout hlavu.

„Opravdu tomu věříš?“ zeptal jsem se. Sklonil se a políbil mě. Jen lehoulince. Svými rty přejel po těch mých. Polibek. Tak čistý… tak něžný. Od někoho jako je on, zvláštní. Ale dalo mi to jistotu. Nemusíš to říkat, Severusi. Vím, co cítíš. Pořád mi to dokazuješ. Jen já byl slepý a nechtěl jsem vidět. Ale teď jsem konečně otevřel oči. 

„Děkuji…“ šeptl jsem a znovu pohladil jeho bledou pokožku.

„Nemáš za co děkovat.“ 

„Ale mám. Za tebe. Za to, že jsi mě tehdy nevyhodil z kabinetu…“ Znovu mě políbil. Já se musel usmát. Dokonalé. Tohle je víc než dokonalé!

Postavil jsem se a znovu se na něj usmál. Takže takového to je? Bezmezně milovat? Milovat napořád? A hlavně, být milován?

Společně jsme se vrátili o patro níž a opravdu jsem se snažil ignorovat pohledy, které po nás házeli. Je to snad kvůli našemu…hm… stavu? Holt na některé oblečení Reparo jen tak nefunguje. 

Snažil jsem se ještě trochu poupravit svou košili, ale spíš jsem to jen zhoršil. Cítil jsem, jak se mi do tváře hrne červená. Sakra! Já se tak nečervenal bezmála šest let! 

Ale Severus vedle mě vypadal tak jako vždy. Doslova a do písmene vražedně. To byl možná důvod, proč na nás nikdo nepromluvit. Byl jsem za to docela rád, ale přece jenom mi to po chvíli začalo vadit.

„Tati!“ ozvalo se za námi a během chvíle mi ta příšerka zase visela okolo krku. Pevně jsem ho objal, jako bych ho neviděl týdny a ne jen pár hodin. Při tom pomyšlení, co jsem těch ‚pár‘ hodin dělal, jsem zase zčervenal. 

„Jak ses měl, broučku?“ Při tomhle oslovení se na mě Severus divně podíval, ale nijak to nekomentovat. Ještě aby jo! Takhle svému synovi říkám snad od narození. A těch přezdívek, které ještě má. Nad tím se raději nepozastavovat. 

„Úžasně! Hráli jsme s ostatními famfrpál. Byla to opravdu legrace! Baví mě létání!“ poskakoval okolo mě jako smyslů zbavený. Chytil jsem ho za ramena a podíval se mu do očí. 

„Seve, pokus se uklidnit a zkus u toho mluvení někdy i dýchat. Pomůže ti to,“ zasmál jsem se a pak ho znovu objal. 

„Já vím, tati! Ale je toho tolik, co bych chtěl říct a ta slova ze mě jdou strašně pomalu! Ale ty myšlenky, to ony jsou splašené,“ řekl mi s vážnou tváří. Až se několik lidí kolem nás rozesmálo. Já s nimi. 

„Tati? Ty ses porval?“ zeptal se mě tiše a já cítil další nával červené. Proč je můj syn stejný jako jeho otec? Tak strašně všímavý!

„Ne, Seve. Nic se nestalo,“ snažil jsem se udržet svůj hlas co nejtišší, ale nemohl jsem si nevšimnout Hermiony, která nás pobaveně sledovala. 

„Ale, co potom…“ Další otázky? Merline, už ne! Raději jsem ho otočil zpět ke dveřím a popohnal ho ven. 

„Za chvíli půjdeme, tak se jdi rozloučit,“ řekl jsem mu ještě, než zmizel za rohem. Oddychl jsem si. Ale ne na dlouho. Ron i Mia mířili přímo k nám. Podíval jsem se na Severuse a pak zase na ně. Polkl jsem.   

„Harry, než půjdete, můžu s tebou mluvit?“ zeptala se něžně Hermiona a bez dalšího slova mě odtáhla od Severuse a Rona. Snad z mého kamaráda nebude další přísada do lektvarů. 

Otočil jsem se na Hermionu a čekal na proslov. A ten přišel tak, jak jsem tušil. Ale byl docela krátký… 

„Harry…“ na chvíli se zarazila a mírně zčervenala, „já vím… že ty a profesor Snape jste víc než přátelé, ale bylo by fajn příště použít aspoň nějaké kouzla proti zvukům. Naštěstí většina byla venku a pozorovala děti, jak si hrají ve sněhu, ale…“

„Omlouvám se, Mio! Já… tohle jsem opravdu neměl v plánu. Severus… On…“ 

Usmála se na mě a pak mě objala. „To nic, chápu to. Jsem šťastná, když jsi šťastný. Ale nezapomeň, jsi kouzelník, tak toho občas využij,“ ještě jednou se na mě vřele usmála a pak zmizela i s odcházejícím Ronem, který se na mě díval nějak divně. Asi pořád nedokázal překousnout tu pravdu o mně a mém synovi a nejen o něm. 

Vrátil jsem se zpět k Severusovi a pousmál jsem se na něj. 

„Co ti Ron chtěl?“ zeptal jsem se opatrně a lehce se dotkl jeho ruky. Přejel jsem prstem po bledé pokožce a pak jsem zvedl zrak a podíval se do jeho černých očí. Usmály se na mě. 

„Nic moc, jen mě varoval,“ řekl a nepatrně se ušklíbl. Druhou ruku jsem položil na jeho hruď. Nespouštěl jsem zrak z jeho tváře a dál se usmíval. Nevěnoval jsem pozornost Ginny a dvojčatům, kteří se na nás určitě dívali. 

„Varoval?“ zeptal jsem se tiše a skousl si spodní ret. Jedno jeho obočí se nadzvedlo. Pobaveně se na mě díval. Jeho ruce se přesunuly na mé boky a lehce si mě k sobě přitáhl. Ale pořád mezi námi byla dostatečná mezera. Naklonil se… 

„Ale, ale zvídavý Nebelvír?“ zašeptla mi do ucha, až jsem se zachvěl. Merline! Před chvíli jsme vyšli z ložnice a já jsem znovu vzrušený. Potřebuji se urychleně dostat domů! 

Mírně jsem ho od sebe odstrčil. Jeho černočerné oči plály jako dva ohně v nejtemnější hlubině. 

„Severusi! Provokuješ?“ zašeptal jsem nebezpečně. Narovnal se a usmál se na mě.

„Já? Ne. Kdybych tě začal provokovat, poznal bys to.“

„To je dobře, protože by to pro tebe mohlo dopadnout katastrofálně,“ zapředl jsem a rukou zajel pod rozepnutou košili na krku. Pochopil. Chytil mou ruku do své a jen se na mě díval. Ale naštěstí se začala místnost zaplňovat a oba jsme od sebe odstoupili. Molly se na nás dívala s podivnými jiskřičkami v očích. Byla ráda, že jsem šťastný. Stejně jako Hermiona a možná pár dalších. 

Rozloučili jsme se a vydali se domů. Dokonce i Severus souhlasil s večerní návštěvou a malou společnou skleničkou na závěr. Ale já moc dobře věděl, jak tahle sklenička dopadne. A taky jsem měl pravdu. Po dlouhé době jsem spal klidně. Bez nočních můr a přízraků. Byl jsem šťastný. Opravdu a moc.

***

„Harry, dneska jsi nějaký čilý. Dobře ses vyspal?“ ptal se mě ředitel hned ránu u snídaně. Já se jen usmál a hodil jsem pohledem po jistém mistrovi lektvarů. Albus tuhle skrytou odpověď poznal. Úsměv mi oplatil a pak se zase otočil na Minervu, která s ním potřebovala nutně něco probrat. 

Chtěl jsem ještě se Severusem mluvit, ale slova mi uvízla v krku, když jsem se podíval k hlavním dveřím. Stáli tam. Oba dva. Se svým oslnivým úsměvem a šli směrem k nám. 

Jeden tmavovlasý a druhý blonďák. Jako dva protipóly. Postavil jsem se a vyšel jim vstříc.

„Harry!“ zasmál se Felix a okamžitě mě držel v náruči. Drtil mě v něm jako by mě neviděl rok a ne jen pár dní. Protočil jsem nad tím oči. 

„Felixi! Potřebuji kyslík!“ zavrčel jsem na něj, ale to už se ke mně přisunul Silas a taky mě objal. Ale o něco opatrněji, než Felix. Vím, že Silas na mě pořád ještě žárlí ohledně Felixe. Ale co na to jen říct? Felix je pro mě důležitý, zachránil mě a nejen mě. Díky němu je na světě můj syn. Dlužím mu hodně. 

„Co tu vlastně děláte?“ zeptal jsem se opatrně. Ale nestihli ani odpovědět, když se ve dveřích objevila další postava. Můj malý kluk, který zase nebyl tam, kde by měl být. Povzdechl jsem si. Ale nemohl jsem ho ani pokárat. Vypískl a vrhl se na oba muže a začal jim vyprávět snad stovky příběhů, které se ani nestaly. Ale ta dětská fantazie…

„Seve, pokus se uklidnit,“ řekl jsem a položil mu ruku na rameno. K naší malé skupince se přidali i ředitel a Severus. Díval se na návštěvu před sebou podezíravě. 

„A vy musíte být Albus Brumbál? Tak moc jsem toužil se s vámi setkat!“ řekl Felix a okamžitě si potřásl s ředitelem rukou. Ten se na něj usmál.

„Já jsem Felix, Felix Felicis.“ 

„Ten Felicis? Syn muže, který vymyslel tekuté štěstí?“ zeptal se ředitel s obdivem. A já věděl, že se jen tak bavit nepřestanou. Tohle bude velice dlouhý rozhovor. Podíval jsem se na Severuse a usmál se na něj. On se jen ještě víc zamračil a pak odplachtil. Co jsem udělal?

Díval jsem se, jak odchází. Proč? Co je špatně? Udělal jsem nějakou chybu? Ale než jsem o tom začal víc přemýšlet, Felix mě chytil za ruku a donutil mě poslouchat jejich rozhovor. Ale já pořád byl myšlenkami u Severuse. Tohle se mi nelíbí…