Prolog

Milovat - to znamená uvíznout v beznadějné situaci.

Mlha... Je všude... Stahuje mě do sebe. Nemůžu dýchat. Ale jedno vím jistě! Musím pryč. Nezvládnu to. Nejde to... Proč? Proč muselo zemřít tolik lidí? Tolik mých přátel? Proč já stále žiji a oni už tu nejsou?

Klesl jsem na kolena a tiše štkal. Pode mnou leželo tělo. Moc dobře jsem poznal tu tvář. Vždyť mi umřel v náručí.

Další slza mi skanula z očí a dopadla na mužovu tvář.

Zvedl jsem ruku a lehce přejel po jeho obličeji.

„Proč? Slíbil jsi, že mě tu nenecháš! Slíbil jsi to!“ Držel jsem ho pevně za promočený hábit a mírně s ním třásl.

„Slíbil jsi to!“ Pak jsem ho objal. Naposledy. Chtěl jsem cítit jeho blízkost. Vyhledal jsem jeho chladné rty a políbil je. Naposledy...

„Harry?“

„Hm?“

„Zase nemůžeš spát?“ Zatřepal jsem hlavou a dál se díval na ten překrásný rozbřesk. Miloval jsem tuhle dobu a ani nevím proč. Ale uklidňovala mě. Konejšila mé srdce plné bolesti.

„Měl by sis jít ještě lehnout, dneska budeš mít náročný den.“ Znovu jsem zavrtěl hlavou.

Chvíli bylo napjaté ticho. Pak jsem si povzdechl a podíval se na svého společníka. Taky mě sledoval. Na tváři měl ten smutný úsměv. Ale jeho oči zářily jako dva drahokamy. Tak moc mi připomínaly to, co jsem ztratil. To, po čem moje srdce prahlo a co už nikdy mít nebude.

„Přemýšlel jsi o té nabídce?“ zašeptal.

Chvíli jsem váhal, ale pak jsem odpověděl.

„Ano...“

„A?“ Znovu ten lesk.

„Nevím...“

„Harry, je to dobrá nabídka! Něco takového se nestává často a ty to moc dobře víš.“

„Nestává často? Vždyť tam střídají profesory jako ponožky!“ odsekl jsem. Nechtěl jsem tam jít. Nemůžu se jen tak objevit na prahu a říct, ahoj jsem zpět. Odešel jsem a měl jsem k tomu zatraceně dobrý důvod!

„Sám víš, že to jsou jen povídačky. Poslední profesor tam byl tři roky, ale šel do důchodu. Nechci tě do ničeho tlačit...“

„Ale přesto to děláš!“

„Pro tvoje dobro! Sakra, Harry! Kdo jiný by se tam hodil lépe než ty?“

„Já... já fakt nevím!“

„Když to nechceš udělat pro sebe, udělej to pro Severuse,“ šeptl skoro neslyšně.

„Jeho do toho nepleť!“

„Je to kvůli němu, že? Proto se tam nechceš vrátit? Harry, jsi mocný a silný kouzelník! Vzchop se proboha a začni konečně žít! Celé roky se tu jen trápíš! Odejdi odtud a začni nový život...“

„Já...“

„Harry...“ Přistoupil ke mně blíž a položil mi ruku na rameno. Ten vřelý pohled a úsměv mě snad trochu obměkčil.

„Máš na to, hoď za hlavu minulost a konečně něco udělej se svou budoucností. Nezapomeň, že nejde jen o tebe!“

„Jak bych na to mohl zapomenout!“ odsekl jsem a raději se vrátil zpět do svého pokoje. Ale on šel za mnou.

„Tak co mám napsat?“

„Co mi zbývá? Že to beru!“

„Nebudeš toho litovat, slibuji!“

„Neslibuj něco, co nemůžeš splnit.“ Otočil se a zamířil ke dveřím.

„A Felixi?“

„Ano?“

„Nepiš jim moje jméno, nechci, aby něco věděli předem.“

„Dobře, je to tvoje rozhodnutí.“

Usmál jsem se na něj, a pak jsem v pokoji osaměl.

Tohle bude ještě hodně drsné. A navíc už mám na přípravu jen týden. Jen týden svobody!