Nedívat se!

07.05.2011 18:30

 

Co se dnes stalo, že je tu další díl? Jsem jen vděčná za tak krásné komentáře. Ani nevíte jak mi pomohly v dnešní smutný den... Smrt si nezaslouží nikdo. Ani malá zvířátka, která vám přirostou k srdci...

Takže snad mě potěšíte další várkou úžasných komentářů. I když... po téhle kapitole. Nevím, nevím...

yellow jako vždy patří mé díky za betování!

S láskou Vaše Salazaret

 

 

Cítil jsem se skvěle. Jako už mnoho dní a snad i let, ne. Je to zvláštní pocit, probudit se v téhle nádherné posteli. Možná nikdy neuvidím její barvu, ale cítím její vůni. Jeho vůni. Je v celém pokoji. I když pořád nechápu, jak jsem se sem dostal. Jediné, co si pamatuji je, že jsem usnul u něj na pohovce. V náruči někoho, koho miluji. Políbil mě! On mě políbil!

Takže všechny mé pokusy odejít byly zbytečné? Jen jsem se měl víc snažit vybudovat tenhle vztah a možná by to šlo i normální cestou. Nevím.

Ale dohromady nás daly až ty mé ubohé pokusy vzít si život. Nelituji toho, co jsem chtěl udělat. Měl jsem k tomu důvod a nechci, aby mě za to někdo obviňoval. Ale Severus to nedělá. On je jiný. Miluje mě, jinak to být ani nemůže. Cítím to z něj. Tu surovou energii. Usídlila se v mém srdci. V mé nyní šťastné duši. Copak může být něco úžasnějšího? Dokonalejšího…

Ale něco mi tu nesedí… Kde je Severus? Zamračil jsem se a pomalu se posadil. Povalování bylo pro dnešek dost.

Dotkl jsem se kraje postele a pomalu se postavil. Ta tma mě někdy deptá, ale za ty dva týdny jsem si zvykl. Každý to jednou musí udělat. Já se s tím smířil raději už teď. Kvůli Severusovi. Pro něj. Vše, co jsem kdy udělal, bylo pro něj. Pro něj jsem se narodil. Díky němu jsem, kdo jsem a hlavně pro něj jsem zabil Voldemorta. Pro něj a pro nás. Nejen pro svět. Co mi je po něm? Já jsem jen jeden člověk z kdoví kolik miliard lidí na celé zemi.

Natáhl jsem ruce a pomalu vykročil. Spánek mi opravdu pomohl. Kolik je teď asi hodin? Promeškal jsem snídani a možná i oběd, nebo i večeři?

Přešel jsem ke stěně a pomalu se přesouval podél ní. Až ke dveřím. Pootevřel jsem je, a na chvíli se zarazil. Hlasy. Dva rozhádané hlasy. Ten jeden patřil Severusovi a ten druhý… Brumbál. Co tu teď chce? Celé dva týdny se na mě pořádně nepodíval a teď se stará?

„Ne, Severusi! Já s tebou nehodlám diskutovat! Nemůžeš si ho tady držet jako domácí zvířátko! Je to Chlapec-který-přežil, při svatém Merlinovi!“

„Jaké zvířátko! Albusi! Vůbec nevíš, jak to bylo, kdybys mě vyslechl…“

„Ne! Nedávám ti nevybranou. Tohle je rozkaz a ty víš, že poslechnout musíš. Stačí jedno slovo a z Azkabanu se nikdy nedostaneš, víš to, že ano?“

Svezl jsem se podél dveří. Poslouchal jsem každé odporné slovo. Takže další překážka? Když už můžu být konečně šťastný? Proč mi to Bůh dělá?

„Albusi, to bys neudělal…“

„Ne? Znáš mě, Severusi! Chlapec musí žít svůj život. Je to slavná osobnost! Svět si ho žádá! Není pro tebe, Severusi!“

„Ale… Vy to nechápete. Záleží mi na něm…“

„Jestli ti na něm záleží, necháš ho jít. Teď ho nechám spát, Merlin ví, že to potřebuje, ale zítra ráno se pro něj stavím a ty se k němu už nepřiblížíš. Je ti to jasné?“

Nemusel jsem se dívat, abych věděl, že mu Severus přitakal. Nebrečel jsem. Neměl jsem na to sílu. Takže vše je ztraceno? Zase…