Nikdy na tebe nezapomenu

03.01.2013 09:46

Co k tomuhle dílečku říct? Sama nevím. Písnička na kterou jsem ji napsala... je moje srdcovka. Můžu si ji pouštět pořád dokola a nikdy se mi neohraje. A proto vznikl i tenhle krátký příběh. 

Snad se Vám bude líbit.

 

S láskou Salazaret

 

 

 

 

Nikdy na tebe nezapomenu

 

Si ako droga ktorá ovláda mi telo,
z celej duše ťa nenávidím ale chcem byť s tebou,
a tak zavieram oči a vraciam sa späť,
bože na takéto starosti fakt nemám vek,
oslovujem tonu ludí nedokážem teba,
chvíľu som bol tide, ale zničila ma viera,
jediné čo ostalo mi ostala mi stena,
môj poklad je láska ale postupne umiera.

 

Sklepení. Temnota. Samota.

Jsou tu dva, a přesto se tu cítí… tak sám. Už je to tak dlouho, co spolu mluvili. Nebo jinak spolu komunikovali. Temnota a smutek se usadily na tomhle místě. Ale co čekal? Hodně lidí mu říkalo, že tenhle vztah nemá budoucnost. A přesto…

Stále ho miluje. Stále ho nenávidí. Za vše, co udělal. Co se stalo, i nestalo. Za doteky, které tu kdysi byly. Za polibky, které v něm vyvolávaly žár. Za to, že tu teď není…

Bledá ruka ladně vezme do ruky brk. Podívá se do jednoho z pergamenů, které leží před ním. Chvíli si v něm čte. Sem tam napíše rudou poznámku. Tyhle večery… jsou tak obyčejné. Každý den je stejný. Proč by to taky mělo být jinak?

Ale láska tu pořád visí ve vzduchu. Její pouta jsou skoro hmatatelná.

Muž zvedne hlavu a podívá se na svého partnera, který sedí v rohu místnosti a čte si knihu. Tak teatrální. Chvíli zvažuje, že něco řekne… ale pak se vrátí k opravování esejů. Nemá co říct. Nezbylo tu už nic. Ale přesto. Jak blízko má k sobě láska a nenávist?

V zelených očích už nejsou známé jiskry. Jsou tak… zamlžené. Potemnělé. Po těch letech jsou jak bez života.

A byl tu někdy? Život? Ve své plné síle? Ano. Byl. Ještě před válkou. Milovali se. Jejich láska vyhrála ten největší boj.

 

Nedá sa zabudnúť na té naše chvíle,
ako sa môže dotyk oddialiť na míle,
čo je voľnosť a pád s tebou zažívať to rád,
ale takto sa to nedá musím ťa pri sebe mať,
ja ťa milujem stále a nedokážem prestať,
prečo teda ku tebe nevedie žiadna cesta.

 

Přešel k němu. Chvíli nad ním stál. Díval se do obsidiánových očí. Nic neříkal. Jen se chtěl dotknout. Natáhl ruku. Ale na poslední chvíli ji stáhl. Otočil se a odcházel. Tahle cesta je už dávno zarostlá trním.

Má tohle smysl? Budoucnost? Má. Pro něj. Nedokáže bez něj žít. Nedokáže ho nemilovat. Srdci neporučíš. I přes všechny skutky… bolesti. Zůstane. Navždy.

Přešel k protějšímu baru. Nalil si do skleničky své oblíbené pití. Hodlá se dnes opít? Musí. Je to dnes přesně deset let. Deset let od konce války. Deset let, co se stala ta odporná nehoda.

Přehodil přes sebe dlouhý černý hábit. Vyšel ze sklepení. V očích povědomý přísný výraz. Studenti mu uhýbali z cesty. Nikdo se mu nechtěl podívat do očí. Netopýr ze sklepení. Tak mu teď říkali. Jako by to jindy bylo jinak.

 

Cítim sa tak sám, a je to na mne vidieť,
ani závistlivci mi už nemajú čo závidieť,
zrejme by to nevydržal ani jeden z nich,
tento čas ktorý trávim, tak osamelo dík.

 

Stál na kraji lesa a díval se na kamenný náhrobek.

„Dnes je to deset let, Severusi.“ Položí na zem jednu jedinou lilii. Tak moc pro oba znamenala. Tolik připomínala. Ale už je to vše pryč. Bledá ruka pohladí vyryta písmena. Dlouhé vlasy přepadnou přes obličej.

„Chybíš mi…“ slova, která se rozplynula ve větru.

Postava v černém hábitu se vracela zpět do hradu. Bledý obličej skrýval veškeré emoce. Ale v srdci byl nepokoj. V zelených smaragdech se odrážela veškerá minulost.

Temnota ho schovala ve svém rouše. Šel vstříc dalším dnům. Sám.

 

To sa pýtam dookola, kto mi povie v čom je vada,
asi nik všetko mlčí, a končí moja spoveď,
za chvílu ktorá bola ja platím velkú obeť,
som zmierený nie ale čo mám teda robiť,
ostáva mi nadovšetko svoj život si dožiť.*

 

 

 

 

* Levo, Nikdy na teba nezabudnem