09.09.2012 12:55

Tuhle povídku jsem začala psát před rokem. Ale teprve teď jsem ji dokončila. Něco mi říkalo, že je na to správný čas. Po tom, co jsem napsala Not Alone jsem pochopila, že tohle je její pokračování. Možná to někdo pochopil... konec Not alone byl... jiný a tohle je začátek úplně něčeho nového. Snad se Vám tohle mini dílečko bude líbit. 

 

S láskou Sal. 

 

Po rozbřesku

I want to reconcile the violence in your heart
I want to recognize your beauty is not just a mask, 
I want to exorcise the demons from your past, 
I want to satisfy the undisclosed desires in your heart*

 

 

Samota.

 

Učím se ji mít rád. Pravdu? Moc mi to nejde. To ale ostatní vědět nemusí, že? Otázky kam jít, za kým a proč?, ty už neřeším. Protože odpověď na ně neznám.

 

Domů nemůžu; příliš vzpomínek. Špatných, ale najdou se i ty dobré. Když otec nebyl doma. Když zůstala máma. Miloval jsem ji. Byla jediná, která mě brala takového, jaký jsem byl; pro otce jsem byl jednoduše dědic, který půjde v jeho stopách. A přesto mi chybí.

 

Udělal mnoho chyb, ale kdo je nedělá? Uvěřil nesprávnému. Ano, bylo to tak! Taky jsem chtěl věřit; ale asi jsem nedokázal tak dobře nevidět to ostatní.

 

Vždy chtěl jen blaho rodiny; a kam nás to přivedlo..? Teď nemám žádnou rodinu. Nikoho, kdo by chtěl být se mnou. Chybí mi...

Jsem – sám.

 

„Malfoyi?“ ozvalo se za mnou. Neotočil jsem se, neměl jsem k tomu důvod. A proč mě vlastně otravuje... Chci být sám.

 

„Co tu chceš,“ prskl jsem na něj. Ani jsem se nepodíval jeho směrem. Nechtěl jsem ho vnímat.

 

Chci být sám!

 

„Hledal jsem tě,“ řekl jako by nic.

 

Mě? …Nechápu.

 

Nereagoval jsem. Nebyl důvod.

 

„Neměl bys být sám.“ Další planá slova. Neposlouchal jsem.

 

On tu stále je?

 

Jeho stín se objevil kousek ode mě. Zaclonil světlo, které zářilo z jediného okna. Východ slunce. Zvedl jsem zrak. Podíval se na něj.

 

„Co tu chceš?!“

 

Pokrčil rameny. Nechápal jsem. Nebo… nechtěl jsem pochopit?

 

„Je konec. Konec toho všeho. A nikdo by neměl být sám. Ani ty ne, Draco.“

 

„Jak…“ se opovažuješ mi říkat jménem! Nedokončil jsem větu. Nemohl jsem. Časy se změnily; on je hrdina. Já Smrtijed.

 

„Pojď se mnou, něco ti ukážu,“ usmál se.

 

On se na mě usmál. …Počkat. Usmál?

 

Zvedl jsem se a přijal nabízenou dlaň. Proč? Neptejte se mě. Sám to nevím. Nebo nechci vědět. Zatím.

Jeho ruka byla teplá. Nějak z ní sálala energie. V tu chvíli mě poprvé napadlo utéct.

Ale už bylo pozdě a třeba je tohle všechno jen hodně divný sen, jenže… Jenže. Já bych si přál, aby to byla pravda.

 

Zatraceně.

 

Chvíli jsme tam jen stáli a drželi se. Snažil jsem se ho pustit. Urputně. Ale nedokázal jsem to. Co když to je přeci jen skutečnost? Hm… A kdyby ano – je tohle dobře? Pro mě? Pro něj?

 

Vedl mě rozzářeným hradem. Pořád mě držel. Jako bych byl někdo důležitý. Nebránil jsem se. Nechtěl jsem?

 

Jistěže nechtěl.

 

Pak jsme stanuli před Velkou síní. Byla otevřená dokořán, plná lidí, studentů, dospělých, povídali si mezi sebou, někdo roznášel přikrývky a teplý čaj. Prováděl mě skrz tím vším. Zastudilo mě v zádech; ano, už rozumím. Tohle vše se opravdu děje. Teď mi ukáže, co jsem způsobil, na jaké hrůze se podílel. Můj trest vlastně teprve začíná.

 

Napřímil jsem se. Jsem Draco Malfoy; v dobrém i ve zlém.

 

A najednou jsem byl v něčí náruči.

 

„Děkuji ti, Draco!“ lkala žena. „Zachránil jsi mi dceru…“

 

Zvedl jsem oči a podíval se do jejího kulatějšího obličeje. Hned jsem ji poznal. Můj otec jim říkal zrádci krve. Byly doby, kde jsem jim říkal stejně. A dnes jsem zachránil její jedinou dceru? Nepamatuji si. Vzpomínky na celou válku mám zamlžené.

 

„Není zač,“ hlesl jsem. Trochu nejistě, snad si toho nevšimla.

 

„Ale je,“ řekla rázně. Pak mi něčí ruka padla na rameno. Otočil jsem se a zadíval se do zelených propadlišť.

 

Na setinu vteřiny jsem se zarazil; proč mě při Merlinovi napadlo zrovna popravčí propadliště? Neměla by taková představa vyvolávat strach, zděšení, odpor…?

 

Ale já se cítil dobře.

 

Jen mé srdce bušilo jak o život.

 

Podal mi hrnek. Se strohým pokývnutím jsem přijal a přičichnul. Voněl lahodně, směs bylinek, kterou jsem vždy miloval.

Pohlédl jsem na něj, připravený už promluvit. Nenechal mě ani otevřít ústa..

 

„Vybral sis naši stranu a jednou provždy dokázal, kým skutečně jsi, Draco. Hodně lidí ti je zavázáno. Včetně mě.“

 

Zdálo se mi to, nebo jeho poslední věta zazněla nějak jinak? Jakoby sladce zabrnkala o žebra…

 

Odkašlal jsem si.

 

„Ty už máš všechna vyšetření za sebou, Pottere? Myslím opravdu všechna. Podrobně.“

 

A on se usmál.

 

…Fajn. Tak tuhle bitvu jsem prohrál.

 

Když se mě znovu dotkl, byla má koncentrace už definitivně v háji. Lehce chytil mou ruku a natočil mě k lidem v místnosti.

 

„Dívej se.“

 

A já viděl. Viděl jsem je všechny, jako kdyby to bylo poprvé v životě, nikdo se na mě nedíval s nenávistí, pohrdáním nebo strachem, naopak, zahlédl jsem překvapení, úctu, vděčnost...

 

Poprvé za celých svých sedmnáct let jsem se cítil… čistý. Dobrý. Svobodný a sám sebou.

 

Otočil jsem se zpět na něj. Tak takové to je. Takhle je cítit štěstí? Držel mou ruku a nehodlal ji jen tak pustit. Viděl jsem to v jeho úsměvu. A bylo tam toho víc; možná mnohem víc?

 

Nechal jsem si zakrýt ramena nabízenou přikrývkou. Seděli jsme vedle sebe a jen se dívali. Vnímali. Okolí. Jeden druhého.

 

Tak tohle je můj nový začátek? Můj nový život?

 

Usmál jsem se.

 

To nezní špatně. 

 

 

*Muse, Undisclosed Desires