Ring My Bells

Nevím proč jsem tuhle povídku napsala. Ale napadla mě ve tři ráno, když jsem nemohla usnout. Poslední dobou je toho na mě strašně moc a tady je toho důkaz. Tahle povídka je vlastně o ničem, ale přesto jsem se rozhodla ji zveřejnit. Snad se aspoň někomu bude líbit :)

Vaše Salazaret

Stál jsem co možná nejdál, ale přesto jsem měl perfektní výhled. Ale proč tu musím být? Proč mě k tomuhle činu Brumbál donutil? Já tu nemusím být! Nechci...

Ale je to má povinost, jak se nezapoměl Albus zmínit. Tak jako každého, kdo znal Zlatého chlapce. Je to přesně měsíc, po válce. Měsíc po tom, co zmizel a nenašlo se nic než jen ohořelé zbytky, které kdysi mohly být chlapcovo tělo.

A teď, když se potvrdila souvislost s ním, se konal pohřeb. Bylo tu mnoho lidí, mnoho přátel. A všichni brečeli a projevovali podobné, mě neznámé, city. Nenáviděl jsem tohle místo. Nenávidím tyhle lidi. Nikdo ho pořádně neznal. Tak proč truchlí celý svět? Za chlapce-který-kdysi-přežil? Kdo ho znal tak, jak já? Kdo ho skutečně miloval, tak jako já? Nikdo!

Znovu jsem se porozhlédl kolem a raději se ještě víc schoval do stínů stromů. Nechtěl jsem, aby mě někdo viděl. Protože já truchlit nehodlám! Nikdy! Ne pro něj! Ne za něj...

Mou pamětí začali kroužit vzpomínky. Na první den kdy jsem ho uviděl. Malý vystrašený kluk, který o kouzelnickém světě nevěděl zhola nic. Jeho první pohled na mě. A pak ta nenávist, ktererou mě zasypával celé ty roky. Ale až velice pozdě jsem si uvědomil, že to nebyla nenávist, která byla v chlapcových očích. Bylo to něco mnohem podstatnějšího. Důležitějšího.

Jednoho dne zaklepal na dveře mé pracovny. Otevřel jsem a zadíval se do barvy smrti a tehdy jsem umřel. Utopil jsem se v těch smaragdových hlubinách a od té doby jsem věděl, že nechci nic jiného než toho chlapce. Jeho doteky a jeho polibky.

Stál tam tak odhodlaně a díval se do mé tváře. Ty oči zářili. Touhou a láskou. Dával mi ji skrz jeden pohled. Pak se usmál. Lehce a nenuceně. Vtáhl jsem ho dovnitř a políbil ty hříšné rty. Tehdy jsme se poprvé milovali. Bouřlivě a naléhavě. Ale přesto nikdo celou dobu nepromluvil. Tehdy nebyly slova potřebná. Vše co chtěl říct, udělal. V každém polibku, v každém pohlazení bylo poselství. Miluji mě! Prosím! Zbožňuj mé tělo. Laskej mou duši. A já to udělal. Miloval! A pořád miluji.

Tiše jsem shlížel na bílou rakev jak ji pomalu spouští do temnoty země. Usmál jsem se. Poprvé od porážky Temného pána. Poprvé od smrti Vyvoleného.

Otočil jsem se a odcházel. Sám. Hrad byl dnes tak tichý, mlčenlivý. Ale já měl jen jeden cíl. Jedno místo kam musím jít.

Otevřel jsem dveře do svého bytu a okamžitě přešel k portrétu na protější zdi. Zamumlal heslo a vstoupil.

Zelené smaragdy se na mě usmívaly z pohodlného křesla. Nadšeně vyskočil na nohy, až kniha, kterou měl na nohou s duněním spadla na zem. Vzhl se mi okolo krku. Políbil mou tvář.

„Severusi...“ šeptl jeho dokonalý hlas. Zasmál se.

„Vidím, že je ti lépe,“ řekl jsem tiše a pohladil jeho křehká záda.

„Je mi fajn!“ řekl nadšeně a stulil se do mého náručí. Držel jsem ho pevně a nikdy ho nehodlal pustit. Jsi mé malé tajemství, víš o tom? Nikdo se nikdy nedozví, že jsi přežil.

Dostrkal jsem ho k pohovce a společně jsem usedly.

„Jaký jsem měl den, lásko?“ oslovil jsem ho jemně. Usmál se na mě, ale jeho oči byly pořád za tou divnou mlhou. Ale aspoň už není tak intenzivní jako před pár týdny.

„Četl jsem si,“ řekl zvesela a znovu se ke mně přitulil. Jako koťátko, které chce pohladit. Podrbat za ušima. Nedivil bych se kdyby začal přést.

„To je dobře,“ řekl jsem potichu a pohladil jeho krásnou tvář. Tak moc se změnil. A proč se to všechno stalo? Kdo tohle způsobil? Na to jsem nepřišel. A asi nikdy nepřijdu.

„Severusi...“

„Jsem rád, že jsi si zapamatoval mé jméno,“ řekl jsem a prohrábl jeho rozcuchané vlasy. Zasmál se.

„Já přece vím jak se jmenuješ.“ Znovu nasadil svůj věčný úsměv. Já vím, chlapče. Ale trvalo to dlouho. Ještě před týdnem jsi ani nevěděl, kdo jsi ty. Ale lepší se to a možná to bude jednou úplně v pořádku. Ale možná taky ne.

Bolí mě vidět tě takhle. A vím, že je to jen má vina. Nebyl jsem příliž rychlý. Kletba měla narazit do mě, ne do tebe. Nestihl jsem to! Zabilo tě to. Ale přesto jsi tady. Kolikrát jsi už přežil a kolikrát ještě přežiješ? Ale proto tě tolik miluji. Proto jsem tě odvedl sem a ne do nemocnice. Tohle bych ti nikdy neudělal. Na to tě příliš miluji.

Co by s tebou udělali? Zavřeli na oddělení pro nevylečitelně nemocné? Jak dlouho by jim trvalo zničit tvou duši? Za jak dlouho by tě prohlásili za blázna a už nikdy tě nepustili?

Ale já to neudělám. Budeš semnou a já ti dopřeji aspoň kousek normálního života. Zasloužíš si to.

Znovu se mírně zavrtěl a jeho veselé oči zajiskřily. Proč je tohle dítě uzavřeno v těle dospělého muže? Nebo je to naopak? Nevím...

„Na něco jsem si vzpoměl,“ zašeptal najednou. Pohladil jsem po po ruce, kterou měl lehce položenou na mém stehně.

„Já tě miloval, že?“ zeptal se jako by nic. Ví vůbec co mi tyhle slova dělají? Ví jak mi tim ubližuje?

„Jak jsi na to přišel?“

„Já nevím...“ usmál se a položil si hlavu do mého klína a stulil se do pohodlné polohy. Znovu jsem rozcuchal jeho černé vlasy a bolestně se na něj podíval. Proč tohle dítě je tak dokonalé? Proč nemůžu chtít víc?

Zavřel oči a za chvíli usnul. Tak jako pokaždé. Tiše oddechoval a já se snažil sám sebe přesvědšit, že to co dělám, dělám správně.

Tehdy v den poslední bitvy jsme stáli po boku. On vedle mě. Já vedle něj. Chránili jsme si navzájem záda a přesto jsem zklamal. Dovoli jsem, aby po nás Smrtijedi zahnali do kouta, ve chvíli kdy věděli, že jejich pán je mrtvý. Chtěli mstu a dokonale se jim povedla. Ale pak se objevili členove Fénixova řádu. Ale přesto ho zasáhlo jedno zbloudilé kouzlo. Nikdy se mi nepodaří zjistit, ,co to přesně s ním udělalo. Ale změnilo ho to. Hodně. Je jen dítě. Nebohé dítě uvězněno v těle dospělého muže.

Pohladil jsem jeho tvář a pak vzal jehk křehké tělo do ložnice. Položil jsem ho na postel. Lehl si vedle něj a přitáhl si ho k sobě. Políbil na tvář a taky jsem zavřel oči. Dnes byl opravdu dlouhý den. Ale byl jsem šťastný. Vzpoměl si na mě...