Svítání

08.09.2016 12:56

Je to neuvěřitelné, ale znovu mě políbila múza a já něco napsala! Tak snad se všem povídka bude líbit. Je to jedna z těch návratových... kdy John už v zázraky nevěří. Ale jeden se přesto stane!

Děkuji Kalamity Jane za úžasnou Betu.

Tru Tru za podporu. 

A všem ostatním z TJLC za úžasný námět na povídku!

Tak už směle do čtení.

Vaše Salazaret

 

 

Svítání

John stál u okna na Baker Street. Díval se na lidi, kteří spěchali, aby unikli jarnímu dešti. Stál tu už hodnou chvíli. A přemýšlel o tom, kdo skutečně je John Watson. O tom, jak je těžké žít, když jeho srdce dotlouklo ve stejné chvíli jako to Sherlockovo.

Bylo těžké udržovat přátelství s lidmi, kteří ho znali. Až moc mu ho připomínali. Bolelo to. Celé dva roky to zatraceně moc bolelo.

Promnul si unavený obličej. Ty směny navíc, které si bral v nemocnici, mu vůbec nedělali dobře. Neměl tu práci rád, ale byla jediným únikem od jeho nemocné mysli.

Mysli, která mu tolikrát říkala, že by to měl skončit. Ale na to byl John až moc hrdý. Nejspíš by to ani nedokázal. Možná by tím ztratil poslední střípky naděje na možná něco lepšího.

Možná tam někde na něj něco čeká. Něco, co ještě neobjevil. Možná to časem přestane bolet. Anebo taky ne.

Stala se z něj jen schránka, která přežívá každý další den. Chtěl by zahlédnout slunce. Chtěl by se hřát v jeho paprscích. Ale jeho duše mu to nedovolí. Skomírá jako poslední bojovník v bitvě o soudnost.

Stál nad propastí. Díval se do její hlubiny. A stačilo by udělat jen jeden krok a vše by skončilo. Setkal by se s ním na druhé straně?

Přál bych si být tím člověkem, který miloval. Přál bych si...  tebe!

Duše tvá...

Ztracená...

Zlou pravdou zkrocená...

Bolest. Všude přítomná. Usadila se na duši a nechce odejít. Láska, která tu byla, zmizela do ztracena. Miloval ho? Opravdu?

Upíná se k myšlenkám na něj. Přehrává si poslední okamžiky. To jak stál na té zpropadené střeše. A John se jen díval. Jako by naděje zavřela dveře a nechtěla ho pustit dál. Stojí tu. Sám. Osamělý...

Doktor John Watson.

Jen smítko v prachu na pusté cestě.

Z vlastních myšlenek ho probudil zvuk jeho mobilu. Podíval se ke stolu, kde ležel. Mobil se jen hlásil o nabíječku. Tím, že ho tak často nepoužíval, na něj úplně zapomněl. Pomalu přešel ke stolku. Díval se na něj. Chvíli. Jen malou chvíli doufal...

Svítá.

Mě vítá

Svět prázdných rán

Svítá.

Já vnímám a jsem tu sám

Vzal ho do ruky. Díval se na jeho černý display. Stejně černý jako tohle ráno.

Odemkl obrazovku. Najel do zpráv a četl si, co mu naposledy Sherlock poslal... Nechtěl se ponořit do spárů minulosti. Ale nemohl to ovlivnit. Díval se na ta slova. Jako by to bylo včera, co mu je poslal. Jako by včera běželi londýnskou uličkou a naháněli taxikáře.

Ani neví, proč to udělal. Najel do nové zprávy. Naťukal pár slov. Chvíli se jen tak díval. Zmáčkl odeslat. Bylo to vlastně jedno. Nemá mu kdo odpovědět. Ale jen ta myšlenka… že by třeba…

Položil mobil zpět na stůl. Odvrátil se od něj. Znechucený. Zlomený…

Ale v další vteřině zamrzl na místě. Zvuk příchozí SMS. Srdce vynechalo úder. Ruce se mu roztřásly.

Otočil se zpět. V očích šok, v duši neklid.

Vzal mobil do ruky, jako by to bylo něco posvátného. Díval se na blikající display. Ruce se mu pořád nekontrolovatelně chvěly. Potil se.

Naděje?

Otevřel zprávu. A v tu chvíli jeho svět explodoval.

Nejsem mrtvý. Dejme si večeři. SH

John se díval na těch pár slov. Srdce mu doslova vibrovalo v hrudníku.

Tohle není sranda. Nevím, kdo jsi, ale byl bych rád, kdybys přestal. JW

Nevěřil. Sherlock byl mrtvý. A teď si s ním někdo hrál. Bolest, kterou cítil před chvíli, se nedala porovnat s tou, kterou cítil teď. Bolest, která ovládla celé tělo. Bolest velkosti černé díry. Celého vesmíru.

Johne, to jsem já. Sherlock.

Odhodil mobil na stolek. Frustrovaný. Vzteklý! Jak mu tohle může někdo dělat? Jak?!

Posadil se do křesla. Nohy mu vypověděly službu. Schoval hlavu do dlaní. Prudce vydechl. Bolí to!

Zvedl ruku. Znovu uchopil mobil.

Sherlock Holmes je mrtvý. Už dva roky. Vy všichni byste se s tím měli smířit a mně dát pokoj!

Tak moc toužil po tom, aby tohle byla pravda. Tak moc si přál... Možná se nikdy nesmířil s tím, že je Sherlock mrtvý. Ale přijal to. Jako holý fakt. A teď se mu někdo snaží znovu ublížit. Démoni vyvřeli na povrch.

Johne, přestaň předstírat zmatek a podívej se z okna. SH

Ani si pořádně nepamatoval, jak se k tomu oknu dostal. Srdce hrálo staccato. Zrychlil se mu dech.

Odhrnul záclonku a podíval se dolů. Dech se zadrhl v krku. Ruce pevně svíraly okraj parapetu.

Panebože!

Supernova se rozzářila ztemnělým pokojem. Explodovala ve své velikosti.

Tam dole... Stál tam jako kdysi. Ve svém dlouhém kabátě. A díval se vzhůru. Na Johna.

Já nemám svatozář

Chci ti říct jen, jsem ten, koho znáš

Už ne lhář, já už svou cestu mám.

Částí dvou částí nás

Podruhé se stát.

 

Nabral svět zase nový směr? Nebo se přestal točit v jediném okamžiku? Ve vteřině souznění. Ve vzteku, který čišel z té lži. Ale vztek je dobrý motor.

John seběhl schody. Otevřel domovní dveře. On tam pořád stál. Živý. V očích povědomé ohníčky. Lehký úsměv na rtu.

John ani nevěděl, kde se v něm vzala ta síla. Jednu mu prostě vrazil. Ale v další vteřině se přisál na jeho rty. Polibek plný frustrace. Vzteku. Nenávisti. Lásky... Lásky, kterou cítil celé dva roky. Lásky, která pro něj byla vším. Lásky, která zaplnila místa po bolesti. Lásky, která přetrvá. Navždy.

Já nemám svatozář

Chci ti říct jen, jsem ten, koho znáš

Nemusíš se bát lásky dvou

Nezradím víckrát duši tvou

Tentokrát otočí se svět k nám

 

David Deyl - V ozvěnách