Tak trochu jiná láska

23.11.2010 14:52

Tak trochu jiná láska

Láska je mocná čarodějka o tom víme každý své... Ale někdy je dost složité najít někoho, komu své srdce svěříme a komu můžeme bezmezně důvěřovat...

Nic na světě nemá takovou cenu, abychom se kvůli tomu museli vzdát toho, co milujeme.

 

Přitáhla jsem si kapuci ještě blíž k tělu a snažila se aspoň trochu zahřát. Tohle město mi byl čert dlužen. Je tu pořád jen zima, chladno, sychravo. Prostě odporně a zrovna sem jsem se velmi ochotně přestěhovala.

Neměla jsem na výběr. Ve Phoenixu to bylo pro mě peklo. Když se dozvěděli o mně pravdu, odsoudili mě a pak to začalo. Šikana, nenávistné a zhnusené pohledy.

Tady to snad bude jiné, tady se totiž nikdo nedozví, jak to se mnou vlastně je. Už nedovolím, aby to dopadlo jako tam. Aby se z mých nejlepšch přátel stali nepřátelé. Nesmím si nikoho nechat dostat pod kůži. Tak strašně to bolelo, když jsem odcházela.

Ellen, moje nejlepší kamarádka a věrná přítelkyně, se se mnou odmítla dokonce i rozloučit. To ona to všem vykecala, to ona jim řekla, že jsem zrůda a že nepatřím do tohohle světa! Ale co je, proboha, na tom tak špatného? Ale jak už jsem říkala, zapřisála jsem se zůstat sama sebou a neprozradit nic navíc.

„Ty jsi Isabella, že?“ ozval se za mnou dívčí hlas. Neochotně jsem se otočila. Tady venku je opravdu zima a nemám náladu se s kýmkoliv vykecávat.

„Hm.“ Stručné. Ušklíbla jsem se.

„Začátky jsou těžké, znám to. Co kdybych ti ukázala co a jak?“ Dotěrná, její nová přezdívka. Už tak jsem se snažila chovat nenápadně, ale jde to? A navíc ve městě, kde se každý zná s každým?

„Já půjdu raději sama,“ řekla jsem zase velice stručně a dál se věnovala své cestě do kanceláře.

„Jak chceš!“ urazila se blondýnka a odešla za hloučkem studentů na druhé straně parkoviště. Ještě víc jsem si k sobě přitáhla kapuci a dělala, že tu vlastně ani nejsem. Ani tu nechci být. Ale musím. Vše, co dělám je, protože musím.

V kanceláři jsem si vyzvedla dokumenty a potřebné papíry a hlavně rozvrh hodin s mapou tohohle ústavu. Jinak se to ani nazvat nedá.

Se sklopenou hlavou jsem prohlédavala školu, abych věděla, co kde je. Nikoho a ničeho jsem si nevšímala. Nemám zapotřebí další zklamání z přátelstí.

Dopoledne proběhlo docela v pohodě. Hodně z nich si chtělo povídat, ale moje chladné chování je perfektně odrazovalo.

Zrovna jsem stála v řadě na oběd, když jsem si všimla skupinky podivných studentů. Sem určitě nepatřili a pokud ano... Páni, něco podobného se vidí jen ve stupidních seriálech. Tohle je snad sen.

„Ehm, co to bude?“ Zmateně jsem zamrkala a zjistila, že už jsem na řadě. Vybrala jsem si jen koblihu a něco na pití, ani nevím co. Omámeně jsem si sedla hned naproti těm božským stvořením a zadumaně je sledovala.

„Jsou užasní, že?“ ozvalo se vedle mě. Otočila jsem hlavu a podívala se do obličeje drobné a tmavovlasé dívky.

„Ahoj, já jsem Angela. Vím, že se s nikým nechceš bavit. Ale jinde nebylo místo, tak nevadí, že jsem si přisedla?“ spustila hned a všimla jsem si, jak se začervenala.

„V pořádku,“ řekla jsem jen a dívala se zase na ty anděly.

„To jsou Cullenovi, přistěhovali se před dvěmi lety. Ze začátku jich bylo víc, ale dva z nich chodí na výšku do Seattlu,“ jala se vysvětlování a ani jí nevadilo, že o to nestojím. Ale když jsem si všimla, že i pro ni je to docela obtížné komunikovat, docela jsem se uvolnila a dopřála její duši trochu přátelství.

„Jsou... zvláštní, že?“ zeptala jsem se trochu přidušeně a nemohla jsem si nevšimnout jejich pohledu. Okamžitě jsem nabrala barvu pivoněk a sklopila hlavu.

„No, ono záleží, jak se na ně díváš. Každému tady připadají zvláštní, ale já je beru jako normální lidi. Jsou možná dokonalí a tak... Ale k čemu to? S nikým nemluví, nemají přátelé. Jen přijdou do školy, chvíli posedí na obědě a pak zase jedou domů za svou rodinou. Ale nic víc! Jsou jako ty...“ dodala a podívala se na mě. Trochu jsem se usmála, ale už jsem se na ně nepodívala. V tomhle má Angela pravdu, jsou možná nádherní, ale kdo ví, co se skrývá uvnitř?

„Co máš teď za hodinu?“ zeptala se mě a já byla vděčná za změnu tématu.

„Jen angličtinu, nic zajímavého,“ řekla jsem spěšně.

„Tak to můžeme jít spolu, co ty na to? Ale jestli nechceš...“

„To je v pořádku, ráda půjdu s tebou.“ Usmála se na mě a společně jsme vyšli. Ale když jsme procházeli kolem jejich stolu, nemohla jsem si nevšimnout těch zlatých očí. Dokonale mě omámily, kdyby do mě Angela nedrcla, asi bych se v nich utopila. Cítila jsem, jak zase červenám, ale bylo mi to jedno. Ty oči... Ty překrásné oči, uhranuly mě. Byla jsem jako smyslů zbavená. Chtěla jsem se otočit, ale mé druhé já to odmítalo. Moc dobře si vzpomnělo, co se stalo minule. Jak to dopadlo a proč jsem tady, ve Forks. V odporném a zatuchlém městečku.

„Děje se něco, Isabello?“ zeptala se mě starostlivě Angela.

„Jsem... jsem jen Bella. A neděje se skoro nic. Jen to tu nemám ráda, víš... Ale musela jsem se přistěhovat.“ Nevím proč jsem to řekla. Smutně se usmála a pořád si mě starostlivě prohlížela. Ona vypadá opravdu jako dobrá kamarádka, ale můžu jí věřit? Ellen jsem taky věřila, svěřila bych jí i duši a jak to dopadlo?

„Co víš o Cullenech?“ zeptala jsem se, abych zahnala myšlenky na minulost.

„No, jak už jsem řekla, dva z nich už tu nestudují. Minulý rok odmaturovali a odešli. To byl Edward a Jasper. Ale zůstali tady Rosalie, Emmett a Alice. Rose je dokonalá, všimni si, jak chodí, jak se obléká. Ona chodí s Emmettem, on je takový hromotluk, ale jinak je to strašný smíšek. Pořád kolem sebe rozhazuje úsměvy. A pak Alice, to je ta drobná elfka. Skoro vůbec nemluví, je divná. Někdy celou hodinu jen kouká na jedno místo a nevnímá.“ Takže Alice, Rosalie a Emmett? Zvláštní trojice.

„Jsou to děti doktora Cullena, Rosalie a Jasper jsou sourozenci. Haleovi. Pak Alice a Edward. Jsou si i docela podobní.“

„Oni jsou adoptovaní?“ zeptala jsem se.

„Jo, je jich hodně, že? Ale prý všichni ztratili rodiče, a tak se jich ujal doktor. Prý se svou ženou nemohli mít vlastní, jsou taková náhrada.“

Posadili jsme se spolu do lavice a ona mi vyprávěla vše, co se tu za ty dva roky událo. O božském Edwardovi a vždy odtažitém Jasperovi. Byli opravdu dost zvláštní a hlavně odtažažití. Ale při jejím vyprvávění jsem pořád viděla ty zlaté oči... Jak někdo takový může mít ještě dokonalejší pohled? Jim do vínku bylo přidáno hodně. Ale někdo toho dostal zase málo, tak jako já. Co mám já? Jen deprese sama ze sebe.

Zrovna dokončila své vyprávění a se zvonkem si šla sednou k jiné holce. Ještě se omluvila, ale prý jí slíbila, že u ní bude. Takže jsem zůstala sama... Tedy aspoň než se znovu otevřely dveře a v nich se objevila ta drobná elfka. Rozbušilo se mi srdce jako splašené.

Svým pohledem přejela třídu a nakonec se podívala na mě. Mohla jsem si všimnou jejího letmého úsvěvu, následně se rozešla a to směrem ke mně.

Do tváří se mi nahrnula červeň a já se už nedokázala dál dívat do těch pronikavých očí. Uhnula jsem a zadívala se z okna. Jen jsem mohla slyšela, jak se odsunula židle. Bála jsem se otočit, ale její přítomnost v mém dosahu se mnou prováděla divy. Mírně jsem se zachvěla, když se naše lokty lehce dotkly, ale i tak jsem se pořád dívala z okna.

„Vidím, že tu máme novou spolužačku, můžete se nám představit?“ začal profesor hned ze startu. Mám ho zabít hned, nebo až potom? To si mohl odpustit?!

Velmi neochotně jsem se postavila a jala se představit. Ale při pohledu na mojí spolusedící jsem jaksi ztratila řeč. Dívala se na mě podivně skelným pohledem. Prudce jsem se nadechla a raději se podívala na vrásčitého profesora.

„Jmenuji se Isabella, přistěhovala jsem se z Phoenixu,“ řekla jsem suše a při slově Phoenix jsem bolestně svraštila tvář. Vzpomínky se rozběhly jako splašené. Znovu jsem viděla tváře spolužáků, to jak si na mě ukazovali. Jak mě pomlouvali. Raději jsem se posadila a už nic víc neřekla. Nemám zapotřebí se svěřovat zrovna jim. To důležité ví! Tak ať mi vlezou na záda a nechají mě normálně žít!

Profesor se zašklebil, ale nic na to nenamítl. Ještě aby to! Raději se začal věnovat hodině a mě nechal utápět v agonii.

„Hezké představení.“ Uslyšela jsem božský zvonivý hlásek. Ale nedokázala jsem se na ni podívat. Nechtěla jsem se utopit v jejích očích. V jejích překrásných očích.

„Hm...“ Ani jsem se nezmohla na normální odpověď, jak mě její hlas vyvedl z míry jako poslední dobou všechno okolo mé osoby.

Ale ona už se nepokusila promluvit, celou dobu mlčela. Ale moc dobře jsem si všímala jejích kradmých pohledů. Nervozního poposedávání. Ale bylo ticho. Ticho, které mě mučilo, ale i dodávalo klid.

Zazvonilo. Rychle jsem popadla svých pět švestek a pelášila, jako by mi hořelo za zády. Ale proč? Proč se chovám jako malá holka? Proč utíkám od problémů? Proč si nedokážu přiznat, že jsem jiná?!

„Ale já nejsem!“ řekla jsem naštvaně a vlezla do svého Chevyho. Strčila jsem klíčky do zamalování a snažila se nastartovat. Ale nic. Ani neškytl.

Zoufale jsem praštila do volantu, až to hlasitě zatroubilo. Nadskočila jsem a podívala se před sebe, jesli si toho odporného zvuku všiml i někdo jiný. A samozřejmě, že ano.

Z nebe se na zem snášely těžké kapky, ale přesto tam stála a dívala se na mě. Neviděla jsem jí pořádně do obličeje, ale moc dobře jsem věděla, že je to ona. Co chce? To mě chce opravdu ještě víc umučit?

Ale hlavní teď bylo, jak se dostanu domů? Venku je odporně a mobil mám doma. Našvaně jsem si zapnula bundu až ke krku a znovu vylezla do toho mrazivého počasí. Ale ona už tu nebyla. Určitě jela domů tím svým luxusním autem...

Šla jsem rychle a snažila se ignorovat bušící déšť. Začínala mi být zima, ale i to jsem se snažila nevnímat. Ale asi po deseti minutách jsem už skoro necítila nohy. Zuby mi drkotaly. Ale šla jsem pořád dál.

Míjelo mě jedno auto za druhým, ale jedno přecejenom zastavilo.

„Nechceš svést?“ ozval se hlas anděla. Zatřepala jsem hlavou a dál si to rázovala po silnici.

„Ale no tak, Bells...“ Bells? To vzala odkud? Nenastoupím a basta!

„Chceš skončit v nemocnici se zápalem plic? Dopadne to tak jestli nenastoupíš!“ řekl rozhodně její hlas. Otočila jsem se a zadívala se do těch přátelských očí. Poraženě jsem vydechla a raději nastoupila.

„Díky,“ šeptla jsem a dívala se před sebe na bubnující kapky.

„Není zač, Bells,“ usmála se.

„Bella,“ opravila jsem ji. Její zvonivý smích se rozezněl po celém autě.

„Já vím, ale Bells zní lépe.“

„Proč mi pomáháš? Nemusíš to dělat, neměla bys...“ Její oči mě pozorovaly. Byly tak plné podivné náklonosti, až se mi z toho ztratila slova. Utekla a já nevím kam...

„Protože chci!“ řekla jen a dál sledovala silnici. Ale já jsem chtěla, aby se na mě znovu podívala. Abych se mohla znovu podívat do těch zlatých očí a vidět to krásu jejího pohledu. Dýchala jsem přerývavě a srdce mi chtělo vyskočit z hrudi.

„Co o mně vlastně víš? Vůbec mě neznáš?“ snažila jsem ji od čehokoliv odradit. Od přátelství, od všeho. Tahle holka mi tady život nezkazí! Nemůžu už nikomu dovolit dostat se mi pod kůži. Slíbila jsem si to!

„Vím o tobě všechno, Bells. Proč myslíš, že sedíš v tomhle autě? To díky mně... To já ti poškodila to tvé...“

„Cože? Proč?“ špitla jsem zoufale.

„Vím o tobě a tvém problému...“ Znovu se na mě podívala a tentokrát měla v očích podivný lesk. Ale nebyly vůbec tak zlaté jako před chvíli. Byly černé jako nejtemnější noc.

„Já nemám žádný problém!“ upozornila jsem ji. Ale znovu jsem uslyšela její smích. Byl plný podivné radosti.

„Mně lhát nemusíš,“ řekla něžně.

Znovu jsem odvrátila tvář k cestě a mlčela. Nedovolím jí nic! Já nemůžu! Tohle nejde! Jsem tu první den, nemůžu si dovolit vrátit do Phoenixu. A když si zničím reputaci tady, kam půjdu? Kam se má zmučená duše uchýlí? Do očí se mi nahrnuly slzy a já si ani neuvědomila, že už jsme zastavili. A že vůbec nejsme u našeho domu.

„Co tak zajít na čaj? Esmé, moje máma, umí výborný.“ Rychle jsem si setřela slzy a znovu zavrtěla hlavou a dala tím najevo můj nesouhlas.

„Prosím?“ Byla roztomilá a jejímu hlásku se opravdu odolat nedalo. Nakonec jsem si řekla proč ne? Co můžu ztratit? Tady už nejsme ve škole, tady se nikdo nic dozvědět nemusí. Vystoupila jsem ven, pršet už přestalo. Ale co mě fascinovalo, byl ten obrovský dům. Tohle je spíš palác než dům.

Alice mě vedla k hlavním dveřím a nemohla jsem si nevšimnout jejího úšklebku. Ale já podobný dům uprostřed lesa fakt ještě neviděla.

„Líbí?“

„Jestli líbí? Tohle je naprostá dokonalost!“ upozornila jsem ji na holý fakt.

„Tak to děkuji za poklonu,“ ozvalo se asi z kuchyně. A pak jsem uviděla další dokonalou bytost.

„To jsou dokonalý všichni z rodiny?“ zaptala jsem se bez okolků. Jaksi ze mě spadla všechna navraživost a netečnost a tak nějak jsem pochopila, že ona pro mě opravdu nechce nic špatného. Možná získám opravdovou kamarádku, takovou, která mě nezradí. Které budu moct říct i to nejskrytější tajemství a která mě bude brát takovou jaká doopravdy jsem.

„Nejde o dokonalost, Bells. V tomhle je něco jiného, ale to až jindy. Měla by jsi se převléct, jsi celá promočená. Pojď se mnou do mého pokoje, něco tam na tebe najdeme,“ říkala zcela uvolněně Alice. Zdá se mi to, nebo se její povaha náhle změnila.

„Vím, na co se chceš zeptat, ale já se fakt nezměnila. Jen... Tady doma je všechno jednodušší, tady víme o sobě všechno a nemusíme se skrývat,“ usmála se ta dokonalá bytost.

„Skrývat?“ zeptala jsem se.

„To pochopíš časem, stačí se dívat,“ řekla opatrně. Jasně, dívat se! Ale co mám vidět? Jejich neodolatelnou krásu? Nebo na co jiného se mám ještě dívat? Do duše jim nevidím!

 

Alice byla opravdu dobrá kamarádka. A u nich jsem byla pečená vařená. Opravdu jsem si myslela, že o mně ví všechno a podle jejího chování jí to vůbec nevadilo. Ale já z toho byla poněkud na prášky. Ty její zkoumavé pohledy. A nejen její. Všimla jsem si toho u všech z její rodiny.

Vždy, když jsem se objevila na práhu dveří, jako by věděla, že přijdu. Jako by netrpělivě čekala a vždy se mi vrhla kolem krku. Ale ona zase nechápala, co se skrývalo uvnitř mě.

Její doteky ve mně vyvolávaly podivné pocity, pocity, po kterých jsem toužila a plně si je užívala. Každičké její objetí.

Ale nikdy jsme nemluvily o tom, co o mně ví. Nevím proč... Proč se to bojí říct nahlas? Třeba ve skrytu duše si to prostě jen nechce přiznat. Nechce věřit, že jsem zrůda!

„O čem přemýšlíš?“

„Ahoj, Edwarde. Já? O ničem zajímavém,“ řekla jsem a dál sledovala nějaký nezáživný film v televizi. Zrovna jsem tu byla sama. Alice něco kutila u sebe v pokoji a ostatní prý byli někde v horách. Tedy až na Edwarda, který se tam teprve chystal. Pořád někam vyrážejí.

„Ale něco tě trápí, že?“

„Jde to tak moc poznat?“

„Jsi průhledná jako sklo,“ usmál se a posadil se vedle mě.

„Tak co se děje?“ zeptal se znovu.

„Nic!“

„Nelži, Bello!“ řekl naoko naštvaně.

„Já jen... To... Kvůli Alice... Je to složité, víš?!“ řekla jsem najednou a nechtěla pokračovat.

„Není to složité, sám vím, co se děje. Alice je stejně čitelná jako ty, až na to, že do tebe tak moc nevidím.“ Podíval se na mě a já si až teď všimla jeho zlatavého pohledu. To mají všichni stejné oči i když nejsou pravá rodina? Alice a Edward jdou prý sourozenci u nich bych to chápala, ale co ostatní?

„Co o mně víš?“ Zamračila jsem se. Tuhle otázku jsem poslední dobou pokládala nějak často!

„Dost, abych věděl, že k sobě patříte,“ řekl jen, vstal a byl najednou tem tam. Sakra! Co tohle mělo znamenat?

Seděla jsem a přemýšlela o jeho posledních slovech. Patříme k sobě? Vůbec neví, o čem je řeč! Vstala jsem a šla se podívat za ní. Ale nadskočila jsem skoro půl metru, když jsem si všimla její malé postavy, jak sedí na schodech a porozuje mě.

„Alice?“ šeptla jsem. Usmála se na mě.

„Děje se něco?“ Další velmi známá věta.

„Ano... I ne...“ Pomalu jsem se vydala za ní a posadila se vedle ní.

„Tak co je?“

„Bells...“ šeptla a zadívala se mi do očí. Znovu ten podivný pohled, kterým se na mě dívala, jen když tu nikdo jiný nebyl. Nebo když si myslela, že nás nikdo nevidí. Byla tak blízko.

Zvedla svou chladnou ruku a pohladila mě po tváři. Přivřela jsem oči a vychutnávala si tenhle úžasný pocit. Její drobná ručka obkreslovala každou linii mého obličeje.

Ale najednou byla pryč. Zmateně jsem zamrkala.

„Alice?“ Seděla na pohovnce a hlavu schovanou v dlaních.

„Tohle nejde, Bells. Já... Nemůžu to dopustit...“

„Co?“ A je to tady. Další zrada, další odloučení a další má hloupá důvěra v něco víc.

„Prosím, neodcházej!“ slyšela jsem ji zašeptat ve chvíli, kdy jsem se rozhodla opustit tenhle dům.

„Proč bych neměla jít?“ zeptala jsem se a sledovala její vyděšený pohled.

„Je to složité...“ Zamračila jsem se.

„Řekni mi a co není?“ snažila jsem se usmát. Znovu jsem k ní přišla, ale neposadila jsem se. Klekla jsem si před ní a donutila ji zadívat se mi do očí.

„Říkala jsi, že o mně víš všechno. A že jsi na tom podobně.“ Přikývla.

„Takže proč se toho bojíš?“

„Já se nebojím, jen mám strach!“ Rozumě nerozumná odpověď. Tak jak to je u ní normální.

„Jestli cítíš to co já, tak proč by jsi měla mít strach?“ Nerozuměla jsem jí.

„Já...“

„Ano?“

„Nejsem člověk, Bells, a nevím jestli ti chci takhle zkazit život. Ublížím ti...“

„Ne, Alice! Ubližuješ mi svou odtažitostí!“ Usmála se.

„Ale... já opravdu nejsem člověk...“

„Je mi jedno, co, nebo kdo jsi. Hlavně že jsi,“ šeptla jsem a prostě bez rozmyslu jsem ji políbila. Dotýkala jsem se jejích chladných rtů a užívala si každý její dotyk. Každé zachvění její bledé ruky.

Přitáhla si mě blíže a polibek prohloubila. Cítila jsem se konečně celá, konečně jsem našla to, co jsem tak dlouho hledala. A je mi jedno, opravdu jedno, co je ona zač. Budu s ní a nikdo a nic mi v tom nezabrání...