taky se přidávám k žádosti. Povídku Můj pátek neznám,ale zaujalo mně co se tady o ní zmínilo.
Temné stíny 1. část
Je to tady? Těšili jste se? Snad Vás nezklamu a díleček se Vám bude líbit. Opravdu Váš názor pro mě znamená hodně! Takže... stává se to poprvé, ale moc moc prosím o komentíky. Každopádně si tím urychlíte přidávání. Těším se z každého Vašeho slova! A je mi jedno jestli to bude pochvala nebo kritika. Já jsem opravdu ráda za vše. :) ;)
Ale předem říkám, že tahle povídka bude hodně temná. Od začátku snad do konce. Možná epilog bude trochu happy... Ale to se ještě uvidí. Tenhle konec nechám jen a pouze na Vás. Vy budete určovat cestu po které já a další kapitolky půjdou. Takže směle do čtení!
S věrnou láskou Vždy Vaše Salazaret
Vždy jsem věděl, že můj život není procházka růžovou zahradou. Ale časem jsem si na to zvykl. Musel jsem. Jinak to nešlo. Ale osud mi i tak připravil velmi nepříjemné chvíle. To ale nebylo nic v porovnání s tím, co jsem měl teprve zažít. Bolest. Ano, velkou a potupnou bolest. Jak dokáže jeden obyčejný dopis změnit tak strašně moc? Ale stalo se a já prostě musel jít dál. A šel jsem…
1. část – Obyčejný dopis
Whatcha gonna do when they smile at you but you know
They're all faces out of truth you know
Don't trust those eyes at all
And whatcha gonna do when they kick your ass
There's a tiny chance it might break you in half you know
Then they leave you all alone
I can give you this sweet symphony
And I hope it makes you feel fine
And it's all that you can get from me
It will always be by your side *
„Harry, tohle přeci nemyslíš vážně? Už zase jsi zaspal!“ hudrovala Hermiona a zpražila svého kamaráda vražedným pohledem. Ten jen pokrčil rameny a jal se snídat. Měl docela hlad. Při včerejším tréninku to přehnal a byl tak utahaný, že nebyl schopný dojít ani na večeři.
„Nech ho, Mio. Vždyť hodina začíná až za dvacet minut. Co ho tak plašíš, chceš, aby měl vředy?“ smál se Ron a poplácal Harryho po zádech. Ale ten, jelikož zrovna upíjel dýňový džus, se zakuckal a šlehl po kamarádovi naštvaným pohledem.
„No jo, promiň, kámo,“ zasmál se ještě jednou zrzek a pak se pustil do své vlastní snídaně. Hermiona už pro jistotu nepromluvila, ale stejně si o tomhle všem myslela své.
Po chvíli se sál začal hemžit sovami a před Ronem přistál puštík s novinami. Hodil sově do váčku odložený obnos a pak noviny roztáhl. Ale jelikož v nich nebylo nic zajímavého, stejně jako posledních pár měsíců, podal je Harrymu. Ten je bezděky přijal a začetl se do jednoho článku o famfrpálu.
A začetl se tak moc, že nevnímal velkého černého výra, který se před něj postavil a tiše vyčkával. Nebelvír na chvíli zvedl hlavu a na ptáka se zkoumavě podíval. Držel v zobáku temně černou obálku. Harry se zamračil a pomalu ji sově odebral. Kdo by mu zrovna teď psal? A zrovna jemu?
„Harry? Tohle bys asi otvírat neměl...“ zašeptala kamarádka, ale Harry ji moc nevnímal. Byl zvědavý, co obálka ukrývá. Roztrhl ji a vyndal z ní tři fotografie a jeden malý kousek pergamenu.
Harry zůstal zaraženě sedět a v roztřesených rukou držel kouzelnické fotky tří mrtvých těl. Tří lidí, které znal. Do nitra se mu vkradla panika a hrůza z toho, jak jejich zubožená těla vypadala.
Mladík se chvěl. V očích slzy. Tohle nechtěl! Neměl je rád, ale tohle si nezasloužili! Celé roky se o něj starali, celé roky mu poskytovali střechu nad hlavou. Nenáviděli ho, ale přesto mu dali domov.
Hrůza tohoto okamžiku na něj dopadla jako železná pěst. Začalo mu být blbě od žaludku a ještě to zhoršil pohled na malý pergamenový útržek.
Jsi na řadě...
Chtěl prudce vstát, ale zamotala se mu hlava a převážil se dozadu. Klopýtl. Dopadl na zem. V hlavě mu pulzovala tupá bolest. Ale nevnímal ji. Panika a hrůza ovládly jeho vědomí. Nevšímal si lidí okolo sebe. Hlasy, které na něj mluvily. Nic. Prázdno...
„Harry,“ něčí konejšivý hlas.
Mladík na lůžku prudce otevřel oči. Zmateně se díval na ošetřovatelku, která se nad ním skláněla.
„Díky Merlinovi, už jsem si myslela, že se k nám nevrátíš,“ kárala ho a pak mu k ústům přiložila ampulku s lektvarem. Ihned ho poznal. Poslední dobou ho užíval nějak často. Vůně ani chuť nebyly nic moc, ale i tak Harry lektvar vypil na ex. Úleva. Tak krásná, tak opojná. Ale jen na chvíli…
Harry si vzpomněl. Na chvíli, kdy seděl a spokojeně snídal. Na sovu a černou obálku. Na fotky ve svých rukou a pak na vzkaz. Vzkaz o něm a pro něj. Je na řadě, to nemůže popírat. Nemá rodinu. Nikdo mu teď nedokáže pomoct. Kam půjde? Nemá domov. I když dům v Surrey nikdy za svůj domov nepovažoval, žil tam. Roky. Měl tam jakousi ochranu. Jen tam na něj Voldemort nemohl. Ale teď?
Stačí si počkat na prázdniny a bude ho mít. Konečně naplní věštbu a chlapce zabije. Není šance, aby mu unikl. Nikde není v bezpečí, ani tady. V létě se Bradavice zavřou a on odejde. Navždy.
HPSS
„Brumbále, tohle je vážné! Co budeme dělat?“ říkala zrovna Molly Weasleová a ostatní jen přikyvovali.
Ředitel seděl za svým stolem a unaveně přihlížel tomuto zmatku. Svolal řád. Všechny. A teď se tu tísnili v ředitelně a překřikovali se jeden přes druhého. Ale Brumbál byl ztracený ve svých myšlenkách. Vzdálený. Přemýšlel.
Fotky ležely před ním na stole a jako by se mu vysmívaly. Nebyla naděje na záchranu toho hocha, to Brumbál věděl už dávno. Ale tohle se stalo příliš rychle. Tohle se stát prostě nemělo! Kde nastala chyba? Co se vlastně stalo?
Nikdo nic neví. Dursleyovi před dvěma dny zmizeli. Z ničeho nic. Žádné stopy po únosu, prostě nic! A pak je tu ten dopis, který Harrymu dnes přišel. Proč ho otvíral už u stolu? Zbytečně tím riskoval. Co kdyby v tom bylo něco víc? Kletba, která by ho ochromila? Nebo přenášedlo? Ten chlapec si neuvědomuje, v jakém je nebezpečí. Pořád nechápe, že Voldemortova hrozba je reálná!
Ale jak ho ochránit? Jak zarazit další smrt? Ale ona si klidně přijde. Prochází hradem s tou svou kosou a čeká. Chladná a vypočítavá. Čeká a vyčkává na jakoukoliv chybu a pak bere. Někdy rychle a někdy v mučivých bolestech.
Tak jako tři lidé na fotografiích. Byli mučeni. Dlouho. Už první pohled do jejich tváře je nezlomným důkazem. Vyděšeně vyvalené oči. Mrtvé oči.
Brumbál si povzdechl. Zvedl pohled a setkal se s jedním chladně černým.
„Vím... Vím, že to, co se stalo, je hrozné. Ale v první řadě se musíme postarat o chlapce. Ochrana toho domu mu zajišťovala bezpečí. Krev jeho tety byla důležitá. Musíme znovu získat podobnou ochranu. Musí mít novou rodinu...“ jeho hlas selhal. Věděl, že to jen tak lehce nepůjde. Čas tlačí. Ve chvíli, kdy se ministerstvo dozví, že nezletiletý chlapec je bez rodiny, zasáhne.
„Napadlo mě hodně variant, ale jen jedna bude nejschůdnější a to sňatek…“ chvíli počkal, než se lidé okolo přestali překřikovat. Nezasahoval do toho. Sám moc dobře věděl, jaká reakce přijde. Ale argumenty jako, že je chlapec příliš mladý a podobné, zcela ignoroval. Bylo to nutné! Pro kouzelnický národ stejně důležité jako pro ten mudlovský. Chlapec musí přežít a zabít Voldemorta. Tak jak je dáno.
„Brumbále, koho navrhujete? Opravdu si myslíte, že je to nejlepší nápad? Kouzelnický svazek nepomůže. Ne před ministerstvem. Najdou si něco, čím sňatek zruší. Nedokážeme je od Pottera držet dál.“ Byl to Moody, kdo otázky vyslovil. Ale Brumbál na ně měl odpovědi. Stejně šokující jako samotný návrh sňatku...
„Merlinův svazek…“
HPSS
„Harry?“ Chlapec otočil hlavu a podíval se do ředitelových zbědovaných očí.
„Ano, pane?“ zašeptal velmi tiše. V očích se mu pořád leskly slzy. Plakal hodně a dlouho. Nemůže za to. Celou dobu se snaží smrt příbuzných hodit na tu vraždící bestii. Na Voldemorta. Ale přesto ví, že za to může on sám. Kdyby tehdy nepřežil. Bylo by vše jiné. Nebyl by žádný chlapec, který přežil. Žádné utrpení. Byl by klid. On by měl klid. Byl by s rodiči a šťastný…
„Vím, že jsi ještě dost otřesen po tom, co se stalo. Ale musí se urychleně najít řešení…“
„Do konce roku je času dost?“ přerušil ho Harry. Nelíbil se mu pohled, kterým se na něj ředitel díval. Děje se snad něco víc? Víc mrtvých? Harry nechápal.
„Ano, Harry. Ale jsi nyní bez ochrany. Bez rodiny a navíc jsi nezletilý. Jakmile se tahle informace dostane na veřejnost a hlavně na ministerstvo, jsme si jistí, že zasáhnou,“ ředitel položil svou vrásčitou ruku na chlapcovu a v konejšivém gestu mu ji pohladil. Jako otec své dítě. A Brumbál ho tak bral. A přece ví, že ho v brzkých hodinách zradí. Ale taky ví, že to dělá pro něj. Kvůli jeho přežití. Jen na tom záleží.
„Co by mohli udělat?“ zeptal se mírně roztřeseně chlapec. Nejednou měl divný pocit. Jako by ho něco zevnitř sevřelo. Něco se stalo! Stane…
„Adopce, například. Kdyby kdokoliv požádal o tvé poručnictví, mohlo by mu být vyhověno. Víš, jaké nebezpečí ti hrozí?“ zeptal se Brumbál. Harry se zamračil.
„Třeba takový Lucius Malfoy?“ napověděl mu ředitel. V té chvíli Harry vykulil oči.
„Cože? On… on… by…“
„Ano, jemu by něco takového povolili během okamžiku. Nemohli bychom nic dělat. Měl by právo tě odvést. A co by Malfoy udělal v první řadě?“
„Odvedl mě k Voldemortovi,“ vydechl chlapec. V hlase zděšení. Naprostou hrůzu. Ano. Tak by to dopadlo. Hodiny mučení a pak smrt. Pomalá a bolestivá. Mučivá a strastiplná. A nikdo by mu nepomohl. Nikdo by ho nikdy nenašel.
Ale co teď? Co má ředitel v plánu? A co ta starostlivá vráska v jeho obličeji? Už má plán? Ale jaký? Otázky. Otázky! A jen samé otázky!
„To je přesné. Ale přesto máme řešení.“
Harry si skousl ret a snažil se nepromluvit. Poslouchal a začínal mít pocit, že se mu tohle líbit nebude.
Ještě víc sevřel přikrývku, kterou držel v ruce a čekal na ortel. Mírně kývl hlavou, že je připraven. Ale opravdu je? Opravdu chce vědět, co si pro něj starý ředitel připravil? Myslím, že kdyby věděl, co ho čeká, nikdy by nic vědět nechtěl a velmi ochotně by se nechal odvést Luciusem do bezpečné náruče smrti…
„Sňatek…“
Harry zmateně zamrkal. Cože? Slyšel dobře? Sňatek? Svatba? Při svatém Merlinovi! S kým? Jak? Proč? Cože!
„Jednalo by se o Merlinův svazek. Je to obřad mocnější než samotné zákony ministerstva. Tak by na tebe nikdo nemohl. Tenhle svazek, vymyslel sám Merlin a je to naprosto dokonalé řešení,“ vysvětloval ředitel pomalu tak, aby chlapce nevystrašil. Nevyděsil. Ale přesto se mu to povedlo.
Chlapec se na něj začal dívat s nedůvěrou. Určitě nevěděl, co přesně Merlinův svazek je. Jinak by už taky křičel jako smyslů zbavený. A ředitel moc dobře věděl, že se scény stejně dočká. Teď nebo až ve chvíli, kdy mu oznámí celkové znění a podmínky tohohle obřadu.
„Do-dokonalé řešení? Ale mně je teprve šestnáct! Nechci se ženit!“ řekl roztřeseně. Copak to Brumbál nechápe? Je to ještě dítě. Ve svém věku by měl řešit famfrpál, největší starosti by mu mělo dělat, jakou košili si na sebe vzít, aby zaujal dívku, která se mu líbí. Možná se s nějakou sem tam políbit, ale nic víc! A svatba! Tohle nejde!
„Harry, chlapče! Jiné řešení není. Musíme tě udržet tady ve škole. Tlačí nás čas. Rozhodují tady hodiny, jestli ne minuty!“
„Ale… ale…“ jeho hlas se zadrhl. Pochopil, že tady protestovat už nemůže. Ředitel rozhodl a Harry jeho přání musí vyplnit. I kdyby u toho měl přijít o vlastní duši. Je to jeho úkol, úděl. Žije pro ostatní, ale kdo žije pro něj?
HPSS
Harry postával u chrliče a čekal, až se pomalu odsune. Byl nervózní. Hodně nervózní. Po večerním rozhovoru s Brumbálem se vůbec necítil dobře. Neřekl mu všechno, to chlapec pochopil. Musel se na to prý vyspat. Co se může stát ještě horšího než to, že ho ožení? V šestnácti? A co je to ten Merlinův svazek?
Kdyby aspoň mohl zajít na chvíli do knihovny a najít o tom nějaké informace. Ale madame Pomfreyová ho do oběda vůbec nechtěla pustit z postele. A teď ho ihned nahnala do ředitelny. Že na něj čekají. Kdo?
Zaklepal na dveře, a když se ozvalo ‚dále‘ vstoupil. Ale hned na prahu se zarazil. Tolik lidí opravdu nečekal. Zprudka se nadechl a tiše pozdravil.
Než stihl přejít ke stolu, byl v náručí paní Weasleyové. Drtila ho pevně, jako by to mělo být naposled, co ho vidí. Harry z toho nebyl moc nadšený. Začal se ještě víc bát.
„Harry, posaď se prosím,“ usmál se na něj ředitel a pokynul mu k židli, která byla hned před jeho stolem. Harry se snažil nedívat na lidi okolo sebe. A jen se neklidně posadil a zadíval se do modrých očí, které byly hned naproti. Nechtěl vnímat dalšího člověka, který seděl tak nepřirozeně blízko. Proč tu je i on?
„Pane? Co se stalo? Proč… proč tu je tolik lidí?“ zeptal se ostýchavě a nespustil z ředitele zrak.
Ředitel se na chlapce smutně usmál. Proč tu bylo tolik lidí? Aby zabránili Harrymu v dalším rozbíjení ředitelových věcí? Nebo jen, aby ho chránili před sebou samým?
„Jak jsem ti včera řekl, musíme jednat, co nejrychleji…“
„To… to jako dnes?“ vyjekl najednou mladík a vyskočil na nohy. Ne! Dnes ještě ne! Vždyť ani neví, s čím by vlastně měl souhlasit. Kdo má být jeho ženou? Koho mu vybrali? Nebo si může vybrat on?
„Pottere! Nevyvádějte. Zase si hrajete na ubožátko,“ sykl Snape a Harry se na něj poprvé podíval. Profesorova pleť byla bělejší než jindy a obrovské fialové kruhy pod očima ukazovaly, že ten muž přinejmenším několik dní nespal. Ale přesto se na Harryho díval jako na něco, do čeho šlápl. S odporem a nenávistí. Ale ještě větší, než kdy jindy.
„Severusi!“ okřikl ho Brumbál. Kupodivu Snape zmlkl a jen okolo sebe házel vražedné pohledy. Harry se znovu posadil a vyčkával. Tak jako poslední dobou pořád.
„Harry, víš alespoň něco o Merlinově svazku?“ zeptal se ho opatrně ředitel. Hoch zatřepal hlavou. Neví. Nic. Nechce vědět, obává se toho, co po něm budou chtít. A kdo sakra je jeho druhá polovička? V místnosti zase není tolik lidí, kteří by mohli. Spíš nikdo z nich…
Paní Weasleyová těžko, Tonksová chodí s Lupinem, McGonnagalová je příliš stará. A jiná žena tady není! Tak kdo?
„Ne, pane,“ šeptl chlapec a mírně se začervenal. Kolik toho vlastně ještě o kouzelnickém světě neví? A to v něm žije už bez mála šest let.
„Vůbec nic?“
„Opravdu, pane. Já… nepotřeboval jsem něco takového. Nikdy… nikdy by mě nenapadlo, že se budu v šestnácti ženit,“ řekl Harry a snažil se usmát. Ale při pohledu na ředitele mu ten úsměv zmrznul na rtech.
„Tak dobře. Vysvětlím ti tedy, o čem to je. Ale slib mi, že k tomu budeš přistupovat s chladnou hlavou,“ řekl ředitel a usmál se na hocha před sebou. Harry přikývl. Na slova měl příliš sucho v ústech.
„Jak jsem ti včera řekl, tenhle svazek požehnal sám Merlin. Jeho původním záměrem bylo zpečetit lásku dvou lidí, napořád. Tak, aby do toho nikdo nemohl zasahovat. Žádné zákony, nic a nikdo. Tenhle svazek nekončí rozvodem nebo smrtí. Sváže k sobě dvě spřízněné duše, opravdu navždy. Ale nejdůležitější je ta část se společnou mocí. Během obřadu a hlavně po něm, se magie dvou kouzelníků promíchá a oba ji můžou náležitě používat. To je taky hlavním důvodem, proč jsme vybrali tento druh obřadu. Je důležité, abys přežil a tím, že získáš ještě moc svého partnera, budeš mít větší šanci zabít Voldemorta…“
Harry seděl jako přilepený. Zíral na ředitele a nedokázal rozumně myslet. Navždy? Napořád? To… To je nesmyslné! Nemůže si nikoho takhle připoutat k tělu! To… to prostě nejde!
„Ale…“
„Harry já vím, že to teď vypadá hrozně. Ale děláš to pro svět, a hlavně pro sebe,“ zašeptal ředitel. Ale Harrymu na tom stejně něco nesedělo. Promíchání magie? Jak? Jak se něco takového může povést? Kde je ten háček?
„P-promíchání magie? Jak?“ vykoktal ze sebe. Brumbál se zamračil a opřel se do svého pohodlného křesla. Snažil se najít vhodná slova, ale jak něco takového vysvětlit nevinnému chlapci, aniž by odtud prchnul?
„Sex,“ přišla odpověď od člověka, od kterého by se podobné slovo nečekalo. Ve chvíli, kdy Harry pochopil, zrudl jako rajče. Snape vedle něj jen protočil oči a lehce se ušklíbl.
„To jako…“
„Jak tady poukázal Severus,“ ředitel zmrazil profesora dost naštvaným pohledem, „opravdu se jedná o tohle završení. Svazek se tím posiluje a prvních několik měsíců je to důležitá součást manželského života. Aby nedošlo k vyčerpání magie, musí se provádět poměrně často,“ ředitel se schválně vyhnul slovu ‚sex‘, aby chlapce neuváděl do ještě větších rozpaků. Už tak vypadal jako hodně přezrálé rajče.
„Já… ano… no… totiž… Ano, chápu…“ koktal a nevěděl, kam s očima a červeň z tváří ne a ne zmizet.
„Vím, že na tebe naléháme. Ale obřad musíme provést už teď, přinejlepším hned.“
„Já… jo, ale… kdo?“ zeptal se Harry a začal se kolem sebe rozhlížet. Opravdu neměl tušení, kdo by si ho měl vzít.
Každý, kdo se teď díval Brumbálovi do očí mohl zahlédnout tu bolest. Ale velmi rychle ji zakryl svým typickým úsměvem.
„Uvažovali jsme o hodně lidech, ale myslím, že tady Severus je nejlepší volbou…“
*Sweet Symphony - Sunrise Avenue
Diskusní téma: Temné stíny 1. část
Re: Re: Re: uff
Salazaret | 01.05.2011
Já ho mám... Napiš mail, pošlu... tedy pokud mohu, nevím... já ho našla náhodou v nějaké složce na ulozto.cz vůbec jsem nečekala, co za poklad tam najdu :D
:)))
grid | 01.05.2011
Merlinov, alebo akýkoľvek iný zväzok medzi chlapcom a Severusom je vždy zážitok, ktorý si nenechám újsť. A myslím, že bude ešte pekelne horúco...!
Re: :)))
Salazaret | 01.05.2011
Ano, ano! Pekelná jízda to bude! A pořádná! Jen kdo je ten ďábel?
Děkuji za komentík! Salazaret
:)
lady corten | 01.05.2011
Začalo to pěkně, ale bojím se tvého varování, že to bude temné, no budu dofat ve šťastný konec. :)
Re: :)
Salazaret | 01.05.2011
Zlatíčko to já taky, to já taky. Ale konec bude jen a pouze na Vás. Mám epilog v hlavě... Poslední kapitolu taky, ale třeba ji budete chtít jinak. Třeba se rozhodnete jak Harry... Uvidíme.
Děkuji za komentík :) Salazaret
No teda..
Yoshiko | 01.05.2011
Tak to je drsné. Chudák Harry. NEzávidím mu. Alwe máš to velmi pěkně napsané. Už se těším na další kapitolku.
Re: No teda..
Salazaret | 01.05.2011
Ahojky, vítám tě u povídky! A moc děkuji za pochvalu! Moc to pro mě znamená. Ale tohle byl jen začátek... Až v další kapitole se to pořádně rozjede...
Děkuji, Salazaret
Zajímavé...
Archea Majuar | 01.05.2011
Ahoj, docela mi tahle povídka připomíná Cambiare Podentes, možná znáte. Ale vypadá to, že tahle by mohla mít o něco rychlejší spád a snad Harry nebude ze všeho tak posraný...
Těším se na další díl :)
Re: Zajímavé...
Salazaret | 01.05.2011
Všemi známé Cambiare? Ani zdaleka ne... Spíš povídku Můj pátek. Velice depresivní a docela násilná povídka, která mě nabudila k napsání Stínů...
A pokud jde o Pottera. Nejde o to jestli bude mít ze všeho strach. Merlinův svazek se musí završit ať už chce nebo ne...
Jsem ráda za tvůj komentík, Salazaret