Temné stíny 10. část

18.08.2012 18:08

 

Je to už hodně dávno, co jsem k téhle povídce napsala kapitolku. Neříkám, že se vracím do psaní naplno, ale jsem tu. Mám dokonce rozdělanou jedenáctou část. chci tuhle povídku dovést ke svému konci. Hodně mi na tom záleží a navíc... chybíte mi. 

tuhle kapitolku věnuji vám všem. Píšu díky Vám a pro vás. Tak snad se vám tahle kapitolka bude líbit. A varování? K tomuhle snad žádné. Jen... Harry to má těžké, ale v které kapitole ne, že? Člověk ho musí pochopit, aby pochopil celou  tuhle povídku a její konec. Bude přestě takový jaký má být.  Harry je zbraň. Ale pro nás je víc důležíté být s ním než s tou druhou stranou. A co tím vším chci říct? Neptejte se. stejně Vám to nepovím ;) 

S láskou Vaše Salazaret 

 

Beta : Alice O´Really

 

10. část - V jejich očích

 

Ty pohledy. Pořád se na mě dívají. A v jejich očích je stále stejná otázka. Proč? Nedokážu jim odpovědět. Ne teď. Ne jim. Ale Merlin-dík za přátele. Jsou tu pro mě. Aspoň to mi tvrdili, když jsem se před nimi zhroutil. Milosrdná lež? Možná. Už nikomu nevěřím. Ani sám sobě. Nemám sílu. Ale mám plán. Dobrý plán…

 

 

Can't you see that you're smothering me
Holding too tightly afraid to lose control
Cause everything that you thought I would be
Has fallen apart right in front of you
Every step that I take is another mistake to you
And every second I waste is more than I can take

 

 

Tohle ráno bylo obzvlášť sychravé. To Hermiona viděla hned, jakmile otevřela oči a rozhrnula závěsy. Na dnešní den se těšila. Konečně pustí Rona z ošetřovny. Sice tuhle zprávu chtěla říct Harrymu už včera večer, ale nikde ho nenašla. Asi odešel do Snapeova bytu.

 

Pomalu se zvedla z postele a ještě jednou se podívala k oknu. Něco ji říkalo, že je to velmi důležité. Zamračila se. Ale přesto nešla blíž. Má jiné věci na práci než poslouchat svou intuici.

 

Odešla do koupelny, ale když se vracela, znovu se podívala na okno. Kapky zuřivě bušily o parapet. Vítr byl slyšet v kvílivé meluzíně. Něco na tom výhledu muselo být krásné. Temná krása. Připoutávala pohled. Zarývala se do srdce a přitom to byl jen obyčejný déšť. Jako každý podzim. Jako každou zimu, tady v Bradavicích.

 

Hermiona se pohnula… postoupila o krok blíž. Pak ještě kousek. Dívala se. A ve chvíli, kdy přišla úplně k oknu, věci, které držela v ruce, spadly na zem. Dech se zadrhl. Srdce se rozbušilo.

 

„Levandule! Tam někdo je!“ vykřikla a obrátila se na kamarádku, která zrovna vyšla z koupelny.

 

„Cože? Kde?“

 

„Tam!“ hlas se jí třásl; ruka, která ukazovala směr též. Kamarádka přišla blíž a podívala se na místo, kam jí Hermiona ukázala. Ten pohled ji vyděsil. Na sucho polkla a podívala se zpět na svou kamarádku.

 

„Musíme to někomu říct!“ řekla roztřeseně. Obě dívky se otočily a tak, jak byly oblečené, vyběhly z ložnice. Utíkaly, co jim nohy stačily. Srdce bušila jako na poplach.

 

Ale jako naschvál, po cestě k profesorce nikoho nepotkaly. Věděly, že vstaly trochu dříve. Ale přece tu někdo musí být! Kdokoliv!

Zabočily za roh a div se nesrazily s postavou v černém hábitu. Obě vzhlédly. Neučesané, jen tak v pyžamu, popadaly dech.

 

„Pane…“

 

„Tohle bude stát Nebelvír deset bodů. A dalších deset za to, jak vypadáte!“ zavrčel Snape a propaloval dívky svým černým pohledem. 

 

„Pane! Musíte… musíte nám pomoct!“

 

„Skutečně?“ pozdvihlo se černé obočí nevzrušeně.

 

„Ale pane! Někdo leží na římse hned pod astronomickou věží, nevíme kdo, ale nehýbe se,“ vyhrkla ze sebe Hermiona. V očích slzy. V duši neklid.

 

„A jste si jisté, že to nebyl jen blud? Nemám náladu na nějaké vaše žertíky. Mohlo by vás to stát hodně,“ temné zavrčení. Bílá ruka, která se obmotala okolo Hermioniny paže. Silný stisk.

 

„Ne, pane! Někdo tam leží. Potřebuje naši pomoc! Vaší…“ Po tváři ji stékala slza. Osamocená. Bezmocná. Přesně tak, jak se teď dívka cítila. Proč to on nechápe? Proč nevěří?

 

„Zaveďte mě tam,“ řekl jen. Cesta byla sice krátká, ale dívkám připadala nekonečná.

 

Snape vešel do Nebelvírské společenské místnosti. Nezajímal se o pohledy ostatních. Proplachtil okolo jako černý netopýr. V očích temnotu.

Došli do dívčí ložnice. Ostatní dívky postávaly u okna a čekaly. Na zázrak? Nebo na někoho, kdo jen řekne Apríl? Na konci listopadu? Jak bláhové.

 

„Pane! Tam!“ ukázala Hermiona. Ale k oknu už se nepřiblížila. Měla strach! Bála se toho, co by tam znovu mohla zahlédnout. Tělo, které by mohlo každou chvíli spadnout… Tělo studenta, který tuhle noc nestrávil ve vlastní posteli. Co se mohlo stát? Kdo to je? Kdo mu to udělal. Tolik otázek. Tolik strachu v mladé duši.

 

Snapeovi stačil jeden pohled. A pochopil. Věděl. Cítil!

 

„Ten hlupák!“ Otočil se a doslova prchal pryč. Tam… za ním. Ostatní nechával za sebou. Jen vytáhnul hůlku a vykouzlil patrona. Běž, laňko.

Utíkej pro pomoc! Merlin ví, že ji bude potřebovat!

 

***

 

Stál tam a díval se. Díval se na ostatní, jak se snaží dostat k chlapci. Ale počasí jim nepřálo a navíc hrozilo, že mladík spadne. Použili sice dost kouzel, aby se to nestalo, ale podle všeho byl zraněný. A nejspíš hodně.

 

Nešlo o to, že by byl problém ho dopravit o patro výš. Jen k tomu bylo potřeba víc než tři hůlky a okna zde všude kolem byla malá. Sotva se tam dostal jeden člověk, natož tři.

 

Zoufalost se šířila jako rakovina. Z kouzelníka na kouzelníka. A čas ubíhal. On tam celou dobu stál a jen se díval. Nedokázal nic udělat. Nevěděl, jak pomoct. Poprvé ve svém temném životě měl strach. Bál se toho, co se tu stalo. Děsil se pravdy.

 

„Máme ho!“ Obyčejné krátké zvolání dokázalo muže vytrhnout z letargie. Pohnul se vpřed. Viděl, jak mladíka pokládají na přinesené lůžko a spěchají s ním pryč. On nespěchal. Do konce svých dnů nezapomene na to ubohé tělo. Tělo dítěte. Jeho manžel nemohl být roven dospělému. Každý ho za něj považoval, ale Severus věděl, jak to doopravdy je. Donutili ho dospět. Donutili ho i skočit? Opravdu to udělal sám? Nebo mu k tomu někdo pomohl? Jak moc tahle pravda bude bolet? A vlastně… koho?

 

***

 

Černočerná tma. Bolest. Ticho. Ale takové to zvláštní. Ticho, které jde cítit. Tlačí vás do uší.

 

Harry pomalu otevřel oči. Probudil se do nejkrásnějšího západu slunce. Rudé paprsky pronikaly skrz pootevřené okno. Mírný vánek ovíval jeho ztuhlé tělo.

 

„Pane Pottere,“ uslyšel nad sebou hlas lékouzelnice. Pomalu se pohnul, ale příliš to bolelo. Syknul bolestí.

 

„To bude dobré, chlapče,“ řekla konejšivým hlasem a položila mu ruku na čelo. I tenhle něžný dotek v Harrym vyvolal pocit znechucení. Snažil se odtáhnout. Moc mu to nešlo. Spíš vůbec ne.

 

Znovu zavřel oči a snažil se vzpomenou jakým způsobem se dostal na ošetřovnu. V hlavě měl podivné prázdno. Hučelo mu v uších. Bolelo celé tělo. Cítil se vyčerpaný.

 

„Co se stalo?“ vysoukal ze sebe tuhle jedinou větu.

 

„Teď o tom nepřemýšlejte, musíte si odpočinout.“ Viděl její lehký úsměv, ale přesto v něm bylo něco zvláštního. Smutného.

Pomohla mu si sednout a přiložila mu k ústům malou lahvičku.

 

„Tohle vypijte, pomůže vám to usnout a uleví od bolesti. Musíte spát, pane Pottere.“

 

Poslechl. Co jiného měl taky dělat? Celý jeho život je o tom, aby poslouchal rady starších. Přece nemá právo si na něco stěžovat. Kroky jeho života od nepaměti řídí oni. Ještě před nedávnem mu to nevadilo. Ale teď? Vře to v něm. Cítí vztek. Na sebe. Na všechny ostatní. Ale nestěžuje si. Naučil se být zticha a držet krok.

 

***

 

„Harry?“ tichý nesmělý hlásek. Pohlazení po tmavých vlasech. Lehce. Nenuceně. S láskou.

 

„Hermiono, co tu děláš? Nejsi ve škole?“ jeho hlas byl jiný. Unavený. Znechucený.

 

„Mám volnou hodinu, vzpomínáš? Říkala jsem, že přijdu…“ Do hnědých očí se vehnaly slzy.

 

Harry neodpověděl. Jen se díval na svou kamarádku a nevěděl co říct. O čem si s ní má povídat? O tom, proč je tady? Jak se sem dostal? Chtěla by to vůbec slyšet? Ne. Jedno rázné ne.

 

„Není mi dobře, Hermiono…“

 

„To ti nebylo ani včera ani předevčírem. Proč se nám vyhýbáš? Proč mě? Udělala jsem ti něco? Vždy jsem při tobě stála. Nezapomínej na to. Já jsem tě nikdy nezradila a nikdy to ani neudělám. Mám tě ráda.“ Jedna zbloudilá slza stekla po jejím obličeji.

 

„Promiň, Mio. Jen… je toho na mě moc. To všechno, co se v posledních týdnech děje. Nedokážu si na to zvyknout. Nedokážu takhle žít…“

 

„Já vím, Harry. Ale nechci, abys zapomínal na to, že tu jsme pro tebe. O tom kamarádství je. Sám víš, že bychom tomu zabránily, kdyby to šlo… ale…“

 

„Nešlo to… Taky vás mám rád, jen…“ nedokázal dál mluvit. Natáhl ruku a lehce se dotkl té Hermioniny. Vzala mu ji do dlaní a něžně políbila.

 

***

 

Seděl na parapetu ošetřovny a díval se na déšť, který bubnoval do oken. Vítr utvářel zvláštní obrazce vody. Dotkl se studeného skla. Opřel o něj hlavu. Přemýšlel. O tom, co udělal. Cítil se stejně jako vždy. Použitě. Odporně. Jako hračka pro každého, kdo si o něj řekne.

 

Proč mu to jen dělají? Proč ho prostě nenechají trpět v temném koutku sklepení? Malfoy! Za vše může on! Je to jen obyčejný bastard, který si myslí, že dostane vše, na co si ukáže prstem. A jedním z toho je i on. Harry.

 

Zítra ho mají pustit z ošetřovny. Prý je s ním už všechno v pořádku. Pár dní klidu. A Snape? Ten se neukázal. Párkrát ho slyšel na chodbě, jak mluví s madam Pomfrey. Ale ani jednou nepřekročil práh ošetřovny.

 

Harry zavřel na chvíli oči a vzpomínal na poslední den ve sklepení. Tolik potupy. Tolik hanby. Snape věděl, co dělá. Věděl, jak ho zlomit. A povedlo se mu to. A ne jednou. Každý jeho dotek… polibek. Vše bylo tak intenzivní. Ale bolelo to. V duši. Nedokázal se ovládat. Jeho tělo si dělalo, co chtělo. Odpovídalo na doteky a chtělo víc. A teď se tam má vrátit. Po tom, co mu Malfoy málem udělal?

 

Po tváři mu stekla slza a za ní další. Tichý nářek bezbranného chlapce. Zbraně společnosti. Už dávno není člověk. Jen zbraň proti temnotě. Ale jak zabít zlo dřímající v mladíkově duši? Jak zničit zlo zlem? Jde to vůbec? Je to nějakým záhadným způsobem možné?

 

Vztekle si otřel slzy a vrátil se do postele. Zaspat všechny tyhle odporné myšlenky, které ho ničily víc, než cokoliv jiného. Vlastní já ho zrazovalo. Ale na to by měl být už zvyklý, ne?

 

***

 

Položil brašnu na stůl a naštvaně si sedl na židli. Tohle nesnášel. Ty jejich pohledy. Tolik lítosti! Ubíralo mu to sílu. Všechny ty otázky. Jejich oči vše vypovídaly. Tolik různých teorii za ten týden proběhlo Bradavicemi.

 

Posadil se na židli a zírat do nikam. Jen tak si tam seděl a přemýšlel o tom, jak odejít. Jak se zbavit toho všeho. Ale neviděl žádné možnosti. Jen prázdnotu, která se usídlila v jeho bolavém srdci. Pořád přemýšlel o zradě. Nikdo nikdy nepřemýšlel o tom, co to s ním udělá. Jak moc mu tenhle sňatek zničí život. Ale má vůbec právo si stěžovat?

 

„Pottere?“ ozvalo se ode dveří. Neodpověděl. Jen dál tiše seděl a slepě hleděl před sebe.

 

„Harry?“

 

Pomalu otočil hlavu a zadíval se na svého manžela. V hlavě prázdno, v duši zmatek.

 

„Hm?“ nedokázal říct nic jiného. Nedokázal normálně myslet. Cítil se tak… tak prázdný. Temnota se obalovala okolo jeho duše jako had. Škrtila. Dusila.

 

„Neukázal ses na večeři.“

 

„Nemám hlad,“ strohá odpověď. Odvrácení pohledu. Znovu zíral do temnoty sklepení. Nechtěl vnímat. Nechtěl žít.

 

„Tví přátelé se po tobě ptali. Řekl jsem jim, že za nimi přijdeš.“

 

„Hm…“ nevnímal slova, která mu byla říkána.

Pak se ho Severus dotkl. Jen lehce položil ruku na rameno. Donutil ho podívat se na něj.

 

„Vím, co jsi udělal. Nevyčítám ti to. Moc dobře chápu proč…“

 

„Ty chápeš! Ty, Snape?! Jak můžeš něco takového říct? Nic nechápeš! Nevíš, jak se cítím! Nic nevíš!“ Mladík vyskočil na nohy. Rudý vzteky. Po tváři mu znovu klouzala ta protivná jediná slza.

 

Snape tam stál a poprvé po dlouhé době nevěděl, jak reagovat. Co říct. Jen tam stál. Díval se. Snažil se pochopit. Ale v hlouby duše věděl. Moc dobře věděl.

 

Než stihl cokoliv říct, Harry odešel. V místnosti zůstal jen závan nenávisti. Bolelo to. Hodně.A do toho odéru se vmíchal pach bezradnosti…

 

***

 

„Jeden z posledních teplých západů slunce…“ usmála se Hermiona a podívala se na svého kamaráda. On se neusmíval. Jeho pohled byl tak prázdný. V zelených očích už nebyly ony pověstné jiskry. Smaragdy potemněly.

 

„Jsem ráda, že už jsi v pořádku. Měli jsme o tebe strach.“

 

„To jste asi jediní…“ povzdech si. Umělý úsměv na jeho obličeji. Nevíra, která byla čitelná na první pohled.

 

„Máme tě rádi, Harry. Copak to nestačí? Proč nám nevěříš?“

 

„Já… věřím. Vám ano. Ale… je to těžké. To co musím… každý den je peklo…“ další ze ztracených úsměvů.

Zastavili se. Dívali se, jak slunce mizí za obzorem. Jak temnota natahuje své ruce a schovává je ve svém hábitu.

 

„Měli bychom se vrátit.“ Zašeptaná slova. Smutná. Plačtivá.

 

Harry se otočil na svou kamarádku. Přiblížil se k ní. Objal ji. Hermiona se rozbrečela. Držela svého kamaráda a děkovala všem svým andělům, za tuhle možnost. Za dotek. Tak dlouho ji to nedovolil. Tak dlouho nic necítil. Ale ona mu věří. Věří v něj, v Harryho. Že to zvládne. Že bude jednou, přes to všechno, šťastný.

 

První kapky nočního deště padaly z nebe. A oběma to bylo jedno. Stáli tam a objímali se. Byli tu pro sebe. Jenže co když tohle objetí znamená úplně něco jiného? Co kdyby se jeden z nich tímhle gestem loučil? 

 

 

 

And I know
I may end up failing too
But I know
You were just like me
with someone disappointed in you

I've 
Become so numb 
I can't feel you there
Become so tired 
So much more aware
I'm becoming this 
All I want to do
Is be more like me 
And be less like you *

 

 

*Linkin Park - Numb