Temné stíny 11. část

01.01.2013 00:00

S novým rokem přichází nová kapitola. A co k ní chci říct? Strašně hodně... tak myslím, že bude lepší mlčet.

Harry to v téhle povídce neměl nikdy lehké. A teď nastává jedna z nejdůležitějších fází celého příběhu. Překonejme společně tyhle temné a ponuré kapitoly. A vydejme se vstříc porozumění, pochopení a naději. Protože Naděje je tu vždy, jen musíme někdy víc hledat.

Užijte si kapitolu. Je pro Vás.

 

S věrnou láskou Salazaret

 

 

11. část – Lžu. Mlžím. Mlčím.

 

Úvod - Ošetřovna se mi docela zamlouvá. Je tu klid a jsem tu sám. Ale bolí mě celé tělo. A co se vlastně stalo? Nechtějte vědět, i já se snažím zapomenout na svou pitomou chybu. Ale oni se mě pořád vyptávají. Lžu. Mlžím. Mlčím. Nehodlám jim nic vysvětlovat, oni to taky nedělají. Můžou si za to sami! Ale sám sobě lhát nedokážu!

 

 

Cestám chyba cieľ
Nebo stráca jas
Čo si dávno chcel
Zrazu nevieš nájsť

Niekde z výšky striech
Padá kyslý dážď
Včera nie je dnes
Čas letí vždy vôkol nas
Jak šíp

Nič už nie je tak
Ako bývalo
Dnešná láska je
Zajtra bývalou

 

Seděl u stolu a tiše jedl. Nic ho netrápilo. Nic necítil. O ničem nepřemýšlel. Nedíval se na ostatní, jak ho pozorují. Jak si o něm šeptají. Za ty týdny se to naučil přehlížet. Jak dlouho už tahle apatie trvá? Možná měsíc? Možná o něco déle…

 

Prosinec. Vždy miloval předvánoční čas v Bradavicích. Ale teď? Už neví, co je to láska. Co je to něco cítit.

 

Pomalu se zvedl. Vzal brašnu s věcmi a odcházel. Měl teď volnou hodinu a chtěl se učit na lektvary. Ale možná to odloží. Na jindy… a nebo se k tomu nevrátí nikdy. Proč taky? Pochopil, že brzy umře. A je jedno jestli rukou Voldemorta, nebo tou vlastní.

 

Prošel okolo svých spolužáků. Ani jednomu se nepodíval do tváře, a přesto věděl, že oni se dívají. Věděl, že ho ředitel sleduje ze svého křesla. Ale ani tam se nepodíval. Nevěřil mu. Už nikomu nevěřil. Ani svým přátelům, ani sám sobě.

 

Došel do sklepení. Porozhlédl se kolem. Bylo tu takové tíživé ticho. Tma a ticho. Posadil se ke stolu. Ležérním mávnutím hůlky zapálil svíčky. Vytáhnul si učebnici lektvarů a otevřel ji. Chtěl začít číst, ale vyrušilo ho otevření dveří. Ucítil vůní lektvarů. Přesně takhle jeho manžel přichází. Tiše a nenápadně… Jako netopýr.

 

Zvedl hlavu a podíval se na něj. Jako by na něco čekal. Ale na co?

 

Snape přešel k němu. Položil mu ruku na rameno. Sehnul se. Políbil mladíkovy rty. Tak nenásilně. Jako by to bylo něco normálního. Něco… sám Harry nevěděl, proč to dělá. Ale poslední dobou to byla rutina. Polibek. Něco tak… normálního.

 

A přesto normální nebylo nic. Podíval se do těch černých očí. Taky rezignovaly? Už dávno ano.

 

V tomhle vztahu nikdy nešlo o lásku. A nikdy nepůjde. Tak proč se tím trápit.

 

Harry se otřásl. Odporem? Možná. Od incidentu s Malfoyem nedokáže nic cítit. Nechce víc. Každý dotek je pro něj peklo. Znovu cítí tu špínu na svém těle. Znovu tak moc touží umřít. Ale nejde to… ne teď a tady. Ale možná… jednou? Dočká se vysvobození? Dočká se konce?

 

***

 

Nervózně v ruce svíral obálku s dopisem. Chtěl ji odeslat, ale bál se toho. Tohle může změnit hodně věcí. A hlavně… změní to tuhle situaci, ve které nedobrovolně je.

 

Pohladil jednu ze školních sov. Ta se jemně opřela do jeho ruky. Usmál se na ni.

 

„Čekej na odpověď a doruč mi ji, co možná nejdřív, ano?“ zašeptal jí jemně. Bylo to ujištění pro ni? Nebo pro něj? Sovička zaskřehotala. Rozuměla, co po ní chce. Potřebuje nutně tuhle odpověď.

 

Ještě chvíli stál a díval se do dáli, kde sova zmizela. Teď se rozhodne. O jeho budoucím osudu. Jestli vůbec nějaký bude. Rozhodl se. Ukončit tuhle frašku. Tenhle život. A nikdo mu v tom nezabrání.

 

Celý život mu nalajnovali. A teď je načase tomu udělat přítrž. Je dospělý! A má právo na svůj vlastní názor… osud.

 

***

 

Temnota se obepíná okolo duše. Jde cítit do morku kostí. A on ví. Ví, co ho čeká. Strach se usadil v srdci. Kdysi tak čistá duše se změnila v prach… jako mávnutím kouzelného proutku. A vlastně se to tak stalo. Prodali ho ti nejbližší. Ti, které považoval za rodinu. Už nikoho na tomhle všivém světě nemá. Je sám. V temnotě vyčkává…

 

Jeho manžel stál vedle něj a díval se mu do očí. Copak neviděl ten strach? Proč nechce vidět?

 

Lehce se dotkl mladíkova boku. Ten dotek… tak mrazivý. Bolestivý. Harry ustoupil. Celý se chvěl. Nechce! Tak strašně moc nechce!

 

„Prosím…“ tiše vyslovené slovo. A v tom jednom slovíčku bylo tolik bolesti. Copak ho nechápe?

 

„Nemůžu…“ Jedna zbloudilá slza stékala po mladém obličeji.

 

Severus ustoupil. Díval se na Harryho, který stál v koutě pokoje a třásl se. Pochopil?

 

Bez známky nějaké emoce odešel. Nechal Nebelvíra v ložnici samotného. Slzy se spustily samy. Brázdily Harryho obličej. Nechal je téct. Je tu sám… může si dovolit být slabý. Aspoň na malý okamžik. Opřel se o zeď a po ní se pomalu sesul na zem. Objal svá kolena a tiše brečel. Tak tohle je můj osud?

 

Bolest. Všudepřítomná bolest. Nic víc mu nezbylo. Jen ona. Co je to za život? Přežívání…

 

***

 

„Omlouvám se…“ zašeptal Harry, když Severus znovu vstoupil do ložnice. V zelených očích strach.

 

Severus chvíli stál ve dveřích a díval se na chlapce před sebou. V tu chvíli pochopil. Vše.

 

„Harry… nemusíš se za tohle omlouvat. To já bych se měl omluvit tobě. Za to, že jsem nechápal. Že jsem nevěděl. Ale sám víš, co sňatek přináší. Jednoho dne…“

 

„Já vím! Vím to…“ A opravdu to věděl?

 

„Harry…“ tiše vyslovené jméno. Ale proč Severus nedokázal pokračovat dál? Protože to nemá v povaze. Neví, co si počít s Nebelvírem. Neví, co dělat s touhle situací. Jak dál pokračovat? Má tohle vše zase skončit znásilněním? Zase? Ne! Severus to udělal jednou a nehodlá tuhle chybu opakovat. Nechá Harrymu čas, který tak moc potřebuje. A jestli to bude trvat týden… měsíc? Budiž.

 

***

 

Seděl s hlavou sklopenou. Četl nějakou učebnici, ale sotva vnímal psaná slova. Tady v sovinci je klid. I když v půlce prosince je tu dost chladno… Harry zimu nevnímá. Má tu vše, co potřebuje. Malý modrý ohýnek, který ho má zahřát. A hlavně klid. Od očí Bradavic. Od lidí… od života.

 

Byl tak zahloubaný do svých myšlenek, že si nevšiml malé sovičky, která přistála kousek od něj. Na noze měla přivázaný malý balíček a v zobáčku držela dopis. Snažila se zahoukat, ale ani to Harry nevnímal. Přiskočila blíž, skoro do jeho zorného pole. Ale nic. Jako by tu Nebelvír ani nebyl.

 

Opřela se o jeho ruku. Lehce ji křídlem pohladila. Harry vyskočil na nohy a vyděšeně se zadíval na sovu. Ale po chvíli pochopil. S nadšením se k ní přiblížil a vzal si obě věci. S úsměvem na tváři ji ještě pohladil po hlavě, a pak si znovu sedl. Jako by se mu do žil vlila nová naděje. Naděje? V konec?

 

Strhnul z balíčku šedý papír a do rukou mu vklouzla malá lahvička. Byla tak neskutečně dokonalá. A její obsah… nemusel si číst dopis… moc dobře věděl, co v ní je. Jak ji použít.

 

Rozechvělými prsty ji obracel ze strany na stranu. Tolik barev. Jako duha v deštivém počasí. Pochopil moc lektvarů. V rukou držel svůj osud.

 

***

 

Hodina lektvarů. Byla by obyčejná… ale to by se nemohlo stát tolik špatných věcí. Osud je vrtkavý. S ním by si člověk neměl zahrávat. Ale co když to tak prostě má být?

 

Harry sedí sám v předních lavicích. Snaží se řídit pokyny, které jsou napsané na tabuli. Srdce mu buší jako splašené. Buch. Buch, buch. Lahvičku drží stále v ruce. Už několik dní. Chodí s ní spát. Pořád ji svírá v dlani. Ach, osude. Přijde slíbený konec?

 

Harry přidal další přísadu do kotlíků. Lehce zamíchal. Lahvičku drže v ruce. Tak moc byla pro něj důležitá.

 

Osude. Osude! Proč sis tohle pro mě přichystal? Jak dlouho ještě budu trpět? Už bude konec? Opravdový? Prosím…

 

Odzátkoval vršek lahvičky. Chtěl ji vypít teď. Jako pomstu lektvaristovi? Možná…

 

Pomalu zvedl ruku. Věděl, že nezabere hned, ale až za hodinu… Proč to tedy chtěl udělat tady? Už jen z toho pocitu, že může. Že on bude u toho.

 

Už měl lahvičku u úst, když do něj někdo zezadu drcl. Viděl jen bílou čmouhu. Malfoy? Zase? Malá lahvička vypadla z třesoucích se rukou. S tichým žuchnutím dopadla na dno kotlíku. Než stihl Harry zareagovat, kotlík vybouchl a odhodil Nebelvíra dozadu, kde se praštil hlavou o stůl. Tak tohle je tvůj záměr, osude? Jak mám žít, když nechci?

 

***

 

Severus stál v rohu místnosti a díval se, jak mu manžela odnášejí na nosítkách. Málem nedýchal. V hlavě tolik zmatených myšlenek. Už zase? Už zase se to stalo. Teď jen vědět, jestli to bylo úmyslné, nebo to byla jen blbá nehoda. Ale to se může jen dohadovat. Harry mu to sám neřekne. Nikdy s ním nemluví… o ničem. A přitom on. Severus. Se tak snaží. A stejně… Zase to pokazil. Zase mu dal možnost ublížit si. Copak není manželství o tom, chránit toho druhého?

 

***

 

Temnota. Všude okolo něj. Nic nevidí. Nic neslyší. Jen cítí. Bolest. Cítí ji do morku kostí. Užírá duši. Ničí tělo. Kdo mu teď pomůže? Je sám… tak strašně sám.

 

Mladík pomalu otevřel oči. Tiše zasténal. Nemohl se skoro hýbat. Bolelo ho celé tělo. Snažil se posadit, ale po chvíli marného boje to vzdal. Jen tam ležel ve tmě. Sám.

 

Aspoň to tu měl. Klid. Nikdo ho nebude rušit. Nikdo ho teď nemůže pomlouvat do očí. Samota je z jedné strany léčivá. Ale vyléčí i tuhle duši? To těžko…

 

Proč tenhle plán nevyšel? Co se přihodilo, že tu leží v mučivých bolestech? Proč… neumřel?

 

Otázky, na které je velmi jednoduchá odpověď. Protože to tak osud chtěl! A míchat se do přání osudu není moudré. Možná by si to Nebelvír měl uvědomit. Ale copak on může? Nechce žít. Co je na tom k nepochopení?

 

Dá se žít bez lásky.

 

Dá se žít bez peněz.

 

Dá se žít bez štěstí.

 

Ale dá se žít bez naděje?

 

 

Dlani chýba dlaň
Oheň nepáli
Ktosi spáva sám
A šťastný
Je zúfalý
Spí sám

Náš zvon
Nám nedá spať
Náš polnočný zvon
Znie dvanásť krát
Aj vám*

 

*Team, Zvon