13.01.2013 18:49

Trvalo mi měsíce než jsem pochopila jednu Velmi důležitou věc. Že naděje je všude. Jen se těžko získává. Proto jsem se rozhodla povídku celou předělat... napsat něco jiného, než bylo v plánu. Proto Vám přináším tule kapitolu. Je v ní naděje? To musíte posoudit sami. Ale každopádně je to něco jiného, než doposud. Je to povídka díky Vám a pro Vás.

A co se týče hudby k dnešní kapitole... vím, že se k ní moc nehodí... tedy aspoň slovy. Ale... tahle písnička mě donutila vzít Vám všem za pravdu. A pomoct Harrymu vymotat se z bludného kruhu. A jak tahle povídka bude pokračovat dál? Sama nevím... Ale snad tak jak by měla.

S láskou Sal.

Beta - yellow

 

 

12. část – Teď a tady.

Tolik marných pokusů, a přesto jsem přežil. Proto si říkám… asi to tak mělo být. Mám rád život. Ale to jsem si uvědomil až teď. Teď a tady. Přišlo porozumění. Z jeho strany… a z té mé taky. Oba to máme složité. Ale jen spolu to můžeme zvládnout. A zvládneme? Co pro nás má život přichystané? Jaký je náš osud?

 

Far over the Misty Mountains rise
Lead us standing upon the height
What was before we see once more
Is our kingdom a distant light
Fiery mountain beneath a moon
The words aren't spoken, we'll be there soon
For home a song that echoes on
And all who find us will know the tune
Some folk we never forget
Some kind we never forgive
Haven't seen the back of us yet
We'll fight as long as we live

 

„Nemáš právo mě soudit!“ rozlehl se ošetřovnou křik. Mladík seděl na posteli a jeho zuřivý pohled byl zaseknutý v černých očích lektvaristy.

 

„Jsi můj manžel!“

 

„No a co! Nebudeš mi říkat, co mám, nebo nemám dělat! Nejsem tvá loutka!“ vztekle si otřel tvář se zbloudilými slzami. Naštvaně bouchnul pěstí do postele. Byl vytočený. On si mu dovolil rozkazovat?!

 

„Chtěl ses otrávit!“

 

„Je to můj život!“ Je to můj život…

 

„Už dávno ne, a ty to víš!“

 

Snape nad ním stál jak bůh pomsty. V černých očích jiskry. Jak dlouho trvalo Severusovi pochopit? Stačilo se podívat do očí jeho manžela. A tehdy pochopil… Harry chtěl umřít. To pochopení… bolí. I když ho nenávidí. Bolí to. Chtěl to vzdát a nechat Voldemorta vyhrát. Copak Harry nechápe, jak je pro tuto společnost důležitý?

 

Harry vstal z postele. A hodlal odejít. Ale jeho manžel mu zatarasil cestu. Chytil ho za ruce a nehodlal pustit.

 

„Pusť mě!“

 

„Ne, dokud si nepromluvíme!“

 

„Řekl jsem. Pusť mě!!!“ V tu chvíli ho Severus pustil. Jako by se popálil. Kolem Harryho byla modrá aura, která každým okamžikem sílila. Vztek a nenávist ji posilovaly.

 

Rozeběhl se pryč a bylo jedno, že je bosý a jen v nemocničním pyžamu. Běžel, co mu nohy stačily. Ale před Velkou síní se na chvíli zastavil. Kam jít? Kam se uchýlit?

 

Otočil se. Nemá kam uniknout. Nemá se kde schovat. Co je to za život?

 

Pomalým krokem se vydal do sklepení. Nevnímal lidi kolem sebe. Stejně jich moc nepotkal. Většina odjela na Vánoce domů… Vánoce… svátky klidu a pokoje. To v žádném případě. Klidný nebude už nikdy. Přátelé ho zradili… prodali… Už jim nikdy neodpustí.

 

Otevřel dveře. Vstoupil do temné a ponuré místnosti. Mávnutím ruky zapálil svíčky. Ale i tak tu bylo pořád temno… Jako by nestačila temnota v duši, musí být i tady?

 

Až teprve teď si všiml modrých plamenů na svých rukou. Zvedl je do vzduchu. Zaujatě si je prohlížel. Fascinovaly ho. Cítil se najednou… silný. Jako by měl zvládnout vše, na co pomyslí… mohl by teď umřít? Teď, když našel sílu, se s tím vším poprat?

 

Otevřel dveře do ložnice. Posadil se na postel. Plameny stále žhnuly a každým okamžikem silněji. A síla zůstávala. Ale přesto… cítil se prázdný. Tak strašně moc prázdný. Jako by už nikdy neměl nic milovat. Je jen zbraň proti Voldemortovi. Pochopil to. Tak proč neudělat to, co se po něm žádá? Zabije Temného pána, a jestli to půjde… zemře s ním.  To je krásný osud, ne? Osude, rozumíš, co po tobě chci?

 

Po tváři mu skanula jedna slza. A za ní další. Pláč z lítosti… ze slabosti… z nenávisti… ze zoufalství…

 

Tolik lidí mu ublížilo, a přesto se jim pokusí pomoct? Zničit temnotu nebylo nikdy lehčí. Ale co temnota v jeho duši? Uchlácholí ji někdo někdy?

 

Znovu se otevřely dveře a v nich stál Severus. Harry se na něj otočil.

 

„Severusi…“ tiše zašeptaná slova. Harry vstal a přešel ke svému manželovi. Objal ho. Tak strašně moc chtěl znovu cítit! Cokoliv. Jen cítit. Naději? Plameny objaly oba dva. Obalily se okolo nich. Pomalu se obtáčely okolo dvou přitisknutých těl.

 

Rozbrečel se naplno. Držel Severuse a štkal mu do hábitu. Ten jen stál a přijímal. Držel mladíka kolem pasu. Držet a nikdy nechtěl pustit. Odpustil mu všechno? Ne. Ale to přijde… Chce to čas. Čas, který oba mají.

 

Políbil mladíka do vlasů. Kousek ho od sebe odstrčil. Nadzvedl Harryho tvář. Otřel slzy. Není důvod k pláči. Pak vyhledal mladíkovy rty. Lehce po nich přejel prstem. Sem a tam. Pak se k němu přiblížil. Harryho ovanul ta známá vůně. Pomalu zvednul ruce a sevřel je Severusovi okolo krku. Polibek. Něžný. Nic neříkající, ale přesto tu byl. Lehce se otřel rty o mladíkovy. Pak se jejich rty spojily. V polibku, který znamenal tak moc. Neříkal nic, a přesto v něm bylo něco magického. Silného. Přitáhl si mladíka blíž k tělu. Polibek prohloubil. Ale po chvíli se odtáhl. Znovu přivinul Harryho k sobě. Objal ho. Můj… navždy…

***

Severus seděl v křesle a díval se, jak se místnost zaplňuje lidmi. Zamračil se, ale jinak nedal znát emoce, které cítil. Věděl, co teď bude muset říct. Přede všemi přiznat, co se v posledních měsících dělo. A že toho nebylo málo. Na poslední schůzi se tomuto tématu šikovně vyhnul, ale dnes už nemůže. Ví, co je v sázce. Životy nejen kouzelníků. Vše teď záleží na chlapci se smaragdovým pohledem. Dítěti této války. Chlapci bez duše…

 

„Severusi,“ pozdravil ho ředitel a posadil se vedle něj. Severus přikývl a dál se věnoval svým myšlenkám. Byl do nich tak zahloubaný, že si nevšiml, že na něj někdo mluví.

 

„Snape!“

 

Muž zamrkal a podíval se na Lupina, který na něj zvýšil hlas. Se svým nic neříkajícím pohledem se rozhlédl kolem. Přemýšlel, co říct… jak tohle říct. Ale musel s pravdou ven. Na tom chlapci stojí až moc věcí!

 

„Nemusíš na mě řvát, Lupine. Slyším tě dobře,“ řekl samolibě a propálil vlkodlaka jedním ze svých naštvaných pohledů.

 

„Nevypadalo to tak…“

 

„To se ovšem mýlíš můj chlupatý příteli…“

 

„Severusi, dost,“ řekl tiše ředitel a tím rozbroj ukončil.

 

„Chceme vědět, jak je na tom Harry. Už je připravený čelit Voldemortovi?“ zeptal se narovinu ředitel. Snape se na chvíli zadíval do pomněnkových očí. Viděl v nich starost. Tíhu světa.

 

„On? Připravený?“ Porozhlédl se kolem. Podíval se do každých očí. „Potter se hodlal otrávit! Chtěl se zabít! Jak ho mám připravit, když náš mladý hrdina touží po smrti!“ V černých očích byla zuřivost, jaká snad nikdy. Pochopil, že zničili další dítě. Chlapce, kterého zradili. Zničili… A jde to vůbec navrátit zpět?

 

Molly zalapala po dechu. Do očí se jí nahrnuly slzy. Tonksová chytila Remuse za ruku a v bolestném gestu ji zmáčkla. Strach se šířil jako rakovina. Z jednoho kouzelníka na druhého. Pochopili i oni? Že jedním rozhodnutím zničili osud hrdiny světlé strany?

Jak velký rozdíl je mezi nimi a Voldemortem? Za jeho zničením jdou přes mrtvoly… a je to dobře? Ne. Není. Ale tohle už nikdo nikdy nespraví.

 

„Víš to jistě, Severusi?“ ředitel zněl… cize. Zklamaně. Zničeně…

 

„Vždy jsi mi věřil, Albusi. Ale to, co jsme udělali… a udělali jsme to všichni, je neodpustitelné. Ten chlapec byl odhodlaný umřít. A neptej se mě, jestli to vím s jistotou. Prostě to vím. Myslíš si, že tehdy, když jsme ho našli pod věží… že to byla náhoda? Prostě skočil. Pottera z téhle války vynechejte. On nedokáže zabít Temného pána. Už na to nemá…“

 

Slova, která se zarývala do duše všech. Která ničila i poslední střípky naděje, která zůstávala. Takže není ani nepatrná naděje, že se svět zbaví temnoty? Vše, co měli, byl chlapec s jizvou na čele. Teď nemají nic.

 

„Ale… proč?“ zeptala se McGonagallová. Stačil jeden pohled lektvaristy a žádné další otázky nezazněly. Moc dobře věděli proč. Protože ho prodali. Prodali jeho duši ďáblu. Stali se tak horšími jak samotný Voldemort? Strana světla potemněla…

***

Snape otevřel dveře do ložnice. Byl unavený. Naštvaný. Podrážděný. A k dobré náladě mu nepřispíval ani pohled do temného kouta pokoje. Potter tam seděl s hlavou sklopenou. Chvěl se zimou, a přesto se k posteli ani nepřiblížil.

 

„Pottere,“ v hlase zněla hořkost. Hlasitě zabouchl dveře. Harry polekaně vzhlédl a podíval se do temných očí svého manžela. Ty sršely blesky. Natlačil se ještě víc do rohu. Chtěl být neviděn. Chtěl, aby ho Snape aspoň pro jednou nechal na pokoji. Ale to je asi marný sen, že?

 

„Nechte mě být,“ sotva slyšitelný šepot. Snape tam stál a pořád se díval na mladíka před sebou. Tentokrát neodejde. Tentokrát se postaví své pýše i své nenávisti a donutí Pottera vstát a konečně za něco bojovat!

 

„Pottere!“ zavrčení. Chvíle ticha. Jak ho donutit bojovat? „Řekl jsem řediteli o tom, co jste udělal.“

 

„Cože?!“ Najednou byl na nohou. A křičel na něj nadávky. Obviňoval ho. Ale přesto byl Snape na sebe pyšný. Přesně takovou reakci čekal. Přesně tohle chtěl!

 

„Nekřičte na mě, Pottere! Můžete si za to sám! Kdybyste alespoň jednou přemýšlel o tom, že to všechno si způsobujete sám svou imbecilitou a naivním myšlením. Jste sakra dospělý! Tak se tak pro jednou chovejte. Nechci mít za manžela ufňukánka. Konečně se postavte světu a bojujte! Nebojujete za ně. Ale za sebe a svůj život! Tak si to konečně uvědomte! Nebo to z vás vypráším!“

 

Harry němě otevíral a zavíral pusu. Jako by mu najednou došla slova. Prošel okolo Snapea a zabouchl se v koupelně.

 

Přecházel po malé místnosti sem a tam. Jako lev chycený v kleci. Nemůže jít teď ven. Jen by přiznal pravdivost toho, co mu Snape říkal. Ale co dál? Jak dál? Proč dál?

 

Skousl si ret. Překřížil ruce. Dýchal zpomaleně. Potřebuje si to promyslet… ale co si má vlastně promýšlet! Vždyť tady je nedobrovolně! Zradili ho! Tak proč… bojovat?

 

Ale pak si představil své přátele… Co by dělali, kdyby on, Harry, nezničil Voldemorta? Byli by první na ráně. Trpěli by za jeho zbabělost. Za to, že to tu vzdal. Měl v tomhle Snape pravdu? Je jen nevděčný malý harant, který myslí jen na sebe.

 

Otočil se a podíval se na sebe do zrcadla. Bledá tvář. Kruhy pod očima. Vlasy zplihlé. Kde je ten jas, který tu vždy býval?

 

Opřel se o umyvadlo. Pustil teplou vodu a opláchl si obličej. Znovu se na sebe podíval. Tohle už není on. Tenhle život ho změnil. Ale přesto… chtěl umřít. Byl tak moc přesvědčený o své nepotřebnosti. Že to chtěl prostě vzdát? On?! Který vždy bojoval do posledního dechu… to najednou vzdal. Ano, Snape měl pravdu.

Narovnal se. A vyšel z koupelny. Odhodlaný se poprat se životem. Ať přijde cokoliv. On to zvládne. Ať přijde Voldemort. On to zvládne.

***

Vstoupil do obývacího pokoje. Snape seděl u krbu a četl si knihu. Ale jeho oči pořád stály na místě. Nepřetáčel stránky. Možná si proto nevšiml Harryho, který se posadil vedle něj.

 

„S-Severusi?“

 

Starší muž vzhlédl. „Ano Po… Harry?“ řekl jako by nic. Zaklapl knihu a posadil se tak, aby na mladíka viděl.

 

„Chci se omluvit.“

 

„Za co?“

 

„Za…“ jak začít. Kde začít. Proč začít? Mlelo se to v něm. Podíval se mu zpříma do očí. Pak vstal. Přešel ke svému manželovi. Muselo ho to stát tolik nesmírné síly. Tohle rozhodnutí. To, co chce teď udělat.

Propletl prsty za Severusovým krkem. Přiblížil se skoro na milimetry.

 

„Za všechno…“ Políbil. Jen lehce se dotkl rtů. Jazykem po nich přejel. Chtěl se dostat dovnitř. Ale Snape jako by nereagoval. Mladík zasténal. Až tohle probudilo jeho manžela. Přitáhl si mladíka blíž k sobě a polibek prohloubil. Líbal ho vášnivě. Vroucně. Přesně tak jak on jeho.

 

Naděje neroste na stromech. Musí se k ní přistupovat opatrně. V jedné chvíli je, a pak být nemusí. Má tohle budoucnost? Je tu naděje v lepší zítřky? Co nám přinese budoucnost? Kdo ví…

 

From long ago when lanterns burned
Till this day our hearts have yearned
Her fate unknown the Arkenstone
What was stolen must be returned

We must awake and make the day
To find a song for heart and soul*

 

*Song of the Lonely Mountain