Temné stíny 14. část

08.07.2013 17:52

Jeden moudrý člověk mi řekl... Někdy až ve chvíli ztráty zjistíme, o co jsme ve skutečnosti přišli. A měla pravdu... Proto tohle pokračování. 

Je krátké, ale za to je tam vše, co jsem chtěla napsat. A nebojte... Tohle je teprve začátek, ale až té druhé kapitoly. Tak snad... se aspoň někomu bude líbit. 

S věčnou láskou Sal.

Beta - yellow

 

14. část – Tma

Na tohle jsem nebyl nikdy připraven. Temnota přišla. A co se vlastně stalo? Nechtějte vědět. Tolik zmařených životů. Válka vypukla a tma si probojovala cestu k nám. Ke mně… A já se měl stát vyvoleným. Chlapcem, který porazí stranu zla. Ale nemohl jsem. Stál jsem tam a díval se na spoušť kolem sebe. Tak tohle je ten vytoužený konec?

 

Don't try to make me stay
Or ask if I'm okay
I don't have the answer
Don't make me stay the night
or ask if I'm alright
I don't have the answer.

 

 

 

 

Dnešní den začal zcela normálně. Děti se těšily do Prasinek. Ale čekala je tam jen zhouba a smrt. Během pár okamžiků byl čistý sníh zabarven rudou krví. Krví nevinných.

Temnota je objala ve svém černé rubáši. A Vyvolený? Stál tam s hůlkou spuštěnou podél těla. Nedokázal se dívat na tu hrůzu kolem.  Ale byl připravený na cokoliv. Klidně položí svůj život, jen aby ochránil. Aby zahnal tmu na ústup. A udělá pro to vše, co bude v jeho silách.

Život není fér. To už Harry věděl dlouho. Tehdy, když ho položili na práh příbuzných a on musel vyrůstat v nenávisti, bez lásky a porozumění, tehdy se naučil s tím žít.

Nebo když ho oženili s někým, koho nenáviděl. I s tím se naučil žít. Nakonec to nebylo zas tak zlé. Dokázal se postavit na nohy a bojovat za svůj zpackaný život. A teď? Teď to není jiné. Má úkol. Velmi důležitý pro celou kouzelnickou populaci. A hodlá ho splnit.

Boj začal. Všude se objevovali bystrozorové ve svých rudých hábitech. Rodiče dětí. Fénixův řád. Najednou tu bylo plno. Bojovalo se na všech frontách. A temnota po dlouhé době dostávala na frak.

Ale ten nejdůležitější stál před Harrym. Hůlku napřaženou. S Avadou na jazyku. Stáli naproti sobě a dívali se do očí. Harrymu to připadalo jako věčnost. Ale bylo to sotva pár vteřin. A pak se to stalo. Dvě Avady se střetly. Obrovský zelený paprsek rozzářil dnešní krvavý den. Ale bylo to mnohem víc než jen kouzlo. Harryho obalily modré plameny. Cítil sílu. Tu potřebnou. Tu, která přišla od Severuse. Cítil jeho magii, jak mu proudí pod kůží. Jak vibruje. Sílí. A pak bylo najednou ticho. Boj ustal, jako když utne.

A Harry padal. Do temnoty. Do zářivé budoucnosti. Tam, kde je jeho místo. K rodičům… k Siriusovi. Zavřel oči a nechal se unášet blaženým nevědomím. Mami, jdu za tebou…

***

„Pane Pottere, měl byste odpočívat…“ šeptaný hlas se nesl ztichlou ošetřovnou. Ale Harry neslyšel. Díval se na pozemky zakryté bílým sněhem a přemýšlel. Neměl v plánu přežít. Chtěl by být jinde… kdekoliv, hlavně pryč z Bradavic. Kdysi to tu miloval, ale teď? Jaká budoucnost ho čeká? Celý život po boku netopýra ze sklepení?

Za posledních pár měsíců se toho hodně změnilo. I jeho vztah ke Snapeovi. Už ho nedokáže nenávidět… ale milovat ho? Copak může?! Po tom všem, co se stalo? Nedokáže tu zůstat a dívat se do tváří lidí, kteří si myslí, že ho znají. Teď, když je Voldemort pryč a Smrtijedi jsou rozprášeni po celé Anglii.

„Harry.“ Něčí ruka dopadla na jeho rameno. Pomalu se otočil a nasadil svůj falešný úsměv. Tak, jak se to za poslední dva dny naučil.

„Nemůžu spát… Prostě to nejde.“

„Chcete nějaký lektvar na spaní?“ otázala se lékouzelnice. Usmála se na něj. Tak mateřsky… starostlivě.

„To je dobrý, madam,“ řekl jen. Znovu se otočil k oknu. Ano. Ta láska k domovu je najednou pryč. A on ví, co musí udělat. Chystal se na to dlouho, a teď když je zlo pryč, má právo na svůj vlastní názor, na svůj život. Už mu nikdo nikdy nebude říkat, co má nebo nemá dělat. Rozhodl se. Tady na místě. Opustit domov a jít za svým štěstím.

***

„Co bude dál, Brumbále?“ zeptala se profesorka přeměňování. Hlas měla ustaraný. Po téhle válce zůstalo hodně dětí bez rodičů. Hodně dospělých pohřbívalo své jediné děti. Válka mnoho vzala a nikdo s jistotou nemůže říct, jestli její konec něco přinesl. Možná za pár let… až se vše ustálí. Jednou bude dobře. Ale…

„Děti na hradě jsou v bezpečí. O zbytek Smrtijedů se postarají bystrozorové. My se musíme jen snažit ochránit děti Smrtijedů. To, že se nakonec přidaly k nám… Hodně z nich je zmatených. Chtějí se vrátit domů, ale nemůžou. Tahle válka neměla šťastný konec…“ řekl tiše ředitel. Podíval se na každou tvář v místnosti. Chmury se usadily v jejich duších.

„A co Harry?“ zeptala se Molly Weasleyová.

„Co by s ním mělo být?“ otázal se Snape. Zlostně se podíval na starší paní. Co by s ním mělo být? Zůstane na hradě a společně s přáteli si bude užívat oslav. Co jiného by taky měl dělat? Za pár dní ho propustí z ošetřovny… a co pak? Vrátí se do sklepení? Nebo…

„Severusi,“ řekl mírně Brumbál. „Myslel jsem, že je to mezi vámi už dobré…“

„To si odpusťte, Brumbále. Mohlo by to být, jak říkáte dobré. Ale to bylo před útokem na Prasinky. Teď je všechno jiné… Nevím, co se tomu pubescentovi honí v hlavě. A není to ani moje starost. Svůj úkol jsem splnil. Teď je to na něm.“

A opravdu to bylo jen na něm? To Severus nechtěl řešit. Věděl, co se teď bude dít. Reportéři z každé strany. Budou se ho chtít vyptávat. Na to, co se stalo. A pokud to bude v Severusových silách, zasáhne. Nedovolí, aby mu teď někdo ublížil. Je to jeho manžel… Od teď až navždy. To je přece to, co je spojuje? Láska k Bradavicím. K domovu, kde oba vyrůstali. Copak to lze jinak? Než být spolu… spoutaní. Navždy? Tak to přece slíbili. Ať už se bude dít cokoliv. Severus Harryho ochrání.

***

Byla hostina. To Harry věděl. Na jeho počest. Odměna za dobře odvedenou práci. Ale on to tak necítil. Jeho duše uvízla na tenkém ledě. Jen krok stačí k utonutí.

Podíval se na kupku oblečení, které mu přinesli. Hábit černý jako noc se stříbrným lemováním. Tmavě zelený svetr a bílou košili. Copak je nějaký Zmijozel? Určitě v tom má prsty Snape!

Ale bez protestů se oblékl. Stejně nemá na hostinu namířeno. Sice to slíbil… Jeho přátelé tu na něj dokonce chtěli počkat, ale poslal je pryč. Chtěl být sám. Dát své poslední sbohem a prostě odejít. Tak, jak to poslední dny plánoval.

Nic moc k tomu ani nepotřebuje. Co bude chtít, to si koupí. Uteče někam do mudlovského Londýna a tam začne svůj nový život. Sám. Není to tak nejlepší?

Naposledy se rozhlédne kolem. Chtěl si zapamatovat každý detail tohoto místa. Prošel ošetřovnou k hlavní bráně. Šel pomalu. Věděl, že ho teď nikdo nezastaví. Všichni oslavují… bez něj jim bude lépe.

Otočil se a podíval se na honosné dveře Velké síně. Hluk žvanícíh dětí slyšel až sem. O čem si tak povídají? O něm? O konci války? A skončila vůbec někdy? Pro Harryho ne. Tohle není konec a nikdy nebude. Skončí to až okamžikem, kdy znovu uvidí své rodiče. A to může být za dlouho… může léta trvat, než zapomene na Bradavice. Na život tady… na poslední měsíce… týdny… dny… možná i hodiny.

Naposledy se podívá na Bradavice. Zasněžené. Mrazivé a přitom s teplou náručí. Přesto to všechno hodlá opustit. Už navždy.

***

Ten den se neslavilo dlouho. Trvalo skoro hodinu, než si někdo všiml, že tu někdo chybí. Jednu celou dlouhou hodinu. Pak ho začal hledat celý hrad. Až na jednoho. Ten jen seděl ve svém bytě. Se skleničkou alkoholu v ruce. Sledoval plápolající plameny v krbu. A tehdy pochopil, že svého manžela už asi nikdy neuvidí.

Přemýšlel o posledních týdnech. Jak vše bylo… nemůže říct, že dokonalé. Ale snesitelné. Ano. To je to správné slovo. Naučili se vedle sebe žít. Užívat si každý společný okamžik. A teď? Zase se vše vrátí do starých kolejí.

Severus pochopil, jak může být láska pomíjivá. Jak mohl doufat v něco… víc? On, Severus Snape byl v jednu chvíli aspoň trochu… šťastný? Ale taky si uvědomil proč to tak bylo. Dostali se k sobě z donucení. Proto teď odešel. Nikdy nemiloval. Jen snášel společné doteky… chvíle…

Ty dny, kdy se Harry učil a Severus se mu pokoušel pomoct. Nebo když spolu jen tak mluvili. Seděli u krbu. Dali si svůj oblíbený čaj. Ano. Poslední týdny byly dokonalé. Až moc…

Ale nic takového nemůže trvat věčně. Proto jim teď nepomáhal hledat. Pochopil, že vše, co bylo, byla jen iluze štěstí. Nic víc v tom nikdy nebylo a už nikdy nebude.

Brumbál teď vynaloží všechnu sílu na nalezení Zlatého chlapce. Ale pokud se Potter rozhodl odejít… nikdy ho nenajdou. Tak proč zbytečně marnit čas? Proč se ho pokoušet najít?

Teď bude vše jako před lety. Jako by žádného Pottera neznal. Tak to bude pro všechny nejlepší. Válka mnohé vzala. A naděje? Vrátí se někdy? To sotva…

 

 

Heartache doesn't last forever
I'll say I'm fine
Midnight ain't no time for laughing
When you say goodbye.*

 

 

*One Direction, Irresistible