Temné stíny 15. část

18.07.2013 16:06

Dlouho jsem o téhle povídce přemýšlela. Nezačala moc hezky... bylo tam hodně temnoty a zla. A bohužel to tak je i teď. 

Snad se aspoň někomu bude tahle předposlední kapitola líbit. Už je před námi jen jedna část a pak už závěrečný epilog. 

Všem děkuji za přízeň, že tak dlouho u téhle povídky vydrželi. 

Děkuji za komentáře a povzbuzování. 

S láskou Sal.

beta - yellow

 

15. část – Zlo

Dny ubíhaly a já si uvědomil hodně věcí. Ztráta někoho, na kom vám záleží,… bolí. A já si to uvědomil až teď. Ale bylo pozdě. Na spoustu věcí. Na to jít dál a žít. Do cesty se mi postavilo zlo a já na to nebyl připravený. Už nikdy nic nebude jako dřív…

 

 

To walk this streets without you
I hate being on my own
So many souls around you
But it never feels like home
Home is where my heart is aching
Home

Chodit touto ulicí bez tebe
Nenávidím se
Tolik lidí kolem mě
Ale nikde se necítím jako doma
Doma,kde je moje srdce bolavé
Doma...

Dnešní večer není ničím zvláštní. Je to zase další den bez temnoty. Ale on to tak necítí. Sedí u baru se skleničkou v ruce a přemýšlí. O tom všem, co ztratil. Co může být horšího než ztráta milovaného člověka? A on ví, že tohle bude bolet. Že už se nikdy nesmí vrátit domů. Tam, kde je jeho místo. Do hřejivé náruče partnera.

Když z Bradavic utíkal, měl jasný cíl. Skončit na pokraji Londýna. V malém bytečku, kam se sotva vejde. Ze začátku se mu tenhle život zdál… správný! Ale teď? Skoro po měsíci anonymity?

I když se zapřel, že o kouzelnickém světě už nechce slyšet… Vždy se našel někdo, kdo mu tuhle skutečnost připomněl. V barech a restauracích najdeme mnoho různých existencí. A nejednou musel utíkat, aby se vyvaroval střetu s realitou.

Je to měsíc, co porazil Temného pána. Měsíc, co utekl z domova. A přesto se cítil… prázdný. Jako zavařenina. Kdysi sladká a dobrá. Teď prázdná a nudná. A pořád jen přemýšlel. Co má dělat… kam jít… s kým jít. Neměl přátele. Najednou neměl vůbec nic…

Sem tam ho někdo oslovil. Třeba minulý týden. Dívka, sotva dvacetiletá. Dvořila se mu, ale on to nevnímal. Nedokázal se na ni dívat. Byla tak podobná… její rezavé vlasy a modré oči. Až na ty oči byla tak podobná fotkám mámy. To mu ihned připomnělo, odkud utekl. Že existuje někdo, kdo na něj čeká. A čeká vůbec? Nebo ho už odepsal?

Severus tohle mohl vědět. Že se Harry s jejich sňatkem nikdy nesmíří. Že jednoho dne prostě odejde. A tak to udělal. Stejně… měl by jejich vztah budoucnost i teď? Když je zlo poraženo? Proč by měli být spolu? Jejich vztah nikdy nebyl o lásce… a nedokázal by si to ani představit. Říct: „miluji tě“… Zvládl by to vůbec? Určitě ano! Jednou…

Přes skleničku se podíval na parket, kde tancovalo několik párů. Jak se k sobě tiskli při pomalé hudbě. Tolik jim záviděl… On tohle nikdy nezažil. Donutili ho dospět tak strašným způsobem. A proč? Jen kvůli smrti temnoty?

Zlo se usídlilo v jeho duši. Byl tak… nenáviděl se za tyhle pocity. Za to, že si uvědomil, že by mohl milovat. Jednou… časem by dokázal milovat. Ví to! Tak zatraceně dobře to ví…

Ale tohle mu v ničem nepomáhá. Život je krutý a nefér. To už pochopil jako dítě. Ale tehdy, když přišel do Bradavic, věděl, že se to změní. Že život mimo Dursleyovi může být úžasný. Ale velmi rychle pochopil, že ani tohle není svět pro něj. Od prvního ročníku se dostával do svízelných situací. Bránil svůj život tak urputně. A k čemu to bylo?

Moc dobře si pamatuje, jak poprvé stanul před Voldemortem. Nebo jeho duší… Byl sotva jedenáctiletý. Dítě, které bojovalo jen o svůj holý život. Tehdy přežil… ale jen díky své matce, která ho chránila. Nikdy ji nepoznal… nepamatuje si její náruč, ani její lásku. Je usídlená v jeho srdci… ale přesto. Potřebuje milovat a být milován. Proč to všechno zahodil? Proč se nepokusil s tím něco dělat?

A proč mu osud do cesty postavil nenáviděného profesora lektvarů? Proč se mu dostal pod kůži? A ne a ne odejít. Je tu. Cítí jeho magii, jak proplouvá jeho tělem. Tohle spojení je silné a nezničitelné. Pevné jako skála. Ale taky tak nekonečné. Tohle nikdy neskočí, že?

Opravdu se celý měsíc snažil zapomenout a prostě jít dál. Ale nejde to. Tolik moc mu… chybí! Jeho sarkastické poznámky. Jeho vřelé pohledy, když se mu něco nepovedlo. Tohle u něj nikdy předtím neviděl.

Ale poslední dny před koncem války byly… jiné. Nemůže říct, že dokonalé. Ale byly… fajn, no ne?

Položí nedopitou skleničku na barový pult. Otočí se ke vchodu. Rozhodnutý. Vrátit se tam, kde ho snad čekají. Dost bylo vlastního života. Sám pochopil, že takhle by žít nedokázal. Bez přátel. Bez lásky. Bez budoucnosti…

***

Postava zahalená do černého hábitu stála na rohu ulice. A sledovala mladíka, jak vychází z baru. Věděl, že se mu lepší šance nenaskytne. A proto toho hodlala využít.

Jeho dlouhé blond vlasy poletují okolo obličeje v mírném vánku začínajícího jara. A on ví, že jeho pomsta bude sladká. Sledoval tohohle muže už dva týdny. Věděl, že nikdo jiný o něm neví. Že se vždy vypaří, když narazí na kouzelníky. Ale i přes všechnu mladíkovu snahu ho našel.

Říká se, že vše zlé se proti vám dvakrát obrátí. Ale toho Malfoy nedbal. Kvůli tomuhle klukovi přišel o vše. O své jméno. O svůj život v přepychu. O syna a manželku. Zemřeli v závěrečné bitvě. Rukou nějakých bystrozorů. Bránili stranu temnoty a za to taky zaplatili… svými životy.

Posunul se trochu hloub do uličky. Do temnoty… Schoval se ve stínech. Postava Harryho Pottera se blížila a on věděl, že teď bude jeho! A nehodlá ho nijak šetřit. Věděl, že Potter před měsícem zmizel. Byly toho plné noviny. Ale on, Lucius Malfoy ho teď má! A nehodlá jeho život ušetřit. Bude ho tak dlouho mučit, trýznit některou z kleteb, až bude mladík žadonit o smrt. Krásný plán, že?

V ruce držel hůlku, a když byl mladík kousek od něj, zasáhl. Jedno malé kouzlo stačilo, aby Potter ležel na zemi, jako podťatý. Přešel k němu. Viděl tu bolest v zelených očích. Z nosu mu stékala kapička rudé tekutiny. Byl tak… vyděšený. On. Zachránce světa. Pomsta je sladká, drahoušku!

„Tohle je teprve začátek tvého nového života. U mě se ti bude líbit!“ vyplivl Malfoy, popadl kluka za bundu a vytáhl ho na nohy. Ten se nebránil. Neměl jak. Hůlku, kterou měl v zadní kapse, mu Malfoy vzal. Ani přesně nevěděl jak nebo kdy.

„Nech mě být!“ vřískl Harry a snažil se dostat ze sevření, které se mu vůbec nelíbilo. Hůlka v obličeji ho na chvíli uklidnila. Ale přesto se snažil bránit. Modrá aura kolem mladíka slabě zazářila. Ale pak vyhasla. Příliš málo magické síly. Té, kterou teď nutně potřeboval. Jako by se vypařila. A on věděl proč. Za to mohl sňatek… a jeho velmi přísná pravidla. Aspoň rok společného soužití a vše by se ustálilo. Vše by bylo v pořádku. Ale teď? Vše je marné… Už nikdy nic nebude stejné. Teď se vše změní. Jeho život… jeho postoje i jeho budoucnost.

„Myslíš, že tě nechám jít, skrčku? Zničil jsi mi život! A za to zaplatíš!“ zavrčel mu do obličeje a pak se společně přemístili. Daleko od honosného panství. Do malé chatky uprostřed nekonečného lesa. Tam to započne, a tam to taky skončí!

***

První jarní deštík se spouštěl ze zamračené oblohy. Všude to kvetlo a vonělo. Stromy byly zelené a objevovala se první kvítka.

Severus stál u okna ošetřovny a díval se ven. Zmatený z vlastních pocitů. Původně sem šel pouze zanést nějaké lektvary pro ošetřovnu, ale pohled na tu krásu venku mu vyrazil dech.

Nikdy nebyl sentimentální. Tohle vše s ním udělal až ten spratek Potter. To jak se poslední týdny před útěkem choval. Ty cudné polibky, kdykoliv vešel do jejich bytu. Jeho úsměv a mírné začervenání. Mohlo to být někdy lepší?

Ten den, co odešel do Prasinek… Bylo to ráno jako každé jiné. Až na ty dva zářivé smaragdy, které ho sledovaly už od samého rána. Jako by se chtěl na něco zeptat. Něco důležitého mu sdělit. Ale už k tomu nedostal příležitost.

Opřel se o parapet. Prsty zarýval do bílého dřeva. Bolelo to, ale to nevnímal. Něco se stalo! Cítil to. Tu magii, která kolovala v jeho žilách. Harry!

***

„Víš to určitě, Severusi?“

„Něco se mu stalo, Albusi! Vím to s jistotou. A není to nic dobrého. Celý měsíc bylo vše v pořádku…“

„Magie svazku?“ řekl ředitel. V očích nesmírnou starost a bolest. Kvůli tomu, co tomu dítěti udělal. Ale teď ho tenhle svazek může zachránit.

„Musíme ho jít hledat!“ řekl netrpělivě Severus. Přecházel z jedné strany ředitelny na druhou. Neklidný. Magie vibrovala pod pokožkou. Ukazovala mu směr. Ale i bolest, kterou na tuhle dálku mohl cítit. Co se při Merlinovi mohlo stát?

„Co myslíš, že jsme poslední měsíc dělali, Severusi? Snažíme se ho najít. Ale neuspěli jsme.“

„Tak…“ Prohrábl si vlasy. Zoufalý. Ano. Ten Severus Snape byl na pokraji nervového zhroucení. Cítil vše, co se teď dělo. Nedokázal si to vysvětlit. Ale věděl, co mu někdo provádí. To magické pouto bylo silné a dávalo mu vědět… Zachraň! Teď, nebo bude pozdě!

„Musíme něco udělat!“

„Já vím, můj chlapče,“ povzdechl si Brumbál. Tušil, že se dřív nebo později něco takového stane. Mohl ho dostat nějaký Smrtijed. Někdo, kdo prahne po pomstě za svého pána. A pokud se tak stalo… Stůj při nás, Merline!

I'm a million miles from you
But if we hold on
Gotta hold on
I'm a million miles from you
But if we stay strong
I know we'll make it through*

Jsem milion kilometrů vzdálený od tebe
Ale musíme to vydržet
Musíme se držet
Jsem milion kilometrů vzdálený od tebe
Ale pokud zůstaneme silní
Vím, že to zvládneme**

 

*Reamon, Mililion miles

** Překlad www.karaoketexty.cz