Temné stíny 16. část

19.07.2013 17:02

Někde něco končí a někde něco začíná. Dostali jsme se na konec téhle povídky. A co bych k tomu řekla?

Už nás čeká jen epilog... a konec tohohle příběhu. Děkuji všem, že jste šli touhle cestou semnou. Velmi si toho vážím. Všechny komentáře mě posouvali až k tomuhle konci. Vím, že tahle kapitola... je drsná. Ale život takový je. A snad se Vám konec téhle povídky bude líbit stejně jako celý tenhle příběh. 

A co se týče písničky, kterou jsem pro tuhle část vybrala? Je známá... ale její slova mě zasáhla. Je to přesně o tom, co se tu teď děje. 

Tak snad se Vám všem bude líbit!

S láskou Salazaret

beta - yellow

 

16. část  - Smrt

Někdy si říkám, proč jsem se vůbec narodil. Proto, abych trpěl? Aby se můj život stal peklem? Kdysi jsem žádal smrt, aby si pro mě přišla. Toužil jsem umřít a ode všeho utéct. Ale teď? Zrovna, když jsem si vybojoval kousek štěstí a lásky? Realita přišla náhle a zasáhla mě svou mocnou silou. Copak se teď můžu osudu ptát, co bude dál? Existuje pro mě nějaká budoucnost? Kde je naděje, když ji člověk potřebuje…

Near, far, wherever you are
I believe that the heart does go on
Once more you open the door
And you're here in my heart
And my heart will go on and on

 

Blízko, daleko, kdekoli jsi
Věřím, že srdce bude bít dál
Ještě jednou otevřeš dveře.
A jsi tady v mém srdci
A mé srdce bude bít dál a dál

 

Temnota tohoto místa se nedala srovnat s černou dírou v jeho duši. Ležel na zemi. Třásl se. Byla mu zima. Špatně od žaludku. Kolikáté Crucio to bylo? U desátého přestal počítat.

Každý sval v jeho těle protestoval. Srdce bušilo jako o závod. Pumpovalo krev, jak nejrychleji dokázalo.

Bolest. Strach. Ponížení. Beznaděj… To vše Harry cítil. V každé své zpropadené buňce. Jeho zelený pohled kmital z útočníka na dveře. Ale neměl sílu se vůbec zvednout. Snažil se o to. Chtěl se dostat, co nejdál od hůlky, která byla tak nepřirozeně blízko. Která vysílala jedno kouzlo za druhým. Mučivé. Bolestné…

Zvedl se mírně. Jen tak, aby se mohl podívat Malfoyovi do očí. Pořád v nich byl vzdor a aspoň nepatrná síla bojovat. Když už o nic, tak aspoň o svůj život. Nehodlá tu umřít! Nemůže dřív, než mu řekne… než Severus pochopí… Přece teď nezemře? Nebo nakonec ano?

Položil hlavu zpět na chladnou zem. Vysílený. Zničený…

„To byl teprve začátek, Pottere! Neboj, nedovolím, abys ztratil vědomí. Znám dost kouzel na to, abys vše cítil intenzivně. Chci vidět, jak tě to zlomí. Chci tě vidět prosit o svůj bezcenný život!“

„Já…“ zakašlal Harry. Znovu se nadzdvihl. „nebudu prosit!“

„To si myslíš teď! Uvidíme, co řekneš za hodinu,“ usmál se Malfoy a vytáhl z kapsy malou lahvičku. „Víš, co tohle je? Asi ne… nikdy jsi nebyl v lektvarech ten nejbystřejší. Říká se mu pomalá smrt.“ Na chvíli se odmlčel. Zamával lahvičkou mladíkovi před obličejem.

„A víš, kdo tenhle lektvar vymyslel?“

Srdce se znovu rozbušilo. Dávalo vědět o svém strachu. Nemusel ani hádat. Moc dobře věděl, kdo tenhle lektvar vařil. Takže to bude takhle? Zabije ho jed jeho vlastního manžela?

Lucius věděl, že Potter lektvar jen tak nevypije. Proto mu ho vkouzlil do těla. Jeho magie se mohla bránit, ale jen chvíli. Chvíli bojoval. Ale pak to tělo vzdalo.

„Nemusíš se bát, Pottere. Lektvar tě nezabije. Večer ti dám protijed. A pak tu mám pro tebe připravené další… můžeme to opakovat pořád dokola… do doby, než mě požádáš o smrt!“ zasmál se Malfoy. Posadil se do křesla a díval se na mladíka u svých nohou.

Jed začal působit během dvaceti minut. Celé jeho tělo se roztřáslo. Dýchal přerývavě. Do očí se mu nahrnuly slzy. Zatínal pěsti. A když ztratil vědomí… Malfoy se postaral o to, aby se znovu probral. Nedovolil mladému tělu usnout. Chtěl vidět tu bolest v zelených smaragdech. Chtěl se dívat, jak trpí. Za svého syna… za svou manželku. Za Temného pána!

Z nosu i uší mu začala téct krev. Svou rudou barvou špinila světlý koberec. Malfoy se postavil nad tělo. Zaměřil se na jeho oči. A pak mu podal protijed. Nechal ho chvíli odpočinout. Ale opravdu jen na malou chvíli. A podal mu další z jedů… Ten křik lahodil jeho uším.

„Jen křič! Tady tě stejně nikdo neuslyší!“ Znovu se posadil do křesla. Sledoval každé vzepětí mladého těla. Každý záškub.

Na těle se mu objevily dlouhé krvavé rýhy. Krev líně stékala po těle. Vsakovala se do roztrhaného oblečení. Barvila bílou košili do ruda. Proto mu Malfoy podal dokrvovací lektvar. A takhle to pokračovalo do časného rána, kdy Harry několikrát po sobě omdlel. Lucius se podíval na bezvládné tělo. Pro dnešek toho měl dost. Postavil se a odcházel. Zamkl za sebou. Zapečetil dveře. Tak, aby Potter nemohl ven a nikdo dovnitř. Stejně… kdo může vědět, že tady jsou? Nikdo se nedozví o smrti Vyvoleného. Nakonec tu nechá jeho mrtvé tělo. Ale jen to vědomí… je to krásný pocit. Pomsta je vždy sladká…

***

„Už jsou to tři dny, Albusi!“

„Já vím, Minervo. Ale děláme vše, co je v naších silách.“

Tři dny neúspěchů. Tři dny, co sleduje Severuse. Vidí v jeho očích bolest. Mistr lektvarů nikdy neprojevoval city. Ale teď to na něm bylo víc než znát. Strhané rysy. Bledý obličej. Unavený z nedostatku spánku. Vyčerpaný. Zničený… zlomený… A nikdo neví, jak dlouho to ještě vydrží. Ta trýzeň v těle. To napětí… ta nekončící bolest v duši.

Najednou se otevřely dveře a v nich stál Lupin. Udýchaný a přesto s mírným úsměvem na tváři.

„Řediteli! Něco jsem našel!“ Přispěchal ke stolu a položil na něj cesmínovou hůlku. „Byla v uličce kousek od Londýna. Mluvil jsem s místními a podle popisu Harryho znají. Podle všeho používal jméno James Evans. A v baru u Dvou přátel byl ten večer, co zmizel!“

„To je konečně dobrá zpráva,“ vydechl ředitel. Konečně po třech ubíjejících dnech aspoň nějaká naděje! Teď ho jen najít… Kdo ho unesl? Přežije, dokud ho nenajdou? Otázky, na které momentálně nejsou odpovědi. Nikdo z nich neví, co se teď děje. Ale podle všeho Harry ještě žije! A to je dobrá zpráva.

Cítil by to Severus, kdyby jeho partner zemřel? Určitě ano. Přesné znění jejich svazku je navždy. I po smrti budou spojenou magickou silou. A jednou se na druhé straně setkají. Nebo se narodí znovu a přesto mezi nimi bude pouto. Navždy je někdy silné slovo, ale v tomhle případě… to znamená nekonečno.

Život nebyl u obou zrovna procházkou růžovou zahradou. Ale byl osud, že se potkali a začali spolu žít. Severus si uvědomoval, že začátek jejich vztahu nebyl dobrý. Kolik bolesti a utrpení museli společně zažít. Ale teď věděl, že už to bude jen lepší. Ten Nebelvír se mu dostal pod kůži. Musel na něj myslet… pokaždé, když se vracel do jejich bytu. A ty zářivé smaragdy… to, jak se na něj poslední dobou dívaly. Co může být krásnějšího a dokonalejšího než náruč vašeho partnera? Hřejivé polibky. Co je většího než prostá láska k druhému?

***

Ležel na špinavé zemi. A přemýšlel o posledních dnech. Tiše oddechoval a snažil se nehýbat se, aby nepřivolal pozornost svého trýznitele. Bolelo ho celé tělo. Orgány v těle sotva fungovaly. Měl žízeň a hlad. Zachvěl se zimou.

„Pottere… Jak moc jsi mě zklamal. Už jsi tu skoro týden a pořád nechceš umřít?“ zašeptal vzdálený hlas. Harry věděl, že na něj mluví, ale nevnímal slova. Jako by jeho mozek nevěděl, co se zrovna děje. Byl vyčerpaný do morků kostí. A přesto všechno… dál bojoval. Vzpíral se mocným kletbám… lektvarům. Ať si Malfoy myslí, co chce! Budu bojovat!

Malfoy k němu přišel. Ale Harry oči neotevřel. Nechtěl se dívat. Ale nechtěl ani umřít. Chce žít! Tak strašně moc chce zase žít!

Starší muž do něj kopl. Převrátil ho tak na záda. „Mluvím s tebou, Pottere. A je slušné odpovědět!“

Harry otevřel oči. Zadíval se na postavu nad sebou. Viděl rozmazaně, ale přesto mohl spatřit jeho naštvaný výraz. Ale nehodlal odpovídat… stejně je to zbytečné.

Další kopanec do žeber. Asi mu některé zlomil. Ale ani tuhle bolest nevnímal. Už ani nevěděl, co je jeho tělo. Jen zasténal. Snažil se zakrýt rukama, ale nemohl je zvednout. Tak to nechal tak, jak to bylo. Přijímal bolest. Za poslední týden se stala jeho součástí. Zvykl si na to. Ale jak dlouho to bude ještě trvat? Kolik tržných ran? Kolik zlomených kostí?

Další dva dny probíhaly stejně. Harryho tělo silně protestovalo, ale přesto byl vždy při vědomí. Cítil každou kost ve svém těle. Ale nemluvil. To už několik dní. Nemělo to budoucnost a ani smysl. Jen čekal na poslední kouzlo… na poslední lektvar, který mu bude v brzkých hodinách podán.

Lucius často odcházel, ale vždy se vrátil s ještě zvrácenějšími plány. Lektvary ani kletby nestačily. Chtělo to něco silnějšího… Něco, co by Pottera motivovalo ke spolupráci. Něco co by ho donutilo prosit a žadonit… plazit se před svým pánem.

„Pottere! Vstávej!“ štěkl po něm Malfoy a zchladil ho sprškou studené vody společně s vyživujícím lektvarem. Ale nic. Potter dál ležel. V bezvědomí. Tělo to vzdalo. A mysl taky?

Lucius mu do těla vkouzlil další lektvary. Jen, aby ho probudil. Ale nic. Potter nejevil známky života. Poklekl u jeho těla a prsty vyhledal tepnu na krku. Pořád žije… Ale už velmi brzy bude konec. To je přece to, co Malfoy chtěl, nebo ne?

Postavil se. A opustil tohle místo. Bez ohlédnutí. Bez zjevné známky starosti, co teď s ním bude. Věděl, že tohle je konec Chlapce, který přežil. Konec Vyvoleného…

Ale možná kdyby se ohlédl, uviděl by zázrak. Modré světlo, které rozzářilo celý prostor. A modrobílého jelena, který uháněl pro pomoc.

 

You're here, there's nothing I fear,
And I know that my heart will go on
We'll stay forever this way
You are safe in my heart
And my heart will go on and on*

 

Jsi tady, není tu nic, čeho bych se bála,
A vím, že mé srdce bude bít dál
Zůstaneme navždy na této cestě
Jsi bezpečně v mém srdci
A mé srdce bude bít dál a dál**

 

* Celine Dion, My Heart Will go on

** Překlad, www.karaoketexty.cz